Út, 04/06/2019 - 15:32
4

Král Ludrun sedí ve své pracovně a probírá s rádcem věci ohledně vlády a království.

„No a tady bychom měli zvýšit...“ říká zrovna král Ludrun, když ho přeruší zaklepání na dveře.

Vymění si s rádcem pohled. Kdo by je zrovna teď vyrušoval?

„Dále,“ zavolá král.

Dveře se otevřou a do pracovny vejde syn generála Cheruba.

„Veličenstvo! Nejvyšší rádce!“ pokloní se.

„Co si přejete?“ položí král dokumenty, které držel a zahledí se na mladíka.

„Jde o mou pozici kandidáta. Chci se jí vzdát,“ řekne mladík.

„Jistě. Ale mohu znát váš důvod?“ zeptá se král, ačkoliv se v duchu tetelí blahem. O jednoho kandidáta méně.

„Samozřejmě. Lord Ambriel je nádherný a má i skvělou povahu. Dá se říct, že je dokonalý a spousta mužů by z něj byla nadšená. Ale já chci někoho živelnějšího. Někoho, kdo mě bude umět překvapit, kdo se se mnou dokáže pohádat do krve a u koho nikdy nebudu vědět, co udělá. A lord Ambriel takový není. On je spíš takový, kam ho ráno usadí, tam ho večer najdou. A mě takové až moc poslušné a tiché typy spíše odpuzují. Nebyli bychom spolu šťastní,“ řekne mladík.

„Rozumím. No co se dá dělat? Nutit vás nemohu. A lordu Ambrielovi to vyřídím sám. Můžete jít,“ přikývne král.

„Děkuji veličenstvo! Nejvyšší rádce! Přeji hezký den!“ znovu se mladík ukloní a odejde.

„Máš z toho radost, že ano?“ otočí se rádce na krále.

„Proč bych měl mít? Spíše mě to zneklidňuje. Druhý kandidát, který odmítl. Pokud to takhle půjde dál, tak budu nakonec muset hledat nové a to se mi nechce,“ zalže král a vezme do rukou dokumenty, aby se nemusel rádci podívat do očí.

„Teď lžeš. Ale mě neoklameš, Ludrune. Proč už se tomu chlapci konečně nevyznáš?“ zakroutí hlavou rádce.

„Není co mu vyznávat,“ zavrčí král.

„Jak myslíš. Budeme pokračovat?“ pokrčí rádce rameny.

„Ano,“ přikývne král a oba opět začnou řešit státní záležitosti.

Ambriel se zatím prochází se svými zbylími kandidáty v zahradě.

„Jak se vůbec máte, lorde Zanysi?“ zeptá se.

„Docela dobře. Děkuji za optání,“ usměje se lord Zanys.

Už jsou to tři měsíce, co Ambrielovi řekl svůj příběh a od té doby se dost sblížili a stali se z nich přátelé.

„Neuvěříte, co včera vyvedl můj bratr. Normálně přišel domů a jen tak mým rodičům oznámil, že z nich budou prarodiče. Otce málem kleplo,“ vpadne do jejich rozhovoru Moch.

„Takže z vás bude strýček. To je paráda,“ zaraduje se Ambriel.

„Ano. Docela se na to těším. Až budu to mrně hlídat, starat se o něj a rozmazlovat ho,“ rozzáří se Moch.

„A který bratr to byl? Máte přeci čtyři,“ zamručí syn lorda Nachmina.

„Ten nejstarší. Dneska půjde svou vyvolenou požádat o ruku, tak snad mu to dopadne,“ zadoufá Moch.

„Určitě ano. Když už spolu čekají dítě. Navíc je to určitě plod lásky,“ usměje se Ambriel.

„Vyřiďte vašemu bratru gratulace,“ usměje se lord Zanys.

„Vyřídím. Děkuji!“ přikývne Moch.

Chvíli jdou v tichosti. Oba mládenci skotačí a předvádí se. Kolikrát předvádějí takové kousky, že se Ambriel a lord Zanys musí smát.

„Taky jsem se takto kdysi předváděl,“ poznamená lord Zanys s úsměvem.

„Skutečně? To si nedokážu představit,“ zakroutí Ambriel hlavou.

„Ale ano. Ještě před mou svatbou. Věčně jsem lítal za Lenem s květinami narychlo natrhané v naší zahradě nebo v zahradách našich sousedů. Naštěstí měli pochopení a spíš je to pobavilo než rozzlobilo. Kolikrát jsem byl ještě umazaný od hlíny, což Len shledával roztomilým a zábavným zároveň,“ zasměje se lord Zanys.

„Zní to docela zábavně,“ zasměje se Ambriel.

„A nebylo to jenom tohle. Snažil jsem se ho zaujmout i jinak. Dělal jsem hloupé vtipy, předváděl jsem jak jsem silný. Dělal jsem ze sebe šaška. Naštěstí to Lena většinou jen pobavilo, i když jsem ho párkrát rozzlobil,“ zakroutí se smíchem lord Zanys hlavou nad tím, jak býval hloupý.

„Tak to bych chtěl vidět,“ řekne Ambriel.

„Myslím, že nechtěl. Až později jsem zjistil, že lépe zabírá slušné a vybrané chování, lichotky, ale pouze upřímné a nehraní si na něco nebo někoho kdo nejsem,“ pokrčí lord Zanys rameny.

„A uplatnil jste někdy své vědomosti?“ zeptá se zvědavě Ambriel.

„Ano. Když jsem se oženil, tak jsem se tak choval k Lenovi,“ přikývne lord Zanys.

„A od té doby?“ nadhodí Ambriel.

„Ne. Od smrti Lena jsem už nikoho neměl. Nemohl bych být,“ zakroutí lord Zanys hlavou.

„Takže jste Lenovi byl od jeho smrti až doteď věrný?“ je překvapený Ambriel.

„Ano, bláznivé že?“ usměje se lord Zanys.

„Možná trochu. Ale mě to přijde romantické a krásné. Tolik jste svého chotě miloval, že vám vaše city nedovolí být s někým jiným,“ vydechne Ambriel a zasní se.

Oba mladíci se zamračí. Nelíbí se jim, že zatímco se snaží získat Ambrielovu pozornost a upoutat ho, tak Ambriel si jich nevšímá a věnuje se lordu Zanysovi. Co na něm jen může vidět?

Nikdo z nich netuší, že je z okna sleduje král Ludrun a vztekle zatíná pěsti a funí jako podrážděný býk. Jak je možné, že už jsou zase tady? A lord Ambriel se směje jejich předvádění a řečem! A vybavuje se s lordem Zanysem jako kdyby se znali odjakživa! Dokonce se jich sem tam dotkne a oni jeho! Jak se opovažují se ho dotýkat?

„Do háje už!“ zavrčí vztekle, popadne blízko stojící vázu a mrští jí proti zdi.

Služebnictvo, které se na chodbě vyskytuje, strne a vylekaně svého krále sleduje.

„Co tu okouníte? Nemáte co na práci?“ zahřmí král až všichni nadskočí a raději se znovu pustí do práce.

Král je ještě chvíli rozzlobeně sleduje než se otočí a jde na cvičiště. Potřebuje se vybít a upustit trochu páru. Naneštěstí pro něj, když ho vojáci spatří, každý začne předstírat, že má nějakou práci. Nikdo nechce s rozzlobeným králem bojovat. Situaci nakonec zachrání armádní velitel.

„Chcete si zatrénovat, veličenstvo?“ přejde ke králi a pokloní se.

„Proč bych sem asi jinak chodil? Vem si meč,“ odsekne král a vezme si meč.

Velitel jen povytáhne obočí ale meč si vezme. Oba zaujmou postoj a pustí se do boje.

„Už mám dost,“ řekne velitel o tři hodiny později.

„Já ještě ne. Pojď a bojuj,“ vyštěkne král.

„Dobře, budeme pokračovat, ale dopřejte mi menší přestávku na oddech, veličenstvo,“ požádá velitel.

Král zavrčí a rozmáchne se proti slaměnému panáku, který zde slouží na cvik lukostřelby. Král do něj začne bezmyšlenkovitě bodat a sekat. Všichni vojáci i pážata nacházející se na cvičišti se rozprchnou a vystrašeně ze svých úkrytů krále sledují. Velitel se ho pokouší uklidnit, ale když se proti němu král rozmáchne mečem tak, že jen taktak stihne uskočit, aby ho král nerozseknul vejpůl, raději se stáhne.

Celou scénu z dřevěného schodiště sleduje vystrašeně Ambriel, který se chvilku předtím rozloučil se svými kandidáty a poté ihned zamířil sem.

„Bohové,“ zašeptá vyděšeně.

Poprvé, za dobu co ho zná, má z krále strach. Velitel si ho všimne a urychleně k němu přejde.

„Musíte ho uklidnit,“ zašeptá naléhavě.

„Cože? Já? Vždyť mi urazí hlavu,“ rozšíří se Ambrielovy oči hrůzou.

„Neurazí. Vám neublíží. Věřte mi,“ zašeptá velitel a postrkuje Ambriela ze schodů.

„Jste si jistý?“ zeptá se Ambriel nedůvěřivě.

„Naprosto,“ přikývne velitel.

„No tak dobře. Zkusím to,“ vydechne rezignovaně Ambriel.

„Díky!“ zašeptá vděčně velitel.

Amnbriel si povzdechne a opatrně vykročí směrem ke králi. Vojáci a pážata ho s obavami a zároveň s obdivem sledují.

„Veličenstvo!“ pokloní se Ambriel.

Král Ludrun se vztekle otočí, ale vztek ho jako zázrakem opustí.

„Neměl byste být se svými kandidáty?“ zeptá se tiše.

„Už odešli. Sloužící mi potom řekli, že jste si šel zatrénovat, tak jsem se přišel podívat,“ odpoví Ambriel a narovná se.

„Ano, potřeboval jsem si trochu zabojovat,“ přikývne král Ludrun.

„Se slaměným panákem? To pro vás není zrovna vhodný protivník. Muž jako vy by měl trénovat s těmi nejlepšími protivníky, kteří by boje s vámi byli vhodní,“ usměje se Ambriel.

„Vysmíváte se mi snad?“ zamračí se král.

„Nikoliv. Myslel jsem to jako lichotku. Vždyť se na sebe podívejte. Jste tak silný. Vsadím se, že byste porazil kohokoliv, kdo by vás vyzval na souboj,“ zamrká na něj Ambriel.

Král se usměje a nadme se hrdostí. Ambrielova lichotka mu krásně pohladila ego.

„Chtěl bych si v zahradě vybrat nějaké květiny do své ložnice. Půjdete se mnou?“ zeptá se Ambriel.

„Jistě, rád,“ přikývne král a odloží meč.

Společně s Ambrielem se pak vydají do zahrady, aby našly květiny, které by ozdobily ložnici Ambriela.

Vojáci a pážata vylezou ze svých úkrytů a udiveně za dvojicí hledí.

„Tedy, nechci krále urážet, ale nepřijde vám, že občas jakoby ztrácí rozum?“ poznamená jeden z nich tiše.

„Přesně. Zajímalo by mě, čím to je?“ zamračí se jiný.

„Řekl bych, že velitel to moc dobře ví,“ poznamená třetí.

„Jenže ten nám nic neřekne,“ zavrčí první.

„Mám takový dojem, že to souvisí s lordem Ambrielem. Viděli jste, jak se král zklidnil, když ho uviděl? A to nic neudělal. Stačila jen jeho přítomnost,“ řekne svůj postřeh jedno z pážat.

„Vypadá to, že král se zamiloval a žárlí. Proto tyhle jeho scény,“ zadumá čtvrý voják, který do té doby rozhovoru pouze naslouchal.

Ambriel s králem se procházejí po zahradě.

„A co tyhle lilile? Vypadají pěkně, ale moc dalších květin k nim nejde,“ ukáže Ambriel na lilie.

„A co tulipány. Jsou v různých barvách. Jsou sice trochu jednodušší než ostatní květiny, ale stále vypadají pěkně,“ navrhne král.

„Dobrý nápad. Tak tedy tulipány,“ přikývne Ambriel a usměje se na krále.

Král mu úsměv opětuje a vzteklá bouře citů v jeho nitru uklidněna a zažehnána.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 7)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 10
Seděl jsem na lavičce jako každé ráno. Beze slova jsem vnímal krásu přírody a...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
„Haló, budíček, vstávame,“ šepká mi do ucha mužský hlas a bozká ma do vlasov....
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 16
Svojim telom mi krásne vychádzal v ústrety. Bozkával som ho po hebkej,...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 14
Zaraženě hledím na ten bílý papír s textem, který nejsem schopen ani...