Ne, 01/09/2019 - 14:00
2

O 14 let později

„Bráško, vstávej!“ vtrhne čtrnáctiletá Anyela, oblečená jen do noční košile a županu, do Moranova pokoje a skočí mu do postele.

„Ještě pět minut,“ zamrmlá Moran a přetočí se na břicho.

„Nene, žádných pět minut. No tak vstávej! Víš, že mám dneska narozeniny!“ zatřese jím Anyela.

Moran zavrčí a přetáhne si přes hlavu peřinu.

„No ták, bráško!“ nevzdává se Anyela a šťouchá do Morana.

„Radši vstaň, jinak ti nedá pokoj,“ ozve se ode dveří pobaveně.

Moran si povzdechne, odkryje si hlavu, nadzvedne se a pohlédne na Loruna, který se s pobavením culením opírá o dveře jeho ložnice.

„Tebe také probudila?“ zeptá se ochraptěle.

Lorun jen pobaveně přikývne a zelené oči mu pobaveně jiskří. Hledí na Morana, který se zaúpěním zmoženě padne zpět do postele.

Moran, který je přesnou kopií jejich otce. Vysoký, mohutný, s tmavě hnědými vlasy, zelenýma očima a ostrými rysy ve tváři.

Vedle něj je na posteli usazená Anyela se spokojeným výrazem. Anyela, jejich malá sestřička, která je zase kopií jejich táty. Malá, drobná, štíhlá, s jemným srdcovitým obličejem, černýma očima a dlouhýma vlnitýma černýma vlasama.

On sám je něco mezi. Je vysoký, ačkoliv o pár centimetrů menší než Moran a ač je osvalený, není tak mohutný jako jeho bratr nebo jejich otec. Také jeho rysy jsou jemnější, vlasy má černé lehce vlnité ostříhané na krátko a pod nimi zelené oči.

„Morane, neusínej! Vstávej! No tak, vstávat! Ranní ptáče dál doskáče!“ začne Anyela do bratra zase šťouchat, když si všimne, že opět usíná.

„A taky dřív chcípne!“ zavrčí Moran, ale posadí se na posteli a protírá si rozespalé oči.

„Nebuď zlý! Víš, že mám dneska narozeniny, tak bys na mě měl být hodný,“ pověsí se mu Anyela na záda a rukama ho obejme kolem krku.

„Já vím. Ale opravdu kvůli tomu musím vstávat tak brzo?“ zamručí Moran.

Anyela našpulí rty a nasadí smutný pohled.

„Evidentně musím,“ povzdechne si Moran.

„To musíš. Ať si můžeme hrát,“ usměje se Anyela.

„Nejsi na hraní už velká?“ zeptá se Lorun.

„Na honičku nebo schovávanou se svými bratry nebudu nikdy velká,“ odvětí Anyela.

Lorun jen s úsměvem zakroutí hlavou a i Moran se pobaveně usměje.

„Ale na moje narozeniny mě necháš spát, tak dlouho, dokud budu chtít,“ pohladí Anyelu po pažích.

„Domluveno,“ přikývne Anyela.

„Výborně. A teď mě pusť, ať mohu do koupelny,“ požádá ji Moran.

Anyela ho s úsměvem pustí a vyskočí z postele.

„A teď jdu probudit rodiče,“ oznámí svým bratrům a chce vyběhnout z pokoje.

„To bych být tebou nedělal,“ chytí ji Lorun u dveří kolem pasu.

„Proč ne?“ otočí k němu Anyela pohled.

„Víš, jak je otec protivný, když ho někdo vytrhne ze spánku. Radši je nech vyspat,“ odpoví Lorun.

Tohle ovšem není pravý důvod, proč nechce, aby šla Anyela vzbudit jejich rodiče. On to udělal minulý rok na své narozeniny a vlítnul jim do ložnice, zrovna když byli v nejlepším. Těžko říct, kdo z nich se pak cítil trapněji. Naštěstí měl tolik pudu sebezáchovy, že odtamtud hned vyběhl a vzpamatovával se z toho až ve svém pokoji. Ale přesto to od svého otce později pořádně schytal. Zatřese hlavou, aby ty vzpomínky zahnal. Ačkoliv na nahý zadek jejich otce, který se pohyboval mezi nohama jejich táty, se špatně zapomíná.

Moran si svého bratra přeměří pohledem. Tak nějak tuší, že špatná nálada jejich otce není pravým důvodem, proč Lorun brání jejich sestře jít vzbudit rodiče. Později z něj dostane pravý důvod, ale teď musí do koupelny. Nutně!

„Nechtěla by ses jít také převléct? Když už jsi nás probudila kvůli hraní,“ ušklíbne se Lorun a lehce Anyelu polechtá na žebrech. Ta vypískne a rychle od svého bratra odskočí.

„Ty jsi ale,“ zamračí se na něj a lehce ho plácne do paže.

Lorun na ni vyplázne jazyk a vyběhne z pokoje. Anyela zavrtí nad bratrem hlavou a vyjde z pokoje. Klidně dojde do svého a začne se převlékat.

„Dobré ráno, princezno!“ vstoupí do jejího pokoje její osobní služebná a pokloní se jí.

„Dobré ráno! Pomůžeš mi s korzetem, prosím!“ otočí se k ní Anyela.

„Jistě, princezno,“ usměje se služebná, přistoupí k Anyele a začne jí zavazovat korzet u šatů.

Má štěstí, že se stala osobní služebnou princezny. Princezna má stejně laskavou a vlídnou povahu jako Druhý král a podle toho s ní jedná. Co slyšela od osobních sluhů princů, tak to chytila nejlépe. Princ Moran také není zlý, ale snadno se rozčílí a také je tvrdohlavý a je s ním těžké pořízení. Vlastně je úplně stejný jako král. A princ Lorun zase svého sluhu trápí nejrůznějšími naschvály a žertíky. Nikdo neví po kom je, ale je to smíšek a vtipálek a snadno se dostane do problémů. Vlastně se kvůli své povaze dostává do problémů nejčastěji. Oba králové se s ním hodně natrápili.

„Vpleteš mi do vlasů perličky? Víš které? Ty co jsem dostala od táty minulý rok,“ rozzáří se Anyele oči, když si sedá k toaletnímu stolku a služebná jí začne rozčesávat vlasy.

Služebná se usměje. Perličky, o kterých princezna mluví, jsou její nejoblíbenější ozdobou do vlasů a nosí je nejčastěji.

„Vpletu, princezno. Ale v tento den byste si měla vzít i nějakou korunku,“ upozorní ji služebná na zvyk, který by měla princezna dodržet.

„Mohla bych si vzít tu z bílého zlata, jak se dává kolem čela s tím diamantem uprostřed,“ zapřemýšlí Anyela.

„Pokud bych vám mohla poradit, princezno. Vemte si nějaký diadém. Je to také druh korunky, takže dodržíte tradici a když si vezmete ten nízký, který vypadá jako splétané větvičky s malými diamaty, tak se to nebude tlouct, naopak se bude s těmi perličkami doplňovat,“ řekne služebná, zatímco rozčesává princezniny vlasy a vplétá do nich malé perličky.

„Ano, ten je také z bílého zlata a bude se hodit nejen k těm perličkám ale i ktěmhle světle modrým šatům. Budu vypadat jako mořská víla“ poposedne nadšeně Anyela.

„Dojdu pro něj, ano?“ řekne služebná a po Anyelině přikývnutí přejde do princezniny šatny, kde kromě oblečení a bot je také skříň plná šperků.

Vezme zmíněný diadém a vrátí se do ložnice. Opatrně vloží diadém na Anyelinu hlavu a poodstoupí.

„Vypadá to krásně. Měla jsi dobrý nápad. Děkuji!“ usměje se na ni Anyela a jemně si diadém poupraví.

Dveře do ložnice se otevřou a dovnitř vstoupí Ambriel.

„Dobré ráno přeji!“ usměje se a přistoupí ke své dceři.

„Veličenstvo,“ pokloní se služebná.

Ambriel ji pokývne a pohledem se vrátí ke své dceři.

„Dobré ráno, tati! Jak vypadám?“ vstane Anyela ze židle a zatočí se.

„Krásně. Z mé holčičky se už stává velká slečna,“ usměje se na ni Ambriel a vtáhne si ji do objetí.

Anyela zavře oči a přitulí se k němu.

„Mám tě moc ráda, tati!“ zašeptá.

„I já tebe, holčičko moje!“ zašeptá Ambriel a políbí svou dceru na čelo.

Anyela se na něj usměje.

„A teď pojď. Je čas na snídani,“ položí Ambriel ruku Anyele na záda a odvádí ji z pokoje.

Společně dojdou do jídelny, kde u na ně čekají nejen její bratři, ale také otec, babička a nevlastní dědeček, palácový lékař, který si nakonec Bronu vzal.

„Teda Ambrieli, koho to sem vedeš?“ zeptá se Ludrun.

„Koho bych vedl? Anelu přeci,“ zamrká nechápavě Ambriel.

„To ne! Tahle krásná slečna přeci nemůže být moje malá Anyelka,“ zakroutí Ludrun hlavou.

„Jsem to já, otče,“ zasměje se Anyela.

„To není možné. Anyelka je ještě malá roztomilá holčička a tady mi kráčí krásná mladá dáma. Ty nemůžeš být moje Anyelka,“ nesouhlasí Ludrun.

Všichni se pobaveně usmívají a Lorun se i tiše směje.

„Ale ano. Jsem to já. Podívej!“ zatočí se před ním Anyela.

„Že by? Ale to ne! No, no ale počkej! Jsi to ty!“ dělá Ludrun překvapeného.

Anyela se zasměje a vlepí otci na tvář pusu. Poté se usadí po jeho levici, vedle svých prarodičů, se kterými se také pozdraví. Ambriel se posadí vedle svých synů, naproti Anyele. Sloužící začnou nosit jídlo na stůl a všichni se pustí do snídaně.

„Slyšela jsem, že ve městě jsou na počest mých narozenin trhy,“ poznamená Anyela.

„To je pravda,“ přikývne Ambriel.

„Mohla bych se tam jít podívat? Prosím!“ zaprosí Anyela.

„To rozhodně ne. Nebylo by to pro tebe bezpečné,“ zamítne Ambriel.

„Ale tati...“ chce Anyela něco namítnout.

„Žádné ale tati. Není to bezpečné,“ nehodlá Ambriel diskutovat.

Jen s nevolí své děti někam pouští. Má o ně příliš velký strach. A o Anyelu zvlášť. Vždyť při narození málem umřela! A to nemluvě o tom, že nedokáže spočítat, kolik hodin trávil u její postele, když byla nemocná. A k tomu její astma, které se u ní projevilo, když jí bylo osm let. A když k tomu připočítá, že byl unesen, když jí čekal a málem zastřelen při slavnostním průvodu na počest narození Morana. Ne, nemůže své děti vystavit nebezpečí!

„Prosím tati! Jsou to jen trhy a vezmu s sebou stráže,“ prosí dál Anyela.

„Ne a nehodlám o tom diskutovat. Ludrune, řekni taky něco!“ otočí se Ambriela na Ludruna, od kterého očekává pomoc.

„No, když půjde se strážemi a nebude jim utíkat, tak bychom ji mohli pustit. Když má ty narozeniny,“ pokrčí Ludrun rameny.

„Díky otče!“ vyjekne nadšeně Anyela.

„To nemůžeš myslet vážně! Co když dostane záchvat? Nebo se jí někdo pokusí ublížit?“ hledí Ambriel na Ludruna rozzlobeným pohledem.

„My půjdeme s ní. Víme, co dělat, kdyby dostala záchvat,“ ozve se Moran a Lorun souhlasně přizvukuje.

„A půjdou s nimi stráže. Ty už se postarají, aby byli v bezpečí a nic se jim nestalo,“ přimluví se i Brona.

„Budu v pořádku, tati. Prosím!“ nasadí Anyela štěněčí pohled.

Ambriel přejede pohledem všechny své děti a povzdechne si.

„No dobře. Ale nehnete se od sebe ani od stráží ani na krok. A opovažte se jim utéct. Rozumíš Lorune?“ probodne Ambriel Loruna pohledem.

Nemůže zapomenout, jaký rozruch Lorun způsobil, když byli posledně na trhu. Nejen děti ale i on s Ludrunem. Lorun utekl svým strážím a všichni ho pak celý den hledali. Ambriel byl k smrti vyděšený a málem se zhroutil, když nemohli Loruna nikde najít. Nakonec ho večer našel hospodský, jak s jeho dcerou laškuje ve stodole. Celý vzteklý jim Loruna přivlekl a byl z toho opravdu velký incident. Naštěstí pro Loruna i pro tu dívku se nedostali dál než k líbání a mazlení.

„Neuteču. Slibuju!“ slíbí Lorun.

„Děkuji, tatínku!“ přeběhne k němu Anyela a obejme ho.

Ambriel si jen povzdechne.

„Běž dojíst svou snídani,“ řekne nakonec.

Anyela přikývne a usadí se zpět na své místo. Začne do sebe hrnout snídani, jak je natěšená na trhy. Jakmile dojí, vyskočí od stolu, popadne své bratry a táhne je z jídelny.

Všichni ostatní za nimi s úsměvy hledí.

„Nemohu uvěřit, že už tak vyrostli,“ poznamená Ambriel.

„Pravda. Za chvíli už budou dospělí. Ožení se, v případě Anyely se vdá, založí si rodiny,“ usměje se Ludrun.

„Můžeme si jen přát a doufat, že najdou někoho kdo je bude milovat, jako ty mě a koho budou milovat jako já tebe,“ usměje se Ambriel a vezme Ludruna za ruku.

Ludrun přikývne. Však oni už dohlédnou na to, aby jejich děti byly v životě šťastné!

4.714285
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.7 (hlasů: 7)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 72
Vzal si den dovolené. Nikdy neodpočíval, ale tentokrát neměl na výběr. To ráno...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 13
Ještě než jsme vyjeli z města, zastavil Daniel u zahradnictví....
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
   „Takže - vy tvrdíte, že pan Jamnický narazil nosem do kliky a pan...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 17
Čoho som sa zo začiatku bál? Andrew bol veľmi vážny a aj napriek tomu, že som...