So, 19/03/2022 - 16:19
6

Sotva Honza spatřil v obývacím pokoji svého syna, věděl, že se muselo něco stát. Určitě by nepřijel jen tak. I přes prvotní pochybnost měl ale ohromnou radost, že tam Sam je, a musel ho obejmout. Ten rok a něco málo, kdy se na sebe museli dívat přes monitor počítače, mu nedokázal nahradit pocit, který měl, když kolem Sama omotal své paže. Po dlouhé době měl svého syna zase u sebe a byl za to rád. Cítil to samé i od něj, když ho stiskl nazpátek.

Po přivítání se usadili ke stolu v obývacím pokoji. Terka všem připravila kávu a zákusek, který upekla. Celou dobu si vyměňovali zážitky uplynulých měsíců. Smích se rozléhal domem, když došlo na Romanův popis setkání se skupinkou detektivů v L.A. nebo na vylíčení okamžiku, kdy Sam musel na oddělení chytnout zločince, který utekl jeho kolegovi z výslechové místnosti.

Bavili se opravdu neskutečně až do chvíle, kdy se Honza rozhodl, že odtáhne Romana stranou, kde mu sdělil vše, co chtěl Honza vědět. Vše o tom, že jeho syn byl v Los Angeles šťastnější, než byl za těch pár měsíců u nich v Ostravě. Že ho zde nikdy neviděl tak rozzářeného jako tam. I když to tam měl kvůli práci občas náročnější, radost, kterou měl v očích, falešná nebyla. To, že tam byl doma, by nikomu vymluvit nedokázal.

A Honza tak pochopil, že by bylo sobecké svého syna nutit se přestěhovat za nimi. Nechtěl za něj rozhodovat. Tohle bylo jen a jen na Samovi. On sám chtěl jen vědět, proč to vlastně jeho syn chce udělat. A to, že on a Roman byli jediný jeho důvod, se mu nezdálo dostačující.

Sam, který mezitím seděl s Terkou a s kávou v ruce si povídali o tom, jaké změny na stanici proběhly, neustále koukal ke dveřím do chodby, kde jeho dva nejbližší zmizeli. Terka si toho nemohla nevšimnout a sama ho pobídla, aby šel za nimi.

„Tati, nemusíš hrát divadlo. Všechno už vím,“ ozval se Sam, když vešel do místnosti, kde Roman s Honzou byli.

„Roman ti to řekl?“ zeptal se Honza a pohlédl na syna, který mu na jeho otázku přikývl. To Honzu donutilo se jít posadit zpátky za Terezou, která na ně netrpělivě čekala.

„Vím, že si musíš myslet, že po tolika letech se ti najednou snažím mluvit do života, Same, jenomže tak to není. Jen chci, abys udělal to, co je dobré pro tebe, a ne pro nás. A nejsem si jistý, že stěhovat se na sílu sem jen kvůli mně a Romanovi je dobrý nápad,“ vysvětlil synovi Honza, jak nejlaskavěji to šlo.

„Takže mi tím chceš říct, že vás mám nechat jen tak jít? Být vůči vám sobecký, opustit vás a dát přednost práci?“ ptal se s velkou dávkou nedůvěry mírně podrážděný tím, že to slyšel od vlastního otce. Ve vztahy na dálku Sam nevěřil a věděl, že kdyby na to kývl, nejspíš by o Romana nadobro přišel.

Honza mu zopakoval přesně ta slova, která mu řekl i Roman, když se o tom jeho požadavku Sam dozvěděl, a pak sledoval ten zmatek, který v jeho synovi je. Věděl, že to nebude jednoduché rozhodnout se. Chtěl ho ale ujistit, že ať bude rozhodnutí jakékoliv, je tím neztratí.

Uvažoval nad tím. Pořád nad tím usilovně přemýšlel a snažil se najít důstojné východisko. Nechtěl je opustit, jenže srdce ho táhlo zpátky do Los Angeles. Zde se necítil doma tak jako tam, když nebral v úvahu své nejbližší. Vstávání do služby u české kriminálky mu nedělalo takovou radost jako vstávání tam, kde doposud tolik let žil. Chybělo by mu všechno, co má tam. Jenže stejně tak by mu chyběli i ti dva muži, kteří se na něj v tu chvíli upřeně dívali, z nichž jeden neustále tiskl jeho ruku v té své. Na srdci ho tížil obrovský balvan, který ho nenechal se pořádně nadechnout.

„Já si to promyslím,“ vypadlo z něj nakonec, když se opřel o Romana a zavřel na moment oči. Hlava ho z toho bolela stejně jako jeho srdce. Nebylo to však proto, že by nevěděl, jak se to snažil namluvit sobě i ostatním. Bylo to proto, že už byl v duchu rozhodnutý. Věděl, co chce, jen se s tím potřeboval smířit. Utvrdit se v tom, že se opravdu rozhodl dobře a nikomu tím neublíží tak, jak to tenkrát udělala jeho matka Honzovi. Jak jeho otci přes telefon oznámila, že bere Sama a odchází bez šance k návratu. Na stole pak nechala jen adresu, kam synovi mohl posílat dopisy.

Hlavou mu proběhly vzpomínky na posledních několik měsíců. Ani nevnímal, jak ostatní převedli téma na něco jiného. Jen se víc natiskl do Romanovy náruče, která nezahálela a pevně ho držela, zatímco mu jedna ruka konejšivě přejížděla po zádech a ústa mu vtiskla polibek do vlasů a na čelo, než si o něj opřel hlavu. Jak moc ho bolela představa toho, že to jsou nejspíš poslední dny, které spolu takhle stráví. Na otázku, kterou pak položili Romanovi, jak by se zachoval, kdyby Sam odjel, odpověděl, že svou práci má zde, ale rozhodně by ho v L.A. navštěvoval, jak by to šlo. O tom, že by za ním odešel, nepadlo jediné slovo.

Sam uvažoval nad tím, zda ho Roman skutečně miluje, když ho takhle bez protestů pouští vstříc jeho vlastnímu životu. Jenže jeho chování a to, jak si ho k sobě tiskl, mu dávalo znát, že i pro něj to není tak snadné, jak se snaží celou dobu všem tvrdit.

Možná proto ho následujících pár dní málem nepustil z postele. Možná proto chodil se zmučeným obličejem do práce. Protože opravdu nebyl hloupý a to, jak se Sam rozhodl, věděl ještě dřív, než to o pár dní později všem oznámil.

Bylo to asi v půlce Samova pobytu, když svolal celou rodinu. Všichni už nějak tušili, co se jim bude snažit oznámit, a snažili se proto své emoce držet na uzdě. Chtěli být silní, pro něj.

Mluvil pomalu a klidně. Poděkoval všem za to, jak ho podporovali a snažili se ho dostat k české policii. Za to, jak při něm celou dobu stáli, než došel k tomu nejdůležitějšímu: „Táta má pravdu. Možná to ode mě bude sobecké, ale tady prostě nejsem doma. Neznamená to, že bych vás neměl rád, právě naopak. Zbožňuju vás. Možná se sem přestěhuju za pár let… Ale ne teď po tom všem, co se stalo. Chci se vrátit do L.A.,“ zastavil a sklopil na chvilku hlavu. Slíbil jim, že na ně nezapomene a určitě se ukáže, než se jen smutně usmál a rozhodl se posadit.

Honza po jeho proslovu vstal a vtáhl si ho do náruče. Moc dobře věděl, jak mu muselo být, proto mu chtěl dát znát, že jeho nikdy neztratí, ať už bude kdekoliv. Už nikdy nedovolí, aby je ta vzdálenost rozdělila.

I Roman chápal význam jeho slov. Někdy prostě není ten správný čas. Došel k těm dvěma, Sam se od táty odtáhl a vklouzl do náruče jemu. Vkládal Samovi konejšivé polibky do vlasů, na krk a na tvář. Tak moc ho bolelo, že odejde, ale věděl, že musí být silný. Že tohle není konec.

Když pak o pár hodin později dojeli k Romanovi domů, rozhodl se majitel přebít bolest Samova srdce tím jediným způsobem, který mu měl ukázat, že jsou stále spolu. Došel do kuchyně, kam Sam odešel. Vzpouzejícího se ho přitáhl k sobě do náruče a políbil ho tak, že se mu nedalo odporovat. Dal do toho polibku naprosto všechno a pousmál se, když ucítil, jak se mu jeho detektiv poddává. Měli už poslední den a půl do jeho odletu a on ho nechtěl promarnit. Podebral ho pod zadkem, pořádně si Sama nadhodil a požádal ho, aby mu nohy omotal kolem pasu, než se s ním vydal do koupelny, kde mezi polibky smýval z jeho těla všechnu bolest.

To, co se odehrávalo později v posteli, si budou oba pamatovat do konce života. Tolik lásky, vášně a něhy, kolik si vzájemně dávali, se nedalo spočítat na prstech všech končetin.

Roman se ujal vedení jejich milování a nutil Sama žadonit, prohýbat se a hlasitě sténat pod jeho doteky. Užíval si pohled na slastí zavřené čokoládové oči a zakloněnou hlavu. Dával do toho všechno, jen aby si to jeho milý užil. Chtěl mu dát vše, co si jen bude přát, i kdyby to bylo naposledy, což on dobře věděl, že to naposledy nebude. Měl plán. Svůj tajný plán, o kterém si byl jist, že ho musí uskutečnit hned po Samově odjezdu. Nechtěl, aby srdce muže pod ním puklo osamocením a prázdnotou.

Zatímco ležel mezi Samovýma roztaženýma nohama, rozpojil na chvíli jejich polibek a zahleděl se mu do tváře, hladě ho palcem po čele: „Otevři oči,“ pobídl ho a Sam poslechl. Tmavé oči se zahleděly do těch jeho a vykouzlily mu na tváři úsměv: „Nikdy tě nepřestanu milovat. Slyšíš mě? Nikdy!“ S tím se sklonil zpátky k jeho rtům, z nichž polibky klesal přes bradu, krk, až k tomu citlivému místu pod jeho uchem, které začal laskat rty a lehce po něm přejíždět zuby. Jemně do něj znovu začal přirážet, laskaje obě citlivá místa. V ten moment to Sam už nevydržel a s táhlým zasténáním se prohnul, stáhnul se kolem Romana, než konečně došlo k výbuchu všech jeho smyslů a začaly mu před očima tančit hvězdičky naplněného orgasmu.

Něco tak intenzivního dlouho nepocítil, a když z něj Roman konečně vystoupil, nemohl popadnout dech. Cítil, jak se celý třese. Ještě aby ne, když ho jeho milý mučil opravdu dlouho, než konečně přišlo to blažené uvolnění. Když si pak přehrál, co mu Roman řekl, věděl, že je na tom stejně. Nikdy ho nepřestane milovat.

Následující den byl pro Sama procházkou peklem. Sice to s ním mysleli dobře, uspořádali rodinný oběd a takovou předčasnou oslavu Honzových narozenin, na které nemohli chybět ani Mirek a Ondra, šéfové prvního oddělení policie. Ti ho ujistili, že místo, které mu nabídli, tam pro něj vždy bude, protože kdo by odmítl syna jednoho z nejlepších policistů a kolegů, kterého kdy poznali? Navíc i Sam měl dobrou pověst a oni chtěli, aby věděl, že se bude mít kam vrátit, kdyby si to časem rozmyslel.

Bodlo ho z toho u srdce, ale věděl, že tak, jak se prozatím rozhodl, to bude nejlepší. Mít však zadní vrátka nebylo nikdy na škodu. Byl dojatý z toho, jak moc jim všem přirostl k srdci, a začal uvažovat, zda se opravdu rozhodl správně. Jenže chápal i to, že jeho city byly tak naprosto vykolejené a přicházející pochybnosti se daly čekat.

A ony přišly i ve chvíli, kdy se s Romanem procházeli kolem Olešné, aby uctili památku jeho bratra a zavzpomínali na jejich první polibek.

Vzpomínali na to, jak pak Romana provokoval svým nahým mokrým tělem, než se mu to vrátilo v podobě ošklivé, svědivé rudé vyrážky, díky níž neodolal jeden druhému.

Vzpomínali na to, jak se pak několikrát u Romana doma pohádali kvůli případu, než si vklouzli do náruče a prošukali se spolu večerem.

Vzpomínali na to, jak Sam ležel v horečkách v posteli a Roman s Honzou ho obletovali jako kočka koťata.

Vzpomínali na to, jak se spolu váleli u Romana na gauči a sledovali komedie, zatímco si ze sebe vzájemně utahovali.

Vzpomínali na to, jak se pak Roman přiznal jemu a Honzovi, že poprosil Petra o pomoc s jeho bratrem, díky čemuž se vlastně se Samem poznali a zamilovali se do sebe.

V ten moment si konečně položili tu otázku, zda je opravdu spojila obyčejná náhoda, nebo si s nimi jen osud rozehrál nějakou šílenou hru. S otázkami však přišly znovu pochybnosti, které ho předtím sužovaly.

On jim ale nedal šanci si prosadit svou, a to ani ve chvíli, kdy pak stál na letišti a se všemi se loučil. Tentokrát už ale bez slz. I když ho bolel celý člověk, nenechal je téct. Nechtěl, aby se jeho milovaní kvůli němu trápili. Nasadili proto všichni svou bojovnou tvář, aby Sama podpořili v boji, do něhož se sám pouštěl. Do boje, kde buď prohraje nad svými city a zhroutí se, nebo vyhraje a bude bojovat za všechny, které miluje.

 

O měsíc a pár dní později

Po tom, co se Sam vrátil zpátky do L.A., myslel si jeho kapitán, že si z něj dělá opravdu blázny. Oznámení o tom, že ruší svou výpověď, protože do Česka nejede, hnulo jeho nadřízenému žlučí. Bylo to podruhé, co mu oznámil, že v práci na jejich oddělení bude pokračovat a do ciziny se stěhovat nebude. Ale na druhou stranu byl za to rád, protože se mu nechtělo zaučovat dalšího nového detektiva.

I Rickovi se částečně ulevilo, když slyšel, že o svého drahého parťáka nepřijde, protože jemu samotnému hrozilo, že dostane na krk problematického Jimmyho. Nakonec vše dopadlo dobře a on si mohl užívat společnosti parťáka, který mu vždy skvěle kryl záda. Tušil ale, že toto Samovo rozhodnutí si vyžádalo obrovskou oběť, která hluboko zasáhla jeho srdce. Tak jako poprvé, co se z Česka Sam vrátil, mu zařídili nejlepší terapii v podobě společnosti kolegů a hodně akcí, při nichž se oba museli soustředit na to, aby nepřišel ten druhý k úrazu či o život.

A Sam byl za své kolegy opravdu moc rád. Byl rád za to, že se ho snažili podpořit v nejtěžších chvílích a nenechávali ho ani na chvilku vydechnout nebo smutnit. To si musel nechávat na večery nebo chvíle, kdy si telefonoval se svými drahými, tisíce mil (kilometrů) vzdálenými. V ty okamžiky sedával na parapetu svého okna a koukal na nebe, vzpomínaje na všechny chvíle s nimi strávenými. Jak moc mu všichni chyběli. Jak moc mu chyběl muž, který mu ukradl srdce.

Naposled si oddechl a dopil zbytek vlažného čaje. Zima byla tady a s ní i blížící se Vánoce. Jenže co čert nechtěl, dozvěděl se, že během svátků budou mít s jeho parťákem pohotovost. Tak moc se těšil za svým tátou a Romanem a teď se může tak maximálně těšit na to, že si zločinci dají na chvilku ve vraždění lidí pokoj.

Třásl se jak osika, když to pak další den volal domů. Zklamání ve tvářích Honzy a Romana bylo hmatatelné jako tenkrát, když oznámil, že neví, jestli dojede na oslavu tátových narozenin, než za ním dojela jeho láska až do Los Angeles. Bolel ho ten pohled, ale věděl, že jim to vynahradí hned, jak bude moct.

S Romanem se během té doby, co si tak volali, domluvili, že pokud jim vztah na dálku nepůjde, tak aspoň zůstanou přáteli. Jenže sami věděli, že jen přáteli být nedokážou a slibovat si něco, co je v takové situaci těžké dodržet, je opravdu hloupost.

„A nemůžeš přiletět ty, když já musím sedět doma na telefonu?“ zeptal se Sam smutně muže na druhé straně video chatu, který využívali tak jako předtím.

„Promiň, lásko, nemůžu. Mám totiž jednu novinku,“ ušklíbl se Roman smutně.

„Jakou?“ Sam si prohrábl vlasy a opřel hlavu o ruku.

„Nastupuju do nové práce. Ta stará mě začala docela zmáhat a finančně na tom budu v té druhé firmě o dost líp,“ odpověděl mu doufaje, že se jeho detektiv nebude moc vyptávat. Štědrý den byl za necelý týden a on měl den před ním pohovor s novým šéfem, vysvětlil mu pak.

„Hmm,“ vyšlo ze Sama, který se pak opřel do židle, kam se přesunul z parapetu, a zahleděl se z okna. Jen z dálky slyšel omluvy za to, že i on tak zkazil možnost být spolu, a sliby, že mu to vynahradí.

„Same, tohle mi nedělej. Je to jen něco přes měsíc, co jsme od sebe,“ zaúpěl Roman do mikrofonu, když Sam nereagoval.

„Já vím. Byl to nejdelší měsíc mého prokletého života. Měl jsem zůstat tam,“ vyčetl si Sam se smutným obličejem. Roman mu to ale začal okamžitě vymlouvat. To, co pak z úst jeho milovaného vyšlo, nečekal ani v těch nejhorších snech.

„Romane, já nevím, jestli tenhle vztah zvládnu. Nemoct se tě dotknout, a to všechno okolo…,“ nedokončil a zahleděl se do Romanovy tváře, která okamžitě posmutněla. Věděl, co mu tím chce Sam říct. Měl to být konec. Konec jejich vztahu, protože lásku jen tak vymazat nejde. Čekal však, že to přijde, jen ne, že tak brzo.

Nakonec Samovi odvětil, aby si to ještě promyslel, než se skutečně rozhodne, a pak to proberou znova.

„Dobře,“ zaznělo z notebooku a on se usmál. ‚Nesmíš ztrácet naději, lásko, ne teď‘, pomyslel si Roman, než se rozloučili.

Roman zaklapnul notebook a vstal od stolu. Nevěřil, že zvládl všechno vyřídit tak rychle, když se podíval na papíry na posteli. Povolení k pobytu i pracovní vízum si vložil do složky s důležitými doklady a tu schoval do kufru. Pak sáhl po dárku k Vánocům, který Samovi koupil, a schoval ho k ostatním věcem. Tak moc se těšil, až bude s ním. Až ho konečně bude moct zase sevřít v náruči. Svého milovaného detektiva, který mu pomohl utřídit jeho rozházený život.

Odjížděl za dva dny a chtěl si být jist, že na nic nezapomene a nezapomněl, proto kontroloval, zda má opravdu nachystáno vše, co potřebuje. Pak ještě zkontroloval náhradní klíče od Samova bytu, než kufr konečně zavřel a postavil ho k dalším dvěma větším sportovním taškám. Prošel se po domě. Vybavení domu bylo zabaleno v krabicích a nachystáno pro různé organizace, kterým by se hodilo, nebo rodinným příslušníkům, kteří projevili zájem o některé kousky.

Byt, který po přechodu do domova důchodců přepsal Romanův otec na jeho jméno, měl dávno prodaný a prodejem jeho vlastního domu pověřil Honzu, kterému dal plnou moc k jeho zastupování při prodeji.

Když byl se Samem v Los Angeles, uvědomil si, že je mu jedno, kde bude bydlet, hlavně když tam bude jeho milovaný detektiv. Honza jim sice svým čtením Samových myšlenek trochu zamíchal s kartami, protože doufal, že Sam zůstane tam, ale sám se cítil v Los Angeles líp než doma, kde zažil za tak krátkou dobu tolik bolesti. Navíc dostal požehnání od Honzy se postarat o jeho syna a pověřil ho tím, aby mu Sama do Ostravy dovezl víckrát než jen jednou za rok.

Společně pak i s Terkou navštívili jeho otce v domově důchodců. A oni dostali příkaz se postarat o to, aby Roman do toho letadla nastoupil a nevracel se dřív než na jeho vlastní pohřeb. Jak morbidní důvod to od něj byl, ale věděl, že si jeho syn prošel peklem a zaslouží si být šťastný, ‚třeba i kdesi v Americe s fízlem po boku‘, jak mu to vlepil do tváře.

O dva dny později ho Honza s Terezou odvezli na letiště. Stáli a objímali se v letištní hale na rozloučenou, než se z rozhlasu ozvala informace, že letadlo je skoro připraveno k nástupu a odletu.

„Na, to dej Samuelovi. A ať tě nezlobí,“ podala mu Terka krabičku zabalenou do balicího papíru s vánočním motivem, než se naposledy objali a on se konečně vydal tam, kam ho srdce táhlo.

Dojel taxíkem k Samovu bytu. Bylo kolem desáté dopoledne. Dle jejich předchozích rozhovorů si byl jistý, že bude v práci, takže o překvapení nebude nouze. Vynesl všechna svá zavazadla do tak známého, tentokrát uklizeného bytu. Usmál se nad myšlenkou, jak se Sam v pořádku polepšil. Dveře za sebou nezamknul. Byl moc zvědavý, jak Sam zareaguje, když se vrátí domů a zjistí, že jsou dveře od bytu odemčené. Vybalil si nejdůležitější věci do jedné ze skříní, kterou měl Sam prázdnou, a tašky schoval pod postel. Na chvilku pak ulehl do postele, aby si po dlouhé cestě odpočinul.

„Tak co, jdeš s náma?“ zeptal se Rick Sama zvedaje se od stolu. S kolegy chtěli zajít po práci na pivo a doufali, že vytáhnou i jeho.

„Dneska ne, ale vy si to užijte,“ odpověděl, než sám vstal a vydal se domů. Svátky se blížily a on chtěl být sám.

Vystoupil z auta před domem, v němž bydlel, a uvnitř se vydal po schodech ke svému bytu. U dveří vytáhl klíče z kapsy bundy a zasunul do zámku. Otočil jím, a když se mu dveře před nosem otevřely, vytřeštil oči. ‚Vždyť jsem je zamknul,‘ řekl si pro sebe, než sáhnul po zbrani, kterou potichu vytáhl, a ještě tišeji vešel do bytu. Všude byl klid a ticho. Jen dveře do ložnice byly zavřené, přestože je nechává VŽDY dokořán otevřené. Opatrně sáhl po klice a dveře rozrazil. Nikoho neviděl, jen za sebou uslyšel zašustění, než mu někdo zakryl oči, a on, jak už byl vycvičený, neznámého bez zaváhání strhnul na zem a zbraň na něj namířil.

Když uviděl tvář nevítaného hosta, oči hned vytřeštil a ruce se mu zachvěly: „Romane?“ vydechl potichu.

„Ahoj, lásko. Já říkal, že s tou zbraní vypadáš nebezpečně sexy, a teď se to potvrdilo. Au, moje záda,“ zaskuhral, snaže se postavit.

„Co tě to k čertu napadlo?! Vždyť jsem tě klidně mohl zabít, nebo zmrzačit!“ zařval na něj Sam. „Přemýšlíš ty vůbec? Co tady děláš?!“

„No, bydlím tady,“ smýkl rameny a usmál se sladce.

Sam se zarazil a koukal na něj jako na zjevení. Pak větu zopakoval a jeho milý mu na to přikývl. Jenže on nechápal, co říká, a dožadoval se vysvětlení.

„Nejdřív polož tu zbraň a pak ti to vysvětlím,“ požádal ho Roman a čekal, než Sam s naprosto nechápavým obličejem došel ke komodě, kde schoval zbraň i pouzdro, které měl u pasu. Pak se postavil proti tomu pitomci, který ho tak vyděsil.

„Jak to myslíš, že tady bydlíš? Co to má znamenat?! Já myslel, že sis našel novou práci a že se neuvidíme!“

„Však ano, mám novou práci,“ přikývl Roman.

„Ale proč teda říkáš, že tady bydlíš?“ nechápal Sam.

„Však ano, bydlím tady, protože z Česka bych měl tu práci mnohem dál. Tady ji mám tak maximálně deset minut od domu,“ usmál se šibalsky a sledoval, jak Sam nakrčil obočí a v hlavě mu to šrotuje.

„T-tys… t-ty tady… t-ty máš tady…?“ koktal Sam mávaje rukama, když mu konečně došel význam Romanových slov.

„Ano, já TADY teď budu bydlet, protože jsem si TADY našel práci. Navíc TADY mám přítele, bez kterého mi bylo v Česku moc smutno a nechci ho TADY nechávat samotného, víš? Co kdyby mi ho někdo ukradl?! To přece nemůžu dopustit,“ odpověděl mu, snaže se nesmát nad tím, jak svého detektiva dostal.

A Samuel byl zase jako vždy z muže před sebou úplně v háji. Naprosto mu vyrazil dech a pár minut mu ještě trvalo, než si v hlavě srovnal na jednu souvislou hromádku vše, co mu Roman řekl. Stál naproti němu a koukal se do těch zářivých medových očí, které se na něj vesele smály, zatímco on měl v hlavě prázdno. Rozechvělý z toho všeho se chytil za hlavu. Bylo toho na něj hodně a zároveň měl nepopsatelnou radost z toho, co se v ten moment dělo. Přijel za ním! Opustil vše, co miloval, a přijel za ním. Cítil se hloupě, že on to nezvládl, že je opustil, a zároveň z toho všeho začal být naměkko.

Roman tam stál a koukal na něj, než konečně udělal to, po čem celou dobu toužil. Ten metr a půl, který je od sebe dělil, zkrátil na pár centimetrů. Vzal tvář svého detektiva do dlaní a palcem ho po ní pohladil. Sledoval vnitřní boj v jeho očích a slzy dojetí, které se mu do nich draly, než se konečně doširoka usmál a padl mu do náruče.

Pochopil, že teď už jsou konečně spolu. Že teď začíná nová část jejich společného života. Ta část, po které celou dobu toužil, i když s tátou na míle od něj vzdáleným, avšak s ním v srdci a láskou po boku.

Roman to pak zpečetil slovy, která chtěl Sam tak dlouho a tak moc slyšet, než spojili své rty.

„Vítej doma, Samueli. Vítej doma.“

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 4)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 12
Jak snové období mě po návratu čeká, to by mě nenapadlo ani v ...
Hodnocení:
4.4/5
- Komentářů: 16
Drnčení zvonku mě doslova vyrvalo ze snu. Ještě chvilku a mohl jsem se dozvědět...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 1
Catan si s údivem prohlíží hrad před sebou. Jistě, Jidáš mu ho sice popsal ale...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 5
Nad Fimurem se tyčily tři postavy. Jeho šklebící se bratr, a ještě další dva...