Út, 04/06/2019 - 11:00
4

Ráno Ambriel vyskočí z postele a zrak mu padne na perníkové srdce, které večer dal na noční stolek. Zářivě se usměje a odejde do koupelny, kde se urychleně umyje. Vrátí se do ložnice a převlékne se. Poté radostně odhopsá do jídelny na snídani, kde už je král Ludrun.

„Dobré ráno!“ zatrylkuje, krátce se pokloní a usadí se u stolu.

„Dobré ráno!“ zamrká překvapeně král Ludrun.

„Ještě jednou děkuji za ten perník. Opravdu mě potěšil,“ pohlédne na něj Ambriel.

„Nemáte zač!“ odmávne to král.

„Je ten nápis pravdivý?“ zeptá se Ambriel.

Král Ludrun ztuhne. Jaký nápis? Co má teď dělat?

„No musím se vám k něčemu přiznat. Já jsem ten perník neviděl. Chtěl jsem vám udělat radost, ale nemohl jsem se rozhodnout, co vám koupit. A pak mi taková stará prodavačka dala ten perník, že prý je speciální. Ale dala mi ho zabalený, takže jsem neviděl ani jeho tvar natož nápis na něm,“ přizná král Ludrun se sklopenou hlavou.

Ambriel na něj zůstane zaraženě zírat a úsměv mu zmizí z tváře.

„Omluvte mě, prosím!“ vstane, pokloní se a chce odejít.

„Nebudete snídat?“ zeptá se král Ludrun tiše.

„Já nějak nemám hlad,“ špitne Ambriel a urychleně odejde.

Král Ludrun složí obličej do dlaní a povzdechne si. Má pocit, že tohle pořádně pokazil.

Ambriel vyběhne po schodech a na jejich vrcholku se s někým srazí.

„Omlouvám se!“ řekne tiše a chce jít dál.

„Nic se nestalo. A teď mi řekněte, co se děje, lorde Ambrieli,“ ozve se.

Ambriel pozvedne uslzené oči a zjistí, že osoba do které vrazil, je Nejvyšší rádce.

„Nic se neděje,“ zakroutí hlavou.

„Jistě, nic. A proto máte slzy v očích?“ pozvedne rádce obočí.

„J-já...“ neví Ambriel, co má říct.

„Pojďte,“ pobídne ho rádce a odvede ho do své kanceláře.

Oba se usadí do pohodlných židlí a rádce se na Ambriela zahledí tázavým, přesto vlídným pohledem.

„Tak co se stalo?“ zeptá se jemně.

Ambriel se na něj zahledí a přemýšlí, zda mu má říct pravdu. Nakonec se rozhodne, že ano. Vždyť rádce je starý a hodně toho zažil, určitě poradí a pomůže.

„Já a král jsme včera byli na trhu,“ začne.

„Já vím, slyšel jsem o tom,“ přikývne rádce.

„No a král mi tam koupil perník. Perník ve tvaru srdce, obrovského srdce a na něm byl nápis: jsi ten nejvzácnější poklad! Miluji tě!“ řekne Ambriel.

„A kvůli tomu jste smutný? Vždyť je to hezké,“ zamrká rádce překvapením.

„Ne, byl jsem šťastný. Ale všechno to byla lež,“ vzlykne Ambriel.

„Lež? Tomu nerozumím,“ zamračí se rádce.

„On ho totiž nevybral. Prý nevěděl, co mi má koupit a stará prodavačka mu podstrčila toto. Prý ten perník byl zabalený a on ho neviděl. V podstatě ani nevěděl, co kupuje,“ rozpláče se Ambriel už naplno.

Rádce se zhluboka nadechne a začne v duchu počítat do deseti, protože jinak by šel králi omlátit hlavu o zeď.

„Nic si z toho nedělej, chlapče. Co se citů týče, tak v tomhle směru je král neuvěřitelně natvrdlý. Odmítá své city přiznat sobě, natož aby je přiznával ostatním,“ nakloní se a konejšivě Ambriela pohladí po ruce.

„City?“ vzlykne Ambriel a zahledí se na rádce.

„Ano. Mohu tě ujistit, že král je do tebe blázen, jen si to odmítá přiznat,“ usměje se rádce.

„Jak to můžete vědět?“ popotáhne Ambriel.

„Jednoduše. Znám krále celý svůj život. Jako malého jsem ho houpal na kolenou. A mohu tě ujistit, že tak jak se král chová k tobě, tak se ještě nikdy k nikomu nechoval. Stará a zajímá se o tebe. Vyhledává tvoji blízkost. Kupuje ti dárky. A plní ti vše, co ti na očích uvidí. Dám ti příklad: řekneš, že ti chybí tvůj kůň a jízda na něm a co udělá on? Okamžitě ti navrhne projížďku. A ty jeho dotyky. Když už se tě dotýká, tak vždy tak jemně, jako by ses měl pod silnějším dotykem rozsypat. A to jak se na tebe dívá a jak s tebou mluví, také hodně napoví. Dívá se na tebe s takovou něhou a láskou, dokonce i s jistou touhou. A mluví s tebou vždy s tak hlubokým a uklidňujícím hlasem. Tiše a jemně, aby tě nevyplašil. A také se před tebou předvádí. Vzpomínáš, když jsi byl naposledy na cvičisti? Ve snaze ukázat ti svou sílu se zapomněl a málem vojáka, se kterým trénoval málem zabil,“ usměje se rádce.

„Opravdu? Nikdy jsem s toho nevšiml,“ setře Ambriel slzy.

„Ani jste nemohl. Jen ten kdo krále dokonale zná, si toho může všimnout. Ostatně proč myslíš, že se armádní velitel vzdal pozice tvého kandidáta?“ mrkne rádce.

„On to ví taky?“ zeptá se Ambriel překvapeně.

„Ano. Oba se snažíme krále přimět, aby si své city přiznal. Ale bohužel neúspěšně,“ povzdychne si rádce.

Ambriel se pousměje.

„Pokud je to tak, tak prostě počkám,“ řekne.

„Jen aby pak nebylo pozdě. Měl by ses pokusit ho trochu popostrčit,“ zvážní rádce.

„Jak?“ zeptá se Ambriel.

„Donuť ho žárlit. Myslím, že král si v hlavě vytvořil jakousi iluzi, ve které žijete spolu a ve které nikdy neodejdete. Ukažte mu, že nejste jeho a že vás může ztratit, pokud něco neudělá,“ pousměje se šibalsky rádce.

„Myslíte, že to zabere?“ zaváhá Ambriel.

„Jsem si jistý. A když už o tom mluvíme, mám tu příhodně po ruce vzkaz od lorda Zanyse, ve kterém vás dnes zve k sobě na oběd. Má rada zní: přijměte. A začněte se více scházet se svými kandidáty. Nejlépe tak, aby vás měl král co nejvíce na očích, pokud mi rozumíte? Mluvte s nimi, smějte se jejich vtipům, nechte je, aby se vás sem tam dotkli. Samozřejmě ne nijak intimně, jen třeba pohlazení po rameni nebo ruce, krátké objetí a vy se dotýkejte jich. A před králem pak zvažujte, který z nich by pro vás byl nejlepší. Jestli ho toto nedonutí k nějaké akci, tak už nevím co,“ zamyslí se rádce.

Oba se rozesmějí.

„Děkuji!“ řekne Ambriel, když se uklidní.

„Nemáš zač, chlapče,“ pokýve mu rádce.

Ambriel vstane a vyjde z pracovny a první co spatří je král Ludrun, který se na konci chodby bezradně rozhlíží.

„Ztratil jste?“ zeptá se s úsměvem.

Král se prudce otočí.

„Ne, hledal jsem vás,“ poškrábe se na hlavě.

„Proč?“ zeptá se Ambriel.

„Abych se vám omluvil. Zřejmě jsem vás rozesmutnil a to mě mrzí,“ pohlédne na něj lítostivě král.

„Nebudu lhát, trochu mě to zamrzelo. Ale to je moje chyba, mířil jsem vysoko a myslel si, že by o mě mohl projevit zájem další král. Přecenil jsem se, takže se nemusíte omlouvat,“ zakroutí Ambriel hlavou.

„A-ale to př-přece...“ zakoktá se král zaraženě.

„Ach a na oběd se mnou nepočítejte. Jsem totiž pozván k lordu Zanysovi, takže budu tam. Ostatně lord Zanys je jeden z mých kandidátů a popravdě má u mě největší šance,“ zavrká Ambriel a odejde.

Ambriel se za rohem tiše rozesměje a poté se vydá najít posla, aby odeslal lordu Zanysovi poslat zprávu, že jeho pozvání přijímá.

Král Ludrun za ním nevěřícně hledí a je zmatený. Lord Ambriel tady nebude? Půjde k lordu Zanysovi? Uslyší za sebou kroky a otočí se.

„Nejradši bych tě pořádně profackoval, Ludrune. Necháváš si své štěstí proklouzávat mezi prsty a to jen proto, že jsi příliš tvrdohlavý a nechceš si přiznat, co cítíš. Ale to je tvoje věc. To ty budeš litovat. To ty budeš nešťastný,“ řekne rádce, obejde krále a odejde pryč.

Král za ním chvíli hledí a pak odejde do své pracovny. Sesune se do židle a zahledí se do stropu. Opravdu si nechává své štěstí proklouzávat mezi prsty? Ne, to určitě ne. Vždyť k lordu Ambrielovi ho táhne pouze jeho touha. Nebo ne? Zakroutí hlavou, začíná přemýšlet nad hloupostmi. Zbytečnými a malichernými hloupostmi. Vezme do ruky dokumenty týkající se království a začte se do nich. Ovšem po chvíli, kdy už asi podesáté přečetl jeden řádek a nepochopil z něj ani slovo, to vzdá.

Ambriel se usadí do křesla ve své ložnici a čte si knihu, kterou si vypůjčil z palácové knihovny. Když se přiblíží poledne, převlékne se a odejde na nádvoří, kam už mu dva pomocníci podkoního stihli dovést Stína. Ambriel poděkuje a vyšvihne se do sedla. Společně s několika strážnými vyjede z nádvoří a zamíří k sídlu lorda Zanyse, netuše, že ho z jednoho okna sleduje král Ludrun, který zatíná pěsti a v jeho nitru to vře. Má neuvěřitelnou chuť vyběhnout na nádvoří a zakázat Ambrielovi kamkoliv jezdit.

„Dobrý den!“ pozdraví Ambriel, když dorazí k sídlu a lord Zanys mu s úsměvem otevře dveře.

„Dobrý den! Jsem rád, že jste moje pozvání přijal, i když jsem ho odeslal na poslední chvíli, za což se omlouvám,“ usměje se lord Zanys.

„To nic,“ usměje se Ambriel.

„Můžete jet zpět do paláce. Lord Ambriel zde bude v bezpečí a já sám osobně ho doprovodím zpět do paláce, až bude čas,“ otočí se lord Zanys ke strážným.

Ti se po sobě podívají, ale nakonec přikývnou a odjedou.

„Pojďte dál a o vašeho koně nemějte strach, mí sloužící se o něj postarají,“ řekne lord Zanys.

Ambriel se otočí a vida, že Stína odvádí jeden mladík, přikývne a vstoupí do sídla lorda Zanyse.

„Jako předkrm bude šunková rolka, následuje bramborová polévka, hlavní chod budou kuřecí prsa s bylinkovo-sýrovou omáčkou s rýží a jako dezert čokoládový pudink se šlehačkou. Jste s menu spokojený?“ řekne lord Zanys, zatímco odvádí Ambriela do jídelny.

„Zní to skvěle,“ přikývne Ambriel s úsměvem.

Lord Zanys se usměje a odsune židli, na kterou se Ambriel usadí. Obejde stůl a usadí se naproti němu. Ambriel se zavrtí, tíží ho svědomí.

„Lorde Zanysi, já se vám musím k něčemu přiznat. Nepřijel jsem za vámi s čistými úmysly,“ sklopí hlavu Ambriel.

„Pokračujte,“ vyzve ho lord Zanys potichu.

„Přijel jsem sem proto, abych přinutil jednoho muže žárlit. Sobecky jsem vás využil pro své vlastní účely. Mrzí mě to!“ špitne Ambriel.

„Děkuji za upřímnost! Jen mi řekněte jedno: budu se hodně mýlit, když řeknu, že tím mužem je král?“ pozvedne lord Zanys obočí.

„Ne,“ zakroutí Ambriel hlavou.

„Myslel jsem si to,“ kývne lord Zanys a mávne na sloužící, aby začali nosit na stůl.

„Nezlobíte se?“ zvedne Ambriel překvapeně pohled.

„Ne, nezlobím. Už jsem vás viděl ve společnosti krále a ta láska a porozumění, které jsem mezi vámi cítil, se objeví jen u málokoho,“ usměje se lord Zanys a pustí se do jídla.

„Nejste tím zklamaný? Chci říct, jste jeden z mých kandidátů a dozvěděl jste se, že chci někoho jiného,“ je Ambriel zvědavý.

„Vlastně ani ne. Tak či tak jsem měl v plánu vás odmítnout. Ale o tom si můžeme promluvit až po obědě,“ řekne lord Zanys.

Ambriel přikývne a také začne jíst. Oba jí v tichosti a je slyšet pouze cinkání příborů.

„Bylo to vynikající,“ pochválí jídlo Ambriel, když dojídá dezert.

„Vyřídím kuchaři. A teď pokud jste již dojedl, co takhle jít se usadit do zahrady? Mám tam docela pěkný altánek kolem kterého rostou růže. Je to docela příjemné místečko,“ navrhne lord Zanys.

„To zní přímo báječně. Půjdeme?“ zazáří Ambrielovi oči.

Oba vstanou a zamíří do zahrady, kde se usadí v altánku. Ambriel je unesen krásou květin a jejich vůní.

„Proč mě vlastně chcete odmítnout?“ zeptá se po chvíli zvědavě.

„Protože vás nemiluji. Mám vás rád a záleží mi na vás, ale nemiluji vás. A vy milujete jiného a to by nedělalo dobrotu. Možná bychom byli spokojení ale ne šťastní,“ odpoví lord Zanys.

Ambriel přikývne. Důvody lorda Zanyse chápe a uznává.

„Proč jste se vlastně nikdy neoženil? Nenašel jste toho pravého nebo tu pravou?“ vyzvídá Ambriel.

„Vlastně jsem se oženil. Kdysi,“ odpoví tiše lord Zanys.

„Och? Omlouvám se, netušil jsem,“ začervená se lord Ambriel.

„Nic se nestalo,“ odmávne to lord Zanys.

„Mohu se zeptat, kde tedy je?“ zeptá se Ambriel tiše.

Lord Zanys si povzdechne.

„Zemřel. Chcete slyšet celý příběh?“ pohlédne na Ambriela.

„Pokud by vám to nevadilo,“ přikývne Ambriel.

„Nevadilo. Jmenoval se Len. Byl drobný s plnější postavou. Nebyl tlustý jen trošku oplácanější, takže ho bylo za co chytit. Měl vlnité zlaté vlasy a nebesky modré oči. Byl veselý a usměvavý, plný energie. Také byl hrozný vtipálek a rád si z lidí utahoval. A já ho miloval celým svým srdcem. Naši rodiče nás zasnoubili, když jsme byli ještě děti, ale dovolili nám seznámit se ještě před svatbou a my se do sebe zamilovali. Oba jsme se nemohli dočkat svatby. A když ten den nastal, tak jsme byli neuvěřitelně šťastní. Prožívali jsme krásné období. Mohli jsme být s milovaným člověkem a když nám lékaři tři měsíce po svatbě oznámili, že Len čeká dítě, naše štěstí už nemohlo být větší. Měli jsme z miminka neuvěřitelnou radost a hrozně jsme se na něj těšili. V té době se zdálo být všechno dokonalé,“ usměje se smutně lord Zanys.

„Co bylo dál?“ zašeptá Ambriel.

„Nakonec jsme se dočkali. Narodila se nám krásná holčička. Ale Len při porodu zemřel,“ zahledí se lord Zanys do dáli.

„To je mi líto,“ zamrká lord Ambriel, aby zahnal slzy.

„Bylo to hrozně těžké. Len byl pryč a já zůstal s malým miminkem úplně sám. Naši dcerku jsem miloval, vždyť byla část mě a část Lena. Staral jsem se o ni a snažil se jí být co nejlepším otcem, i když Len mi neuvěřitelně chyběl. Ale když mé holčičce byly dva roky, lékaři zjistili, že má vzácnou nemoc krve. Lékaři dělali vše, co bylo v jejich silách ale nezachránili ji. Moje dcerka mi zemřela v náruči. Podívala se na mě a řekla: Jdu za tatínkem! Pak zavřela svoje modrá očka a už se neprobudila. Zhroutil jsem se. Ztratil jsem chuť žít. Proklínal jsem bohy, že ke mně byli tak krutí a vzali mi to nejdražší, co jsem v životě měl. Moji rodiče a bratr pro mě tehdy byli tou největší oporou. Jen díky nim jsem se dokázal vrátit a nějak to ustát,“ dovypráví lord Zanys a z očí mu steče slza.

Ambrielovy stékají z očí slzy. Je mu lorda Zanyse líto. Je to tak dobrý a hodný člověk a přitom se mu stalo něco tak smutného a tragického.

„Od té doby jsem nemiloval. A odmítal se znovu oženit. Připadalo by mi to jako pošpinění památky Lena a naší dcerky,“ pohlédne lord Zanys na Ambriela.

Ten přikývne a obejme lorda Zanyse kolem krku. Lord Zanys jeho objetí opětuje a s očima plnýma slz se zahledí do neznáma. Ta bolest ze ztráty dvou nejdůležitějších lidí v jeho životě nikdy nepřebolela a ani jeho láska k nim nevymizela ani nezeslábla. Zavře oči a snaží se nemyslet na bolestivou minulost.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 6)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 18
Dělal si legraci? Tohle přece nemohl myslet vážně...   „Ten muž dnes...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 18
Rýchlym pohybom ma oprel o dvere šopy a dychtivo pobozkal. Skôr, než som sa...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 6
Musím říct, že po tom fiasku s Robertem jsem si užíval zasloužený klid. Nikoho...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
Conor   Po rozhovore s Neilom som si trocha uvedomil, že nie...