Po, 24/06/2019 - 11:25
3

Ambriel a Ludrun leží v posteli. Ambriel leží na boku, hlavu má položenou na Ludrunově hrudi a prázdnýma vyhaslýma očima hledí do neznáma. Ludrun leží na zádech, rukama objímá Ambriela, zírá do stropu a z očí mu stékají slzy. Pro oba je velmi těžké ne-li nemožné smířit se s tím, co se stalo. Přišli o dítě. O dítě, po kterém oba tak moc toužili a na které se tak moc těšili.

„Vzpomínáš si, co mi řekla moje matka, když jsem ji viděl naposledy?“ zašeptá Ambriel zničeně.

„Ano,“ odpoví Ludrun taktéž šeptem.

„Co když měla pravdu? Co když jsme se zachovali nesprávně a tohle je náš trest?“ zašeptá Ambriel.

Ludrun se i s Ambrielem posadí a vezme jeho tvář do dlaní.

„To určitě ne. Nevím proč se to stalo, ale určitě to není takhle,“ řekne

„Tak proč? Proč nám bohové vzali naše dítě?“ vzlykne Ambriel a rozpláče se.

Ludrun ho k sobě přivine a tiše ho konejší, ač jemu samotnému znovu stékají slzy.

„Zítra ráno zajdeme do chrámu a promluvíme si s některým z knězů, ano? Oni snad budou mít odpovědi na naše otázky,“ navrhne Ludrun.

Ambriel přikývne, vymaní se z Ludrunovy náruče a znovu si lehne. Ludrun se nakloní a políbí ho do vlasů.

„Nemusíš tu zůstávat kvůli mně. Klidně se běž věnovat svým povinnostem,“ řekne Ambriel tiše.

„Já tu ale chci zůstat,“ zašeptá Ludrun a sehne se pro Darka, který stojí u postele a kňučí.

Položí ho na postel a Darek se okamžitě přitulí k Ambrielovi. On cítí páníčkovu bolest. Ambriel ho jemně pohladí po hlavičce a nechává si od něj slízávat slzy. Ludrun to jen smutně sleduje. Kdyby mohl vzal by Ambrielovu bolest na sebe a přidal by ji k té své.

„Měl by sis najít někoho jiného,“ vzlykne Ambriel.

„Co? Jak to myslíš?“ zeptá se nechápavě Ludrun.

„K čemu ti ještě jsem? Nejsem ani schopný dát ti dítě. Měl by sis najít někoho jiného. Milence nebo milenku. Dám...dám ti k tomu svolení a uznám jakékoliv dítě, které se ti narodí,“ vzlyká Ambriel a tiskne k sobě Darka.

„Ambrieli, lásko, co to povídáš? Já tě miluju a nikdy bych tě nemohl někým nahradit nebo ti být nevěrný. Věř mi, že ztráta našeho dítěte mě bolí stejně jako tebe, ale oba jsme ještě mladí. Příště už se nám třeba zadaří a naše další dítě se narodí živé a zdravé. Jen to nesmíme vzdát. Ale spolu to překonáme, ano?“ sehne se Ludrun a hladí Ambriela po vlasech. Snaží se potlačit svůj pláč.

„Překonáme. Ale co když se nám to nepodaří a my přijdeme i to další dítě? Co když nikdy nebudu schopen nějaké porodit?“ vzlyká Ambriel.

„Pak si nějaké adoptujeme a to se stane naším dědicem,“ políbí Ludrun Ambriela na čelo.

Ambriel se schoulí do klubíčka s pejskem v náručí a zavře oči, ze kterých vytékají slzy.

Zrak mu padne na dupačky, které měly patřit jeho dítěti. Jenže to dítě už není. Srdce se mu sevře.

„Dej je pryč, prosím,“ šeptne tiše.

Ludrun pohlédne tím směrem, kterým hledí i Ambriel a uvidí dupačky. Vstane, přejde k nim a vezme je do rukou. Pohlédne na Ambriela, který se otočil zády a přejde k zapálenému krbu. Vhodí dupačky dovnitř a sleduje, jak je postupně začínají stravovat plameny. S jakou láskou a radostí je včera Ambrielovi dával. Ludrun opět povolí stavidla a nechá svoje slzy stékat. Vrátí se k posteli a pohladí Ambriela po paži. Darek kňučí, slízává Ambrielovy slzy a tulí se k němu. Chce utišit jeho smutek a bolest, které ze svého páníčka cítí. Ludrun ulehne vedle nich a přitáhne si Ambriela i s pejskem do náruče. Celý den zůstanou v posteli, kde nechávají průchod své bolesti.

***

Druhý den

Ambriel a Ludrun míří ke chrámu, následovaní Darkem. Oba jsou bledí a mají zarudlé oči od pláče. Vstoupí do chrámu a rozhlédnou se.

„Veličenstva, čím vám mohu posloužit?“ přejde k nim s laskavým úsměvem Starší kněz.

„Potřebujeme pomoc. Můžeme se spolehnout na vaši diskrétnost a na to, že se nikdo nedozví, co zde bude řečeno?“ ujišťuje se Ambriel.

„Jistě veličenstvo. Svatá přísaha mi nedovolí mluvit nebo se šířit o čemkoliv, co je zde vyřčeno. Ať už se to týká modliteb, zpovědí či jen odpovědí, které zde někteří lidé hledají,“ přikývne kněz.

„My hledáme odpovědi,“ řekne Ludrun.

„Bude-li to v mých schopnostech, dám vám je,“ ujistí je kněz.

„Já...před dvěma měsíci jsem otěhotněl. Čekal jsem dítě, ale včera...včera jsem potratil. Přišel jsem o ně. Chci vědět proč? Byl to snad trest od bohů?“ upře Ambriel na kněze pohled plný bolesti a z očí se mu opět vyřinou slzy.

Ludrun ho vezme kolem ramen a přivine ho k sobě. I on se na kněze zahledí smutným pohledem.

„Mrzí mě to veličenstvo a bolí mě vaše ztráta. Ale proč si myslíte, že je to trest?“ zmizí knězi z tváří úsměv a hledí na své krále.

„Mé rodiče rozhořčilo, že jsem se po smrti svého prvního manžela nevrátil k nim a nenechal je vybrat mi nového muže. Místo toho jsem odjel sem, zamiloval se a oženil se s Ludrunem. Mí rodiče to shledali nesprávným a nehodným chováním. A má matka řekla, že žádné nehodné chování či hřích nezůstane bez trestu a že bohové mě za mé chování potrestají. Mohla mít pravdu? Zachoval jsem se nesprávně a bohové mi vzali mé dítě, aby mě potrestali?“ vysvětlí Ambriel.

„Vaše matka se jistě mýlila. Naneštěstí existují lidé, kteří s boží slova ze svatých knih vykládají špatně a pak podle toho jednají. Nutí své děti do domluvených sňatků a nedovolí jim žádné radosti. Berou jim svobodu a vězní je ve zlaté kleci a mají za to, že jednají podle toho, co chtějí bohové. A to je špatné. Bohové chtějí, aby manželství byla uzavírána ze svobodné vůle a z lásky. Co je zakázané je milování a zplození dítěte ještě před svatbou. Dívka nebo mladík by do manželské postele měli vstoupit čistí a nevinní, neznalí tajů fyzické lásky. Ale pokud se pak dostatečně káte, pak vám bohové mohou odpustit i toto,“ řekne kněz.

„Já do postele svého prvního manžela vstoupil jako panic, ale ten zemřel a já se znovu oženil. Ale už jsem nebyl nevinný,“ řekne Ambriel.

„To se dá předpokládat. Dodržel jste dobu smutku?“ zahledí se na něj kněz.

„Ano, dodržel,“ přikývne Ambriel.

„Během té doby, dotkl se vás váš současný manžel?“ zeptá se kněz.

„Sem tam mě objal,“ odpoví Ambriel.

„Objetí je v pořádku. Ale jinak se vás nedotkl?“ pozvedne kněz obočí.

„Ne,“ zakroutí Ambriel hlavou.

„Takže poprvé jste se políbili a milovali až po svatbě, že? A dítě jste zplodili v manželství?“ ujišťuje se kněz.

„Ano,“ odpoví Ambriel a Ludrun souhlasně přikývne.

„Proč jste se vzali? Bylo to ze zištných nebo nečistých důvodů?“ položí kněz otázku.

„Ne, já se do Ludruna zamiloval. Vzal bych si ho i kdyby to byl ten největší chudák v celém království,“ řekne Ambriel a oddaně se na Ludruna zadívá.

„A já se zamiloval do něj. Jak bych mohl takové překrásné stvoření nemilovat? Je nejen krásný, ale i chytrý, laskavý, soucitný a také tak veselý a energický,“ usměje se Ludrun a s láskou na Ambriela pohlédne.

„Ano, vidím lásku mezi vámi. A je silná, čistá a nevinná, takovou lásku mnozí nepoznají za celý svůj život,“ usměje se kněz.

„Takže to nebyl trest?“ zeptá se Ambriel.

„Neznám jejich pohnutky ani důvody. Ale jsem si zcela jistý, že trest to nebyl. Kdoví možná usoudili, že ještě nenadešel ten správný čas. Nebo se mělo narodit nemocné či zdeformované a tak si ho bohové vzali, aby tomu zabránili a uchránili vás i dítě utrpení a bolesti. A mohli mít stovky dalších důvodů, které nám jsou neznámé,“ řekne kněz.

Ambriel přikývne a přitulí se k Ludrunovi. Vědomí, že to nebyl trest ho trochu uklidní ale jeho bolest zůstane nezměnná.

„Nevěste hlavu veličenstvo. Znám mnoho párů, kteří přišli o první dítě a pak se jim narodilo několik zdravých a živých dětí. Jsem si jistý, že to takto bude i s vámi,“ řekne tiše kněz.

„Děkujeme! Za vše,“ řekne Ludrun.

Ambriel přikývne a nechá se Ludrunem odvést z chrámu zpět do paláce. V paláci zamíří do ložnice, kde se posadí na postel, přitáhne si kolena k hrudi, obejme je rukama a položí si na ně bradu. Z očí se mu znovu spustí slzy. Ludrun se posadí vedle něj, vezme ho kolem ramen a položí svou bradu na temeno Ambrielovy hlavy. Nic neříká, jen ho tiše objímá.

„Pojď, půjdeme se naobědvat,“ řekne po několika hodinách, které stráví v objetí.

„Nemám hlad,“ řekne Ambriel.

„Nebuď takový. Musíš něco jíst,“ přemlouvá ho Ludrun.

Ambriel zakroutí hlavou.

„No, tak. Alespoň trochu polévky,“ přemlouvá ho Ludrun dál.

Ambriel si povzdechne a vstane z postele. Společně s Darkem opustí ložnici a sejdou do jídelny, kde usednou ke stolu. Sloužící jim donesou jídlo a rychle se klidí pryč. Cítí tísnivou atmosféru, plnou smutku, která mezi jejich králi panuje. Ambriel ani Ludrun ovšem nemají žádnou výraznou chuť k jídlu a tak sní jenom trochu, na rozdíl od Darka, který sežere vše, co má v míse, kterou mu sluhové donesli. Ambriel se zvedne a vrátí se zpět do ložnice. Ludrun a Darek jdou za ním. Ambriel se v ložnici usadí do křesla u krbu a Darka si vyzvedne na klín. Jemně ho hladí a bezvýrazně hledí do plamenů.

Ludrun k němu přiklekne a vezme Ambrielovy ruce do svých. Na hřbet každé z nich vtiskne polibek a zahledí se Ambrielovi do očí.

„Miluju tě a nic na světě to nezmění,“ řekne.

Ambriel se na něj smutně podívá a přikývne. On o Ludrunově lásce k němu nepochybuje, ale ani ta láska nedokáže zmírnit bolest a prázdnotu, kterou cítí ve svém nitru.

„Musím se jít věnovat státním záležitostem. Alespoň na chvíli,“ povzdechne si Ludrun.

„Běž. Budu v pořádku,“ špitne Ambriel.

„Vyřídím jen to nejnutnější a vrátím se k tobě,“ ujistí ho Ludrun a pohladí ho po tváři.

Ambriel přikývne. Ludrun se postaví a odchází z ložnice. U dveří se ještě zastaví a podívá se zpět na Ambriela. Otevře dveře a odejde.

„Ludrune. Konečně. Proč jsi tu včera nebyl?“ zajímá se Nejvyšší rádce, když Ludrun vstoupí do pracovny.

„Ambriel mě potřeboval. A navíc, včera jsem nebyl schopen něco řešit,“ odpoví Ludrun.

„Stalo se něco?“ zamračí se Nejvyšší rádce.

„Ambriel přišel o dítě,“ řekne Ludrun, zavře oči a stiskne si kořen nosu, aby zabránil slzám dostat se ven.

„Bohové, to je mi líto. Jak mu je?“ pohlédne Nejvyšší rádce na Ludruna. Ve svém nitru cítí smutek pro své krále.

„Jak asi? Je mu hrozně. Skoro nejí, nespí, jen pláče. Chová se a vypadá jako by ho opustila vůle žít. Ne že bych se mu divil,“ řekne Ludrun.

Nejvyšší rádce si povzdechne. On věděl jak moc Ambriel a Ludrun toužili po dítěti a jak moc se na něj těšili. Jak moc byli nadšení, když Ambriel otěhotněl. Tohle pro ně musí být obrovská rána.

„Měl bys být u něj,“ řekne tiše.

„Vyřídím to nejnutnější a vrátím se k němu. Nechci aby byl sám,“ řekne Ludrun.

Nejvyšší rádce přikývne a podá Ludrunovi několik dokumentů. Jsou to záležitosti, které je třeba vyřídit co nejrychleji, ty ostatní mohou počkat.

4.8
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 5)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 13
2. Dubna - pondělí Za oknem pršelo. Jeden ze skvělých jarních rán, kdy má...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
Odtáhne se a usadí se na mém klíně. „Nemohl jsem ti o dalších podmínkách říct....
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 3
Vyslovil jsem svůj názor, jak to po mně koneckonců stále chtěl a nikterak...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 22
Nick ku mne pristupuje, opatrne berie moju tvár do rúk. „Dante.“ zašepká, na...