Ryu
Čt, 12/06/2014 - 18:41
5

Vstal jsem z mého slaměného lůžka a podíval se skrz dřevěné okno na nový prosluněný den. Jaká škoda že nebude pršet.  Vždy jsem miloval déšť jako by ze mě všechno smíval.  Povzdech jsem si  a oblekl se do dalšího dne. Vyšel jsem ze star boudy kde jsme bydlel a rozhlédl jsem se. Zbytek vesnice bylo už také vzhůru. Jak jinak musí se toho dost udělat.. Obdělat půdu, nalovit jídlo, hlídkovat, a mnoho dalšího. Od té doby co jsme loveni takhle žijeme. Abych to upřesnil, my jsme Sapiens Cat jsme rasa která vznikla křížením nějaké vylepšené kočky a člověka. Vypadáme jako lidi ale máme pár věcí na víc, Například místo normálních uší máme kočičí, máme ocas, delší a ostřejší nehty, naše zuby jsou taktéž zvířecí, naše zorničky jsou kočičí, jsme rychlejší a bystřejší, máme omnoho lepší smysly než lidé, taky naše krev je pro lidi užitečná, léčí jejich nemoci a taky zranění. Byly jsme vytvořeni jako hlídači, mazlíčci Homo sapiens.  Byly jsme přímo už od začátku být jako jejich otroci ale jednou se jeden člověk rozhodl, že můžeme být nebezpeční pro ně, že mužem obrátit stranu, dostaly strach, že povstaneme a pobijeme je. Nevím proč ale stalo se a teď jsme ohrožený druh, který je loven lidmi a naše skalpy jsou u nich jako trofeje, ti jež nás stvořili pro svojí ochranu se teď o ní bojí a vyhlazují nás taktéž pro svojí ochranu. Bohužel se nemůžeme bránit, i když by mnozí z nás chtěli pomstu. Pozdravil jsem sousedy a  šel za naším alfou - kapitánem, který rozděloval úkoly. Silnější chlapík s už šedivímy  vlasy a delším vousem.  Vypadal jako někdo kdo je už dědeček a je mírný ale zkuste si na něj něco a už ležíte obličejem na zemi. Byl jeden z nejlepších ochránců byl v elitě. Po večerech nám vyprávěl příběhy jaké to kdysi bylo když jsme ještě byly u našich pánů. Kdy ještě jsme byly spárování, díky těmhle povídkám víme jak co jak funguje a jaká byla historie, Samozřejmě nemůžeme vědět jestli je to pravda ale nic jiného nám nezbývá.  "Ahoj Dante." pozdravil jsem. Zamžoural na mě a ušklíbl se na mě. "Nějak nevyspaný ne? Hioky?"  řekl mi v odpověď. Trošku jsem se pousmál "Ani ne, jsem v pln síle." řekl jsem. "V tom případě dnes můžeš na lov." řekl s úsměvem který říkal *nic jiného ti ani nezbývá* . Povzdechl jsem si "No jo." . Všichni ostatní z vesnice se na mě podívaly jako bych byl někdo cizí a ani bych se nedivil kdybych byl. Protože i když jsem tu s nimi žil od začátku, i když jsem byl Sapiens Cat, byl jsem odlišný od nich. Nerad jsem lovil, neprahnul jsem po vyzabijení lidí kvůli pomstě ano chtěl jsem aby zaplatili za to o nám tohle způsobily ale jenom ti co za to opravdu můžou. Proč  zabíjet ty jež za to nemohou? Celkově jsem nebyl násilný a celkově jsem se od ostatních stranil. Otočil jsem se a zamířil skrz boudy, hloub do lesa, kde se ukrývala zvěř.  Na pravém boku jsem si nahmatal dýku. Nejspíš jsem byl tak jediný kdo vlastnil zbraň, když už jsem musel lovit tak už alespoň ne zuby a drápy.  Rozběhnul jsem se přímo do houští stromů. Zastavil jsem se asi až docela dost daleko. Je tu docela chladno a ticho. Podíval jsem se na nebe a viděl jsem jak začíná tmavnout. Nasál jsme vzduch a usmál se. Cítím déšť.  "Jak krásná vůně." pomyslel jsem si. Pak jsem ucítil i něco jiného. Srna. Povzdechl jsem si a tiše vylezl na strom.  Do ruky jsem si připravil dýku a čekal až srna projde.  Když byla docela blízko na to abych po ní mohl skočit tak se v tu chvíli zablýsklo a zahřmělo. Srna i já jsme se lekly. Ona utekla a já s úsměvem koukal na nebe a nastavil tvář padajícímu deští. Začal jsem se smát. Měl jsem chuť tančit. Přešlo mě to hned po tom co jsme si uvědomil, že jsem se moc nechal unést, kořist mi utekla a navíc počasí nasvědčovalo tomu, že nejspíš nic nechytím. Podrbal jsem se za uchem a ušklíbl se. "Mno .. já za počasí nemůžu ne?" řekl jsem si  pro sebe. Opravdu nechci přednášku Danteho ale ... Neulovil jsem což znamená, že jedna bude. Achjo...  To jeho moudré brblání a prskání... Vždy si připadám jako nějaký delikvent. Když jsem se pomalu vracel po větvích stromů a dával pozor abych neuklouzl . Ucítil jsem ve vzduchu ostrý pach. Takový štiplavý. Jakmile jsem si uvědomil co to je rozběhl jsem se jako o život. Kouř... Jde vidět už na dálku. V tom pachu není jen dřevo.. Čím více jsem se přibližoval tím více jsem rozeznával pachy. Maso.. Cítil jsem spálené chlupy a maso. Musel jsem si rukou překrýt nos abych se tím smradem neudusil. Kouř mě začal štípat do očí ale já nezastavoval. Díky dešti kouř byl dole a čím dál víc mě dusil. Konečně jsem byl u vesnice, ale přál jsem si aby to byl jen špatný sen... Vše bylo v plamenech .  V uších mi dozníval jakýsi křik, a před mými oči tančily plameny, které oblizovaly budovy a okolní stromy. Hledal jsem ostatní vesničany. Danteho... Ale jako by všichni zmizely. Doufal jsem, že utekly. Ale ten smrad a křik... Chtěl jsem seskočit z větvě, abych se přesvědčil zda někdo nepotřebuje pomoct, zda jsou živí nebo.... Ale zarazily mě hlasy jež jsem neznal.  Rozhlédl jsem se po okolí když jsme uviděl partu lidí. Lidí! Ne Catu ale lidí! Začal jsem se třást po celém těle, jak strachem tak zlostí. Něco tahaly za sebou... Tělo... Ah... Bože...  Dantovo tělo táhly ho za jeho vlasy. Nereagoval... Byl mrtvý. Dotáhly ho na místo kde plameny byly nejvíce . A hodily ho na hromadu jakesiho harampádí. Když jsme se podíval pozorně , nebylo to harampádí ale těla. Těla Catu .  Ohořelé s znetvořenými těly a nevidomými výrazy. Chtěl jsem řvát, chtěl jsem brečet, chtěl jsem se hnout a ty lidi tam hodit taky , ty jež se tomu tak smály a bavily si jako by to byl barbecue. V ruce jsem stiskl dýku a přeskočil na pár větví kde nehořelo a abych byl blíže jim. Byl jsem rozhodnut je zabít.  Přikrčil jsem se ke skoku. "CO si do prdele myslíte, že děláte vy idioti!"  ozval se křik z lesa. Zastavil jsem se a ohlédl se po zdroji.  Zachvěl jsem se. Z lesa vyšel vysoký a svalnatý muž s zbraněmi po bocích a s meči na zádech pak měl ještě na prsou dýky. Za ním pak vyšli ještě další dva menší chlápci kteří vypadali docela stejně... Nejspíš dvojčata ale o ně jsem se moc nezajímal. Ten chlap vypadal jak samotná smrt. Uhlově černé, s modrým odleskem delší vlasy jež trčely každou stranou jinak a zakrývaly mu polovinu obličeje.  Výrazné, hladké rysy v obličeji. Jizva pod pravým okem. Ocelově šedé oči, tvrdé jako samotná ocel. Široká ramena, velké ruce, mohutná postava. Měl na sobě černé triko a maskáčové kalhoty. Po levé ruce se mu rýsovalo tetováni. Z dálky jsme přesně nevěděl co to je. Ale i tak jsem nevěděl jestli mám zatočit nebo ne, ale nemohu to tak nechat. Muž pokračoval k partě bavících se lidí, kterým úsměv povadl po té co ho uviděly. Nastražil jsem uši a poslouchal. "Sakra! Darene neměl jsi to tu náhodou n starost! Neříkal jsem ti náhodou, že má být co nejméně mrtvých!" řval po něm. Jeden ze skupinky , taky docela urostlý, s červenými vlasy jakoby na delšího ježka a s světle modrými oči sebou trhl  a uhnul před ocelovým pohledem.  "Bránily se! Nezbývalo nám se jen, než se bránit. Jsou to špíny! Odpad!" říkal vztekle na obranu. "Neříkej! Já myslel, že ty se necháš dobrovolně zajmout. Samozřejmě, že se budou bránit ty jeden debile!  A jen tak mimochodem ta "špína" kterou jsi právě vyvraždil nám díky své krvi zachraňuje životy! Proč myslíš, že jsem sem šly?!  Díky tobě zemře další lidé! Sapiens Cat krev nám už dochází a je už sakra drahá! Už nemáme dost jejich rasy na to aby to stačilo pro všechny!  A Když už konečně najdeme vesnici a usměje se na nás štěstí tak takový kretén jako ty to všechno zmrší!!" rozzuřeně řval a huboval ho. Takže oni si přišli pro nás... Pro naši krev... Tak přece jen povídačky jsou pravda. Jsme pro lidi potřebou.  "To jsme se měly nechat pozabíjet?!" rozeřval se i ten druhý.  Ten muž s ocelovým pohledem sklonil hlavu a roztřásl se pak tak rychle jež jsme těžko postřehl, máchl pěstí a vrazil červenovlasému do obličej pěstí. Sílou úderu dopadl na zem a z pusy mu vytékala krev. "Jsou i jiné způsoby než zabíjení! Smrt je jako poslední možnost! Oni jsou taky živí a žijou jen díky toho, že my, lidé, jsme je vytvořily! Vůbec by se tohle nemuselo stát kdyby jsme nabyly tak pošetilý. Zabíjení jejich rasy není koníček! Je to.... Prostě pokud zabiješ ještě jednoho bez toho aniž by to bylo nevyhnutelné tak já zabiju tebe!" řekl tichým ale zuřivým tónem. Červenovlasý muž se na něj zlostně podíval a utřel si krev ze rtu. "Ano pane." řekl znechuceným tónem. Spíše jako by to vyplivl než řekl. Byl jsem tak zaposlouchaný do rozhovoru a tak zaujatý, že jsem si nevšiml, že se pomaličku přibližuju ke kraji větve. Uvědomil jsem si to až ve chvíli kdy mi ujela ruka a pak nohy a já se řítil dolu, kde jsem cestou pobral pár větví. Když jsem konečně byl dole, začal jsme se pomalu vstávat. Záda mě děsně bolely. "Tetetetete" naříkal jsme když jsme si sedal a rovnal si záda. Pak se mi naježily chloupky po celém těle když mi došlo, že na mě dopadl stín. Rozhlédl jsem se. Okolo mě se postavily lidi. Přesněji řečenu ti co stály u toho ohně. Byly v postoji jako by se na mě každou chvíli chtěly vrhnout hlavně ten červenovlasý měl v očích zuřivý výraz jako by mě chtěl sníst. Otřásl jsem a vycenil zuby a sklopil dozadu uši. Zasyčel jsem a v ruce jsme sevřel dýku kterou jsem naneštěstí neupustil. "Hehehe. Podívejme kohopak tu máme."  řekl tiše ten červenovlasý který si pak odplivl směrem ke mě. Když udělal krok ke mě přikrčil jsem se připraven bojovat o svůj život. "DARENE!!!" uslyšel jsem řev. Pak rychlé těžké kroky. Červenovlasý zůstal stát na místě a na čele mu pulzovala žílka. Nejspíš musel být hodně naštvaný. "Ano... Pane?"  řekl znechuceným tónem. "Dej si zpátečku!" řekl zas ten co zařval. Když se pár lidí rozestoupilo uviděl jsem čí byl ten silný a hluboký hlas. Muž s ocelovýma očima. Přikrčil jsme se ještě víc ale přestal jsem cenit zuby jen jsem mrskal ocasem a uši mi cukaly za každým zvukem. Pozoroval jsme ho a on pozoroval mě. Zastavil se v bezpečné vzdálenosti ode mě. Zíral na mě. Přímo do očí. Pak si mě začal prohlížet. Naklonil hlavu na stranu a nasadil překvapený výraz. Ano vím co viděl. Kluka menšího vzrůstu oproti němu určitě, byl jsem asi tak o hlavu menší jak on.  S bílými vlasy a fialovými oči. Na pravém oušku jsem měl černý flíček jinak všude bylo bílo. Nejen mou povahou jsem byl odlišný ale i mým vzhledem. Když se mi zas podíval do očí, zamračil jsem se. Pak mě naprosto překvapil. Dřepl si a natáhl ke mě ruku. "Nechci ti ublížit. Bude lepší, když půjdeš dobrovolně." řekl vřelým a podmanivým hlasem, díky hloubce jeho hlasu to znělo jako by měl vrnět. Moje uši sebou zacukaly a já zvedl jedno obočí a podíval jsem se na něj ve stylu *To si ze mě jako děláš prdel?* . Zacukalo mu v koutcích ale pořád měl ve tváři tvrdý výraz. Povzdechl si a zavrtěl hlavou. "Je to jediná volba. Půjdeš s námi. Nejspíš jsi jediný kdo přežil. Tady je to v troskách. Navíc nemáme tě v úmyslu zabít. Potřebujeme tě živého. Takže ať už chceš nebo ne, odvedeme si tě a buď to půjde po dobrém nebo po zlém." řekl teď už se stoje klidným a mírným hlasem. Říkal to stylem jakoby něco vysvětloval dítěti.  Jenže já se odmítal vzdát. Nepůjdu přece dobrovolně do rukou vrahů jež mi vyvraždily celý klan! Přikrčil jsem se a než jsem si to stihnul uvědomit jsem po něj skočil s dýkou v ruce. Bylo to rychlé. Slyšel jsem povzdech pak už jen my chytl ruku ve které jsem držel dýku, zakroutil mi ji za zády. Dýku mi odebral a chytl mě za ocas. Okamžitě jsem se přestal mlít a bránit protože ocas je naše nejbolestivější místo. Rychle jsem dýchal a klepal se. Jsem naštvaný, jsem zoufalý, jsem bezmocný, jsem sám...  chtělo se mi brečet ale před nimi ne! Ani náhodou! Poslední co jsme slyšel před tím než mě pohltila tma bylo " Promiň, opravdu ti nechci ublížit. Mrzí mě to. Mrzí mě, že se to stalo. Slibuju ti, že tě ochráním. Slibuju ti to Cate.. Slibuju na své jméno Yumei. " šeptal mi do ucha, muž s tvrdým pohledem, a vzhledem zabijáka hlasem plného lítosti a žalu. Nechápal jsem to. Je to člověk ne? Tak proč zní jako by tohle všechno dělal proti své vůli. Podle toho co jsem viděl ty ostatní lidé ho poslouchají.  Musí snad poslouchat on někoho ostatního? Kdo je to vůbec? Proč mě chce ochránit? Proč všichni mě chtějí zabít ale on mi slibuje ochranu? Možná... Přeci jen ještě mám naději...  Možná ...

4.653845
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.7 (hlasů: 26)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 4
Jeho pery ma hypnotizovali. Mal krásny úsmev a jeho účes z neho robil...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 6
„Jsi si tím jistý, Oki?“ Zeptala se mě Rin „Pokud to není on, bude to pěkná...
Hodnocení:
4.4/5
- Komentářů: 4
Ušitrhající zvuk vycházející z mého budíku mě donutil s námahou...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 11
Soudce pokyne strážnému u dveří: „Vpusťte prvního svědka!“ Vstoupí Pulo....