So, 06/11/2021 - 10:52
2

Krátce jsem se usmál, když jsem vyšel ven a viděl, jak mě to pískle zvědavě ale i napůl bázlivě následuje. Proč jsem cítil tu nostalgii stejně jako před pár lety, kdy jsi dělal to samé? Když ve tvých očích byla ta samá otázka, na kterou sis ve finále stejně odpověď našel sám? Možná jsi to zatím nevěděl, ale byl jsi to ty, kdo riskoval, kdo se vrhal po hlavě do bezvýchodných situací a hazardoval s vlastním životem. A naplňovalo tě to.

Sledoval jsem červený šátek v jeho vlasech. Ani si neuvědomoval, že už od začátku byl jeho. Že jsem mu ho vpletl do vlasů a přísahal, že si pro něj vždycky přijdu. Že vypadal přesně jako můj Max. Vypadal tak, jako kdyby se nic nezměnilo a já na chvíli ztratil i svůj pečlivě budovaný postoj vůči jeho novému já. Ale když jsem viděl jeho výraz, věděl jsem, že si to jenom nalhávám.

Ledabyle jsem vytáhnul ruce z kapes, nezamířil jsem ke svému klasickému autu. Ne, v garáži, pod plachtou skryté, bylo moje srdce. Odkryl jsem plachtu a odhalil tak blyštivou modrou kapotu s výraznými bílými sportovními pruhy přímo uprostřed, uznávám, nebylo zrovna klasické. Bylo upravované a speciálně předělávané. S láskou jsem pohladil modrý lak a musel se zasmát, když jsem viděl, jak mu málem vypadly oči z důlků.

„Tak na tohle určitě nemáš povolení! Je tam vůbec nějaký originální díl? No ne, do tohohle nesednu..“ Jo, přesně ta slova tvrdil i o pár minut později, když už seděl připásaný vedle mě na místě spolujezdce. Nejspíš jeho zvědavost byla větší a větší. A já mlčel, nedával jsem mu odpovědi, však na ně přijde za chvíli sám, chtěl jsem ho nechat v tom napětí, té nejistotě.. Rozjel jsem se do staré industriální zóny na místo, které jsme oba dva znali až moc dobře.

Vjezd do podzemních garáží nebyl nijak hlídaný a už z dálky k nám doléhal zvuk hlasité hudby. Všude kolem nás stála drahá auta, některá i starší, ale za to svítící všemi barvami. Zastavil jsem uprostřed, snad jako kdybych tady už měl vytyčené vlastní místo. Nedokázal jsem odtrhnout pohled od jeho tváře, jak hrála všemi různými výrazy, nevěděl, co dělat. Jedna otázka mu ale v očích doslova zářila; jestli to myslím vážně. A já se bavil. Jel jsem sem proto, protože jsem si potřeboval vyčistit hlavu, vypnout, přestat na tebe myslet. A přesto jsi teď seděl vedle mě a dával mi ty falešné naděje. Stejně jako každý den, který jsem s tebou trávil. Ne, já se nikdy moc lehce nevzdával a rozhodně jsem to nikdy nehodlal vzdát s tebou. A mohl jsem proti sobě poštvat celý pouliční gang grázlů, mohl jsem se vrhat do sebevražedných situací, ale nikdy nic nebylo strašidelnější než ten pocit, že se mi vzdaluješ. Tak moc jsem chtěl věřit, že prostě tam v tobě je ten samý kluk, kterého jsem před lety vytáhl a poznal. A byl jsem zmatený. Nevěděl jsem, co chci. Chtěl jsem jen věci, co pro tebe budou nejlepší. Jen jsem v tuhle chvíli nevěděl, jestli jsem to byl já.. Dřív jsi místo lásky projevoval nenávist. Říkal jsi mi, jak moc mě nesnášíš, že jsem ti zkazil život. Nevím, kdy se z těch uštěpačných slov stala láska. Ale viděl jsem ji v těch tvých jiskřících očích.

Vystoupil jsem, abych byl upřímný, vůbec jsem na Maxovo dotazy na to kde jsme, proč tu jsme a tak dále, nereagoval. S lehce povytaženým koutkem úst jsem sledoval dvě blondýny, jak se mi zavlnily u boků, prstem mi přejížděli po hrudi, pěstěné nehty zarývaly do širokých ramen a házely sladké úsměvy na všechny strany.

„Ahoj Luky, chyběl jsi tu..“ Vrkaly, ale já jim moc pozornosti nevěnoval. Za to pohled Maxe, ten stál za všechny prachy. Jeho představa mě jako oddaného gaye se zjevně bortila jako domeček z karet. Chudák, nemohl ani vším tím překvapením zavřít pusu, zatímco dvě blondýnky v minisukýnkách a růžovou kšiltovkou na čele ho zbystřily okamžitě a vydaly se k němu.

„Nene! Maxi, i ty jsi tu? Už jsi to tak dlouho nebyl!“ Stejně jako předtím ke mně, i teď se začaly lísat k němu. A on vůbec nevěděl, co dělat, když se jedna z nich hluboce předklonila a on viděl celý obsah jejího objemného hrudníku! Ten kluk byl rudý až na zadku, já se jen ušklíbnul, prošel kolem dam a pokračoval hlouběji do útrob haly, odkud se muzika ozývala ještě hlasitěji. Proplétal jsem se směsicí křičících lidí, tancující omladiny i vysedávajících rádoby mafiánů. Ne, neberte tohle jako nějaké dealerské podsvětí. Nacházeli jsme se jinde, úplně jinde. Max se právě snažil vysvětlit těm dvěma blondýnám, že je rozhodně nezná a že se omlouvá, ale musí si jít něco zařídit, nakonec mě doběhl rychlostí blesku. Vážně uznávám, nejspíš mě ten jeho výpadek paměti v tuhle chvíli víc než bavil. Zatímco mě někteří známí poplácali po rameni, tiskli mi ruku, smáli se a cosi vykládali, já jim kývnutím pozdravy opětoval a prohodil sem tam pár slov, to samé totiž platilo i o Maxovi.

„Nazdar kámo! Zrovna narážíme sud, musíš jít s náma!“ Marcel, vysoký hromotluk právě obrovskou prackou udeřil Maxe do zad, až málem ztratil dech a křenil se na něj. Ten se na něj jen nechápavě zamračil a já se na něj jen ironicky usmál.

„Ale no tak, Maxi! Tvoje pivní stojka je tady legendou, jen se nestyď!“ Vykulil na mě oči a rty naznačil, že jsem se asi posral, ale já jen zavrtěl hlavou. Dav okolo nás se shlukl a začal hlasitě skandovat. A nejenom, že křičel Maxovo jméno, ale nutil ho k tomu, aby si tu pivní stojku zopakoval. Když jsem na něm viděl, že nejspíš vzteky bouchne a začne na mě řvát, jakej jsem kretén, tak jsem ho chytil za ramena, Marcelovi naznačil, že princezna dneska nemá svůj den, objal ho kolem ramen, prostrčil skrz prsaté brunety a trochu dál od davu.

„Co to jako má bejt?“ Utrhl se na mě, viděl jsem, že i když se tváří jako andílek, v očích mu jiskří, jestli šokem nebo nadšením, těžko říct. Já ale jen pokrčil rameny a posadil se na zábradlí. Vytáhnul jednu cigaretu, zapálil si, potáhl, zhluboka vydechl a obláček dýmu mu vyfouknul do rudého obličeje.

„Chtěl jsi jít se mnou, tak jsme tady..“ Pohledem jsem sledoval všechno to okolí, tu bujarou společnost, ten adrenalin, tu nezávislost. Nikdy nekončící párty. O veřejné akci se mluvit fakt nedalo.

„Proč mě tu všichni znají?“ Krátce jsem se zasmál, zatímco jsem z něj nespouštěl pohled. Nevím, jak se teď cítil, těžko říct, jeho tvář hřála všemi možnými barvami. Byl jsi nesvůj? Nebo sis tu pozornost užíval?

„No.. Dejme tomu, že je to naše nejoblíbenější místo..“ Neříkal jsem mu to proto, abych v něm vzbudil nostalgii nebo pocit, že by to tady měl znát. Ale byla to část jeho, místo, které miloval stejně moc jako já. Přišlo mi správné, aby to věděl. Neříkal jsem, že už to naše místo není. Bude tu vítaný vždy.. Ale v jeho očích byly otázky, spousta otázek..

„Asi pořád nechápeš, kde jsme. Jsme ve společnosti, kde neexistují pravidla. Můžeš tady být, kým chceš. A věř mi, že jsi tady pro ně něco jako vzor. Jsi to ty, kdo dělá pivní stojky, chlastá první ligu, vrhá se do životu nebezpečných závodů a vyhrává je.. Kdo prostě a jednoduše žije každý den, jakoby byl poslední..“ Nadechl se, že začne protestovat, ale nedal jsem mu šanci.

„Všechny ty poháry, co máš u mě, jsou odtud.“ Vypadal, že mi nevěří. Cigaretu jsem zahodil a típl. Naklonil jsem se těsně až k němu. Sledoval jsem jeho oči plné otázek, plné sebezapření, ale i zmatenosti. Cítil jsi, že je ti to tu povědomé, že?

V dálce se ozvalo zaskřípění pneumatik, tmavovláska se prodrala kolem nás, čapla Maxe za ruku a táhla ho ke zvuku ještě blíž.

„Tak co to bude dneska, Maxi? Kde máš svou motorku?“ Andrea zamrkala dlouhými řasami a zvědavě se dívala za něj. Nevěděl, co říct, jeho oči v těch mých hledaly pomoc.

„Museli jsme ji nechat opravit. Dneska budeme závodit v mém..“ Černovláska se na mě zákeřně usmála. Max se na mě podíval snad ještě nechápavěji, ale no tak, vážně ti to furt nedochází?

„Tak to se nenech porazit, poražené nemá nikdo rád..“ Zavrněla mi do ucha a odešla.

„Jak jako budeme? Já s tebou s nikým závodit nebudu! A jak jako závodit! Jsi normální?!“ Rozmachoval rukama, syčel, chtěl se sebrat a odejít. Já jsem ale jenom šel k autu, abych ho připravil na startovací čáru. Klasická rychlá noční jízda městem, tam a zpátky, na konci sladká výhra. Začínal mi ten jeho přístup vadit. No tak, sralbotko, uvolni se trochu!

Když se opět nadechoval, že bude zase protestovat, na jeho mikině přistál celý kelímek piva. Sledoval jsem, jak se mu na ní tvoří velký flek a on se prudce otočí. Za ním stálo další potetované hovado.

„Jejej, malej Maxík, měl bys dávat pozor. Slyšel jsem, že dneska nezávodíš. Asi by sis měl setřít to mlíko, co ti teče po bradě a nechat to na dospělých..“ Jirka, kdyby tak věděl, proč do něj tak rýpe. Nakopal mu na motorce prdel už tak čtyřikrát a ten kluk ho prostě nesnášel. „A co ty, přestaneš už konečně dělat babysitting a dotlačíš tu svou rachotinu na start?“ Jen jsem se ušklíbl, viděl jsem, jak Max zatnul pěsti, až mu zbělely klouby. Sundal si mikinu a nasedl do auta. Jen jsem povytáhl obočí.

„Jiříku, radši se jdi ohřát hloupěji do papínkovo prdele..“ Zapadnul jsem do auta, zatímco jsem dojel až vedle Jirky na startovní čáru. Max nic neříkal, dlouhou dobu, dokud se před nás nepostavila Andrea a nezačala odpočítávat.

„Jestli toho hajzla neporazíš hned na startovní čáře, udusím tě v noci benzínovými výpary!“ Vyštěkl na mě, ojojoj, někdo se tu naštval. A tohle měl vždy, protože to cítil. Cítil jsi ten adrenalin stejně jako já? Když jsem povytáhl koutek úst, ruku připravil na řadičku, prudce sešlápl spojku.

„1..Teď!“ Brzdy zahvízdaly, místem zasmrádly spálené pneumatiky. Prudce jsem přeřadil na dvojku, znovu se do toho opřel a zrychlil. Tohle auto vyhrálo už tolik závodů, že to jeho nové s těmi skvělými parkovacími senzory mu bude dost k hovnu. První ostrá zatáčka, nechal jsem ho v klidu přede mnou. Max hučel, že i jeho babi by jela rychleji, ale já ho moc neposlouchal. Znovu prudká spojka, ještě jsme zrychlili. Cítil jsem to, ten pocit nezadržení, ten pocit svobody, když jsme se řítili uličkami města. Když jsem necítil nic než jeho přítomnost, slyšel hvízdání pneumatik, sledoval cestu před sebou. Když jsem prudce zrychlil, viděl, jak Jiřík chudák nestíhá ani pořádně řadit, a nebylo se čemu divit, že jsem ho na poslední rovince předjel o několik metrů. Pořád to zkouší a stejně to nikdy nezvládne.. Klasika.

Když jsem prudce zabrzdil, slyšel, jak lidi zběsile křičí moje a jeho jméno. Když jsem se otočil, viděl jsem jeho pokřivený úsměv, jak z okna ukazuje na Jiřího zdvižený ukazováček a vůbec se nekontroluje. Myslel jsi vůbec na něco? Bylo mi jedno, že se lidé natlačili na sklo, dokázal jsem sledoval jen jeho. Rudý šátek v jeho vlasech, jeho rty zvlněné v široký úsměv, jeho jiskřící oči a sám se snažil uklidnit zrychlený dech. Když jsem zvednul ruku a odhrnul mu neposedný pramínek vlasů z tváře. Když mě jeho adrenalinem zakalené oči upřeně pozorovaly a já ruku stáhnul zpátky za volant, který jsem křečovitě sevřel. Zase jsem se nechal nachytat. Zase jsem uvěřil něčemu, co tak není. A možná ani nikdy nebude..

Dodatek autora: 

Jojo, někdo tu moc koukal na Rychle a zběsile laughlaugh Čert to vem, povídky jsou od toho, aby si člověk vysnil jiný svět laugh

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 2)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.4/5
- Komentářů: 10
Až v autobuse si uvedomím čo všetko sa stalo. T-to že som vážne spravil?! Ako...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 7
Zvedl jsem zrak a podíval se do jeho zelených očí. Měl je jiné než Ayame. Její...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
První oficiální setkání nedopadlo podle Jupiterovy představy. Ani nepočítal, že...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
   Angelina mlčky stála u okna a hleděla na svůj tolik milovaný...