Ne, 11/08/2019 - 14:51
2

Ambriel a Ludrun se prochází po zahradě. Ambriel drží za ruku Morana, který jde vedle něj, Ludrun na jedné ruce drží Loruna a druhou ruku má zlehka omotanou kolem Ambrielova pasu. Před nimi skotačí Darek, který očichává každý strom a keř.

„Cítíš se dobře?“ zeptá se starostlivě Ludrun.

„Ano, ale potřeboval bych se na chvíli posadit,“ podívá se na něj Ambriel.

„Jsme kousek od altánku. Tam si budeš moci odpočinout,“ řekne Ludrun.

Ambriel přikývne. Společně zamíří k altánku. Ambriel se v něm posadí a usměje se na Ludruna. Ten mu úsměv opětuje a dá mu Loruna. Ambriel si syna převezme a natáhne se pro polibek. Ludrun se k němu skloní a políbí ho. Moran k nim přejde a zatahá Ludruna za rukáv.

„Copak chceš?“ ohlédne se na něj Ludrun s úsměvem.

Moran ho vezme za ruku a vede ho z altánku. Ludrun se ohlédne na Ambriela a pokrčí rameny. Ambriel se zasměje a sleduje je láskyplným pohledem. Moran se zastaví a ukáže na jednu rostlinku, která ho zaujala a přitom se ohlédne na svého otce.

„Kde se tu vzaly lesní jahody?“ podiví se Ludrun.

Podívá se na Morana a pohladí ho po vláskách. Pak si dřepne a začne jahody otrhávat. Moran ho chvíli se zájmem sleduje, než přejde k jahodám a začne je také otrhávat. Trhá jenom červené, jak to vidí u Ludruna a vkládá je do otcovy dlaně.

„Ták to stačí. Pojď,“ zvedne se Ludrun, když už má plnou dlaň a natáhne k Moranovi ruku, ten se jí chytí a společně se vrátí do altánku.

„Co jste tam objevili?“ zeptá se Ambriel.

„Představ si, že malej tam objevil lesní jahody. Nějaké jsme natrhali,“ odpoví Ludrun.

„Kde se tam vzaly lesní jahody?“ podiví se Ambriel.

„Taky jsem si to říkal. Je to zajímavé,“ posadí se Ludrun vedle Ambriela.

„To ano, budeme muset upozornit zahradníky, aby je tam nechali a neodstranili je,“ poupraví si Ammbriel v náručí Loruna.

„Chceš je tam nechat?“ zeptá se Ludrun, trochu se posune a pomůže Moranovi, který se snaží vylézt na lavičku mezi ně.

Moran se usadí a spokojeně se ohlíží na své rodiče. Ambriel se na něj usměje a pohladí ho. Ludrun k němu s úsměvem natáhne ruku s jahodami. Moran se na ně podívá a pak se zahledí do otcova obličeje.

„Jahůdky se přeci papají. Podívej, ham,“ vezme Ludrun jednu jahodu a sní ji.

Moran se znovu podívá na jahody, pak vezme tu největší a podá ji Ambrielovi.

„Na,“ řekne.

„Ty mi dáš jahůdku? Tak to děkuji,“ usměje se Ambriel, převezme si jahodu a sní ji.

Moran se usměje, vezme další jahodu a sní ji. Společně takto sní všechny nasbírané jahody a vrátí se do paláce. Usadí se v Moranově pokoji. Ambriel si sedne do křesla a chová Loruna. Ludrun se posadí na zem a s Moranem staví hrad z kostek, v čemž jim vydatně pomáhá Darek. Vždy vezme kostku do tlamy a podá ji buď Moranovi nebo Ludrunovi.

Do pokoje nahlédne Brona, která zrovna ze svého pokoje míří na ošetřovnu za svým snoubencem, a usměje se. Vypadá to, že Ludrun si vzal její slova k srdci a uznal, že Ambriel je pro něj důležitější než ta blonďatá děvka. Ta se tady ostatně už celé dva týdny neukázala a Ludrun se pomalu ale jistě vrací ke svému starému já. Tiše se vytratí a se širokým úsměvem na tváři se vydá svou cestou.

Moran položí na hrad další kostku, ovšem nešikovně zavadí o jinou a celý hrad spadne. Moran se podívá po kostkách na zemi a pak pohlédne na Ludruna.

„Copak jsi to udělal? Udělal jsi bác?“ usměje se na něj Ludrun.

„Bác,“ zasměje se Moran.

„Tak ty jsi udělal bác,“ vstane Ludrun, vezme Morana a začne ho vyhazovat do vzduchu.

Moran se směje a mává ručkama.

„Budeme létat? Budeme létat,“ zasměje se Ludrun, zvedne Morana nad hlavu a začne běhat po pokoji. Za ním běhá Darek a sem tam zaštěká, což přiláká pozornost strážných, kteří do pokoje nakouknou, aby se ujistili, zda je všechno v přádku. Při pohledu na svého krále se usmějí a vrátí se ke svým povinnostem.

Moran vypískne, pak se rozesměje a roztáhne ruce. Ambriel se při pohledu na svého manžela, syna a psa neubrání úsměvu. Lorun svého otce a bratra zvědavě pozoruje.

„Ti blázní, viď?“ usměje se na Loruna Ambriel.

Lorun se na Ambriela podívá. Ambriel ho pohladí po tvářičce a políbí ho na čelo.

„Končíme,“ zastaví se Ludrun a postaví Morana na zem.

Moran se rozběhne k Ambrielovi, vydrápe se na jeho klín a přitulí se k němu. Ludrun se ně dívá a usmívá se.

„Na co myslíš?“ zeptá se ho Ambriel.

„Na to, že tohle je to nejdokonalejší a nejkrásnější, co můžu spatřit. Ty a naše tři děti. Všichni šťastní a spokojení,“ zašeptá Ludrun.

„Není to dokonalé. K tomu, aby to bylo dokonalé, nám tady někdo chybí. Nevíš, kdo?“ nakloní Ambriel hlavu na stranu.

Ludrun se uchechtne a přistoupí k němu. Políbí Ambriela a opře se svým čelem o jeho. Ambriel vtiskne na Ludrunovy rty polibek. Ludrun chce polibek prohloubit, když v tom se ozve zakručení jeho žaludku. Odtáhne se a provinile se na Ambriela podívá.

„Řekl bych, že je čas na večeři,“ zasměje se Ambriel.

„To ano,“ usměje se Ludrun.

***

„Co tím myslíte? Mám povoleno sem jít kdykoliv,“ vzteká se Lyryn u palácové brány, když ho vojáci nechtějí pustit.

„Máte písemné povolení od jednoho z králů?“ zeptá se přes okénko voják.

„Samozřejmě, že mám,“ odsekne Lyryn.

„A mohl byste mi ho předložit?“ pozvedne voják obočí.

„Vy asi nevíte, kdo jsem. Jsem Lyryn Exer a mám právo kdykoliv vstoupit do paláce i na jeho pozemky,“ zaječí Lyryn.

„Pustím vás sem jedině v případě, že máte písemné povolení a předložíte mi ho,“ řekne klidně voják.

Lyryn na něj zůstane zaraženě zírat a hruď se mu dme vzteky. Pak sáhne do kapsy a vztekle strčí papír přes okénko vojákovi. Ten si ho převezme a přečte.

„No vidíte, kdybyste mi to ukázal hned, tak jsme si mohli celou tuhle scénu odpustit. Běžte ke dveřím,“ zavře voják okénko a přejde ke dveřím vedle brány, které otevře.

Lyryn jimi projde a vztekle vytrhne vojákovi povolení.

„Za tohle vás nechám vyhodit. Tady jste skončil,“ zavrčí a zamíří do paláce.

„To určitě, ty děvko,“ zavrčí si voják pod vousy.

„Zmetek. Nejradši bych ho odsud nechal vypráskat,“ zavrčí jeho kolega, který s ním hlídá bránu a byl svědkem celé události.

„Já taky. Ten snad nemá žádný stud ani morálku. Nepokrytě svádí krále a ubližuje Druhému králi. Kdybych mohl, tak bych ho...“ naznačí voják rukama, co by s Lyrynem nejradši udělal.

Druhý voják přikývne a nenávistně za Lyrynem hledí.

„Informujte krále, že jsem tady a že na něj počkám v salonku,“ rozkáže Lyryn jednomu strážnému. Ten přikývne a jde za králem, který se nachází v pracovně.

„Veličenstvo, je tu pan Exer. Je v salonku,“ pokloní se strážný a oznámí mu Lyrynův příchod. Ludrun k němu překvapeně vzhlédne, poděkuje za informaci a pošle strážného pryč.

Lyryn dojde do salonku, kde se usadí a nalije si ze džbánu vodu do sklenice a napije se. Chvíli po něm do salonku přijde i Ludrun.

„Veličenstvo,“ vstane Lyryn a pokloní se Ludrunovi.

„Lyryne. Co tu děláš?“ vydechne Ludrun.

Lyryn k Ludrunovi přistoupí, položí mu ruce na hruď a začne ho po ní hladit.

„Tak dlouho jsem tě neviděl. Chyběl jsi mi,“ řekne.

„Já...“ začne Ludrun.

„Chápu. On je teď pro tebe důležitější. Přeci jen čeká tvoje dítě. Oproti tomu já jsem nic. Ale myslel jsem, že ti na mě záleží a že mě máš rád, že mě chceš,“ sklopí Lyryn hlavu, popotáhne a vtlačí do očí několik slziček.

„Neplač, prosím! To víš, že mi na tobě záleží,“ obejme ho Ludrun.

„Nevěřím tomu. Kdyby ti na mě záleželo, tak už bys ho poslal pryč a byl bys se mnou. Ale to jsi neudělal. Měl bych odejít a už sem nikdy nechodit. Buď si se svou báječnou rodinou,“ zavzlyká Lyryn a vyběhne ze salonku.

„Počkej!“ vyběhne za ním Ludrun a chytí ho za zápěstí.

„Na co? Na co mám ještě čekat? Tohle nemá budoucnost. Měl bych si najít někoho jiného, někoho, komu na mě bude doopravdy záležet a kdo se mnou bude chtít být,“ vzlyká Lyryn.

„Neblázni. Říkal jsem ti, že mi na tobě záleží,“ otočí ho k sobě Ludrun.

„Tak mi to dokaž,“ vzlykne Lyryn.

„Jak?“ zeptá se Ludrun.

„Pošli ho pryč a buď se mnou. Udělej to a já tě vezmu do ráje,“ zašeptá svůdně Lyryn a rukama hladí Ludrunův krk a hruď. Po slzách už není ani stopa.

Ludrun začně zrychleně dýchat a kalhotách má najednou těsno. Přitiskne k sobě Lyryna a dravě ho políbí. Lyryn se o něj otře a podívá se na Ludrun zpoza řas.

„Pošli ho pryč a já ti poskytnu takovou rozkoš a uspokojení, že na to budeš ještě ve stáří vzpomínat,“ zašeptá Lyryn.

„Dovolíš mi tě pomilovat?“ zašeptá Ludrun zhrublým hlasem.

„To ne, to dovolím jen budoucímu manželovi, ale dovolím ti vše ostatní. I to co ti on nedovolí,“ zašeptá Lyryn.

„Bohové, co to se mnou jen děláš?“ div Ludrun nezavyje nad tou představou.

Lyryn se usměje.

„Pošli ho pryč už zítra. Jinak se už nevrátím,“ zašeptá, políbí Ludruna a odejde.

„U všech bohů,“ zasténá Ludrun a přetře si rukama obličej.

Rozejde se k Moranovu pokoji, kde najde Darka, své syny a Bronu, která si s nimi hraje.

„Kde je Ambriel?“ zeptá se.

„Byl unavený, tak si šel na chvilku lehnout. Mohl by ses podívat, jestli je v pořádku?“ podívá se na něj Brona.

„Jistě,“ zavrčí Ludrun a odejde z pokoje. Brona za ním jen překvapeně zírá a pak se zamračí. Tohle se jí nelíbí.

Ludrun vrazí do ložnice jako velká voda.

„Ludrune, stalo se něco?“ nadzvedne se na posteli Ambriel a podívá se na něj unaveným pohledem.

„Co by se mělo stát? Nic. Tedy kromě toho, že se tu válíš jak prase v blátě místo toho, aby ses staral o naše syny,“ vyštěkne na něj Ludrun.

Ambriel na Ludruna šokovaně zírá.

„Byl jsem unavený,“ špitne.

„Jistě. To je tvá odpověď na všechno. Ludrune, nemůžu se s tebou mazlit, jsem unavený. Ludrune, nemůžu tě uspokojit, promiň, jsem unavený. Nemůžu se postarat o naše syny, jsem unavený. Nemůžu jít na jídlo do jídelny, jsem unavený. Řekni mi jedno, kdy nejsi unavený, hm?“ zaparoduje Ludrun.

„Já...“ začne Ambriel a vstane z postele.

„Ty co? Už toho mám dost, Ambrieli. Mám dost tvých výmluv, mám dost tvého odmítání, štve mě to. A víš, co mě štve nejvíc? Že mi neprokazuješ takový respekt, jaký bys mi prokazovat měl. Alespoň na veřejnosti. A ne jen ty ale i tvá matka,“ křičí Ludrun.

„O čem to mluvíš? Já i matka ti přeci prokazujeme respekt,“ řekne Ambriel, který nechápe, proč na něj Ludrun křičí a co se stalo.

„Opravdu? Neviděl jsem, že by ses mi na veřejnosti klaněl a oslovoval mě přitom můj pane nebo můj manželi, cos bys měl. A stejně tak jsem neviděl, že by se mi na veřejnosti klaněla tvoje matka. Nejsem totiž jenom tvůj manžel a její zeť, ale i váš král,“ křičí dál Ludrun.

„D-dobře. Budeme to dělat, ale pokud ti to vadilo, tak jsme si o tom mohli v klidu promluvit, nemusíš kvůli tomu křičet,“ snaží se ho Ambriel uklidnit.

Je to poprvé, co má ze svého manžela strach. Ludrun si pouze odfrkne a dívá se na Ambriela se vztekem v očích.

„Prosím, uklidni se a o všem si promluvíme, ano?“ přistoupí k němu opatrně Ambriel.

„O všem si promluvíme? No, tím se všechno vyřeší,“ zasměje se sarkasticky Ludrun.

„Ludrune, prosím! Bojím se tě!“ zašeptá Ambriel a v očích se mu objeví slzy.

Ludrun zavře oči a zhluboka dýchá. Snaží se uklidnit, protože nechce Ambriela děsit. Ambriel ani nedutá a jen svého manžela vystrašeně sleduje. Ludrun otevře oči a zničeně se posadí na postel. Zadívá se na Ambriela.

„Miluju tě, Ambrieli! Ale už to mezi námi přestává fungovat,“ povzdechne si Ludrun.

„To není pravda. Máme jen špatné období, ale to se zlepší,“ přisedne si Ambriel k němu a vezme ho za ruku.

„Sám vidíš, jaké to mezi námi je. Kolikrát jsme se hádali? A jen kvůli prkotinám,“ zakroutí Ludrun hlavou.

„Ale to se přece zlepšilo. Doteď jsme vydrželi se dva týdny nehádat a bylo to mezi námi zase dobré. Byli jsme šťastní,“ naléhá Ambriel.

„Dva týdny. A co předtím? Podívej, Ambrieli, myslím, že nejlepší by bylo, kdybychom teď byli na chvíli od sebe,“ vymaní Ludrun svou ruku z Ambrielova sevření, vstane a začne přecházet po pokoji.

„Od sebe? Jak to myslíš? To jako, že se jeden z nás přestěhuje z ložnice do jednoho z pokojů pro hosty?“ nechápe Ambriel.

„Ne, to by nebylo dost. Stále bychom se potkávali. Nejlepší bude, když zítra odjedeš na Úplňkový hrad a budeš tam,“ řekne Ludrun.

Ambriel na něj šokovaně zírá.

„Na Úplňkový hrad?“ vydechne.

„Ano,“ přikývne Ludrun.

„Ale, Ludrune, to přece...“ pokusí se Ambriel něco namítnout.

„Nediskutuj se mnou, Ambrieli. Jsi můj choť a je tvojí povinností mě poslouchat,“ zarazí ho vztekle Ludrun.

„Dobře. Řeknu sloužícím, aby mě a kluků sbalili věci a zítra odjedeme,“ sklopí Ambriel hlavu, obejme se rukama a snaží se zadržet slzy.

Kam se poděl jeho milující, starostlivý a pečující manžel? Kdo je tento člověk, který ho vyhazuje z domova? Ne, tohle není Ludrunův nápad. Ludrun ho miluje a sám od sebe by to neudělal. To ví.

„Ne, pojedeš jen ty. Synové zůstanou tady,“ zavrčí Ludrun, odejde z ložnice a práskne za sebou dveřmi.

„Ne, to ne,“ sesune se Ambriel v šoku na kolena.

Nemůže, nechce tomu uvěřit. Nejen že ho Ludrun vyhání z jeho domova, ale ještě navíc ho chce oddělit od jeho dětí. Srdceryvně se rovzlyká a nemůže přestat. Do ložnice vejde Brona, která okamžitě přiskočí k Ambrielovi a vezme ho do náruče a snaží se ho utěšit. Slyšela Ludrunův křik až do Moranova pokoje. I strážní nahlédnou do ložnice. Mají o Druhého krále starost a navíc jsou v šoku z toho, co přes dveře slyšeli. Když Druhého krále spatří klečet na zemi a plakat v objetí své matky, je jim ho líto a nechápou, jak král mohl udělat něco takového.

„Šššš, to bude dobré. Jen se teď musíš uklidnit. Už kvůli dítěti,“ šeptá Brona, zatímco jí Ambriel vzlyká v náručí.

„Nebude. Ludrun...on...musím za ním...musím...musím...mu říct....přesvědčit ho....“ vzlyká Ambriel a snaží se vymanit z matčiny náruče.

„Počkej, teď nikam nemůžeš. Ne, v takovémhle stavu,“ domlouvá mu Brona.

„Ne, já musím,“ postaví se Ambriel.

Nohy se pod ním podlomí a Ambriel se jen tak tak stačí zachytit postele, aby nespadl.

„Ambrieli, neblázni. Ublížíš sobě i dítěti,“ snaží se přivést Brona k rozumu.

„Víc mi ublíží, když si s Ludrunem nepromluvím,“ oponuje Ambriel a rozejde se ke dveřím.

„Ambrieli,“ vydechne Brona.

„Prosím, vrať se za klukama. Kdo je vlastně hlídá?“ zašeptá Ambriel.

„Darek a jeden ze strážných,“ odpoví Brona.

„Jdi za nimi, prosím,“ zaprosí Ambriel.

„Tak dobře,“ svěsí Brona poraženecky ramena.

Oba vyjdou z ložnice a Brona zamíří za svými vnuky. Ambriel zamíří na jediné místo, kam mohl Ludrun jít, aby se zbavil vzteku. Na cvičiště.

„Veličenstvo,“ jako první si ho na cvičišti všimne armádní velitel, přejde k němu a pokloní se.

Ambriel očima vyhledá Ludruna, prkenně sejde schody a chce jít za ním. Armádní velitel mu ale zatarasí cestu.

„Ambrieli, jsi v pořádku?“ zeptá se starostlivě.

Ambrielův vzhled ho vyděsil. Bledý, roztřesený, s jasnými stopami po pláči.

„Pusťt mě, prosím! Musím mluvit s Ludrunem,“ zašeptá plačtivě Ambriel.

„Co se stalo? Jsou princové v pořádku?“ vyptává se dál velitel.

„Musím mluvit s Ludrunem,“ zašeptá Ambriel znovu.

„Dobře. Počkej tady a já ho zavolám, ano?“ vzdá velitel své otázky, když vidí, že na ně Ambriel nereaguje.

Ambriel přikývne a velitel jde pro Ludruna. Po cestě se ovšem neustále ohlíží po Ambrielovi.

„Veličenstvo, je tu Druhý král a chtěl by s vámi mluvit,“ dojde k Ludrunovi, který trénuje s jedním vojákem.

Oba zastaví a Ludrun se ohlédne. Povzdychne si a předá cvičný meč vojákovi. Voják se ukloní a odejde. Ludrun se rozejde k Ambrielovi, velitel se k němu připojí.

„Ludrune, co se stalo? Když jsi přišel, byl jsi vzteklý a Ambriel vypadá, jako by zažil ten nejhorší den v životě,“ zašeptá.

„O to se nestarej. To je jen mezi mnou a mým chotěm,“ zavrčí Ludrun.

Velitel se zamračí, ale pro jistotu už nic neříká.

„Můj pane!“ pokloní se Ludrunovi Ambriel.

Náhle je na nádvoří takové ticho, že by bylo slyšet i hrách hozený na zeď. Všichni jsou strnulí šokem a v duchu si kladou jedinou otázku. Proč se Druhý král klaní králi, když to doteď nedělal?

„Můžu s tebou mluvit?“ pohlédne zoufale Ambriel na Ludruna, když se narovná.

Ludrun přikývne a odvede Ambriela do paláce. Tam vejdou do salonku a zavřou za sebou dveře.

„O čem jsi chtěl mluvit?“ zeptá se Ludrun.

„Ludrune, co se týká mého odjezdu na Úplňkový hrad, tak...“ začne Ambriel.

„Ambrieli, o tomhle ani nezačínej. Svůj názor nezměním. Zítra odjedeš a basta,“ zarazí ho Ludrun.

„Pokud si to opravdu přeješ, tak odjedu,“ řekne Ambriel.

„Pak nevím, proč jsi o tom začínal,“ zabručí Ludrun.

„Nejde o mě. Prosím, prosím tě, neodtrhuj mě od našich synů! Dovol, aby odjeli se mnou, prosím!“ klekne si Ambriel před Ludruna, chytí se ho za ruku a z očí se mu spustí slzy.

Ludrunovi se sevře srdce z toho pohledu a náhle zalituje svého rozhodnutí. Měl by ho zrušit. Pak si ale vzpomene na Lyrynova slova, že už nikdy nepřijde, pokud nepošle Ambriela pryč a jeho srdce se opět zatvrdí.

„Ambrieli, uklidni se a poslouchej mě, prosím!“ zvedne ho, posadí se s ním na pohovku a přitáhne si ho do náruče.

Ambriel se skutečně trochu zklidní a podívá se na Ludruna pohledem plným naděje.

„Kluci jsou ještě příliš malincí na to, aby vydrželi celý den v kočáře nebo na koni. Proto zůstanou tady. Kdyby byli starší, tak by to nebyl problém a jeli by s tebou,“ řekne Ludrun.

„Ale...“ chce něco namítnout Ambriel.

„Ambrieli, prosím, nehádej se se mnou a prostě mě poslechni,“ řekne Ludrun a odejde ze salonku.

Ambriel se znovu rozpláče. Je zoufalý a nerozumí tomu, proč je k němu jeho manžel najednou tak krutý. Co mu udělal tak strašného, že se k němu najednou chová takhle?

4.5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.5 (hlasů: 6)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
5. kapitola Dominiova kratochvíle       ...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 28
„Samueli? Potřebuji, abys pro mě někoho sledoval,“ zavolá na mě otec poté, co...
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 18
Diamant   Odpolední slunce v zahradách ohřívalo střechu bílého...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 9
V pondělí po naší nepovedené párty nepřijde Daniel do školy. Neukáže se celý...