So, 02/12/2017 - 20:34
3

Andrew Anderson

   Bylo něco kolem čtvrté, když jsem dorazil před malý krámek, kterému všichni říkali „U babičky“.  Nacházel se hned naproti kavárny, kterou jsem našel k mému překvapení docela rychle. Asi padesátiletá baba v něm prodávala všemožné druhy sladkostí. Vyšla z něj malá, roztomilá holčička. Mohlo jí být kolem deseti let. Byl to ještě prcek. Ihned jsem poznal, že není člověk. Měla výraznou, červenou auru a páchla po sirečkách – což jsem díky mým smyslům mohl cítit na sto honů. Byla vlkodlak, tedy, spíš bych měl říct vlkodlačice, jak si ony sami říkají. Nemám tyhle kreatury rád. Jejich přeměna mi připadá odporná, do všeho se pletou a nemají smysl pro humor. S jedním jsem se dostal do potyčky v pražském baru. Od té doby si od nich dávám raději odstup.

   Natáhl jsem se pro balíček cigaret a na okamžik ztuhl. Upřeně jsem se podíval na číslo, které zdobilo mé zápěstí. Nepěkně zarudlá třiatřicítka. Nikdy nezmizí, ani nemůže. Tahle rána zůstane do konce mého dlouhého upířího života otevřená. Možná bych měl nosit náramky. Takové ty velké, abych se na něj nemusel dívat, kdykoliv si sundám oblečení, nebo vyhrnu rukáv. Nese vzpomínky. Děsivé, které mě pronásledují vždy, když zavřu oči.

   Bílá místnost.

   Stříkačky.

   Bolest…

   „Parchanti…,“ zavrčím si pro sebe a zadívám se směrem ke kavárně. Alexe nevidím. Pevně doufám, že mě nenechá na holičkách. Moje přemítání přeruší hlasité vyzvánění mobilu. Ale kdopak nám to volá? V případě mého syna bych čekal, že spíš napíše, než zavolá. Hovory zkrátka neměl rád. A vůbec vše, co s elektronikou souvisí.

   „Dost neobvyklé že voláš. Máš snad problémy s holkou?,“ pronesu zpěvným hlasem. Odpovědí mi je několik nadávek.

   „No, no. Tatínek se jenom stará. Měj trochu úcty.“ Dětska dnešní doby jsou tak nevděčné, až bych je praštil po hlavě.

   Jeho tón zvážněl.

   „Neříkám to často, ale vážím si toho.“ S těmi slovy jsem hovor ukončil. Je tady. A já si mohl na půl oddechnout. Stálo mě to několika denní přemlouvání, aby přijel. Nerad to přiznává, ale má z podsvětí hrůzu, natož z jeho šéfa. Nedalo se nic dělat. Riskoval jsem kvůli němu vše. Vždyť je to můj syn. Ale je načase, aby mi to něčím oplatil. Stát Alexovi tváří tvář nebude jednoduché.

 

Alexandr Nikolaj Makarov

    Pokuta, pokuta, pokuta. Já se z těch idiotů snad zblázním. Tohle je už za tenhle měsíc pátá – o dvě víc, než u nás má parapolicie. Ano, válku jsme sice ukončili, ale to neznamená, že spolu s kolegou přestaneme soutěžit. Podsvětí prostě musí mít navrch!

   „Můžete mi kurva vysvětlit, co to má znamenat?,“ zeptal jsem se dvou postav před sebou. Jeden z nich byl upír, který se k podsvětí přidal teprve nedávno. Druhý byl šedý mág druhé kategorie.

   Podívali se na sebe, jako kdyby očekávali, že začne ten druhý. Na rozdíl od parapolicie, tady neplatí zákony. Každý si smí dělat, co se mu zlíbí. To ale neznamená, že bude proklínat těhotné matky, jako v případě šedého mága, nebo se krmit z tanečnice u tyče! K přístupu k čerstvé krvi od lidí potřebujete povolení, plus jsou přesně předepsané dávky, aby se nepřekročil limit. U tak mladého upíra jako je Tom, se prohřešek dá ještě chápat. Je u nás nový a neví, jak to chodí. Jeho oči měly zeleno-červenou barvu, což značilo, že se nemrtvým stal teprve nedávno. Neuměl ani rozeznat auru, natož se pohybovat mimo lidskou vnímavost.

   I tak to bylo, stejně jako v případě šedého mága, porušení jedno z nejvyšších zákonů stanovený Radou – jednali v rozporu s vůlí člověka. Proti Radě jsem bezmocný dokonce i já, stejně tak pan kolega z parapolicie.

   Rada je absolutní.

   Teď mu budu muset za tyhle dva pomatence zaplatit dost vysokou částku. Když tak o tom přemýšlím, pokutu by měl dostat i Andrew. I když v jeho případě to nebyl zas takový prohřešek. Navíc není pod mým dohledem, takže by mi to mělo být fuk. Učitel byl naprosto v pořádku a nikdo ho nenačapal. Počkat…Andrew? Svižně se podívám na hodinky. Kurva fix! Jak jsem mohl zapomenout?

   Upír předstoupil a tlumeným hlasem se mi začal omlouvat. Prudce se zvednu ze židle a začnu si oblíkat kabát. Oba na mě hledí zmateně.

   „Tome, ty se přidej k dozoru u brány a Simone,“ hodil jsem po mágovi ostrý pohled. „Ty máš domácí vězení. Opovaž se opustit budovu. S oběma si to vyřídím později.“

   Mág zkřivil obličej. Tom si viditelně oddechl a věnoval Simonovi radostný pohled, při čemž šedý mág prskl tak, že se mladý upír raději stáhl do ústraní.

   Mávnutím ruky jsem otevřel portál. Donesl mě kousek od kavárny, přímo za křovím. Snad tam Andrew nebude dřív než já.

 

Andrew Anderson

   Konečně ho vidím přicházet. Stojím opřený o budovu kavárny a já nemůžu jinak, než se usmívat.  Letmo si prohrábnu vlasy a ujistím se, že gel drží tak, jak má. Myslím, že mě už dávno zaostřil, takže se moc nezdržuju a vycházím ze stínů.

   Přivítá mě obvyklým způsobem – to je celý on. Vždyť tu nestojí více než minutu! Asi mu je zima, což já nemůžu cítit. Moje kůže je studená už sama od sebe a tak mi nehrozí, že bych náhodou promrzl, nebo snad dokonce umrzl k smrti.

   „Vlastně tu jsem dřív než ty,“ usměju se na něj a společně vejdeme do kavárny.

   Objednám nám dvě whiskey. Kouknu na hodinky. Můj syn by tu měl být každou chvíli. Co ho tak zdrželo? Alex se ke mně obrací a vyzívá mě, abych začal.

   „To není tak snadný, jak si myslíš,“ zakroutím hlavou a napiju se whiskey. Koutkem oka zahlédnu dva muže, sedící pár stolů od nás. Černí mágové. Pozval je snad Alex? Ne. Je překvapený stejně jako já, ale nedává to moc najevo. Stále trpělivě čeká, až začnu se svým vyprávěním. Vůbec se jimi nezabývá.

   „Promiň, musím na záchod.“

   Zvednu se ze židle, s tím, že získám čas, než přijde můj syn. Alex mě však pevně chytne za zápěstí. Otočím se.

   „Ne, to nemám v úmyslu.“

   Chvilku prstem přejíždí po jednom místě na mé ruce. Pak vykulí oči a vyhrne mi rukáv. Opravdu jsem si měl pořídit ten náramek.

 

Alexandr Nikolaj Makarov

   „Jdeš pozdě,“ oznámím mu, když ke mně konečně dorazí šnečím tempem. Co má znamenat to vrabčí hnízdo na jeho hlavě? Nakonec to byl pořád ten starý Andrew, jak si ho pamatuju. Usměje se na mě. Dřív? Pche! Nakonec jsem musel čekat já na tebe, drahý! Celou minutu. Nesnáším, když někdo chodí pozdě, i když je to „jen“ o šedesát sekund. Asi jsem to pobral ze školy, kdy mně pozdní příchody mých žáků přiváděli k šílenství.

     Konečně vcházíme do kavárny.

Usedáme k baru a Andrew nám objedná dvě whiskey. Staré zvyky se nezapomínají, že? Při té vzpomínce jsem se pousmál. I po tom všem, pořád mám rád tvojí přítomnost. Svým způsobem se cítím uvolněnější. Ale kvůli tomu tu nejsme, že?

   „Žádné lži,“ varuji ho. „Jestli mi budeš lhát, poznám to.“ Napiju se whiskey. „Tak? Můžeš začít. Poslouchám.“

   Zakroutí hlavou.

   „Lehké nebo ne, na tom nezáleží“

   Trhnu sebou. Nová energie? Ach, to nemyslíte vážně. A to jsem si myslel, že tady budeme mít soukromí.

   Pootočím hlavu a všimnu si dvou černých mágů sedících v zadní části místnosti. Pátá, možná čtvrtá kategorie. Nic, čím bych se měl zabývat. Nakonec i my mágové jdeme občas na pivo, jen tak, jako normální lidé. Kromě vyvinutých schopností se od nich nijak nelišíme.

   Andrew se najednou zvedne od stolu. Aniž bych na něj pohlédl, ho uchopím za zápěstí. Oči upírám do prázdné skleničky od whiskey.

   „Utíkáš? Znova?,“ syknu téměř neslyšně.

   Můj palec nahmatá na Andrewově něco zvláštního. Chvilku po tom přejíždím. Má něco vyrytého do masa. Něco…? Ne. To není možné. Rychle mu vyhrnu rukáv a vykulím oči.

   „Jak si k tomu sakra přišel?“

 

Andrew Anderson

   On to poznává? Docela mě to překvapí. O projektu tedy slyšel. Výborně, nakonec to bude lehčí, než jsem čekal.

   „Dostali mě,“ usměju se. „Projekt „Bestie“ byl obnoven.“

   Moje slova ho asi vyděsila. Vstane a natáhne ke mně ruku. Tohle gesto znám. Kontroluje můj metabolismus magií.  No, jen ať se podívá. Nemám co skrývat.  Když skončí, na moment se zarazí. Povzdechne si a založí ruce do kapes.

   Ano, to je přesně, co jsem, Alexi. Dokážu si přestavit, na co myslí.

   Ne, že bych si ztěžoval, ale občas je to pěkná fuška se kontrolovat.

   „Koukej, chápu, že si naštvaný. Taky bych byl. Ale všechno jsem to dělal kvůli synovi,“ vysvětlím. Synovi, který se ani neobtěžoval sem přijít. To si s ním ještě vyřídím s holomkem.

   „Udělal ten nejhorší možný přestupek – zabil člena parapolicie. Měli právo ho odvést a píchnout do něj to svinstvo.“ Polkl jsem. „To jsem nemohl dopustit. Nabídl jsem se místo něj. Po několika pokusech a konečném úspěchu mě pustili, ale…“

   Zavětřím. Černý mág? Pach se nebezpečně přibližoval. Jeden z mágů se ocitl přímo za mnou. Připravil jsem se, že na mě zaútočí, nebo něco takového. On ale kolem mě prošel, jako bych byl jen vzduch. A…Počkat. Co?! Vzal Alexe kolem ramen a něco mu zašeptal do ucha. Jak se opovažuješ ty pranicotný červe sahat na mého milence? No dobře, bývalého, ale titul milenec pořád zůstává. Alex ho setřásl a zachichotal se. Co to má sakra být? To je make-up co má na tváři? To je nechutný. Kdo je tahle zmalovaná Mánička? Co je to za šukací panenku? Mám chuť toho klauna vzít pod krkem a domluvit mu schůzku s hrobařem. Kdo si myslí, že je? Alex ho chytí za kravatu a dá mu pusu na tvář. Něco mu pošeptá nazpátek, při čemž černý mág zbledl jako stěna. Zasmál se a poplácal Alexe po rameni s tím, že nás nebude obtěžovat.

   Kdosi otevřel dveře.

   „Kde ses do prdele toulal?,“ vyjedu na svého syna. Teď pro změnu zbledl můj syn. Ta zlost ale nepatří jemu. Tahle tedy ne.

 

Alex Nikolaj Makarov

    Ti bastardi s parapolicie projekt znovu obnovili, hm. Krev ve mně vřela. Tohle jim nedaruju! Chceš mi tím říct, že na tobě dělali pokusy? Zhrozím se. Co ti dali do těla?

   Natáhnu k němu ruku a vnitřním zrakem ho zkontroluji. Má štěstí, že je naživu. Vykazuje známky cizí energie. Monstrum je pro projekt přesný název. Protože to dělá. Andrew se opravdu proměnil v monstrum. V žilách mu koluje nebezpečná droga a já pochybuju, zda se jí někdy zbaví. Pevně doufám, že svoje „nové“ schopnosti nebude využívat. Mohl by nad sebou rychle ztratit kontrolu. Povzdechnu si. Jinak to není nebezpečné, řekl bych. Otázka zní, co tím chtěla parapolicie dokázat? Má v plánu ho nějak využít? Proč si sakra nezašel za mnou? Ty jeden upírskej, zmutovanej idiote!

   Ale? Ale co?

   Najednou se za Andrewem objeví Bill, jeden z černých mágů. Ó ne. Zrovna on. Obejde Andrewa a obejme mě kolem ramen. Slizoun jeden. Takový prostě je. „Ahoj, šéfíku. Co ty tady?,“ zašeptá mi do ucha. Na okamžik se setkal s Andrewovým pohledem. Vypařovala se z něj negativní energie a Bill na ni začal reagovat. Hohó! Pustí se do sebe? Věci začínají být velice zajímavé. Bohužel, drahý, nevhodná chvíle.

   Zachichotal jsem se nad představou, jaký by to asi bylo, kdyby se do sebe pustili. Přitáhl jsem si ho blíž a věnoval mu polibek na tvář. Proč jsou všichni tak vysocí? Začínám si připadat jako nějaký šmoula.

   To je otrava.

   Ten polibek byl čistě z postranního úmyslu. A to dát Andrewovi jasně najevo, že jsem mu ještě neodpustil. To je sice hezké, že chtěl ochránit svého syna, ale když měl takové potíže, proč za mnou nepřišel? Žádný přestupek, dokonce ani vražda, není takový, aby si z vás udělali pokusnou myš. To Andrew věděl. Projekt byl ukončen Radou. Parapolicie jednala proti jejím pravidlům.

   Tohle jen tak nenechám.

   „Zmiz,“ přikážu mu. „Mám tady velmi důležitou schůzku, na kterou jsem čekal celých deset let a nenechám nějakého transvestického klauna, aby mi ji pokazil. Rozumíme si?“

   Zasmál se a poslušně přikývl.

   Andrew se dal s někým do řeči. Otočím se a málem vyprsknu smíchy. Vypadá přesně jako on! To je síla. Stejný účes. Ta tvář. Haha! Tak tohle je ta Andrewova mladší verze, hmm.

4.636365
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.6 (hlasů: 11)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 16
Po stmívající se ulici, která vede z místní fakultní nemocnice, jde muž ve věku...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 18
Podle Igiho pokynů dojeli k řadě patrových dvougeneračních domků, ...
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 9
Stojím na náměstí pod vánočním stromem a piju už asi pátý kelímek punče vkusně...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 10
Téměř okamžitě mi došlo, že vběhnout v plné rychlosti do neznámého...