Lu
So, 03/06/2017 - 09:52
5

            Zběžně jsem se utřel, ze zvyku nejprve vydrbal vlasy, aby stékající voda nehatila další postup. No jo, rest z minulého týdne, už mi zas skoro padaly do očí. Tušil jsem, že momentálně nejvíc připomínají vlnitý plech. Prostě děs. Ručník jsem si uvázal kolem pasu a sjel se pohledem v zrcadle.

Chyba. Velká chyba. Oči jsem měl vodnaté a zarudlé jako alergik po procházce kvetoucím hájem. Kruhy pod nima, daň za práci ve směnném provozu, viditelnější než obvykle. Korunu tomu nasazoval od kapesníku ošoupaný nos. Stačil jediný pohled na ztrhanou tvář k tomu, aby mě to opět zaplavilo. Ztráta. Prázdnota. Bolest.

Zíral jsem sám na sebe a plně si uvědomil, že to okno vzpomínek v mojí hlavě je pořád nemilosrdně dokořán. Že by se mi ho povedlo tak bleskově zavřít, jsem ani nedoufal. Cítil jsem se líp jen proto, že se tam, v mých představách, Tomáš opíral o parapet a vlastním tělem držel všechen ten smutek venku.

Hladká plocha zrcadla vracela zamlžený odraz dvou mužů. Ten, který tu byl doma, narval kalhoty do pračky a zapnul jí. Následně si stoupl za záda svého hosta, položil ruce na jeho břicho, bradu si opřel o nahé pravé rameno. Měli tak podobnou postavu, že za ním prakticky nebyl vidět.

Markovi konečně docvaklo to, že v něm vidí Nicholsona. To asi ty rozježené vlasy, kterým déšť také úplně nepomohl a viditelné kouty samozřejmě. Pousmál se tomu, to nebyla lichotka, kterou by slyšel kdokoliv rád.

„Nevím co, nebo kdo, tě tak válcuje, Marku,“ promluvil Tomáš tiše, ignorujíc jeho pousmání, jemně ho hladil po břiše, „ani se to dozvědět nemusím. Ale nedrž to v sobě, evidentně tě to rve na kusy. Tak to uvolni a vypusť ven. Až to odezní, budeš to pořád ty, jen zas o kousek silnější.“

Obraz v zrcadle se mi rozmazal ještě víc. Tak hezky hřál. Tak pevně mě držel. V tu chvíli mi nic nemohlo prospět víc.  

„Víš, slzy jsou od toho, aby tekly,“ zabroukal ještě, hypnotizujíc mě prostřednictvím zrcadla.

Pověstná poslední kapka. Nemusel jsem ani mrknout, aby vlhkost v mých očích překonala tenký okraj spodního víčka a vytvořila mokré cestičky na tvářích. Plakal jsem bez hlesu. V tom konejšivém objetí.

Dost.

Vymanil jsem se z Tomášova sevření, otočil se k němu čelem a políbil ho. Jeho pusa byla smyslně horká a voňavá, jako samotné peklo, které mi však právě bylo nebem. Výrazná hořkost mnou dobývaných úst dodala polibku nový rozměr. Kávu jsem miloval. Většinu dní pro mě byla důležitá stejně jako kyslík ve vzduchu. Teď jsem se v Tomášových ústech doslova ztratil. A tak nějak jsem ani nestál o to, se znovu najít.

Přidržoval jsem si ho za krk, aby se nevzdálil ani o milimetr, tiskl jsem se k němu ožívajícím rozkrokem a volnou rukou hladil každý kousek jeho těla, na který jsem momentálně dosáhl. Ani jsem se nenadál a už mnou zase někam smýkal. Díky bohu za malé byty.

V jednom momentě jsem stál, abych se hned vzápětí zřítil na postel. Vyklouzl mi sice z rukou, ale z očí jsem ho nespustil. Okrajově jsem zaznamenal třísknutí dveří, ale to už se mi Tomáš uvelebil obkročmo na stehnech, ruce posouvajíc po mých nahých bocích vzhůru, palci dost silně tlačíc proti mému břichu. Jen jeho smyslný úsměv a přivřené oči, které napovídaly, že si to vychutnává, mi zabránily strhnout ho okamžitě pod sebe. Pevně jsem mu mačkal stehna, zvědavý co bude dál, když dopřeji jeho rukám volnost.

Do závodně vyrýsovaných borců samá šlacha a sval jsem měl daleko. Ale jeho žhnoucí pohled jsem si celkem užíval. Vzhledem k chronické bolesti zad, kterou se mi poslední roky pěkně dařilo držet v mezích snesitelnosti právě pravidelnému cvičením, jsem se rozhodně nemusel za své nahé tělo stydět.

Nezdráhal se, rukama mi vyjel až do podpaží, hladil celý hrudní koš, přenesl těžiště vpřed, aby mě mohl líbat a dráždit vousy i jazykem na hrudní kosti. Nevydržel jsem. Znovu jsem si ho přitáhl k polibku, a zatímco jsem si ho jednou rukou přidržoval, aby mi zase, jako už tolikrát, nevyklouzl, druhou jsem povolal do boje s jeho oblečením. První bojová linie zavedla mou ruku pod kalhoty na jeho zadek, přitlačil jsem si ho na sebe ještě o trochu víc, rozpohyboval pánev a nebránil vlastnímu vzrušenému usykávání.

Takhle bychom se ale nikam nedostali. Opustil jsem jeho půlky a vyhrnul to zpropadené rudé triko po zádech až ke krku, zabejčil jsem, abych se i s ním vyhoupl zpět do sedu a jen velmi nerad ho od sebe odstrčil, ve snaze ho konečně zbavit aspoň téhle jedné části oděvu.

Bledý hrudník mu zdobily krom tmavých bradavek a jemných hnědých chloupků kolem nich i dvě staré jizvičky, snad po znaménkách?

Svalil jsem ho na postel, nalehl na něj a hladově ho políbil. Nebránil se mi, vyčkával pro změnu on. Mohl jsem si dovolit se mírně odtáhnout a s pohledem zakotveným v jeho očích mu jemně přejíždět prsty po hrudníku. Vždy zatajil dech, když se moje ruka blížila k těm správným místům, ale já tmavší kopečky záměrně vynechával.

Jo, jsem syčák. A moc rád si hraju.

Přetočil jsem ruku a vyměnil bříška prstů za nehty při jejich cestě od krku k poklopci a zpět. Mírně jsem přitlačil, pozorujíc jeho husí kůži. A při další otočce, jsem pak nahradil prsty jazykem, tak abych měl dostatek končetin k tomu ho nezalehnout a zároveň se vypořádat s dalším kusem jeho oblečení, které mě už vážně pěkně štvalo, protože já sám jsem o nedbale omotaný ručník dávno přišel.

Vášnivě mi opětoval polibek, když jsem doputoval k jeho lačným ústům, dokonce u toho přizvedl boky a pomáhal mi tak, abych snadno dokončil, co jsem začal. Jeho pevný zadek konečně spatřil světlo tohohle pokoje. Sláva. Opustil jsem jeho ústa, abych konečně políbil i bradavky. Snad za odměnu?

Jemně jsem kroužil špičkou jazyka ve spirále od okraje první z nich ke ztuhlému kopečku uprostřed. Sotva jsem se ho dotýkal. Moc dobře si vědom toho, že medvědí stisk si lze pak vychutnat daleko lépe, v tom palčivém kontrastu k motýlím dotekům. Neustával jsem s pohupováním boků, dráždíc nás tak oba.

Zatraceně skvělé, přesně takové to bylo, mít ho pod sebou.

Pohladil jsem vlhkou bradavku svým horkým dechem. Zachvěl se, rukama přejíždějíc po mých ramenou. Přitvrdil jsem a přejel to vystouplé citlivé místečko zuby, odměnou mi bylo sotva slyšitelné: „Bože.“ Současně pevně stiskl moje trapézové svaly. Překontroloval jsem jeho vzrušenou tvář pohledem. Mírná bolest mě nemohla zastavit, naopak. Neshledal jsem, že by mě chtěl stopnout nebo snad dokonce ochromit. Tušil jsem, že se prostě jen neudržel. Ano, přesně tak jak to má být.

Sklouzl jsem se mu po břichu, rukou ho držel na lopatkách, aby ho nenapadla žádná kravina a konečně k němu přivoněl i tam dole. Tentokrát jsem to byl já, komu z úst unikl toužebný sten.

Chtěl jsem ho. Tak moc. Ochutnat. Laskat. Vzít si ho. Rozložit ho na prvočinitele. A sebe s ním. A sebe v něm…

Projel mi prsty své pravé ruky vlasy na temeni, pohladil pravý spánek, už už jsem otevíral ústa s mocně nasliněnými rty, zvědavý zda si mě přidrží či navede, aby mi sám ukázal, jakou pozornost má rád.

Nechat si o tom zdát, to bylo všechno, co jsem mohl.

Protože Tomáš byl prostě nepoddajný prevít, který měl zřejmě vlastní, navíc evidentně dost přesnou, představu o průběhu příštích chvil.

Krom toho nehrál fér.

Posunul ruku ještě o trochu víc, aby mě chytil v obličeji, zahákl se prsty za můj nos, zatlačil na vnitřní koutek oka i čelo.

Měli jste někdy cizí ruku v oku?

Do očního důlku se totiž vejdou klidně 2 první články prstu, ale zažít to? O to nikdo nestojí. Nebylo to tedy těžké rozhodnutí ušetřit si tuhle nepříjemnou zkušenost, podvolit se vzrůstajícímu tlaku a nechat se jednoduše převalit o stoosmdesát stupňů zase rovnou na záda. Rozplácl mě tam jak žábu, na své nepříliš široké posteli a zalehl mě.

Jen tak pro jistotu. Počítám, že jiný důvod k tomu nebyl, aby skončila jeho levačka ohnutá v lokti se zatnutou pěstí zapřená na mých klíčních kostech. Odzbrojil mě ale tím, jak se otřel svým nosem o ten můj. Jak jemný byl, když mi vtiskl polibek na jeho špičku.

Jo, rozhodně nehrál fér.

Nikdy jsem plně nepochopil to stereotypní párování velikosti těla s dominancí a submisivity s jistou křehkostí a už vůbec ne z toho vyplývající pevně danou a neměnnou pozici při sexu. Podle tohohle vzorce jsme si my dva měli ještě před barákem nejspíš střihnout, nebo si dát rovnou do huby, abychom měli dopředu jasno a netahali se tu teď jak dva psi o kost.

Ale to by potom přeci nebyla žádná zábava.

Uznávám, moje sklony pečovat o bezbranné se zpravidla odrazily i v mých preferencích – muži, kteří přitáhli můj pohled, byli častokrát drobnější postavy, která ocitla-li se u mě v náručí, ve mně samotném rozdmýchávala dojem větší mohutnosti i síly. Ale neznamenalo to, že jsem je pigloval bez toho, abych jim já sám projevil stejnou dávku důvěry, když po tom v nějaké své hravé či rebelské náladě zatoužili. Stejně tak opačná situace: zvládnout si podmanit dvoumetrovou nepoddajnou masu byla výzva, které jsem už také párkrát neodolal a jejíž průběh dokázal plně pohltit a zaměstnat jak moje tělo, tak i mysl. A co teprve potom ty výsledky…

Váha, kterou na mně Tom spočíval, mi byla příjemná. Ruka, kterou nabral ze svých úst dávku slin a nejprve se s ní dobýval mezi naše těla, směřujíc jí následně mezi moje půlky, také. Dokonale vyladil souhru prstů a jazyka. Jakýkoliv postup v první linii kopíroval postupem v té druhé. Něžně mě líbal na rtech, něžně mi mokrými prsty zvlhčil kakaovou dírku. Současně s počátečním odporem svěračů překonal bariéru rtů i zubů. Pronikal hluboko do mých úst i útrob.

Prostředníčkem jemně tlačil na stěnu mého nitra, zbylé prsty zarýval do kůže pod šourkem, a palcem pevně mačkal tříslo, jako by se chtěl dotknout prostředníčku, bez ohledu na to, co je dělilo.

Hladil jsem mu stehno i bok volným kolenem, patou mu přejížděl po zadní straně lýtka. Rukou jsem mírně přizvedal jeho hrudník, abych mohl druhou hladit střídavě oba naše penisy. Ještě dva hlubší polibky doprovázené prsty ponořenými až po dlaň na tom správném místě a musel jsem sám sebe pevně sevřít u kořene, abych se řekněme… neunáhlil. Nebrzdil jsem prudce, počítal jsem, že postačí jen trochu zpomalit.

Tomáš spokojeně zaznamenal do jaké fáze mě dostal, ještě jemně pohnul prsty, sledoval pečlivě každou mou reakci a konečně můj vnitřní svět opustil, aby si znovu plivl do dlaně a dodal vláhu tam, kde jí bude následujících pár okamžiků zapotřebí. Rukou mi pevně sevřel zadek, přizvedl ho a s přivřenýma očima zacílil.  

Vzepřel jsem se na loktech, zapřel jsem se proti němu pokrčenou nohou a zachraptěl: „Použij ochranu.“

Zamžikal očima, mlha v nich ustoupila poněkud pichlavějšímu pohledu, vzrušený výraz jeho tváře nahradil nechápavý.  

A pak naštvaný: „To jako vážně?“

Odkašlal jsem si: „Vážně,“ jemně jsem se pousmál a klesl zpátky na záda.

Znali jsme se asi tak 30 vteřin. Prakticky nic jsme o sobě nevěděli. Neměl co namítat. Bylo to to nejmenší, co jsme pro sebe vzájemně mohli udělat.

Překvapila mě však prudkost jeho reakce. Vyskočil úplně jako čertík z krabičky. Že by cholerik?

„Vážně!“ zařval a vrhl se k hoře krabic.

Ne že by nás jednoho či druhého kondom zachránil. Moc dobře jsem věděl, že nejde jen o sperma. Ve hře o pohlavní a jiné choroby byly samozřejmě i sliny, krev a veškeré další sekrety. V dnešní době, kdy se zas pomalu dostávaly na veřejnost alarmující počty nově nakažených, by bylo nejbezpečnější s nikým nespat.  

Že moc přemýšlím? Kdyby to bylo jinak, nebyl bych to já.

„Vážně!“ vřísknul znovu, když ve vrchní krabici nenašel, co potřeboval a poslal jí rozmáchlým gestem k zemi, kde se její obsah doslova rozprskl pod postel i psací stůl.

Parádně tím pohybem rozehrál svaly na rukou i zádech, jak se do toho opřel. Jeho trčící chlouba obklopená prstýnky tmavých chlupů houpavě kopírovala každý jeho krok, bašta to sledovat. Frustrovaně si prohrábl rukou stojící vlasy, s rachotem poslal k zemi druhou krabici, šlehl mě pohledem, ale hledal dál.

Tak jasně, mohl jsem se taky zmínit dřív. Už jsem říkal, že jsem syčák?

„Přední kapsa batohu,“ smiloval jsem se při pohledu na ten bordel, i na jeho zarudlé tváře a zřetelně pulzující cévu na spánku.

Oddusal. Zvědavě jsem se na posteli naklonil ke dveřím, abych viděl do chodby. K batohu dobrzdil na plavoučce smykem. Docela jsem valil oči. Byl určitě o fous starší než já, ale rozhodně tedy nepostrádal styl.

Při bleskovém návratu už měl narolováno. Zas třískl dveřmi, div že Diégovi neurazil hlavu a vrhl se na postel jak dělová koule. Sejmul mě zpátky do lehu, jen jsem vyhekl. Nepáral se s tím. Ještě v letu hmátl po mých zápěstích a opřel se o ně plnou vahou na úrovni mých ramen. Koleny se probíjel mezi moje stehna, v očích výraz šílence, obočí přizvednuté a na rtech žádostivý úsměv: „Tohle si schytáš, Mařenko.“

Celé jeho tělo doslova řvalo vášní. A to moje? To odpovídalo svou potřebností, touhou.

Prudce mě políbil. Vrhl se na moje rty, jako by mi z nich chtěl servat to mírně překvapené, ale hlavně značně pobavené pousmání, které jeho sprint vyvolal. Líbal mě se zavřenýma očima. Jako by šlo o život. Otázkou zůstávalo už jen komu. Svým údem proklouzl vlhkem mezi mými půlkami.

Když do mě pronikal, čekal jsem, že mi dá fakt za uši. Ani jsem se nestihl příjemně obávat, odehrálo se to všechno příliš rychle. Silou vůle jsem se snažil alespoň nezatnout ani jediný sval, ale dost brzy jsem naznal, že navzdory silným řečem či drsnějšímu zacházení ve skutečnosti nestál o to mi jakkoliv ublížit.

Co jsem ocenil snad ještě víc, bylo že nedržel svoje ústa v tichosti jako prakticky doposavad. S každým dalším zasunutým centimetrem božsky zanaříkal. A když byl nadoraz, uvolnil mi jedno zápěstí, aby mě drapl za kotník a vytvořil si tak víc prostoru i o malounko lepší úhel.

Tvář opřenou o hranu čelisti, oči zavřené, zuby pevně sevřené, jemně mě opouštěl, prudce se vracel. Tichounké vzdychy, které splývaly z těch smyslných rtů s každým přírazem, hladily na krku.

Mačkal mě pod sebou, nepotřeboval jsem hladit sám sebe, stačilo, že se o mně otíral svým podbřiškem. Šílel jsem. Políbil jsem ho na spánek a zabořil mu obličej do vlasů. „Tak pojď.“

Volnou rukou jsem se chytil pod kolenem a navzdory jeho váze vyladil vlastní pohyb do rytmu, který zvolil. Bylo mi jasné, že tohle slastné trápení opravdu dlouho nevydržím. Smutnou realitou bylo, že po orgasmu se mnou už moc zábavy bohužel nebývalo.

Při každém dalším jeho zanoření jsem stiskl svůj svěrač o trochu víc a zase povolil. Pozitivní ohlas se dostavil prakticky okamžitě, mohl ještě o trochu zbytnět? Hmmm. Rozhodně přidal na tempu i hlasitosti.

„Zlobíš,“ vydechl poraženě, „krásně zlobíš.“

Mírně zaklonil hlavu, zdálo se, že jsem nebyl sám, kdo se řítil k cíli.

Spokojeně jsem se pousmál, velmi jemně jsem se proti němu vzepřel tou pokrčenou nohou.

Ano.

Zase.

Ale tentokrát opravdu jen zlehounka, jen tak, abych vyvolal iluzi, že kořist unikne, pokud jí to dovolí, pokud si jí nechá znovu proklouznout mezi prsty.

Pustil mi ruku, nohu přišpendlil loktem k posteli, pevně mě popadl za rameno a bok, bolestivě mě sevřel a tlačil pod sebe, s živočišným naříkáním si tvrdě bral, co bylo pro tuhle chvíli nepopíratelně jeho. Prudce přirážel, nevzdaloval se příliš, nořil se hlouběji do mého nitra.

A zas a zase. Tak jak jsem chtěl. Tak jak jsem potřeboval. Roztřásl nás blahem.

Nevzal si v tu chvíli jen moje tělo, dokonale pohltil mou mysl a dost možná i kousek duše.

 

 

Lapajíc po dechu jsem narovnal záda, spustil nohu od hrudi do poněkud komfortnější polohy a konečně nechal Tomáše, aby ji překryl tou svojí. Ten se jen pomalu a neochotně promrkával zpět do reality.

Ještě jsem se podél jeho těla svezl na bok a o pár cenťáků níž, tak abychom k sobě příjemně pasovali. Přitáhl si mě blíž ke svému hrudníku. Jako by zase přesně věděl, o co stojím, co je pro teď správné. Ale možná v tom byla jen neochota propustit mě ze své momentální nadvlády. Pravá ruka se mi při tom přesunu připletla pod tělo, jednoduše jsem jí tam nechal dřevěnět. Čert ji třebas vem. Levačku jsem propašoval pod jeho pravou paži a obličej si opřel na zpocených prsou svého… milence?

Lepil, jistě - moje vina, ale božsky voněl, dech i srdce stále zrychlené. Funěl mi do vlasů. Celé jeho tělo pomaličku ochabovalo.

Uvolnění, živočišné teplo, ten klid po boji, jemné škubání Tomášova usínajícího těla, všechno mě svádělo k tomu zavřít oči a nechat se společně s ním odplavit do říše snů. Alespoň na pár minut. Do toho nejlepšího možného světa, kde existuje-li trápení, pak jistojistě jen to slastné.

Komplikoval to jednoduchý fakt: na pohádky se šťastným koncem jsem už nějakou dobu nevěřil. Události poslední hodiny toho ostatně byly naprosto jasným důkazem.

A tak jsem zatnul zuby a opatrně opustil nejprve oddechujícího Tomáše, po kompletaci svých spodků, čistých leč stále mokrých svršků i jeho usměvavého hlídače a byt.

 

...

           

S rukou na klice našeho bytu jsem ještě na chvíli zadržel dech a smiřoval se s tím, co mě po otevření dveří čeká. Srovnal výraz a vstoupil.

Podle očekávání, žádné vítání.

Automatickým pohybem jsem odložil batoh na skříňku vedle botníku, skopnul boty a nakoukl do pokoje.

Na sedačce se zavrtěla kupa použitých papírových kapesníčků, aby z ní vzápětí vykoukla Kamilova poplašená plavovlasá hlava se zarudlýma hnědozelenýma očima: „Marku, zlato, bože, musel jsem usnout, jak je ti?“ blekotal a hrabal se na nohy.

Odmávnul jsem ho, než se stihl byť jen posadit: „Lež, musel jsem se projít a promoknul jsem.“ Z načaté lahve, odložené na stole, jsem mu dolil sklenku bílým vínem a rychle nabral jiný směr. „Potřebuji horkou sprchu.“

Šaty šly zase, tentokrát komplet, do pračky, boty na topení, cestou jsem ještě hrábnul po domácích hadrech. Sprcha fakt bodla, nejen kvůli dešti, na co lhát.

Před zrcadlem jsem se na malý okamžik sám sobě zp­ytavě zahleděl do očí: co jsem to, já idiot, zase vyvedl?

            Vešel jsem do pracovny. Ve velké tašce tam ležely naskládané, evidentně čerstvě vyprané a usušené deky a vymyté misky. S nepotřebnou opatrností jsem je pohladil. Prostorný náhubek z pevné kůže, propínací vodítko s několika uzly i široký obojek s vyšitým jménem, věci právě vytažené z navlhlého batohu, jsem uložil k nim.   

„Nešel jsi, nevěděl jsem co dělat, napadlo mě, že se na to nebudeš chtít dívat, tak jsem…,“ koktal Kamil nejistě ve dveřích s novou várkou slz v očích.

Narovnal jsem se v ramenou, to okno v duši třísknutím definitivně zavřel a vtáhl si svého malého roztřeseného prince do náruče. Pevným hlasem jsem mu zašeptal: „Děkuji ti. A neplakej, lásko, takový je život. Dom tam na nás jednou bude čekat.“  

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 19)
Hodnocení:
4.2/5
- Komentářů: 5
„Poslouchej Akiro, tohle je něco pro tebe: ‚Naše povaha, koníčky, chování,...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 16
  Je naozaj dokonalý, dokonalý zločinec. „No, tak to je naozaj úžasné...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 14
Byl si jistý, že má právě v péči Montysova Mazlíka. Otázka zněla, co dál...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 12
Šenk   Ne… to nechceme… Já nechci… Nebo ano…? Zachvěl jsem...