Čt, 06/01/2022 - 23:16
4

„Já to nechápu. Dva roky spolu a teď mi chceš utéct. Co já si tady bez tebe počnu, mladej?“ povzdechl si Rick, starší detektiv, mladému Samovi. Od chvíle, co se díky Samuelovi přiblížili k tomu obávanému vrahovi žen, kterého nakonec dostali, pracovali spolu a jejich vztah byl skoro jako vztah mezi dvěma bratry. Vztah, který nenarušilo ani Rickovo věčné buzení mladšího kolegy, jenž měl zvyk si tahat práci i do postele a díky tomu usínat bez nachystaného budíku. Oproti mladému kolegovi toho měl Rick za roky služby u policie ve svých třiceti šesti letech celkem dost za sebou. To však nezabránilo tomu, aby si nezískal mladý nováček jeho pozornost a důvěru.

Když před dvěma roky dostal Rick případ vraždy starší ženy, jež byla nalezena uškrcená v jedné z tmavých ulic L.A., myslel si, že se nikam nepohne. Vrah byl důkladný, nikdy nezanechával žádné stopy. Dokonce se nenašli ani svědci, kteří by jim svými výpověďmi ve vyšetřování velice pomohli. Jenže nikdo nic neviděl, neslyšel. A to ani v době, kdy se objevily další oběti zabité stejným způsobem.

 I když si prohlédli místa každého činu dokonale, nikdy nic nenašli. Aspoň do chvíle než si jeden začínající, sotva vystudovaný detektiv, jenž neudržel svou zvědavost, přečetl spis k onomu prvnímu případu, a pak i spisy k dalším šesti obětem odporného činu. Všiml si malého detailu. Všechny ženy spojovala jedna věc. Byly to ženy - matky, které na své děti nemohly mít dostatek času ať už kvůli práci, milencům nebo je jednoduše opustily. Tudíž vzkaz od vraha mohl znamenat jedno. Trestá ty ženy, jež se dětem věnovat nemůžou nebo nechtějí. Tato nepatrná informace postačila k tomu, aby si Rick mladého Sama vyslechl a přibral k sobě do týmu.

A svého rozhodnutí nelitoval. Sam měl výbornou pozorovací schopnost a intuici, díky čemuž se jim podařilo vraha dopadnout. Byl to takový obyčejný a nenápadný řidič autobusu, který miloval svou pěstounku. Dala mu střechu nad hlavou a pocit rodinného štěstí, zatímco jeho vlastní matka ho jako dítě opustila uprostřed velkoměsta. Proto se zmatený sám ze sebe rozhodl, že ochrání všechny osamělé děti před osudem, o kterém si myslel, že je doma čeká. A zároveň jim dá šanci na mnohem lepší život.

Od té chvíle byli nerozlučný tým. Sice nejprve schytal výsměch kvůli Samovu věku, jenže počet úspěšně vyřešených případů promluvil za ně za oba, a mladý detektiv si u svých o dost starších kolegů získal úctu a oblibu. Jenom to vstávání by mohlo být lepší. A o to chtěl svého staršího kolegu nyní připravit.

Vše začalo jeho umírající matkou.  Byla již dlouho nemocná a jen se počítaly dny, kdy nastane ta smutná chvíle a navždy odejde. Sam to věděl a snažil se jí stát po boku, jak jen mu to práce dovolovala. Těsně před svou smrtí mu vyprávěla příběh o tom, jak kdysi dávno s osmiletým dítětem opustila svého snoubence, žijícího v Česku, a odjela za rodinou do Států. O tom, že otec malého chlapce byl policista, o němž mu po nocích vyprávěla, aby na něj nezapomněl. Jenže jak šel čas, Sam si svého otce skoro nevybavoval a máma o něm také přestala mluvit, sotva poznala Franka, za něhož se provdala.

Frank byl Samovi dobrým otcem, ale i když mu dal své příjmení, nikdy mu nebyl pravým tátou. Jím byl onen tajemný policista z matčina vyprávění. Frank a Samova máma spolu nikdy neměli vlastní děti. Frank si do manželství přivedl skoro dospělého syna a dceru, jimž se stal malý klučina mírnou přítěží. Jelikož byl od narození Sam velice drobné dítě, dostávali ho puberťáci na starost pokaždé, když někam šli. Proto se taky odstěhovali, jakmile se jim naskytla možnost odejít. Nechtěli se starat o mrně. Jenže to v té době nevěděli, že sotva to mrně oslavilo třinácté narozeniny, začalo se vytahovat a pomalu z něj rostl silný mladý klučina, jehož výška se zastavila někde kolem sto osmdesáti centimetrů. A to v době, kdy se matce na truc přihlásil po střední škole na policejní akademii, kterou vystudoval se třetími nejlepšími výsledky z ročníku. Pak nastoupil k policii a při první příležitosti díky skvělým pozorovacím schopnostem se dostal do jednoho z losangeleských oddělení, kde na něj od té chvíle dohlížel jeho parťák. A jelikož matka věděla s jistotou, že Frank po její smrti odejde, předala synovi dopisy, jež mu jeho vlastní otec první měsíce posílal i se jménem Jan Marek a adresou stanice, kde pracoval.

Tato informace najednou vše změnila ve chvíli, kdy přišel na jejich oddělení dopis z vyšších míst o tom, že mají vybrat jednoho z detektivů, aby se zúčastnil výměny členů policejního sboru USA a České republiky v rámci utužování mezinárodních vztahů. Samovi stačilo slyšet o tom jen zmínku mezi detektivy a během pár minut seděl na židli před svým nadřízeným a vyplňoval formulář o účasti na této akci. Chtěl najít svého otce a díky této výměně k tomu dostane příležitost.

Dokonce i jeho nevlastní otec Frank ho v tom podpořil tím, že když po smrti manželky prodal jejich dům, dal větší podíl svému nevlastnímu synovi, aby našel druhou část své skutečné rodiny. A snad konečně i někoho, po jehož boku prožije i on šťastný život. Věděl totiž, že když jednou Samuel odejde, zpátky se nevrátí.

Vzpomínka projela Samovi před očima jako blesk a zanechala mu v oku slzu smutku z toho, že opustí svého parťáka a dobrého přítele, jímž se mu Rick stal.

„Tohle mi nedělej, kámo, nebo neodjedu,“ snažil se rozdýchat slzy, jež se mu tlačily do očí ve chvíli, kdy mu Rick předával za kolegy dárek na rozloučenou.

„Tak neodjížděj. Ne, dělám si srandu. Jen jeď, ale slib, že pošleš sem tam mail, že se ti daří dobře.“ Objal svého mladého parťáka, kterému už stékaly slzy po tváři.

„Ale prosím tebe… Co tady bulíš? Nech toho, než mě taky rozbrečíš!“ přikázal Rick Samovi s dojetím ve tváři.

„Díky, Ricku. Seš skvělej, kámo. A vám všem taky moc děkuju. Byli jste skvělí kolegové a přátelé. Přísahám, že se ozvu, jak budu moct. A dárek si rozbalím až tam, jestli vám to nevadí? Teď bych to asi nedal,“ dořekl Sam k bývalým kolegům, kteří se s ním naposledy objali, a pak se s posledním ‚Sbohem‘ pomalu vydal letištní halou ke svému terminálu. Sice to nikdo z jeho kolegů neřekl, ale všichni věděli, že toto pro Sama není obyčejná výměna. Věděli, že k návratu kolegy nedojde ani za půl roku, kdy výměna policistů končí.

Let to byl dlouhý. Z Los Angeles se dvěma přestupy skoro jednodenní cesta směr Praha. Proto se nebylo čemu divit, že během letů i několikrát zavřel oči a na chvíli nechal svou vyděšenou mysl odpočívat. Byl strachy bez sebe z toho, co ho tam čeká. I když podstoupil pár lekcí s lektorem češtiny, které mu pomohly si procvičit rodný jazyk a následně pohovory s tamním konzulátem a policejním prezídiem, bál se. Nebyl tam skoro dvacet let. Proto bylo pochopitelné, že zapomněl, jak to tam vypadá. Nevěděl, zda ho tam mezi sebe bez problémů přijmou. A co víc, zda najde svého otce, na něhož si pamatuje už jen z vyprávění a zná ho z dopisů a fotek, které mu jako dítěti poslal. Sice byl Sam na matku trochu naštvaný za to, že mu o dopisech neřekla, ale bylo pochopitelné, že nechtěla svému synovi přidělávat větší bolest ze ztráty otce, než jakou v té době cítil. Všechno tohle se mu prohánělo hlavou ve chvílích, kdy byl vzhůru. Aby trošku svou mysl zaměstnal, opřel se pořádně do sedačky, nasadil si sluchátka a poslouchal hudbu z mobilu. Prstem projížděl po displeji a prohlížel si fotky pořízené za poslední měsíce svého pobytu v USA. Byly tam fotky kolegů z párty, některé památky a prostředí ve kterém žil. A v neposlední řadě fotka mámy a snímek přefocený z papírové podoby, na kterém byl on se svým tátou při grilování v jeden letní slunečný den.

‚Co když ho nenajdu? Co když sem letím zbytečně a on už taky není? Co pak? Co když mě noví kolegové mezi sebe nepřijmou?‘ pokládal si stejné otázky pořád dokola až do chvíle, kdy letušky vyzvaly, již naposledy, všechny cestující, aby vypnuli a schovali mobily, připoutali se a připravili na přistání letadla. V ten moment se Samovo srdce rozběhlo jako splašené. Uvědomoval si postupně, že již není cesty zpět. A ještě víc si to uvědomoval, když udělal první krok do letištní haly. Tam ho o pár metrů dál čekal starší policista v uniformě, drže papír s jeho jménem. Sotva ho spatřil, vydal se k němu. Společně pak vyrazili na parkoviště k autu, jež je odvezlo na policejní ředitelství. Sam byl z celé té cesty rozlámaný a unavený, ale když to pro něj takhle jeho nadřízení zařídili, musí poslechnout.

Na prezídiu si ho převzal policista z personálního oddělení a udělal Samovi základní prověrku zároveň s testem způsobilosti k výkonu práce v Česku. Poté úředník vytáhl plán, podle něhož chtěl přiřadit vyměněného policistu k jednomu z vybraných oddělení ve státě. Dřív, než úředník stačil cokoliv říct a zeptat se, zda chce dělat na stejném oddělení, nebo si vyzkoušet i něco jiného, Sam na něj vychrlil, že by rád dělal stejnou práci jako ve Státech. A to detektiva na oddělení vražd. Měl však ještě jednu prosbu na muže před sebou. Chtěl najít toho policistu, o němž mu máma v dětství vyprávěla.

„Detektive, nevím, zda jste si toho vědom, ale osobní údaje policistů jsou z bezpečnostních… Bez vážného důvodu nejsem oprávněn vám je sdělit. Máte nějaký závažný důvod k tomu, abych vám vyhověl?“ opřel se o pár let starší úředník lokty o stůl a zahleděl se Samovi zpříma do hnědých očí. Ten nedokázal popřít osobní důvody k potřebě toho policistu najít, což muže zajímalo o to víc. Zajímalo ho, proč chce někdo cizí najít někoho, koho vlastně nezná.

„On… ten policista byl… je… to můj otec, pane. A i kvůli němu jsem přijel. Zbyl mi z rodiny jen on a chtěl bych ho najít. Matka mi před necelým rokem zemřela. Jestli chcete, mohu vám ukázat svůj rodný list, abyste mi věřil.“

Narovnal se a čekal na reakci muže naproti. Ten se jen nadechl a s výdechem se opřel do své židle, uvažuje nad tím, zda policista naproti němu něco, na již zmíněnou osobu, nechystá. Sam si výrazu v mužově tváři všiml a natáhl se pro svou tašku položenou vedle sebe. Z ní pak vytáhl jak rodný list, tak i potvrzení o česko-americkém občanství, úmrtní list matky, fotku svého otce, jeho dopisy a znovu kapitánovo doporučení. Úředník si dokumenty převzal a několikrát je projel. U jména otce v rodném listě se zarazil a naťukal ho do počítače. Neustále přecházel očima z monitoru k Samově tváři, když si konečně odfrkl.

„Sice to není tradiční, aby nás někdo z policistů, ještě k tomu z cizí země, o něco takového žádal… ale dle vašich záznamů, jež nám přišly z vašeho oddělení a vašich… dokumentů, vám vyhovím. Dnes máme pátek, takže vám dám čas do úterý na zabydlení se a na odpočinek a ve středu se hlaste na prvním oddělení obecné kriminologie v Ostravě. Tam si vás převezmou a sdělí vám, u koho se máte hlásit. Vytisknu vám adresu a zašlu na oddělení příslušné dokumenty. Přihlásíte se na jejich personálním a pak vám předají a vysvětlí vše, co potřebujete,“ vychrlil na Sama úředník a tím mu vyrazil dech. Sice se nedozvěděl, co potřeboval, ale tak nějak tušil, že zrovna na oddělení, kam ho posílá, se odpověď nejspíš dozví.

Sam seděl v kanceláři s úředníkem ještě notnou chvíli kvůli podepsání potřebných papírů a povolení, než se s ním konečně mohl rozloučit a zamířit do hotelového pokoje. V něm se rozvalil do měkké postele, aby aspoň na chvíli uvolnil své z cestování bolavé tělo. Když se mu oči začaly zavírat, radši se zvedl, svlékl a zamířil do koupelny, kde se naložil do napuštěné vany. Znovu si procházel v hlavě vše, co musí ještě zařídit, pokud tu opravdu zůstane natrvalo. Bude to dlouhý a těžký půlrok. Ale věděl, že to zvládne. Musí…

Mezitím na 1. oddělení v Ostravě…

Tak jak to vypadá se svědectvími v případu té mrtvé Palubkové?“ ptal se Honza svých kolegů.

„Všechny jsme vyslechli a vypadá to na toho jejího vnuka. Prý měl několik potyček s policií a má i záznam v rejstříku. Navíc ho viděli se motat kolem jejího bytu těsně po činu,“ odvykládal svému nadřízenému Petr.

„A vy ostatní? Máte něco k těm třem vraždám?“

„Ne, Honzo, bohužel. Laborka je ve slepé uličce stejně jako my. Nikdo nic nenašel. Žádné otisky ani krev. Krom pár mrtvých nemáme vůbec nic. Ať to udělal kdokoliv, nechal si pořádně záležet na tom, aby ho nikdo nenašel,“ odfrkl starší Mirek, zatímco odhodil spis na stůl. Honza se opřel rukama o židli a spustil přednášku o tom, že pokud nic nezjistí, budou v pořádné kaši. Všichni ho poslouchali, ale moc radosti z toho neměli. Bylo jich málo. Poté, co jeden z nich odešel do důchodu, jich bylo o člověka míň. Už několikrát prosili o posilu jejich týmu, jenže všechna oddělení měla svých zloduchů víc než dost a jednoho člena jim propůjčit nemohla. A tak si museli vystačit sami. Najednou se za dveřmi objevil ředitel a všichni zpozorněli.

„Dobrý den všem. Majore, jsem rád, že jste tady všichni takhle pohromadě, protože pro vás mám novinku.“ Ředitel popošel k Honzovi, který se divil jeho osobní přítomnosti u nich na oddělení.

„Ráno jsem měl telefonát z prezídia. Vypadá to, že konečně vyhověli vaší žádosti a přidělí vám posilu. Jeho složku máte, majore, k dispozici na svém stole.“

„Dobře, podívám se na to. Je něco, co bychom měli vědět? A major Novák ví o tom novém? Určitě jste zde nepřišel jen tak.“ Většinou dostanou jen zprávu z personálního oddělení, když jim někoho přidělí, proto se mu zdá tato návštěva o to podivnější.

„Majora jsem o tom již informoval. Zítra se vrací z Brna, takže to s vámi pak podrobněji probere. Ano, je tu ještě jedna věc, jinak bych sem ani nechodil. Jedná se o mladého detektiva, kapitána Samuela Davise. U policie je již pět let, z toho dva roky jako detektiv na vraždách.“ Všichni z oddělení se po sobě podívali zaskočenými pohledy. To si z nich snad dělají srandu. Posílají jim zelenáče. Kluka, co sotva dokončil školu. No to jim chybělo.

„Pane, já nechci být nevděčný, ale potřebujeme někoho, kdo ví, co dělá. Vždyť kluk, který dělá na vraždách dva roky, toho moc umět nebude. Navíc, Davis nezní jako české příjmení.“ Nedůvěřivě zakroutil hlavou nad informacemi.

„Co se týče zkušeností, nemusíte mít strach. Těch má podle informaci ze spisu za ty dva roky opravdu dostatek. Navíc má od svého nadřízeného doporučení, takže v tomto ohledu nevidím problém. Největším kamenem úrazu je to, že před pár dny přiletěl z Los Angeles. Posílají nám ho v rámci výměnného programu zaměřeného na utužování mezinárodních vztahů. Toť k původu jeho příjmení a důvodu proč zrovna on. Jelikož nám zatím prezídium neposkytlo informaci o jeho znalosti našeho jazyka, nevíme, jak to se znalostí češtiny má. Takže jazyková bariéra se dá očekávat, dle základních informací, jež nám poskytli z Prahy.“

Přerušil svůj výklad a prohlédl si otrávené obličeje lidi z oddělení. „Vím, že se vám to nelíbí. Ani mi to není za stavu vaší jednotky příjemné, mít zde vlastně cizince, ale musíte se s tím nějak poprat. Věřím, že to všichni zvládnete a přijmete ho do týmu bez problémů a vzájemně se něčemu novému přiučíte. Možná vás i něčím překvapí. Děkuji za vaši pozornost. Majore na slovíčko.“

Ředitel si Honzu odtáhl z doslechu a vysvětlil vážnost situace. Nedostatek lidí vyžaduje i nouzová řešení, která se nemusí líbit každému. Jenže oni nemají na vybranou a musí zkusit i tuto cestu, jak si pomoct v nouzi. I když Honza nechápal, proč na toto rozhodnutí major Novák kývl, nic s tím nenadělá. Holt si procvičí s kolegy svou zakrnělou angličtinu.

Když se vrátil zpátky za ostatními, spustila se na něj sprška poznámek a otázek, zda si z nich nedělá někdo tam nahoře blázny. Jediné, co však mohl v tu chvíli udělat, bylo, že nad tím mávnul rukou a odešel k sobě prostudovat si spis mladého detektiva.

Pomalu ho pročítal a odfukoval nad výsledky testů a zkoušek, jimiž prošel jak ve Státech, tak zde, a dále počtem vyřešených případů. ‚To vážně nebude takové kopyto, jak se zdá,‘ prolétlo mu hlavou a přešel na stránku, kde se nacházela Samova fotka a další informace o něm. Z ní se na něj dívaly soustředěné mladé hnědé oči, pěkně padnoucí do mužné tváře s kratším sestřihem tmavě hnědých vlasů. Ta tvář se Honzovi zdála povědomá, jen nemohl přijít na to odkud. Navíc to jméno… tak známé jméno, Samuel… A datum narození… Bylo to jméno a datum, která nosil i jeho syn. Jenže pár věcí mu rozhodně nesedělo. Ze vzpomínek a fotek, jež mu poslala jeho bývalá přítelkyně, Samova máma, byly vlasy jeho Sama světlé, zatímco tohoto byly tmavě hnědé, skoro až černé. A výškově se rovnal o dva až tři roky mladším dětem, zatímco tenhle Samuel byl o dva centimetry vyšší, než je on sám. Ne, rozhodně je to jen náhoda. Jen shoda jmen. S touto myšlenkou za sebou zamknul kancelář a vydal se domů.

Následující den se sešel v kanceláři se svým nadřízeným a probírali spolu příchod nováčka. Málem se pohádali, když Honza začal o tom, co již stihli probrat i se svými kolegy. Aneb proč budou mít v týmu někoho, kdo jejich město ani stát skoro nezná. A možná dokonce ani jazyk. Bohužel se setkal s nepochopením a odcházel mrzutější než předtím. Do příchodu posily zbývaly dva dny. Dva dlouhé dny, kdy všichni s napětím čekali, co bude, zatímco řešili dalšího nalezeného mrtvého. Jim snad pomůže už jen zázrak…

Mezitím, co na stanici byl mumraj, vydal se Sam po autoprodejnách, aby si zajistil pohodlnější cestování městem. Naštěstí úspěšně a mohl se tak nyní soustředit na hledání nového domova. Jenže v tomhle moc úspěch neměl. Všude, kde se podíval, byla až měsíční čekací lhůta předání bytu, kterou nezkrátila ani nabídka, že by si připlatil, kdyby ho vzali přednostně. A tak se musel ještě na nějaký čas smířit s hotelovým pokojem. Tuhle věc moc nevychytal, a to ani jeho nadřízení, když zařizovali ubytování. Doufal proto, že v tomto ohledu budou realitní kanceláře trochu přívětivější. Ale nebyly…

Jelikož měl nějaké papírování o potvrzení českého občanství za sebou, mohl konečně strávit zbytek volného času projížďkou po okolí a poznáváním města a míst, v nichž se chystá začít novou část života. A líbilo se mu. Sice mu město přišlo trochu chaotické, ale na druhé straně mělo své kouzlo. A i menší města a vesničky okolo mu byly sympatické. Teploty zde byly na dané roční období nižší, než na jaké bývají u nich zvyklí, ale neřešil to. Spíš ho trápilo prokletí osamoceného života.

Co byl u policie, vztahy, především ty trvalé, se mu vyhýbaly, měl jen dva, co se mu zaryly do paměti. Jinak narazil jen na muže, kteří by se spokojili s jednorázovkou. Těm on moc neholdoval, a proto vycouval většinou dřív, než k něčemu stačilo dojít. Nechápal to, proč nemá na muže štěstí, stejně jako jeho kolegové na ženy. Vždyť byl od prvního pohledu kus. Pevné opálené tělo, krátké tmavé vlasy vyčesané nahoru, hnědé pronikavé oči, plné červené rty zasazené pod souměrný nos a olemované maximálně jednodenním strništěm. Snad mu dá nová země a nové město prostor a štěstí a šoupne mu pod nos krom dobré práce a kolegů i nějakého dobrého partnera po život.

Už při cestě do auta byl velice nervózní. Za chvíli se má sejít a seznámit s novými nadřízenými a kolegy. Vzpomněl si na svůj první den, kdy nastoupil jako detektiv. Ruce se mu klepaly, jako ještě nikdy. Nechtěl nic pokazit. Nečekal však, že se dostane k těm jistým složkám, a že hned první týden tak zazáří. Jenže to byl doma. Tady je vše úplně jiné. Lidi jsou tu sice, z toho co slyšel, milí, ale všude se najdou výjimky. A Sam doufal, že těch výjimek potká daleko míň, než těch milých.

Teď ale seděl v kanceláři ředitele, kam ho poslali z personálního, a seznamoval se s ředitelem policejní stanice a se svým nadřízeným, majorem Novákem. Zbraň i odznak již měl u sebe, a proto nebylo nic, co by zamezilo setkání s kolegy. Novák byl velice překvapen, jak dobře umí jejich dočasný člen týmu hovořit česky. Sice se občas zapomněl a nějaké to anglické slůvko mu uteklo, ale jinak neměl s komunikací téměř žádný problém. Když ho ředitel s majorem vyzpovídali o jeho zkušenostech, byli opět mile překvapeni. Je fakt, že i když má každá země své metody, k výsledkům se dostávají skoro stejně.

„Tak hodně štěstí a vítejte tady u nás. Snad se vám tu bude líbit,“ popřál ředitel Samovi a nechal je odejít na příslušné oddělení, kde už se mezitím všichni kolegové sešli v zasedací místnosti.

„Hmm, majore, můžu vás o něco poprosit?“

„Samozřejmě. A neříkejte mi majore, tady se raději oslovujeme jmény, než hodností nebo příjmením. Jsem Petr,“ podal ruku Samovi.

„Samuel… nebo jen Sam,“ napodobil Petra a potřásl si s ním rukou.

„Nevím, zda se to hodí, ale jelikož jsem si všiml, jak jste byli s ředitelem překvapeni, že mluvím česky,“ zastavil se na moment. „Myslíte, že byste tuto informaci kolegům zatím nesděloval?“ zeptal se opatrně a podíval se na svého nadřízeného.

„Proč bych to neměl udělat? Vaši noví kolegové budou za tuto informaci jen rádi,“ zastavil se major a ohlédl se na Sama, jenž na něj hodil potutelný výraz. Po tom, co si vyslechl v kanceláři, jak nemile byli lidi z oddělení překvapení, že k nim nastoupí někdo ze Států, chtěl si z nich trochu vystřelit. Petr si nováčka přeměřil pohledem, a když mu konečně trklo, co plánuje, s úsměvem zakroutil hlavou a upozornil ho, že následky si ponese jenom on sám. ‚To nám ale poslali pěkný dáreček‘ pomyslel si major Novák a znovu hlavou zakroutil.

S ušklíbnutím Sam poděkoval svému nadřízenému a rozešel se s ním ke skleněným dveřím, za nimiž byla vidět zasedací místnost plná policistů v civilním oblečení. Petr otevřel dveře a rámus v místnosti najednou utichl. Sotva udělali pár kroků dovnitř, obrátilo osazenstvo na oba příchozí, hlavně na Sama, zvídavé pohledy. Sam věřil tomu, že některé osoby ženského pohlaví zapomněly dýchat, když jim z úst vyletělo: ‚Páni, to je kus.‘ Jenže na jejich reakci se dočkaly negativních rýpanců od chlapů, že až zestárne, kdo ví, co z něj zbude.

To Honza měl úplné jiné starosti. Když teď mladého Sama viděl naživo, nějakou podobnost se svým malým Samem mohl vyloučit. Sice nějaké rysy ve tváři mu připomínaly někoho z vlastní rodiny, ale myšlenku okamžitě zahnal, když začal mluvit Petr a požádal někoho z přísedících o tlumočení. Sam musel potlačit smích, který se mu snažil protlačit přes přátelský úsměv. Jenže žádost o překlad se setkal s negativní reakcí a mrmláním kolegy Mirka o tom, že jim vážně poslali neschopného Amíka místo někoho normálního, kdo mluví česky.

„Takže dámy a pánové, jak už víte, poslali nám z Prahy nového kolegu, tady přítomného detektiva, kapitána Samuela Davise. Samuel k nám přijel z Los Angeles, kde doteď pracoval pět let u policie, z toho dva roky jako detektiv oddělaní vražd. Nyní byl poslán k nám v rámci programu výměny policistů a bude s námi spolupracovat dle dostupných informací půl roku. Je to tak?“ otočil se na Sama, jemuž jeden z kolegů překládal, co major řekl. Sam jen přikývl a krátce odpověděl: „Yes, sir.“

„Co kdybyste se kolegům krátce představil?“ pobídl Sama Petr a pustil ho místo sebe do čela. Zatímco Sam spustil v angličtině, tlumočník okamžitě překládal: „Takže, prvně bych se vám teda znovu představil. Jmenuji se Samuel Davis, a jak už říkal tady major, pracoval jsem u policie tři roky jako hlídka a mezitím vystudoval a absolvoval zkoušky na detektiva. Toho jsem v Los Angeles dělal dva roky. Vím, že asi hodně z vás si říká, že ve dvaceti sedmi letech mám jako detektiv málo zkušeností. Avšak budu rád, když tak posoudíte sami spoluprací se mnou. Doufám, že si budeme rozumět a nenastanou žádné větší komplikace. Pokud by měl někdo nějaké otázky, klidně se ptejte.“

Sam se obrátil na Petra, který jen přikývl. Na reakci kolegů nečekali moc dlouho, protože se najednou začaly zvedat ruce a padat otázky jak na pracovní zkušenosti, tak i dost osobního rázu. Neměl rád, když mu někdo až moc zasahoval do soukromí, proto se k takovým otázkám nevyjadřoval.

Padlo několik dalších, než se ozval další protivný kolega nespokojený s jazykovou bariérou, Pavel.

„Detektive, chápu, že jste vyrůstal a pracoval ve Státech. Jenže tady jste v Česku! Jak se tady chcete dorozumět, když umíte kdákat jen anglicky?! Asi nebudete jeden z těch bystřejších, kterým by to došlo dřív, než by sem přiletěli,“ odfrkl si a za šramotu kolegů složil ruce na prsou, čekaje, co z toho mladého frajírka vypadne.

Dřív, než Petr a tlumočník stihli otevřít pusu, podívali se na Sama, který je oba rukou zastavil a následně se rozešel k místu, kde Pavel seděl. Opřel se rukama o stůl a propaloval Pavla pohledem. Pak nasadil široký úsměv a spustil: „No, já si myslím, že umím docela slušně kdákat i česky. Klidně můžu kdákat i španělsky, kdyby vám má čeština vadila. Pokud však chcete dát na první dojem, tak prosím.“ Při tom rozhodil ruce, narovnal se a napodobil Pavla v tom, že si složil ruce na hrudi, zatímco sledoval jeho vyjevený obličej, jak se snažil pochopit, co se to právě stalo. A zatímco měl Sam naprosto skvělý pocit zadostiučinění, bavili se ostatní kolegové nad tím, jak je všechny dostal. Hlavně toho vejtahu, jehož lítostivě poplácali po rameni. Tohle vážně nikdo z nich nečekal.

Kamenná tvář, kterou předtím Honza měl, se změnila v pobavený smích. Tak tohle mu v týmu chybělo. Šprýmař, který zvládne dvěma větami usadit věčně povýšeneckého Pavla. Jo, to si teď užijou mnohem víc legrace než předtím. Po chvilce dalšího rozmlouvání to Honza nevydržel, odlepil se ze svého místa a šel se s mladým Samem přivítat i on. Teď, když mu byl najednou tváří v tvář, k němu natáhl ruku: „Vítejte Samueli mezi námi. Jsem major Jan Marek. Váš dočasný přímý nadřízený. Sice vím, že vůči nováčkovi je třeba udržet si nějaký ten odstup, ale neřeším to. Budu proto rád, když mi budeš tykat a oslovovat mě jako všichni tady, jen křestním jménem – Honza,“ vychrlil ze sebe a sledoval, jak se Samův obličej z usměvavého najednou změnil v šokovaný. Což jeho samotného také trochu zaskočilo a nasadilo mu to do hlavy ještě většího brouka.

A stejně na tom byl i Sam. Tohle totiž opravdu nečekal. Když prosil na personálním oddělení prezídia o to, zda by našli jeho otce, nevěděl, že ho nejenže najdou, ale rovnou ho k němu i přiřadí. Zůstal pár vteřin nevěřícně koukat do Honzovy tváře, než si nervózně odkašlal a se svým nevědomým rodičem si potřásl rukou. Hlavou se mu při tom honila jedna otázka za druhou: ‚Co když to není on? Co když to je jen někdo se stejným jménem? Ale vzhledově by to na něj sedělo. Musí na to prostě přijít. Musí nějak přijít na to, zda to je opravdu on. Jeho táta…‘

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (1 hlas)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.3/5
- Komentářů: 3
Dalibor ,,Co budeme dělat? Tohle přece nemůžeme nechat jen tak.'' řeknu...
Hodnocení:
4.3/5
- Komentářů: 17
Darek byl unavený po celém dni cestování na koňském hřbetě. Bolely ho nohy,...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 19
Otevřel jsem oči a radši jsem je zase urychleně zavřel. Ostré světlo vůbec...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 7
REN Jestli něco uměl dokonale, byla to jeho schopnost zažehnout ve mně oheň...