Pá, 07/06/2019 - 11:24
3

Ambriel společně s králem se prochází po zahradě. Král Ludrun drží Ambriela kolem pasu a usmívá se na celý svět.

„Proč jsi mi to vlastně neřekl dřív?“ zeptá se Ambriel tiše.

„Věříš tomu, že ani sám nevím? Sám sobě jsem namlouval, že to jediné co k tobě cítím je pouze touha a chtíč, nic víc,“ pokrčí král Ludrun rameny.

„No hlavně, že to dopadlo tak, jak to dopadlo,“ zakroutí s úsměvem Ambriel hlavou.

„To ano,“ zasměje se král.

„A už pořítří budeme svoji,“ zastaví se Ambriel a stulí se králi do náruče.

„Ano, už pozítří tě budu moci políbit,“ obejme král Ambriela a skloní se, aby mohl vdechovat vůni jeho vlasů.

Ambriel zavře oči a nechá se unášet tlukotem králova srdce a jeho kořeněnou vůní.

„Musím jít. Čekají mě ještě nějaké soudy,“ povzdechne si král, ale Ambriela nepustí.

„Hm,“ zamručí Ambriel, ale nadále zůstává v králově náruči.

„Tak tohle se moc nepovedlo, co?“ zasměje se král.

„To ne,“ zasměje se i Ambriel.

Král Ambriela pustí a oba se vydají zpět do paláce. Král Ludrun opět vezme Ambriela kolem pasu.

„Můžu se jít podívat?“ zeptá se Ambriel.

„Jistě. Ale budeš muset být mezi veřejnými diváky. Nemůžeš sedět za soudním stolem. Alespoň do doby než budeš Druhým králem,“ řekne král.

Ambriel se překvapeně zastaví.

„Chceš ze mě udělat Druhého krále?“ zeptá se.

„Samozřejmě, co sis myslel?“ otočí se k němu král Ludrun.

„Že budu pouze tvůj choť. Nečekal jsem, že ze mě uděláš Druhého krále,“ zamrká Ambriel.

„Ne, chci abys byl Druhým králem. Chci abys byl po mém boku nejen u stolu nebo v posteli, ale i na trůně. Chci, abys vládl spolu se mnou,“ řekne král.

„Ach, tak dobře. Rád se stanu Druhým králem, když si to přeješ,“ usměje se Ambriel.

Oba se znovu rozejdou. Král nechá poslat pro tři strážce, kteří budou s Ambrielem mezi diváky a sám se ve vedlejší místnosti převlékne do soudcovského hávu. Vstoupí do Soudní místnosti a usadí se za robustní tmavý stůl. Po jeho levici sedí Nejvyšší rádce.

„Případ nemanželského styku,“ zvolá rádce a přepážkou odděleného místa, kde sedí žalobci a obžalovaní vstanou tři lidé.

Starší dosti otylý muž, hubený mladík a dívka. Postaví se do prostoru mezi přepážkou a stolem.

„Uveďte svá jména,“ řekne rádce.

„Jmenuji se Komir a jsem lazebník,“ představí se otylý muž.

„Jmenuji se Jen,“ představí se mladík.

„Já jsem Kaila,“ špitne dívka.

„Dobrá. A o co jde?“ otočí se král na Komira.

„O co jde? To je úplně jednoduché, veličenstvo. Před několika měsíci má dcera Kaila přišla s tím, že se zamilovala. Zpočátku jsem z toho měl radost. Ale pak jsem se dozvěděl, že se zamilovala do támhletoho budižkničemu. Zakázal jsem jí se s ním vídat. A před několika dny jsem zjistil, že se s ním nejen vídala, ale že s ním přišla i o panenství a navíc s ním čeká dítě,“ vyřkne svou stížnost Komir.

„Odmítá Jen si tvou dceru vzít?“ zeptá se král.

„To ne, veličenstvo. Já si chci Kailu vzít,“ vyhrkne Jen a obejme svou milou kolum ramen.

„Ano, za mé peníze. Je to lenoch a budižkničemu. Nepracuje, nevydělává, nemá nic našetřeno ani nemá žádný majetek. Tak z čeho chce svatbu zaplatit? Mám to snad platit já? A vůbec, jak chce uživit rodinu? Mám si je snad nastěhovat k sobě a živit je?“ rozhazuje Komir rukama.

Král pozvedne obočí, už začíná chápat, o co tu jde. Dívka se ropláče a její milý, zrudlý studem, hledí do země.

„Jak dlouho už je vaše dcera těhotná?“ otáže se král.

„To přesně nevím,“ zakroutí hlavou Komir a pohlédne na svou dceru.

„Dva měsíce, veličenstvo,“ zavzlyká Kaila.

„Dobrá. V tom případě slyšte rozsudek. Dívka se dopustila hříchu a dala cizímu muži to, co měl dostat manžel. A navíc čeká nemanželské dítě. Proto bude uvězněna a pro výstrahu ostatním pannám či panicům, kteří by se snad chtěli nechat zlákat hříchem, bude i zohavena. A co dítěte v jejím lůně týče, královský lékař se postará o jeho odstranění. Zde jsou klíče od vězení. No pane Komire, odvedete svou dceru do vězení?“ vyndá král klíče a drží je mezi palcem a ukazováčkem.

„Né, veličenstvo,“ vyjekne dívka a ochranitelsky si přitiskne ruku na bříško.

Mladík se vyděšeně podívá na krále a ještě pevněji sevře Kailu v náruči. Komir se zarazí a nevěřícně zírá na krále. Poté stočí svůj pohled na dva mladé, kteří na něj vyděšeně a zároveň prosebně hledí. Ambriel, stejně jako ostatní v davu, na krále strnule hledí. Nemůže uvěřit tomu, že by král byl takto krutý.

„Zaplatím, všechno zaplatím,“ vyhrkne Komir a roztřesenou rukou si setře pot z čela.

„Zaplatíš jen půlku. Druhá půlka půjde z královské pokladny a pan Jen to bude splácet. Majitel jedné stavební firmy hledá dělníky, takže bude zaměstnán tam a z kazdoměsíční výplaty odvede určitou částku do státní pokladny. Co se bydlení týče, to už si musí vyřešit sám,“ prohlásí král.

„Mí rodiče mi pomohli vybrat jeden útulný domek a slíbili, že nám ho darují jako svatební dar. Zaplatili by nám i svatbu, ale na to už jim nezbyly peníze,“ řekne mladík.

„Pak je vše vyřešeno,“ přikývne král a odklepne vyřešení případu kladívkem.

Ambriel v davu úlevně vydechne a usměje se. Král to vyřešil moudře. Potrestal líného mladíka a zároveň lakomého muže donutil otevřít váček s penězi. Král se podívá Ambrielovým směrem a když spatří jeho úsměv a obdiv v jeho tváři, hrdě se nadme. Je rád, že se mu podařilo odhadnout mužovu reakci.

„Pokračujeme,“ zvolá a rádce vyvolá další případ.

Takto to jde několik dalších hodin.

„To bylo úžasné, jak jste všechny ty případy vyřešil,“ řekne Ambriel, když k večeru soudy skončí a on a král se sejdou u večeře.

„To nic nebylo. Už jsem řešil i horší případy než byly ty dnešní,“ mávne rukou král Ludrun, ale v duchu se dme pýchou.

„Och, a už jsem se zmínil, že jsem na naši svatbu pozval své rodiče?“ vzpomene si Ambriel.

„Nezmínil. Ale počítal jsem s tím, přeci jen pozvat na svatbu rodiče je samozřejmé. Kdy přijedou?“ pohlédne král na Ambriela.

„No, už zítra,“ skousne si Ambriel spodní ret.

„Pak je štěstí, že jsem už včera nechal připravit pokoj,“ poznamená král.

„Ty jsi skvělý,“ zavýskne Ambriel.

Má radost. Své rodiče naposledy viděl na své předchozí svatbě.

Po večeři se oba ještě usadili v knihovně, kde si dlouho do večera povídali. Nakonec se vydají do svých postelí, kde usnou.

***

Ráno Ambriel vyskočí z úsměvem z postele. Provede ranní hygienu, oblékne se a vyběhne z ložnice. Zamíří na nádvoří.

„Nepřijel někdo?“ zastaví jednoho ze strážných, kteří hlídkují kolem celého paláce a jeho pozemků, aby se sem nedostal nikdo nepovolaný.

„Ne, pane. Prozatím nikdo,“ zakroutí strážný hlavou.

„Dobře. Díky!“ řekne Ambriel a zajde zpět do paláce.

Usadí se v jednom salonku a čeká na jakkékoliv zprávy o příjezdu jeho rodičů. Sloužící mu během čekání donesou i snídani. Ambriel ji sní a dál čeká. Je už téměř poledne, když do salonku vběhne rozjařená služebná.

„Pane, vaši rodiče už jedou,“ oznámí.

Ambriel vyskočí z křesla, kde seděl a běží na nádvoří.

„Děkuji za informaci,“ stihne na služebnou ještě zavolat.

Doběhne na nádvoří právě ve chvíli, kdy se před branou ozve klapot kopyt a vrzání kočáru. Strážní si ověří identitu přijíždějících a vpustí je dovnitř. Ambriel se rozzáří, když na nádvoří vjede kočár s jejich rodinným erbem v doprovodu několika strážných. Kočár zastaví a jeden z lokajů seskočí z kozlíku a otevře dvířka. Z kočáru nejdříve vyjde jeho otec a následně matka. Ambrielovi přijde trošku divné, že rodiče odmítli nechat kočár odjet a odvést koně a že i jejich strážní zůstávají na místě. Ale rozhodne se to neřešit.

„Otče! Matko!“ vyběhne k nim radostně.

Jeho rodiče se na něj zadívají a když je u nich na dosah ruky, tak mu jeho otec vytkne silnou facku. Všichni sloužící a strážní zalapají překvapeně po dechu a na nádvoří se rozhostí mrtvolné ticho. Ambriel se chytí za bolavou tvář a udiveně na otce pohlédne.

„Ty nehodný synu! Copak takhle jsme tě vychovali?“ zasyčí za něj otec.

„Já nechápu...“ začne Ambriel.

„Nechápeš? Co na tom můžeš nechápat? Sotva tvůj manžel zemřel, tak ty už jsi byl v posteli jiného muže. Navíc muže, který může za smrt tvého manžela. A teď si ho navíc chceš ještě vzít. Bravo Ambrieli, opravdu bravo,“ odfrkne si jeho matka.

„O čem to mluvíte? Já přeci nebyl v jeho posteli. Král Ludrun se mě ani prstíčkem nedotkl. Je to slušný a čestný muž. A když mě požádal o ruku, tak jsem přijal. A Xeroxova smrt byla nehoda,“ hájí se Ambriel a těká očima mezi svými rodiči.

„A to chceš, abychom tomu uvěřili? Je to muž v nejlepších letech a do rukou se mu dostalo překrásné zralé jablíčko. Chceš, abychom uvěřili tomu, že si neukousl? Že neochutnal, jak to jablíčko chutná? Hm, a co se tebe týče, mysleli jsme, že jsme z tebe vychovali slušného a počestného muže. Ale nejspíš ti zachutnalo bohatství a moc, že? Takže když jeden král zemřel, tak jsi skočil do postele jinému, že? A aby sis ho pojistil, tak jsi ho přiměl ke svatbě,“ ušklíbne se otec.

„To není pravda. Nikomu jsem do postele neskočil a král mě neměl. A bohatství a moc mě nezajímá. Prostě jsem se zamiloval. Jsem slušný a počestný,“ zakroutí Ambriel hlavou a do očí mu vhrknou slzy. Jak o něm jeho rodiče můžou říkat takové věci?

„Kdybys takový byl, tak by ses po smrti svého manžela vrátil k nám a po uplynutí doby smutku by sis vzal muže, kterého bychom ti vybrali. Ale pamatuj si jedno, Ambrieli, bohové tě za tvé chování potrestají. Dej na má slova, žádný hřích či nehodné chování nezůstane bez trestu,“ usměje se na něj sladce matka.

„Přesně tak. Pojď drahá, pojedeme,“ přikývne otec a oba zamíří zpět ke kočáru.

„Ale máte tu připravený pokoj,“ špitne Ambriel.

„Nezůstaneme pod jednou střechou s vrahem a jeho děvkou. Raději si zaplatíme pokoj v nějakém hostinci,“ odvětí otec, aniž by se na Ambriela otočil.

„Jsem váš syn, jak můžete...“ začne Ambriel, ale je přerušen svým otcem.

„Ty nejsi náš syn. My už žádného syna nemáme,“ otočí se na něj otec a přeměří si ho chladným pohledem.

„Ale...“ snaží se Ambriel něco namítnout a uslzenýma očima pohlédne na matku.

„Je to pravda. Nemám syna,“ pohlédne na něj matka pohledem ještě chladnějším než měl otec.

Oba nastoupí do kočáru a odjedou. Ambriel za nimi zírá a po tvářích mu tečou slzy. Sloužící i strážní na něj hledí. Je jim mladého lorda líto a nechápou, jak se k němu jeho rodiče mohli takto zachovat. Je to tak dobrý a laskavý člověk. A jejich král by ho nikdy takto nezneuctil, na to je příliš četstný.

„Už je sem nepouštějte,“ zavrčí hlas a když se všichni otočí, spatří u dveří stát krále Ludruna společně s Nejvyšším rádcem a armádním velitelem.

Král přejde k Ambrielovi a jeho zamračení zmizí. Natáhne ruku a jemně pohladí Ambriela po tváři, na kterou ho jeho otec udeřil.

„Bolí to moc?“ zeptá se tiše.

„Moc ne. Rány na srdci a duši bolí mnohem víc,“ odpoví tiše Ambriel.

Král si ho přitáhne do náruče a Ambriel se tiše rozvlyká.

„Nejradši bych je nechat pověsit za to, co si dovolili,“ zavrčí.

„Ne, prosím, ne. Vím že se nezachovali zrovna uctivě a že, řekli ošklivé a také urážlivé věci, ale jsou to mí rodiče. Prosím, odpusť jim a netrestej je. Prosím!“ zaprosí Ambriel.

„Neudělám to jen kvůli tobě a protože tě nechci vidět nešťastného. A pojď, dáme ti na tu tvář něco chladivého,“ povzdechne si král a odvede Ambriela do paláce.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 7)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 11
‚Řekni, Rufusi… když jsme se oba potkali, byli jsme cizinci. Stejně jako tehdy...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 11
Bílá dlouhá košile povlávala v ranním vánku. Jak mohlo být tak nesnesitelné...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Ráno som sa zobudil svieži a odpočinutý a hlavne stále v teple, teplo ktoré...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 11
„Skřítku?“ pohladil ho po tváři starostlivě. „Jsi v pohodě? Neudělal ti...