St, 23/12/2015 - 21:47
3

Věnování: 

Všem, kteří mají rádi vánoční pohodu a své lásce, kterou miluji a bez které nechci žít!

Máme svuj životní cíl... každý ho má. V hloubi duše nám ta malá zářicí kulička dává naději. Díky ní jsme pro to schopni obětovat všechno. Tento cíl je také jedinou věcí, pro kterou jsme my lidí schopni obětovat tolik.
Taky mám cíl. Není zrovná kariérní, ani se nejedná o nějakou věc... muj je prostý, i přesto stačí jedno šlápnutí vedle a mužu za svými příbuznými... Dámy a pánové já bojuji o přežití...

Studené zimní vločky dopadají na jeho zarostlou tvář. Využívají toho zbylého tepla při přeměně na tekutinu, která chce v jeho kabátě najít utočiště. Kráčí po ulici osvětlené vánočními světýlky. Slyší smějící se rodiny s dětmi. Ignoruje je, tedy alespoň se o to snaží. Padá na něj ovšem větší a větší břímě. Vzpomínky na minulost se vynořily jakoby nic... vždyť ještě nedávno byl stejný. Radoval se se svou rodinou v poklidu vánoční pohody u stromečku, co dělá teď? Je přesně tím, na koho by jsi vzpomněl až jako posledního, kterému by neobětoval ani korunu... sám však doufá, že něco dostane.
Patří mezi ty, jak to lidé říkávají, nižší... patří mezi bezdomovce. Brouzdá ulicema už deset měsícu, přesto je to něco nového. Zažil již jaro, léto, podzim... teď nastala zima, na kterou nebyl připraven. Při deseti stupňích pod nulou kráčí mezi uličkami a hledá něco, kde by se ohřál. Kde by se najedl a dál svému tělu vklidu spočinout, aniž by se bál, že se něco stane. Delší tmavý potrhaný kabát vlaje v silném zímním větru. Dlaně sevřene v pěsti drží kusy látky, co nejvíce u krku. Ruce mrznou... obklopují je omrzliny, ale nevzdává se. Takový kabát, ale zakryje tělo jen částečně. Takže ostře dopadající sníh pusobí na stehnech, i přes teplé gatě, které našlel popelnici minulý týden, silnou bolest.

Část ulice, kterou nyní kráčí se  vylidnila. Zustal tu sám. Tak doufal, že se najde někdo, kdo ho alespoň pro dnešní večer přijme. Jsou přece Vánoce... ale nikdo se nenašel, zatím.

Už si sáhl na uplné dno a pochopil, že se celý život choval jako hulvát. Kdyby tak mohl vrátit čas... jenže je pozdě. Lidské schopnosti tak daleko nesahají a nikdy nebudou. 
Hlavu drží neustale sklopenou,aby zmirnil ony ostré nárazy.  Nevidí na cestu... nepřeje si to. Mohl by se vzdát... vzdát se svého cíle, ale proč? Nejsou přece věci tak špatné aby nemohly být horší. Stále oplývá optimismem, i když jeho tělo rychle chátrá. Pořád má naději. Když nebude nikdo v téhle ulici, najde se určitě někdo v té další! Najednou se zastavil "Pomoc!" dere se z jeho silné popraskaných rtu jedno jediné slovo. Na jeho těle ale zanechá stopu několika tisícu bodnutí nožem. Padá na kolena. Skrze díru v botě proklouznou i prsty na nohou ven. Nechá je dotýkat se zmrzlého sněhu. On si přece zasloží tu bolest...
Pomalu zaboří dlaně do závěje sněhu, jenž se zde musela nafoukat teprve před chvílí. Kabát se snaží z jeho těla uletět. Jakoby říkal, že nechce být s tím, kdo se tak lehko vzdá... 

"Já už nechci" procedí mezy rty tiše.
"Tak nedovolte aby vás to ovládlo."

Má halucinace?"Snažil jsem se. Opravdu, bojuji už nějaký čas." Nezvýšil hlasitost, stále si myslí že mluví sám se sebou. Kdo jiný by taky takovému chudákovi odpovídal? Jeho patnáctiletá dcera? Ne, vykašlala se na něj i se svou matkou.
"Je to dlouhá doba, ale lidé se něco přiučí, ne?" Slyší ten hlas znovu. Lehce obrátí svou tvář, aby vítr mohl odfouknout vlasy, jenž mu spadaly do obličeje. Vidí ho! Stojí před ním živá osoba a mluví s ním jiným než odpudivým tónem. Je zmaten. Prudce se postaví. Zapomene na bolest, která ovládá jeho tělo. Svírají ho rozpaky. Ruce svěšené podél linie těla protestuji v pohybu. Nehýbe se.
"Pojďte." prohlasí k němu muž, když sjede jeho ´letni´ oblečení. Jedním tahem ze sebe shodí kabát a podá mu ho. Ví, že ho potřebuje více. Odpovědi se mu však nedostane. Přistoupí tedy k němu a lehce mu dlouhý značkový kabát přehodí přes ramena. Chytne ho za paži a donutí ho rozejít se.

 Užívá si pocitu žádanosti. Připadá si jako prinnc, na kterém věsí princezna, jež si žádá všechnu jeho pozornost."Já-" zkusmo řekne. Je slabý... "Nemluv. Já se ti zatím představím." usmívá se na něj. Tělo pomalu chladne. Dal muži svuj kabát, on však na sobě má pouze triko a tenký svetřík.

Razí si cestu skrze závěje nově a nově vznikající. Naslouchá muži, který o sobě vypráví s radostí. Má takovy zvlaštní pocit. Nerozpoznává ho, nepamatuje si jej. "Mé jmeno je Kazukio Tamuri. Je mi dvacet sedm. Odsud už je to ke mě jenom kousek." pronese když sjede osobu  vedle sebe pohledem. "Pracuju jako učetní jedné firmy. Znáte ne, sedavá práce rovná se nudná práce." Muž, kterému již hnědé vousy sbělaly pod prudce dopadajícím sněhem, zvedne ruku. Chce něco říct. Usta se začínají třas, a pomalu z nich vychází nemotorné zvuky. Polkne. Při onom činu se silně zamračí. Jeho krk sužuje další bolest. "Morio Hotaru... a  nevykejte mi." Strhne k němu hlavu a zastaví se. Oba dva ovládá ten pocit, jakoby se znali už dlouho. Jsou stejní, přesto však dostatečně rozdílní.
Vítr ustává. K zemi se jemně snáší hvězdicové vločky. Klobouk muže, který svou radost roznáší okolo, se zahali do bílého závoje ze všech stran. Připadá ti to krásné Hotaru? Určitě ano. Jeho oči se lesknou žárem. Takovým žárem, který ještě nezažily.Koukají si zpříma do očí. Něco očekávají, ani jeden však nemá nic v plánu. Najednou se opět rozpomene. Stává se mu to často, je zvyklý. Ale nikdy si nezvykne na trápení, které mu radostné, veselé a šťastné vzpomínky přinesou. Kdyby neměl zamrzlé slzové kanálky, po tváři by mu právě teď stékaly slzy. Nechápe to. Jeho srdce... jakoby po několika měsících, kdy naprosto ztratilo veškerý život, začalo znovu tlouct. "Děkuji." řekne muž. 
"Za  co?" je překvapen. "Ještě jsem ti nijak nepomohl" 
"Mluvíte se mnou." oba dva se usmívají. Obklopuje je veselí. Tamuri opět uchopí jeho paži a pobídne ho v chuzi.Pohne nohami dopředu, tělo je následuje.Nepoznává se. Na tváři se mu stále zračí široký usměv. Je to něco, co již dlouho nezažil.
 Míjí obchody. Je v nich tma. Jedině vitrýny jsou sem a tam obdařeny zářicími světýlky s vánoční tématikou. Hotaru povolí ruku a přiblíží se k jedné z nich. Opatrně na ni přiloží omrzlou dlaň. "Tatata-dy jsem nakupoval." Pronese s hlubším významem. Zavírá oči. Vidí se se svou dcerou. Přesně ten den se všechno změnilo... Prsty sklouznou niž. Sklopí hlavu. V ten moment ucítí na rameni teplý dotek. Je tak vřelý... Otáčí se ke své záchraně. Díky němu na chvíli zapomněl na špatnost ve své duši. Ví že se nikdy nevytratí, že ho bude pronásledovat jako stín. Ale čas rány zahojí... Tu si uvědomí jednu věc. Ten muž to děla jen protože jsou Vánoce. Jindy by se k  němu neobrátil, nezavadil by o něj ani pohledem. Po večeři ho vyžene zpátky do zimy. Nic jiného ho nečeká. 
"Jsme tady" přeruší ticho. Stojí před velkým panelovým domem, který se svou krásou i ve tmě vymyká normálu. "Nad čím přemýšlíš Hotaru?" zeptá se, když odemyká vchodové dveře. 
"Je to tu krásné" z jeho ust se derou jiná slova, než by chtěl vyslovit. 
"Děkuji." Obejme ho. Hotari zaražen kouká na vzdálenou lampu. Pustí ho. "Omlouvám se." Pouze zakroutí hlavou. Nic se přece nestalo. Je jenom nějaký ten měsíc nemytý a své oblečení našel v popelnici, u kterých tráví nejvíce času.

Tamuri otevře dveře dokořán a rukou ukáže ať vstoupí. Poslechne ho. Velká vstupní hala, jež se před níma zjevila, je ozářena malými světýlkami po celém obvodu. Cítí se blbě. Přišel otrhaný a špinavý do nóbl domu....
 "Pojď za mnou." řekne a vyjde. Následuje jej až k výtahu. Jedním pohybem prstu ho přivolává. Co se to děje? Proč je někdo jako on tady? Je to jenom sen? Kdyby ano, byl by to nádherný sen, při kterém jeho oči zustanou navždy zavřené. 

Vyjíždí do pátého patra. Třemi kroky se přiblíží ke dveřím bytu. Netrvá dlouho a otevírají se. Vykulí oči. je překvapen. Podlamují se mu nohy. Tolik věcí, které by se mu na nový začátek hodily.Nikde ale nevidí stromeček. Možná ve vedlejší místnosti?

"Jako doma." obrátí se k němu Tamuri.  Není to ono. Není ve své kuži. I když mu bylo nabídnuto toto. Jeho tělem proudí očekávání už od prvního pohledu, kdy spatřil jeho tvář. Tak dokonalou. Patří ale do jiného světa, než ve kterém je on sám. Nebo si to jenom myslí? 
Pomalu rozvazuje tkaničky na botách. Už je neměl tak dlouho dole. Pokusí se o vtípek? Ne počka až zajde za roh.Předkloněn se snahou rozvázat boty, je ješte více zamotává. Nemuže je přece jen tak skopnout...
Jakoby ho pochopil. Ztrácí se za rohem. Okamžitě toho využíije a sundá je.

Teplo v bytě obaluje každou jeho část. Je to příjemné. To štípání. Ten pocit, že omrzliny mizí. Proč to však musí tak bolet? Svírá ho to, pálí...  udělá pár kroku, když se znovu zjeví. Je převlečný. Hnědé jednoduché tepláky a staré seprané tričko. "Do koupelny jsem ti nachystal oblečení. " mile se usměje. Strnul na místě. Bude se koupat? Oči září štěstím. Chytne ho za ruku. Za tu krátkou dobu si už zvykl. Táhne ho za sebou. "Dal jsem ti tam i nový holící strojek. Je na ručníku a ten je na skříňce." Mluví k němu, jakoby k sobě patřili. Je to milé. Je šťasten. Skrze krátkou chodbu se dostali do většího obývacího pokoje, ve kterém je zároveň jídelna. Kuchyň, oddělena linkou, ladí s celým moderním nábytkem.Za ní se nachází dvoje dveře. "Ty vpravo" řekne a ukáže na ně. Pokračuje tedy k nim. Po lehkém zmáčknutí kliky se dveře otevřou skoro bez pomoci. Oči skoro vypadly z dulku. Před ním se objevila velká masážní vana. No nic jiného jej nezajíma. "Mužu?" zeptá se a otočí. Tamuri už stojí opřený o futra dveři a směle přikyvuje. "Oblečení pak hoď do toho pytle." Prst namíří vedle vany. Poté se odvrátí a se zavřením dveří zmizne. Pořád to nechápe. Nemuže to být pravda! Třepe se. Kdo ví jestli radostí nebo zimou. Tak či onak podobá se malému vyhublému ratlíkovi. 
Sundává kabát a následně triko. Usta tlačí k sobě, aby zabránil veškerému tlaku, kterým mu tělo odpovídá. Pustí vodu. Chvíli pohybuje kohoutkem... hledá správnou teplotu. Chce toho využít, dokud muže. Našel ji. Spokojene stáhne kalhoty a staré trenky, které nosil už skoro tři měsíce. Stydí se za sebe. Ale nemohl s tím nic udělat...
 Čeká až se vana trochu napustí a poté do ni elegantně vklouzne. Prohlédne si své tělo. Dlouho ho neviděl a teď zjišťuje, že byl rád. Vystouplé kosti, propadlé břicho. Vyhublý tak, že by se protáhl i dvířkami pro psy. 
Zavírá oči. Nechce se vidět. Raději bude užívat toho klidu, který se mu rychle krátí. Ponoři se co nejvíce, však tak, aby mohl dýchat. Pomalu usíná. Zabrání tomu. Otvírá oči a přejíždí dlaní po každé části těla. Smývá ze sebe tu špínu. Jde to, ale těžko. Voda se začína zabarvovat. Všímá si šampónu na okraji. Neváhá a sáhne po něm. Umyje si ty dlouhé špinavé vlasy. Voda se tak zbarví do hněda. Rychle se postaví. Silné potučky vody stékají dolu. Sáhne po ručníku a začne se utírat. Je překvapen z toho, jak dokáže být čistý.
Předkloní se a rychlymi tahy vysuší vlasy. Teď přichází na řasu oholení. Doufá, že se neřízne...

Se svým výsledkem  je spokojený. Až nyní se obleče. Je mu to velké. I tak se líně protáhne. Rozejde se ke dveřím zpoza kterých ucítí vuni. Rozevře je a podívá se směrem k jídelnímu stolu. Tamuri u něj sedí a čeká. Hlavu zatlačí dozadu. Překvapením?
Jen tak na sebe koukají, beze slov. Jejich srdce začínají tlouct. "Pojď, najíme se. Už mám hlad." Mlčky se přiblíží ke stolu. Usedne. "Máš delší vlasy, než to vypadalo." prohlásí Tamuri do vzduchu. Druhý muž je totiž dočista zaplněn vuni bramborového guláše. Popadne jeho talíř a přiblíží k hrnci plného této dobroty. Nabere jednu velkou naběračku. "Děkuji." řekne Hotaru. Následně se pustil do porce skvěle večeře.
"Nehltej to tak." okřikne jej. 
"Pardón." zpomalí. "Kde máš rodinu? Jsou přece Vánoce." zeltá se odvážne.
"Nemám rodinu. Jsem sám. A Vánoce neslavím." 
"Jakto?"  Nakloněn k talíří pořádá stále jedno sousto za druhým. Žáludek se zaplňuje. Cítí se nejlépe za tak dlouhou dobu. Má všechno, co si mohl přát.
"Povím ti celý příběh." Muž zvedne hlavu. Tamuri brouzdá lžičkou v talíři. Ještě si do ust nevložil ani jedno sousto. "Máš tu omáčku" Začne se smát. Ukáže na svuj levý koutek. Hotaru znervozní. Obličej začíná rudnout. Jednou dlaní schovává špínu a druhou se ji snaží vyčistit ubrouskem, jenž ležel vedle talíře. 
"Dobrý?" zeptá se nervozně. Srdce tloukne rychleji. Snad se nic hrozného nestane. Stáhne ruce dolu. Přikývne. "Jsi čistý" 
"A teď mužeš.",poví Hotaru jeho směrem. Ten stočí hlavu k velkému oknu po levé straně. Zakouká se ven, ale začne mluvit.

"Nechci se vychloubat. Takže to řeknu ve zkratce. Nebyl jsem plánované dítě. A to co matka neměla naplánované, neměla ráda. Doslova. Žil jsem v mukách a přemýšlel jestli by nebylo lepší zdrhnout na ulici. Nakonec rozhodli za mě. V sedmnácti letech mě vyhnali. Vydědili mě a nikdy nechtěli slyšet o tom jestli žiju. Dozvěděli si totiž..." zarazí se. Atmosféra zhoustla. "To je vlastne jedno. Tak jsem od svých sedmnácti let žil na ulici. Byl jsem jako ty. Neměl jsem nic a nic neočekával. Počítal jsem s nejhorším. Ale stalo se něco, co jsem nečekal. Po dlouhých pěti letech trápení se mi poštěstilo. Potkal jsem jednoho pána. Zničehonic se mnou začal mluvit. Vzal me k sobě domu a pomohl z nejhoršího. Byl jsem mu neskonale vděčný. Netrvalo dlouho a našel jsem si práci. Splatil všechno, čím jsem  se mu podle sebe zadlužil a poté se odstěhoval. Do dnes se navštěvujeme. Nikdy mu to nezapomenu." koukal na něj s otevřenou pusou. Takže to teď dělá taky?  
"Já jsem to měl jinak." začal. "Měl jsem spokejný život. A založil rodinu. Vykašlali se na mě. Zadlužil jsem se. Ani nevím jak se to stalo. Ale má dcera, když jsem měl ještě peníze, toho neuvěřitelně využívala.  A její matka taky. Když jsem už nic neměl vykašlaly se na mě a vyhodily z domu. Kdoví, jak jsou na tom teď, ale jednou jsem je zahlédl, když jsem zrovna hledal jídlo  u nedaleké restaurace." zadívali se na sebe. Oboum dvoum se leskly rudé oči.

"Nemáme to jednoduché chlape." opět z něj srší optimismus. Usmívá se. "Teď už budem v pohodě" Vstane a nakloní se přes stul. Hotaru stuhnul. Opět něco očekával, jenže teď už začínal chápat co. Lehce si poposedl a natáhl se pro jeho usta. Setkaly se. Oba dva však nechávají oči otevřené. Koukají si do nich vzájemně a propadají kouzlu momentu. Nebrání se. Pohladí jeho tvář. Současně se oddálí. "Vyhnali mě, když zjistili, že jsem na muže" pronese Tamuri. Sklopí hlavu. 
Hotaru vstal. Loudavým krokem, s prsty posouvajícími po stole, se přesunul vedle něj.
Ponoří dlaň do jeho vlasu. Skloní se k němu a znovu a dlouze políbí. "Nevadí ti líbat se z bezdomovcem?" zeptá se. 
"Nejsi bezdomovec." zarazí se. "Bydlíš tady." Roztáhne ruce a naznačí tak velký byt. Sevře ho do hlubokého objetí. 
"Cože?"
"Buď muj spolubydlící." Políbí jej.  Nechce se vzdát této nabídky. Nabídky, kdy je vyhlídkou teplo, jídlo, oblečení a úžasný spolubydlící? Mlčí. Pozoruje ho. V hloubi duše je rozhodnut. Ví že tu chce zustat. Ale neví jestli by mohl přikývnout. "Nepřemýšlej o tom. Já jsem rozhodnul, tedy nechceš-li se vrátit na ulici." Zakroutí hlavou. "Tak vidíš" Přitáhne si ho k sobě a hluboce políbí. 
"Děkuji." vycházi z jeho ust tak hladce. Jak se mu odvděčit?

Srdce mu tluče jako o život. Ten pocit... to je to, co nikdy nezažil. Láska na první pohled? Záleží na prvním dojmu? Chtěl by mu dokázat, že se něco změnilo, že je v něm toho víc, než by do bezdomovce,mohl typnout, ale jak? Dokáže mu, že má na to, postavit se na vlastní nohy! Už teď ale doufá, že mu Tamuri zustane po boku. 
"Jsi neuvěřitelně krásný! Děkuji Bohu, že jsem tě mohl potkat Morio Hotaru!"  Tyto slova ho zarazila. Nečekal nic tak... dojemně krásného. Neovládá se. Chci ho. Jeho tělo. Adrenalin začína prostupovat jejich těly. Jsou nervózní a zároveňn nedočkaví. Morio obmotává ruce kolem krku, svého budpucího milence. Tamiru již rukama zkoumá příteluv hrduník. Žhaví se. Lehce sklouzny prsty pod látku schovávající vyhublé tělo. 
Bojí se reakce. Teď se od něj vzdálí. To je jasné... nic, pokračuje dále... jejich těla se již brzy spojí...

***

Spokojená, spocená těla leží vedle sebe. Jeden druhého hladí a zažívají velkou radost. Hotaru se osmělil. Nebudou to ledajací spolubydlící, to už je oboum víc než jasné... "Jsi krásný vánoční dárek Morio" usmíva se na něj šibalsky s další várkou optimismu Tamuri. "Nápodobně, Kazukio" vášnivě ho políbí...

"Miluji Vánoce!"

-----

 

Dodatek autora: 

Prošli si něčím, co jenom tak nezažijeme, vzpamatovali se, nikdy se nevzdali. Bojovali za tu záři v hloubi svého srdce. 

Hodnocení: 
4.7
Průměrné hodnocení: 4.7 (hlasů: 30)
Žánr: 
Štítky: 
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
„Haló, budíček, vstávame,“ šepká mi do ucha mužský hlas a bozká ma do vlasov....
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
Venuše jen přihlížela, jak se k její svatyni blíží z různých směrů plno...
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 5
(Jsme tím, co si pamatujeme. Bez paměti mizíme, přestáváme existovat, naše...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 16
„Wayli,“ozval som sa a na druhej strane som počul jeho úsmev....