Čt, 29/08/2019 - 19:45
2

Exerovi se usadí v královské pracovně naproti Ambrielovi a Ludrunovi.

„Nebudeme to protahovat. Všichni víme, proč jsme sem přišli,“ vezme si Ambriel slovo.

„Nebo sem byli přivedeni,“ zamumlá Ludrun a pohlédne na Enyla.

Ten se zamračí. Nikdo mu nemusí připomínat, že ho sem musel dovést bachař z vězení. A že dotyčný bachař stojí za dveřmi, aby ho pak odvedl zpět.

„Musíme se rozhodnout co dál. A my to nechtěli rozhodnout bez vás,“ ignoruje Ambriel Ludrunovu poznámku.

„Proč to nechcete rozhodnout sami?“ zeptá se lord Exer.

„Protože nám to připadá nefér. Jedná se o vás a tak jsme to chtěli rozhodnout s vámi,“ odpoví Ambriel.

„Nechte to být. Zapomeneme na všechno a necháme vše tak jak je. Bude to lepší,“ povzdychne si Lyryn.

Lord Exer souhlasně přikývne. Co by ještě mohl chtít? Jeden syn ve vězení, druhý zostuzený. Když se naposledy pokusil jít s Lyrynem do města, lidé na ně křičeli urážky a po Lyrynovi několik lidí dokonce hodilo vejce a shnilou zeleninu. Teď už nemá možnost získat vhodného manžela. Vlastně už přemýšlel i o tom, že by vzal Lyryna a že by se odstěhovali. Někam daleko, kde je nikdo nezná. Ale copak tu mohl Enyla nechat?

„To si opravdu přejete?“ zamrká překvapeně Ambriel.

„Já už chci jen jedno. Mít klid. Tím, co jsme vám udělali, jsme uškodili jen sami sobě. Už není šance, že by si mě vzal slušný muž ani Enyl už nemá šanci na dobré manželství. A od vás taky nemůžeme požadovat nějaké laskavosti, protože si je nezasloužíme. Vlastně bude nejlepší, když odejdeme,“ zvedne se Lyryn k odchodu.

„Lyryn má pravdu. A omlouvám se! Myslel jsem, že o nás víš a že jsi stejný zmetek jako ten, co nás zplodil. Mrzí mě to! Kdybych tušil, že ty zvěsti o tvé laskavosti jsou pravdivé, tak bych za tebou přišel a požádal tě o pomoc. Ještě jednou se omlouvám!“ sklopí Enyl hlavu a vstane.

Lord Exer také vstane a všichni se otočí k odchodu. Ambriel se s otázkou v očích otočí na Ludruna.

„Je to na tobě,“ šeptne Ludrun.

Podle něj tohle rozhodnutí závisí na Ambrielovi. Ambriel si zhluboka povzdechne.

„Uznám vás,“ řekne tiše.

Všichni tři Exerovi se na něj překvapeně otočí.

„C-cože?“ vykoktá Enyl.

„Uznám vás za své bratry. Dostanete tituly, pozemky a budete chránění. Ale nic víc. Nedokážu vám odpustit ani věřit. A přeji si, abyste se už nikdy neukazovali v přítomnosti mé rodiny nebo mě. Dělám to jen, abych očinil to, čeho se na vás dopustil otec,“ řekne Ambriel.

„Rozumím. Akorát mě to mrzí. Vždycky jsem se považoval za dobrého staršího bratra. O Lyryna jsem se vždycky staral, chránil jsem ho a dával mu bratrské rady i objetí, když to potřeboval. Ale u tebe jsem pochybil. Místo, abych se na tebe díval jako na svého mladšího brášku, tak jsem na tebe hleděl jako na nepřítele,“ povzdechne si Enyl.

Lyryn mu položí ruku na rameno.

„Ani nevíš, jak moc jsme ti vděční. Děkujeme!“ pousměje se na Ambriela.

„Ano, děkujeme!“ přidá se i Enyl.

Lord Exer na Ambriela vděčně pohlédne. Je mu vděčný, že je ochotný pomoci jeho synům, i přestože mu udělali to, co mu udělali. Třeba se jeho synové i ožení a třeba je budoucí manžel či manželka bude i milovat.

Ludrun sáhne po papíru, na který něco napíše a poté na něj vtiskne svou pečeť. Zvedne se a přikročí k Enylovi.

„Nikdy ti neodpustím, že jsi vyhrožoval mému choti. Ale když je Ambriel ochotný tě uznat za svého bratra, tak já jsem ochotný dát ti milost a propustit tě z vězení. Tady máš doklad o omilostnění. Předej ho bachaři a můžeš jít,“ podá papír Enylovi.

Ten si ho překvapeně převezme a zabodne do něj pohled. Nezdá se mu to? Opravdu mu král dá milost?

„Já...děkuju!“ málem se vděčností zalkne.

„Taky máš za co! Všichni máte,“ zabručí Ludrun a vrátí se zpátky k Ambrielovi.

Exerovi na něj zírají, ale po chvíli se ukloní a vyjdou z pracovny.

„Myslíš, že jsme udělali dobře?“ zeptá se Ambriel.

„To ukáže až čas,“ pokrčí Ludrun rameny.

***

„Nemůžu tomu uvěřit,“ zašeptá Enyl, když sleduje odcházejícího bachaře, který nese doklad o jeho omilostnění.

„Já taky ne. Budeme oficiálně uznáni jako bratři Druhého krále, dostaneme tituly a pozemky. Nikdo už nám neublíží. Nikdo už nás nebude urážet ani se nám posmívat. Budeme respektováni a uznáváni,“ pověsí se Lyryna na Enyla a v očích se mu nahromadí slzy štěstí a dojetí.

„Pravda. A teď pojďme. Musíme to oslavit,“ usměje se lrod Exer.

Enyl i Lyryn s úsměvem přikývnou a Lyryn se pustí svého bratra. Otočí se na podpatku a do někoho narazí. Dotyčný náraz neustojí a i s Lyrynem spadne. Kolem nich se rozsype několik papírů.

„Ehm, omlouvám se!“ nadzvedne se Lyryn na rukou a pohlédne na osobu pod sebou.

Dech se mu zadrhne, když se střetne s pohledem armádního velitele. Armádní velitel uhranutě zírá do modravých hloubek osoby, která do něj vrazila. Oba na sebe zírají a ani jeden se nemá k tomu, aby vstal. Kouzlo přeruší až lord Exer, který si odkašle. Oba se vzpamatují a Lyryn se urychleně postaví, následovaný armádním velitelem, který začne honem sbírat rozsypané papíry.

V duchu si nadává. Copak je nějaký mladíček zmítaný hormony, aby se nechal takhle unést očima někoho, kdo do něj vrazí? Sesbírá všechny papíry a narovná se. Pohlédne na osobu, která do něj vrazila a strne, když si uvědomí, kdo to je.

„Co tu děláte?“ zavrčí.

„Králové si nás pozvali, aby s námi něco vyřešili,“ zamračí se na něj Enyl a aniž by si to uvědomil, předstoupí před svého bratra, aby ho chránil před případným útokem.

Velitel se zamračí, ale nic neřekne. Exerovi kolem něj projdou a zamíří ven z paláce. Velitel za nimi hledí a pohledem vyhledá postavu Lyryna. Co se ho to zmocnilo za pocit, když mu hleděl do očí? Proč se od něj nemohl odtrhnout? Zatřese hlavou a se zaklepáním vejde do pracovny, aby Ludrunovi a Ambrielovi předložil dokumenty, u kterých potřebuje jejich podpis.

***

„Nechceš se přestěhovat zpátky do naší ložnice?“ zeptá se Ludrun při večeři.

Ambriel odloží vidličku se soustem, které měl u úst a vážně na něj pohlédne.

„Nevím, jestli to není moc brzo,“ odpoví.

„Nechci na tebe tlačit, tohle rozhodnutí záleží na tobě, ale byl bych rád, kdyby ses přestěhoval zpátky. Obzvlášť teď,“ přesvědčuje ho Ludrun.

„Jak to myslíš?“ nechápe Ambriel.

„Nechci tě děsit, ale co kdyby se stalo něco s dítětem, nebo bys začal předčasně rodit? Tam jsi sám a není tam nikdo, kdo by ti případně pomohl,“ vysvětlí Ludrun.

Jistě, skutečně má starosti o dítě a Ambriela, ale ten hlavní důvod, proč chce, aby se Ambriel vrátil do jejich ložnice je ten, že mu tam Ambriel chybí. Bez něj se mu zdá postel příliš velká a studená. Chce mít Ambriel opět v náručí, ráno se probouzet vedle něj, poslochat jeho tiché oddechování ze spánku, dívat se na jeho spící obličej. Vidět, jak se probouzí a jak na něj rozespale hledí.

„Jsou tam stráže,“ namítne Ambriel.

„Ano, za dveřmi. Ale co když na tom budeš tak špatně, že nebudeš moci ani křičet? Jak poznají, že se něco děje?“ zeptá se Ludrun.

Ambriel zaváhá. Je pravda, že by se mu mohlo udělat špatně a stráže by to nemuseli vědět. Ludrun by byl hned vedle něj a mohl by zasáhnout. Navíc s ním prošel už dvěma těhotenstvími, takže by věděl, co dělat.

„Nejspíš máš pravdu. Tak dobře, přestěhuju se zpátky. Ale žádné důvěrnosti!“ zahrozí mu Ambriel ukazováčkem.

„Jistě. Je to jen pro případ, že by se ti udělalo špatně,“ přikývne Ludrun.

Ambriel ho probodne pohledem a poté se začne znovu věnovat své večeři. Brona a lékař si vymění pohledy a nenápadně se usmějí.

„Baba,“ ozve se Lorun a podá Broně okurku.

„Ó moc děkuju!“ usměje se na něj Brona, převezme si okurku a zakousne se do ní.

Lorun se zasměje a zahopsá na své židličce. Moran pro změnu sklouzne ze své židle a přejde k Ambrielovi, kterému se vyšplhá na klín. Položí ruku na jeho břicho. Od doby, kdy na něj sáhl poprvé a ucítil pod kůží nepatrný pohyb ho tatínkovo bříško fascinuje a když může, tak na něj sahá.

Ambriel se na něj usměje a políbí ho do vlásků.

„Mimochodem, měl by ses zítra dostavit ke mně na prohlídku,“ pohlédne lékař na Ambriela.

„Dobře. Stavím se hned ráno. A teď, když mě omluvíte, půjdu si ještě chvíli hrát s klukama,“ vstane Ambriel, vezme syny a odejde s nimi do Moranova pokoje.

Zbylé osazenstvo jídelny za ním hledí. Jakmile se za Ambrielem zavřou dveře, otočí se Ludrun se zamračením na lékaře.

„Je ta prohlídka nutná? Vždyť byl u tebe předevčírem, ne?“ zapátrá v paměti, jestli se nemýlí.

„Věř mi, ta prohlídka nutná je. Výsledky vyšetření, které jsem provedl předevčírem, se mi nelíbí. Miminko se pohybuje méně, než by se očekávalo a také se mi nelíbí tlukot jeho srdíčka. A nejde jen o miminko, ale nelíbil se mi ani Ambrielův stav. Ač to nevypadá, jeho tělo snáší toto těhotenství hůře než ta předchozí. Bojím se, aby při porodu nenastaly komplikace a jeden z nich nezemřel,“ řekne lékař.

Ludrun zbledne. Slova lékaře ho vyděsila. To není možné! Ambriel a dítě musí být v pořádku!

„A-ale Ambriel nevypadal, že by si dělal nějaké starosti,“ namítne.

„On to neví. Neřekl jsem mu to. Stres a strach, že dítě není zcela v pořádku a že může při porodu zemřít, by mu ublížil a mohl by i předčasně porodit. A vzhledem k tomu, jak na tom dítě je, by takhle brzký porod nepřežilo. I u dětí, které jsou na tom lépe, je to problém,“ vysvětlí lékař.

„A co budeš dělat?“ zeptá se Brona.

„Ambriela budu častěji objednávat na kontroly. Také pozvu ostatní lékaře, kteří byli i u předchozích porodů. Kdyby nastaly problémy, tak dítě dostaneme ven a uděláme vše pro to, abychom je oba zachránili. Ale nejlepší by bylo, kdyby Ambriel nosil dítě co nejdéle ideálně až do devátého měsíce,“ odpoví lékař.

„Takže je dobře, že jsem ho přemluvil, aby se vrátil do naší ložnice,“ protře si Ludrun čelo.

„Popravdě je to moc dobře. Alespoň na něj budeš schopný dohlédnout a dá se říct, že už jsi zkušený otec, takže bys nepanikařil, věděl bys co dělat a hned bys jednal,“ souhlasí s ním lékař.

„Hlavně ať jsou oba v pořádku. Každý den se za ně budu modlit a snad je bohové ochrání,“ sevře Brona v pěsti řetízek, který má kolem krku.

Všichni zmlknou a ponoří se do svých myšlenek. Ludrun zhluboka dýchá a snaží se uklidnit. Ambriel odteď musí být v naprostém klidu a on udělá, co bude v jeho silách, aby mu pomohl. Ambriel a jejich dítě bude v pořádku! Musí být!

4.666665
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.7 (hlasů: 6)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 24
Z dálky vypadal les v prvních ranních paprscích přívětivě, vzduch voněl a ptáci...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 31
...všichni andělé padnou... a když svět ztratí naději, zrodí se poslední...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 26
Mimoděk jsem se rukou dotkl stolu a přejel po něm prsty. Na bříškách mi zůstala...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 24
Taichi Opřu se znaveně o zábradlí vyhlídky a nastavím tvář chladivému větru...