Út, 11/01/2022 - 16:38
3

Když Sam vytáhl zvonící telefon z kapsy, málem se s Honzou pozdravil tak, jak nechtěl. Prozradit svou identitu takovým způsobem nebylo zrovna příhodné. Pořád byli s Petrem v domě mrtvého mladíka a jeho staršího bratra.

Na druhou stranu byl překvapený, že Honza volá zrovna jemu. Většinou měl ve zvyku kontaktovat své starší kolegy než jejich výpomoc. Proč to tentokrát bylo jinak, se Sam dozvěděl po sdělení, že rodiče mladého muže jsou s jeho smrtí obeznámeni. Připomněl pak ještě Samovi jejich plánovaný rozhovor. Tón, kterým to Honza řekl, ho nenechal chladným a vyloudil mu vrásku na čele. Ani slůvkem mu nebylo naznačeno, oč v rozhovoru půjde, a jeho soustředěnost se ocitla na houpačce.

Jakmile hovor s Honzou ukončil, chtěl se rozejít zpátky do pokoje mrtvého Viktora. Mírně zamyšlený se otočil a vpadl tak málem do náruče Romana, který očividně tento krok neočekával.

„Pa-pardon,“ omluvil se Sam a ukročil stranou tak, aby ho mohl obejít. Při tom manévru zahlédl skrz do další místnosti pootevřené dveře kufr.

„To je dobrý. Nic se nestalo,“ pousmál se Roman. Pak se posadil na židli a schoval tvář do dlaní.

„Vím, že to pro vás musí být těžké, ale chci se ještě na něco zeptat,“ ozval se Sam, když se vrátil o krok zpátky.

„V pohodě, ptejte se. Je to vaše práce.“

„Na co máte ty kufry? Zahlédl jsem je v jedné z místností. Chystáte se někam?“ zamračil se Sam a sledoval Romanovu tvář, která najednou posmutněla.

„Měli jsme jet za dva dny na dovolenou. Myslím sebe a bratra. Vždycky jezdíme… jezdili jsme takhle brzo. Taková rodinná tradice. Ale teď… když se stalo, co se stalo…,“ povzdechl si Roman a zakroutil při tom hlavou.

„Chápu. A vážně mě vaše ztráta mrzí. Musím vás ale upozornit, že by bylo dobré během vyšetřování toho, co se stalo vašemu bratrovi, abyste nikam neodjížděl. To vám ale nejspíš nemusím říkat.“

„Vím a chápu. Teď už stejně na nějakou dovolenou nemám ani pomyšlení. Navíc, až se to dozví naše matka…,“ sklopil Roman hlavu a opřel ji o dlaně.

Sam Romana litoval. Muselo to být pro něj utrpení. Vzpomněl si na chvíli, kdy naposledy mluvil se svou matkou, než… Oči ho začaly pálit. Byl zmatený z celé té situace. Ano, oznámit rodině, že někdo z nich zemřel, bylo těžké, ale on jako policista musel potlačit své pocity a začít se chovat profesionálně. Jen kdyby to šlo. Toho, co musel vyřešit, bylo najednou tolik, a hovor s Honzou mu k tomu moc nepřidal.

V sebezapření při pohledu na nešťastného muže natáhl ruku, kterou mu položil na rameno, a ujistil ho, že toho, kdo jeho bratru ublížil, najde. Roman toto gesto přijal s mírným pousmáním a přikývnutím hlavy. Pak se jen ohlédl za mladším z policistů, když odcházel za svým kolegou do Viktorova pokoje, a zahleděl se z okna.

Romanova mysl byla rozhozená. Měl by být nešťastný z toho, co se stalo, jenže nebyl. Cítil sice smutek, ale hřejivý tón Samova hlasu a dotek Samovy dlaně na jeho rameni myšlenky na bratra naprosto vytěsnily. Najednou měl potřebu se dozvědět o Samovi víc. Nejen to. Hlavou se mu honily představy o tom, jak Sama hladí po opálené kůži a ten se svíjí pod jeho horkými rty. Stačil mu jeden pohled na toho policistu a smutek byl ten tam. Věděl, že tak přemýšlet nesmí. Vždyť byl jeho bratr mrtvý a muž, který mu rozechvívá nervy v těle, je detektiv, který Viktorovu smrt vyšetřuje. Jenže zakázané ovoce odjakživa chutnalo nejlépe a on teď jedno to ovoce má u sebe v domě.

Jinak na tom nebyl ani Sam. Bylo mu Romana líto při pohledu na jeho smutnou zamyšlenou tvář. Potřeboval ho nějak ujistit v tom, že není sám. Poté, co zmáčkl Romanovo rameno, se v jeho mysli začal rvát rozum s citem. Jenže byl detektiv. Vyšetřoval smrt člověka, jehož bratra se teď lehce dotkl dlaní.

Aby zahnal své neklidné myšlenky, vydal se zpátky za Petrem, kterého informoval o hovoru s Honzou, a podělil se o zjištěné informace od pana Škáry. Tak nebo tak, byli zatím na mrtvém bodě. I když byl Viktor občas trochu problémový, nic nenasvědčovalo tomu, že by měl se svým bratrem nějaké větší spory. Sice oba policisty překvapilo, že i přes nelibost k Romanově orientaci s ním měl odjet na dovolenou, ale brali to jako fakt, že se snaží spolu vycházet a rodinnou tradici dodržet.

Ještě se pár minut rozhlíželi po pokoji, než se ve dveřích znovu objevil Roman s notebookem svého bratra v rukou.

„Já… myslel jsem, že byste se možná chtěli podívat na jeho notebook. Možná vám to pomůže najít toho, kdo to Viktorovi udělal.“

„Děkujeme. Pokud vám to nevadí? Museli bychom si jinak vyřídit povolení,“ ozval se Petr. Roman je oba ujistil, že s tím nemá žádný problém.

„Ne, jen si ho vezměte. Myslím, že ho neměl ani zaheslovaný. Jak říkám, čím dřív to bude za mnou, tím líp. A jestli mě teď omluvíte. Musím zavolat nadřízenému, že…,“ nedokončil Roman větu.

Petr se Romana ještě zeptal na přátele jeho bratra. Jenže jediné, co o nich věděl, byla křestní jména a to, co již sdělil, když přišli. Proto bylo oběma detektivům jasné, že adresy musí získat jinak. Snad jim notebook Viktora Škáry pomůže.

Když už si Petr se Samem byli jisti tím, že se víc nedozví, rozhodli se vydat zpátky na stanici. Rozloučili se s Romanem a vyjeli. Celou cestu si znovu opakovali poznatky, kterých se jim zatím dostalo, až do chvíle, než se ozvalo hlasité zakručení Petrova žaludku. Sam v momentě odlepil pohled od cesty a pohlédl se zadržovaným smíchem na Petra.

„No, co? Žena si s děckama odjela na týden za sestrou a mě tu nechala o hladu,“ vyhrkl a zašklebil se na chechtajícího se Sama. Byl překvapen, jak mladého kolegu taková drobnost dokázala uvolnit.

„Ještěže je čas na oběd, co? Bys nám umřel hlady, nebo bys začal okusovat sám sebe a co pak?!“ smál se Sam dál.

„Ty seš drzej jak opice, ti povím. Však on tě smích přejde,“ zakroutil Petr hlavou.

A smích ho taky přešel ve chvíli, kdy se na oddělení střetli s Honzou, který si je jen krátce vyslechl o detailech případu. Následně Samovi oznámil, že spolu zajdou na oběd. Sam se trošku ošil při tónu hlasu, který Honza použil. Byl neústupný, přísný. Takový, na který nebylo radno odmlouvat.

Najednou mu napovrch vystoupila vzpomínka na dětství. Hrál si před domem s míčem, který mu při trošku větším kopnutí utekl na cestu. Sam se za ním rozběhl a nevšiml si přijíždějícího auta svého otce, jež před ním tak tak zastavilo. Dostal pak od táty pořádně vyhubováno za to, že běhá po cestě, aniž by se rozhlédl. Plačícího Sama si však nakonec vtáhl otec do náruče a odnesl zpátky na zahradu, kde s ním strávil několik hodin různými hrami. Byla to krásná doba.

Samovi se na moment zastesklo. Kéž by měl odvahu říct Honzovi, proč vůbec do Česka přijel. Tolik by se toho vyřešilo a on by se už nemusel s ničím tajit. Nemusel by předstírat, že přijel jen kvůli práci.

Když si Honza všiml, že Samova mysl je zase někde jinde, odkašlal si a pobídl ho k pohybu. Sam si nejdřív myslel, že s Honzou půjdou do místní jídelny, jenže on měl jiný plán.

Spolu došli k Samovu osobnímu autu, protože Honzu napadlo, že takhle si ten tajnůstkář vedle něj lépe zapamatuje cestu, a navigoval ho pryč z města. Samovi celá ta situace přišla velice podivná, když Honza první kilometry nepromluvil.

„Kam jedeme?“ zeptal se Honzy, doufaje, že z něj něco dostane.

„Už mi lezou ty obědy v bufetu krkem, tak mě napadlo zajít někam, kde jsem dlouho nebyl. Ty si zatím víc projedeš auto a prohlédneš si okolí.“

„Aha,“ vyhrkl Sam zamyšleně.

„Tak co? Už sis u nás aspoň trochu zvykl? Kluci mi říkali, že s nimi moc nemluvíš. Ale já to chápu. Taky nejsou zrovna nejmilejší, když mají dělat s někým zvenku,“ pokračoval Honza.

„Jo, už je to lepší. Jestli můžu mluvit na rovinu?“ mrkl Sam okem po Honzovi, který jen přikývl.

„Já prostě nikdy moc nebyl společenský tvor. Mně stačí mít pár lidí kolem. Ale tím nechci říct, že mám problém spolupracovat s ostatními. To zas ne. Jen prostě jsem zvyklý dělat s jedním parťákem. U nás v L.A. to tak chodilo. Dostali jsme parťáka, se kterým jsme byli jeden tým. Když ale bylo třeba, dělali jsme i s ostatními,“ dořekl Sam a čekal na Honzovu reakci. Ten vypadal zamyšleně, ale ne až tak, aby nepobídl Sama sjet z dálnice.

„Toho jsem si všiml. Proto jsem tě přiřadil k Petrovi. A bát se nemusíš, pokud Petr neodpadne, nikoho jiného k tobě dávat nebudu. Fakt nechci mít nějaké spory na oddělení. A teď mi pověz, neměli jsme čas a možnost si víc promluvit, co tě sem vlastně přitáhlo?“ pohlédl Honza na Sama. Na klidné tváři se začaly objevovat známky rozpaků a nejistoty. Tohle byla pro Sama nepříjemná situace. Nechtěl prozradit Honzovi, že ho do Česka přivedl on. Proto jen sdělil to, co Honza věděl. Že k nim Sama přivedla práce a vlastně i minulost. Víc neprozradil.

Ani nevěděl jak, projeli menší vesničkou, až dorazili do malého městečka kousek od Ostravy. Jen ten pohled Samovi nahnal červeň do tváří. Znal to tam. Sice to bylo dlouho, ale téměř nic se tam nezměnilo. Poznával domy, které míjeli. Hasičskou stanici, most, který byl jistě opravený, protože chodníky na něm kdysi nebyly. Začaly se mu chvět ruce a srdce nabralo na rychlosti. Věděl, že se děje něco, co nečekal. I když to mohla být prostě jen Honzova touha se dobře najíst a on si z toho dělal moc. Jenže restaurace, před níž zastavili, ho znervóznila ještě víc. Poznával ji. Sotva vystoupili z auta, sjel ho Honza upřeným pohledem. Snažil se před ním utéct a zklidnit bušící srdce, proto se otočil dokola, jakože si prohlíží okolí.

Po chvilce společně vcházeli proskleným vchodem do restaurace s názvem Valaška. Prošli kolem barového pultu a usadili se v boční části restaurace poblíž klimatizace. Vedro venku bylo nesnesitelné a oni se potřebovali zchladit.

I prostředí restaurace se zdálo Samovi povědomé až na obsluhu, která donesla jídelní a nápojový lístek. Aby zahnal sucho v krku, objednal si minerálku a dřív, než stačil Honza něco říct, odběhl na toalety opláchnout si i obličej. Jeho intuice při pohledu do zrcadla bila na poplach. Nevěděl, co si myslet. Byl zmatený z toho, co se děje, a snažil se uklidnit. Strávil na záchodě několik minut, když se konečně rozhodl vrátit ke stolu, kde už stála sklenice s minerálkou a dvěma kávami.

„Jestli ti to nevadí, obsluha se přišla zeptat na jídlo, takže jsem ti něco vybral,“ oznámil Honza klidným hlasem s upřeným zkoumavým pohledem. Sam jen tiše poděkoval a sedl si na židli naproti svému otci. Než se Honza dopracoval k tomu, proč Sama vytáhl na oběd, znovu se ho zeptal na případ mrtvého kluka a na to, co s Petrem u jeho bratra zjistili. Když debata na chvilku ustala, začal další hovor Sam.

„Takže… říkal jsi, že se mnou potřebuješ o něčem mluvit. Stalo se něco?“

„Ne, neboj se, o nic nejde. Jen mě napadlo, že by bylo fajn o tobě něco zjistit. Přece jen, kluky už znám a tvůj osobní spis mi toho moc neřekl. Takže… Co rodina? Nechybí ti? Mít své blízké tak daleko není zrovna veselé,“ usmál se Honza. Měl rád, když šli lidi během rozhovoru rovnou k věci a nechodili kolem horké kaše. Navíc se mu líbily i Samovy reakce a rozpaky na cestě do oblíbené restaurace, kam chodil se svým malým Samem na oběd. Kousek po kousku si uvědomoval fakt, že tenhle oběd bude zábavný už jen díky tomu, že se nejspíš trefil s teorií o svém synovi a jejich nové výpomoci Samovi. Proto jim také objednal kdysi oblíbené jídlo, co malý Sam tak miloval. Věděl, že reakce na to jídlo může prozradit mnohé.

Sam se pod touto otázkou na tělo mírně ošil. Nečekal, že na něj Honza vytáhne hned ze startu takový kalibr. Ale nechtěl prozradit svou nervozitu a Honzovi odpověděl.

„Já ve Státech vlastně už takhle nikoho nemám. Máma mi umřela před rokem a se zbytkem rodiny, až na nevlastního otce, jsem tam nekomunikoval, takže když přišla možnost odjet sem, chytil jsem se jí.“

„Nevlastní otec? Musel to být skvělý člověk, že ti pomohl. A co tvůj vlastní otec, ten nežije?“

Sam nervózně těkal očima kolem sebe. ‚Co mu říct?‘ pomyslel si, než odpověděl.

„Žije… někde tady v Česku.“ Víc nestačil odpovědět, protože přišla servírka a položila jim na stůl velké talíře s jídlem.

Nejdřív si toho nevšiml, ale Honza po Samovi házel zkoumavé pohledy, čekaje na reakci. Sam se nejdřív napil minerálky, než pohlédl do talíře. Na něm měl oblíbené jídlo z dětství. I teď ho miloval, jenže nikdo ho nikde neuměl tak jako v restauraci, kde s Honzou zrovna seděli. S očima vytřeštěnýma pohlédl Sam na Honzu, který měl naprosto nečitelný výraz ve tváři, když rozbaloval svůj příbor.

‚On to ví. Musí to vědět! Proč by tohle jinak udělal?!‘ běhalo Samovi hlavou, zatímco popadl svůj příbor chvějící se rukou. Nechtěl se prozradit.

„Snad ti to bude chutnat. Dobrou chuť, Samueli,“ popřál s úsměvem Honza a vložil si první sousto do úst. „Ale abych nezapomněl. Než se pustíš do jídla, něco pro tebe mám.“ Honza sáhl do kapsy a z ní vyndal poskládaný papír, který podal Samovi. Sam ho s díky přijal a opatrně rozložil. Jeho mysl byla tak rozhozená, že jednal automaticky bez jakékoliv mimiky. Když si ho ale začal prohlížet, byl šokem bez sebe. Byla to fotka. Stará fotka, na níž byl on s mámou a Honzou. A to byl konec jeho pochybností. Najednou se všechno zhroutilo. Zatímco v jedné ruce držel fotku, opřel se loktem o stůl, zakrývaje si nos a ústa. Cítil, jak se v něm všechno láme, a pod přívalem emocí zavřel oči. Srdce mu bušilo jako splašené, když se mu zpod víček vykutálela první slza.

Když Honza podal fotku Samovi, bylo mu jasné, že měl vybrat spíš míň veřejné místo. Ale nakonec tu myšlenku zahnal a sledoval emocemi zahlceného Sama. Teď už neměl pochyby a potvrdil si konečně to, co celou dobu hluboko v sobě tušil. Našel svého syna. Nebo spíš syn si našel jeho.

„Když se k nám dostala složka s tvými základními informacemi, nějak jsem tušil, že tu je možnost, že to je jen shoda jmen. Ale po tom, jak jsi na mě reagoval první den a pak ty další, pátral jsem. Ono nebylo moc těžké si zavolat na prezídium a dostat z nich, že sis o přidělení ke mně požádal sám. Nejdřív jsem si říkal, jestli nejsi jen nějaký cvok, co mému synovi ukradl identitu. To by bylo ale dobré bláznovství. I když víme, že v našem oboru se i tohle může stát. Jenže čím víc jsem tě začal sledovat, tím víc jsem se utvrzoval v tom, že práce opravdu nebyl důvod přidělení. Doufal jsem, že s pravdou o sobě přijdeš sám, ale když ses zatím k ničemu neměl, rozhodl jsem se riskovat. A jak tak na tebe koukám, trefil jsem se přímo do černého, co?“ přiznal Honza na rovinu a sledoval, jak jeho synovi tečou slzy po tváři, kterou si zakryl dlaněmi. Byl rád za to, že vybral místo za zástěnou, kde na ně nikdo neviděl. Sam se na něj podíval zarudlýma očima a ztěžka se opřel o židli, utíraje si obličej. Snažil se zhluboka vydýchat. Nemohl tomu uvěřit. Stalo se to zase. Tak málo o sobě řekl a stejně…

Těkal pohledem kolem dokola. Nechtěl se nejdřív na Honzu podívat. To až po chvilce.

„Do hajzlu.“ Prohrábl si vlasy rukou. Honza mu dokonale vyrazil dech. „J-á… nevím, co říct. Nechtěl jsem, abys na to přišel takhle. Já… doufal jsem, že ti to povím sám v nějakou vhodnou chvíli,“ zakroutil Sam hlavou.

„No, to víš, Same. Tvůj táta je policajt, a těm když se něco nezdá, jdou po tom jak hladoví psi. To znáš sám dobře, ne?“ uchechtl se a nabral si jídlo. Sám byl i přes to všechno rozhozený. Podařilo se mu však udržet vážnou tvář.

„Jo, to je fakt. Ale použít na mě tohle místo a mé oblíbené jídlo bylo fakt podlé,“ zasmál se Sam a zakroutil hlavou.

„I když, jednu věc mi pověz. Jak je možné, že z mého vlastního syna je detektiv na vraždách, když si dobře vzpomínám na dobu, kdy tvoje máma mou práci nenáviděla?! To jí to nevadilo?“

„No, řekněme, že jsem měl dobrý vzor a mámu jsem rozhodnutím následovat svého tátu málem přivedl do blázince. Nechtěla o tom ani slyšet, ale časem změkla, když viděla, že to má marné. Pořád mi opakovala: ‚Jsi celý tvůj otec. Co já si s tebou počnu?!‘“ uchechtl se Sam a pustil se konečně do jídla, koukaje na to, jak svým výrokem otce rozesmál.

Honza se opravdu dobře bavil nad svým synem, který mu během jídla o svém životě vyprávěl. Nebylo to nic moc zásadního. Klasické věci, které může dítě během svého života zažít. Alespoň okrajově mu svůj život Sam popsal, protože oba věděli, že se musí vrátit zpátky do práce a podrobnější rozbor musí počkat na jindy. Sotva dojedli, Honza i přes protesty svého syna za oba zaplatil a vydali se k autu. Když už byli těsně před ním, Honza to nevydržel první, došel k Samovi a konečně ho objal. Byl to pro něj nepopsatelný pocit držet ztraceného, teď už dospělého, syna v náruči. A Sam se nijak nebránil a pevné objetí opětoval. Tak hrozně mu jeho táta chyběl, že mu bylo najednou všechno jedno a zaměřil se čistě na to, co se právě dělo. Možná by mu zase vyhrkly slzy, kdyby se Honza najednou neodtáhl a s úsměvem ho nepoplácal po rameni.

Na stanici dorazili v družném rozhovoru. Měli si za ta léta tolik co říct. Jenže rodinné záležitosti musely počkat. Když došli na oddělení, pohled jim spočinul na Petrovi prohlížejícím si notebook Viktora Škáry. Byl tak zaujatý prací, že málem spadl ze židle poté, co se mu za uchem ozval Honzův hlas.

„Myslel jsem, že budeš obcházet známé a procházet spis a informace o našem mrtvém, a ty si tu hraješ na jeho notebooku. Moc bych neřekl, že to bylo hledání min, když to s tebou tak trhlo,“ uchechtl se Honza a s ním i Sam.

„Bože, můžeš se přestat plížit? Procházel jsem sociální sítě našeho mrtvého a hledal nějaké přátele. Jak říkal jeho bratr, máme tu dva kluky. Jmenují se Martin Sobotka tady z Ostravy a Milan Dvořák z Frýdku-Místku. Podle rozhovorů v chatu si byli opravdu blízcí. Chodili spolu ven a tak.“

„A něco, co by se týkalo smrti mladého Škáry, jsi nenašel?“ zeptal se Sam a opřel se se zájmem o Petrovu židli, zatímco mu koukal přes rameno na monitor.

„Ne, nenašel. Ti kluci se sem tam trošku pošťuchovali, ale žádný náznak o tom, že by měl někdo z nich motiv, jsem nenašel.“ Petr se otočil na ty dva a zeptal se Sama, zda si chce notebook ještě projít. Sam přikývl a posadil se na Petrovo místo.

„Same, až budeš mít hotovo, odneste notebook technikům. Ti už si s tím poradí, když nic nenajdeš ani ty,“ přikázal Honza, než se otočil na Petra a nechal tak syna v klidu.

Tak nebo tak si Petr stejně myslel, že v něm Sam nic nenajde. On sám ho prošel a našel jen klasické věci, co lidé v noteboocích mívají. A to filmy, hudbu, nějaké ty fotky a další různé dokumenty.

Samovi to ale stejně nedalo a se zájmem začal procházet složky. Věděl, že tohle je práce na delší dobu, ale chtěl si udělat aspoň okrajovou představu o jejich oběti. Honza pak s Petrem stáli chvilku za ním a plánovali, kdy navštíví rodiče bratrů Škárových, když se Samovi rozezvonil telefon. Trošku to s ním škublo, když začala hrát melodie, ale neváhal a hovor přijal. Na druhé straně se ozval hlas realitní agentky, která mu opět nenesla dobré zprávy. Byt, o který měl zájem, musela bohužel pronajmout někomu jinému.

„Sakra!“ zaklel Sam potichu a kouknul po dvou mužích stojících nad ním. Petr se zatvářil neutrálně na rozdíl od Honzy, který najednou vypadal zamyšleně. Nakonec se Sam ale obrátil zpátky k notebooku a dál procházel soubory. Když po nějaké době došel k fotkám, byl Honza už ve své kanceláři a Petr zahleděný do svého počítače. Procházel fotku po fotce mladého Viktora, dokud nedošel k jedné, na níž byl i jeho bratr Roman. Stáli spolu pod nějakým vysílačem a objímali se kolem ramen. Byli v turistickém oblečení s batohy na zádech. A Roman se usmíval. To jediné ho na té fotce zajímalo nejvíc. Ten úsměv, který z fotky zářil víc než slunce, mu v břiše způsobil mravenčení. A nejen on. Celá Romanova osobnost na něj řvala, jak moc by chtěl cítit jeho kůži na té své. Cítit ho uvnitř sebe. Roman Škára byl stejný jako on. Sam nechápal, proč to na ně tak najednou vyhrkl. I když ten pohled, který mu poté Roman věnoval… Jeho dech se najednou začal zrychlovat a cítil, jak se mu krev snaží dostat tam, kam nechtěl. Ne! Nesmí na to myslet. Někdo zabil Romanova bratra a on má za úkol ho dostat za mříže. Jenže tělo jako by neposlouchalo. Rychle proto kliknul na ikonku, která zavřela soubor a zobrazila tak tapetu auta, kterou na notebooku Viktor měl. Potřeboval se uklidnit.

„Hele, Same. Můžeme vyrazit za rodiči těch bratrů Škárových? Nebo chceš zajít nejdřív za kamarády toho mrtvého? Už mám jejich adresy,“ houknul na něho Petr právě včas. Skoro nepřítomně přikývl, že klidně můžou zkusit štěstí u všech tří možností. Aniž by nad čímkoliv uvažoval, zvedl se a vydal se s Petrem k autu.

Nejdřív zamířili k prvnímu z Viktorových přátel. Ten byl z informace o smrti kamaráda dost v šoku, než se policistům podařilo mladíka uklidnit, aby se mohli zeptat aspoň na pár otázek.

„Nechápu to. Jak mu to někdo mohl udělat?“

„To se snažíme zjistit. Vím, že to vyzní trochu divně, ale kde jste byl včera v noci?“ zeptal se Petr na rovinu.

„V práci. Měl jsem zrovna noční směnu.“ Na otázku, kde pracuje, jim jednoduše vysvětlil, že pracuje v jedné z firem v průmyslové zóně. Pak jen procedil mezi zuby, že s ním i chvilku pracoval jeho mrtvý kamarád.

„Pracovali jste spolu? To nám jeho bratr neřekl, že práci opustil,“ odvětil Petr.

„Roman o tom, že v práci skončil, nesměl vědět. Bylo to nějak před měsícem, co odtamtud odešel kvůli nějaký buchtě.“

„Kvůli holce? Znáte ji? Víte, o koho šlo?“ zeptal se Sam.

„Ne, nevím. Kdo by si pamatoval jméno každý kočky, se kterou šukal. Navíc nám je kolikrát ani nepředstavil. Proč taky, když si to za chvilku rozdal zas s jinou. Dost je střídal, víte?“ uchechtl se Martin a pak se zatvářil dost provinile. Asi mu nebylo příjemné mluvit o mrtvém kamarádovi, ale někdo mu ublížil, takže tajnosti musely jít stranou.

Petr se Samem se po sobě koukli. To samé jim o Viktorovi řekl i Roman. Na otázku, zda by nějakou poznal podle fotky, Martin přikývl. Jen je upozornil na to, že těch deset – patnáct koček, které jeho kamarád za poslední půlrok měl, všechny rozhodně nezná. Petr nad tím počtem v duchu hvízdl, zatímco Sam předal klukovi kontakt a domluvil se s ním, že má přijít další den na stanici.

Byl už skoro večer, když dojeli k dalšímu z Viktorových dvou přátel. Ten nevěděl o nic víc než Martin. A stejně tak měl i na dobu smrti alibi, které si ověřili v blízké nemocnici. Milan v ní pracoval jako zdravotník, a proto nebylo překvapením, že o smrti kamaráda se dozvěděl mezi prvními. Bohužel jim ale ani on s ničím nepomohl. Akorát víc popsal vztah mezi ním a Romanem. Dle něj byl pohodový, a jak se patří na bratry, sem tam trošku napjatý. Jenže možnost, že by Viktora zabil jeho bratr, okamžitě zavrhl. On Romana znal. Byl to sice tvrdý manažer a pracant, ale neublížil by ani mouše, natož bratrovi. Na dotaz, proč si je tím tak jistý, jim odpověděl jednoduše to, že s ním měl nějakou dobu intimnější vztah, kvůli kterému byl pak Viktor na Romana trochu rozmrzelý. Nakonec se vše ale urovnalo poté, co on si našel novou známost, když na sebe s Romanem stejně neměli vůbec žádný čas.

A Sam se najednou ocitl ve slepé uličce. Nejen, že zatím neměli nikoho podezřelého, ale zároveň se víc a víc dozvídal o Romanovi. O muži, jehož poznal sotva před pár hodinami. O muži, díky němuž mu celý den vře krev v těle tak, že pokud něco neudělá, vybouchne.

 

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 2)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
   Angelina si doposud živě pamatovala, jak si její kolegyně, ty...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
„Honza končí? Proč?“ podivím se. „Jo, čekají miminko. Za chvíli už se...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 10
„Co to děláš?“ ozval se za ním tak známý a příkrý hlas. Naštval ho… Ooo, ano,...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 3
Simonův pohled klesl na Erikův rozkrok. Aha, chce ho provokovat? Pokořit?...