St, 28/08/2019 - 23:26
1

„To myslíš vážně? Naprosto vážně?“ nemůže Ludrun uvěřit tomu, co mu Ambriel právě řekl.

„Ano,“ přikývne Ambriel.

Ludrun se ztěžka posadí na svou postel a vytřeštěnýma očima hledí do zdi.

„Takže ty mi tvrdíš, že...že Enyl a Lyryn Exerovi jsou...že jsou...tvými...bratry?“ zeptá se.

„Ano,“ přikývne znovu Ambriel.

„To...to je...šílené!“ vykřikne Ludrun a vstane z postele.

Začne procházet sem tam a horečně přemýšlí. Ambriel ho upřeně sleduje z křesla, ve kterém sedí.

„Souhlasím. Otázka ale je co s tím teď budeme dělat? Tohle je něco, co nemůžu řešit sám,“ řekne.

„No tak to nevím. Co s tím chceš dělat?“ zastaví se Ludrun a pohlédne na Ambriela.

„Já taky nevím. Být to za jiných okolností uznal bych oficiálně za své bratry. Jako mí bratři by pak získali vysoké tituly, pozemky a všechno, co k tomu patří. Ale takhle? Nenávidí mě. A věř mi, že chápu, proč mě nenávidí. Ale nemůžu jim odpustit, co mi udělali. Málem mi přebrali manžela, chtěli mě poslat na smrt, kterou mi i vyhrožovali. Dokonce mi vyhrožovali i smrtí mých dětí. A tohle prostě nemůžu odpustit. A to přes to, že se mi Lyryn omluvil a přísahal mi, že by dětem neublížil. Nevím, co dělat, komu věřit. Nevím nic!“ vysype ze sebe Ambriel.

„Tak je neuznáme. Necháme všechno tak jak je,“ navrhne Ludrun.

„Jenže mě je jich líto. A chtěl bych nějak odčinit to, čeho se na nich dopustil můj otec. Tedy náš otec. Pokud se mu tak dá říkat,“ povzdechne si Ambriel a zaboří se hlouběji do křesla.

„Tak tomu říkám dilema,“ promne si Ludrun kořen nosu.

„Pere se to ve mně. Na jednu stranu je mi jich líto a chci jim pomoct, ale na druhou si říkám, že si moji pomoc nezaslouží a nemůžu jim odpustit. Je to takový zmatek,“ pohlédne Ambriel na Ludruna zoufale.

„A co kdybychom se s nimi sešli a probrali to?“ navrhne Ludrun.

„To by bylo asi nejlepší. A přesně to nechci,“ odpoví Ambriel.

„Proč ne?“ podiví se Ludrun.

„Protože mám takové tušení, co by po nás požadovali. Nejprve by požadovali propuštění Enyla z vězení a jeho omilostnění a pak požadovali, abych je uznal. Získali by tak postavení, o kterém vždy snili. Určitě by pro tohle udělali všechno možné a oba víme, jak dobří v přetvařování jsou. Bojím se, že by námi manipulovali a zneužili nás a než bychom se nadáli, zastávali by ty nejdůležitější posty a rozhodovali by o všem v království,“ přizná se Ambriel ke svým strachům.

„Lásko, na něco zapomínáš. To my jsme králové. To my vládneme,“ dřepne si před něj Ludrun a jemně ho hladí po kolenou a stehnech.

„A jak dlouho by to trvalo? Jak dlouho by trvalo, než by se nás zbavili a převzali vládu? Nezapomeň, že u mě už se o to pokusili a málem jim to vyšlo. A pak...“ odmlčí se Ambriel a pohlédne stranou.

„A pak co?“ zeptá se Ludrun.

„Ale nic,“ zatřese Ambriel hlavou.

„Ambrieli když už jsi něco načal, tak to dokonči,“ pohladí ho Ludrun.

„Bojím se, že ti v přítomnosti Lyryna nemůžu věřit,“ zašeptá Ambriel.

Ludruna bodne u srdce. Ještě před rokem by mu Ambriel naprosto důvěřoval a nepochyboval by o něm. Ale on tuhle důvěru zničil. A to jen kvůli své touze a chtíči. Povzdechne si.

„Můžeš mi věřit. Do téhle řeky už znovu nevstoupím. S Lyrynem to byla chyba a já to vím. A rozhodně ji nehodlám opakovat,“ vezme ho Ludrun za ruku, kterou stiskne.

Ambriel mlčí a přehrává si Ludrunova slova v hlavě. Tak moc by jim chtěl věřit, ale nejde to. Pořád má hluboko v sobě pochybnosti.

„Promiň, já nemůžu!“ vydechne a smutně na Ludruna pohlédne.

„Chápu!“ povzdechne si Ludrun a se sklopenou hlavou vstane.

Je zklamaný a zároveň rozzlobený sám na sebe. Kdyby nebyl hlupák, tak by teď pravděpodobně seděl v křesle s Ambrielem na klíně nebo by spolu leželi v posteli a on by Ambriela držel v náručí.

„Půjdu se kouknout na kluky,“ vstane Ambriel z křesla.

Ludrun jen přikývne a Ambriel odejde z ložnice. Ludrun padne na postel a zírá do stropu. Vlastně může považovat za zázrak, že za ním Ambriel přišel, řekl mu o svém problému a chtěl pomoct s řešením.

Ambriel vejde do pokoje Morana, kde si spolu jeho synové hrají za bedlivého dozoru své babičky a Darka. Ambriel se láskyplně usměje a pohladí se po bříšku. Za chvilku si tady budou hrát tři. Při pohledu na své syny ho napadne otázka, jestli jeho třetí dítě bude další chlapec nebo holčička.

„Takže už jste s Ludrunem vyřešili ten problém?“ přejde k němu Brona, když si ho všimne.

„Vlastně ne. Ani jeden nevíme, co dělat a jak to vyřešit. Je to hodně zapeklité,“ zakroutí Ambriel hlavou.

Brona přikývne. Ač nechtěla vědět, zda její zesnulý manžel zplodil nemanželské děti, tak jí zvědavost nakonec nedala.

„Kéž bych ti dokázala poradit nějaké řešení. Ale žádné mě nenapadá,“ řekne tiše.

„Tak to jsme tři. Ludrun dokonce navrhl, abychom se sešli s Exerovými a probrali to s nimi,“ přizná Ambriel.

„To není tak špatný nápad. Ostatně jich se to týká stejně jako vás. Neměli byste rozhodovat o nich bez nich,“ natáhne Brona ruku a vyndá Ambrielovi smítko z vlasů.

„Já nevím. Bojím se toho. Nemůžu jim věřit a mám obavy, že by se nás pokusili nahradit. A ještě víc se bojím, že Ludrun znovu podlehne Lyrynovi. Přeci jen je neukojený a ještě dlouho bude. Nemluvě o tom, že má krása bere pomalu ale jistě za své. Byl jsem v rozkvětu, když mě Ludrun poznal a vzal si mě. Mé tělo bylo štíhlé a pružné, bez jediné chybičky. Ale teď? Zestárl jsem, sice ne nijak razantně, ale zestárl. Nehledě na to, že čekám třetí dítě a všechna těhotenství a porody na mě zanechali následky. Přibral jsem, mám na podbřišku jizvu a...a...“ vhrknou Ambrielovi do očí slzy.

„Pro mě jsi stále krásný. A s každým naším dítětem jsi krásnější a krásnější,“ ozve se za ním Ludrun.

Ambriel se překvapeně otočí a se slzama a překvapením v očích na Ludruna hledí.

„Je to tak. Jsi dokonalý. Možná jsi trošku přibral, ale není to nic výrazného. Jen tak kilo nebo dvě, ale sluší ti to. Vypadáš tak zdravěji a spokojeněji. A jizva mi nevadí. Miluju ji, zbožňuju ji, protože díky ní jsou tady naši synové. A že jsi zestárl. Jde jen o pár let, ne třeba o půl století a ani to na tobě není vidět. Jsi nádherný! A já lituju jen jednoho. Že jsem na to zapomněl a ublížil ti,“ položí Ludrun Ambrielovi dlaň na líčko a palcem ho pohladí po lícní kosti.

„Už ti chybí jen pugét květin a poklek na jednom koleni,“ sjede ho Brona pohledem a přejde ke svým vnukům.

„Ehm, asi to bylo dost kýčovité a ohrané, co?“ podrbe se Ludrun na hlavě a rozpačitě hledí na Ambriela.

„Možná trošku. Ale mě se to zdálo spíš roztomilé a hezké,“ usměje se Ambriel.

„Opravdu jsem hlupák, když jsem se málem dokázal vzdát takového zázraku jakým jsi ty,“ povzdechne si Ludrun.

Ambriel na to nic neřekne. Otočí se a přejde ke křeslu, do kterého se posadí. Obě děti k němu vzhlédnou a usmějí se na něj. Pak se oba vrátí ke hře. Moran na sebe staví dřevěné kostky, Darek mu je podává a Lorun mu je shazuje. Vždy se při tom zasměje. Líbí se mu zvuk padajících kostek. Moran se jen usmívá. Nevadí mu, že mu bráška ničí jeho dílo, hlavně když je spokojený. Navíc u nich sedí jejich babička, která se na ně usmívá a sem tam ho pohladí po hlavičce nebo mu pomůže s kostkou. Z křesla je s úsměvem sleduje jejich tatínek a ode dveří jejich otec. Je tudíž spokojený.

Je spokojený až do chvíle než se Lorun prudce rozmáchne, shodí kostky, přičemž jedna z nich ho bolestivě zasáhne do nosu, který začne krvácet. Moran nejdřív úlekem ztuhne ale pak se ozve bolest a on se rozpláče. Rozběhne se ke svému tatínkovi. Darek sebou úlekem trhne a pak starostlivě přiskočí k Moranovi, u kterého už je sehnutý Ambriel.

Ambriel vyndá z kapsy kapesník a přitiskne ho Moranovi na nos.

„Pojď broučku. Něco s tím uděláme,“ vstane, vyzvedne si Morana do náruče a s kapesníkem, který mu stále drží u nosu, s ním odejde do koupelny.

Lorun se za nimi zmateně dívá. Pak se otočí a natáhne se pro kostku, která trefila Morana. Hledí na ni a pomalu začíná chápat, že bráškovi ublížil. Rozechvěje se mu bradička a začne pofňukávat. On bráškovi nechtěl ublížit. Měl brášku rád a stejně tak měl rád, když si s ním Moran hrál. Přikrčí se, když se k němu Ludrun rozejde. Zlobí se na něj jeho otec za to, že Moranovi ublížil? Ludrun si ho vezme do náruče.

Darek stojí u křesla a zmateně těká pohledem ze dveří koupelny na Loruna a neví, o které mládě se má starat dřív. Nakonec usoudí, že starší mládě je na tom hůř a dojde ke koupelně.

„No tak, neplač! Moran bude v pořádku,“ promlouvá Ludrun tiše k Lorunovi.

Brona se zvedne a přejde do koupelny, aby pomohla Ambrielovi. Darek ji následuje dovnitř.

„Jak to vypadá?“ zeptá se Brona Ambriela sedícího na zavřeném záchodě s Moranem na klíně.

„Vypadá to dobře. Zlomené to není a už to přestává i krvácet. Za chvíli už to nebude ani bolet,“ odpoví Ambriel a ve studené vodě namočí ručník, který přidržuje Moranovi na zadní části krku a zátylku. U nosu mu stále přidržuje kapesník.

Brona přikývne a uleví se jí. Rozbitý nos není něco zas tak hrozného. Jakmile to přestane krvácet, tak uzdravení bude otázka několika dní. Darek k nim přejde a jemně čumákem strčí do Moranovi ruky. Uleví se mu, o obě mláďata je postaráno a zdá se, že budou v pořádku.

„Tak to je dobré. Za chvilku to nebude ani bolet. Ostatně Moran už je velký kluk, viď?“ usměje se Brona na Morana a pohladí ho po vlasech.

Moran se na ni podívá se slzičkama v očích, ačkoliv už nepláče. Nos ho sice ještě trošku bolí, ale ta bolest už začíná povolovat. Ještě chvíli tam sedí, než Moranův nos přestane krvácet úplně. Pak se vrátí do pokoje, kde Ludrun stále chová Loruna a utěšuje ho. Moran se vymaní Ambrielovi a přejde ke svému otci. Ludrun si přidřepne a Moran se natáhne ke svému bráškovi. Lehce ho pohladí, aby dal najevo, že se nezlobí. I svým dětským rozumkem chápe, že to Lorun neudělal schválně, ale že to byla nehoda.

Lorun se na Morana podívá a chytí ho za ruku. Všimne si zčervenalého a trochu nateklého nosu a v očích se mu znovu objeví slzy. Tohle bráškovi udělal on. Moran si slz všimne a znovu brášku pohladí. Pak se posadí na zem a zadívá se na svého otce. Ludrun Loruna posadí vedle Morana. Moran se usměje a naskládá na sebe několik kostek. Pak se podívá na Loruna. Ten na něj chvíli hledí a pak opatrně kostky shodí.

Moranův úsměv se rozšíří a znovu na sebe naskládá kostky. Lorun je opět shodí. Oba se opět zaberou do hry, akorát Lorun je tentokrát opatrnější, aby bráškovi znovu neublížil. Darek k nim přilehne a bedlivě je pozoruje, aby mohl zasáhnout, kdyby opět hrozilo nějaké nebezpečí úrazu.

Po chvíli Morana a Loruna přestanou kostky bavit a vrhnou se na Darka. Lezou po něm a snaží se ho hladit a drbat, přičemž ho občas nechtíc zatahají. Darek si položí hlavu na přední packy, přivírá oči a trpělivě všechno snáší.

„No tak, kluci, nechte Darka. Radši pojďte ke mně,“ natáhne k nim Ambriel ruku.

Jeho synové na něj pohlédnou a pak k němu radostně přejdou. Tedy Moran k němu přicupitá a Lorun k němu přileze. Ambriel si je vysadí na klín a mazlí se s nimi.

Moran v jedné chvíli položí ruku na Ambrielovo břicho, sjede k němu pohledem a neohrabaně ho po něm pohladí. Pak k němu vzhlédne. Ambriel se na něj usměje. Moran se lehce poleká, když pod kůží tatínkova břicha ucítí nepatrný pohyb.

„To nic. To je tvůj bratříček nebo sestřička,“ pohladí ho Ambriel po vláskách.

Moran znovu opatrně přiloží ruku na to samé místo. Lorun, který Morana zvědavě sleduje, ho napodobí a položí ruku vedle ruky svého bratra. Oba ucítí další nepatrný pohyb, který by je vystrašil, kdyby se na ně tatínek neusmíval a z očí mu vyzařuje láska a něha.

Oba sklopí pohledy k Ambrielově břichu a zaujatě ho sledují. Ambriel je pohladí a pak pohlédne na Ludruna, který stále sedí na zemi a sleduje je. Brona stojí u okna, odkud je sleduje.

„Ludrune?“ osloví ho Ambriel a zvážní.

„Ano?“ zpozorní Ludrun.

„Rozmyslel jsem se a myslím, že bychom se mohli s Exerovými setkat,“ špitne Ambriel.

„Dobře. Pošlu jim vzkaz se žádostí o setkání,“ vstane Ludrun, aby mohl jít sepsat a poslat vzkaz.

„Ludrune?“ osloví ho Ambriel, když už je skoro u dveří.

Ludrun se k němu tázavě otočí.

„Znovu už mě nezklam, prosím!“ zašeptá Ambriel.

4.833335
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 6)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Skončeme to. Strnule na něj zírám. Smutně se usměji. Co jsem si vlastně...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 31
Taichi Ráno. S dlouhým zívnutím zamrkám do jasu ranního slunce, které proudí...
Hodnocení:
4.1/5
- Komentářů: 6
Obrovská budova v tvare písmena U vzbudzovala dojem utrpenia, nudy a...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 22
Taichi „Aaah! Ach, Taichi, už budu!“ sténá mi na klíně moje holka slastí,...