So, 10/03/2018 - 05:29
1

Melodie mobilního telefonu se rozezvučí pokojem, Yuki si protře oči a v polospánku pohlédne na displej. Pootočí hlavu, zrak jí padne na hodiny, na nočním stolku.

„Bré,“ Pusa se Yuki roztáhne, jak zívne. „Nějak brzo na tebe nemyslíš?“ pokračuje v hovoru a pomalu vstává z postele. Hlas v telefonu zní unaveně.

„Ještě jsem nespal. Doufám, že na obřadu neudělám nějakou blbost.“ Yuki překvapeně zamrká a její pohled se odrazí od zrcadla. Lehce se zamračí, ten jeho tón není jen unavený.

„Neboj, udržím tě na nohou.“ Pronese dívka s tichým smíchem, aby uvolnila napětí, které cítí z hlasu ve sluchátku.

„Hele…“ Henry se odmlčí a ve sluchátku je slyšet jen jeho dech.

„Chápu, promluvíme si až mě vyzvedneš.“ Hlas dívky je povzbudivý, tiché vydechnutí úlevy se ozve na druhé straně sluchátka.

„Díky,“ To je vše, co se ozve, než se hovor přeruší. Yuki sleduje svůj odraz v zrcadle. Má toho ještě dost, než se bude moc vydat do hotelu. Vyjde ven z pokoje a směřuje do kuchyně. Misaki sedí u stolu se šálkem kávy. Hnědé oči vystoupají z černé tekutiny do tváře své dcery. „Myslela jsem, že už budeš v hotelu,“ pronese Yuki překvapeně a protočí se ke konvici, aby si také uvařila kávu.

„Za chvilku pro mě přijede auto,“ Misaki se postaví a objeme svou dceru kolem ramen a na okamžik položí svou hlavu na útlé dívčí rameno. Yuki překvapeně povytáhne obočí a opře se zády o matčinu hruď.

„Nervozita před obřadem?“ Pronese mladá dívka ke straší ženě. Ta se oddálí a věnuje své dceři široký úsměv.

„Je to horší než obchodní jednání.“ Přizná Misaki a její tváře se lehce zbarví do nachu. Yuki se otočí čelem k ženě, která jí vychovala.

„Je to skvělý chlap, a s ním vypadáš tak rozzářeně.“ Promluví Yuki a věnuje své mamce široký úsměv a následně i pusu na tvář. Misaki se tiše rozesměje. Její milované dítě jí rozhodně bude hodně chybět. 

Ozve se zvonek ode dveří, Misaki se rozejde ke dveřím. Ve dveřích stojí pár vysokých mužů a Sebastian. Postarší žena lehce povytáhne obočí, gesto, které ty dvě mají naprosto identické.

„Yuki, až dorazí Henry, Sebastian vás odveze.“ Pronese Misaki ode dveří, bez toho, aby s někým z nich pronesla jediné slovo, poodstoupí ode dveří dávající všem vědět, že mohou vejít do skromného bytu. Yuki vykoukne zvědavě ze dveří kuchyně.  První okamžik jí pohled upoutá na jejího budoucího bratra. V mysli se jí objeví několik otázek, ale ani jednu nepoloží.

„Dobře, uvidíme se v hotelu, mami.“ Pronese dívka s úsměvem, který patří její matce a bez většího zájmu zmizí v kuchyni. Není pravda, že by nebyla zvědavá. Nechápe, proč se tu objevily ti chlápci, co vypadají jako by byli z nějaké tajné služby. Koutky rtů se jí lehce pozvednou nad touto myšlenkou. Ovšem Damien je docela známá osobnost, a jako obchodník má nejen postavení ale i nepřátelé, asi. A i když stále neví vše, rozhodně si je mladá dívka jistá v jednom bodě. On svou rodinu chrání všemi prostředky.

 

Zvuk kroků se blíží ke kuchyni. Hlavní vchodové dveře se zavřou. Ještě je několik hodin do obřadu zbývá, a Yuki rozhodně nečekala, že jí bude doprovázet i někdo jiný než Henry. Pozvedne šálek ke rtům.

„Dobré ráno,“ Pronese, když se vysoká postava objeví v malé kuchyni, vyplní skoro celý rám dveří. I když Damien je rozhodně vyšší. Zelené oči pohlédnou směrem k muži, který beze slova projde kolem dívky a posadí se ke stolu.

„Nevypadáš, že by tě můj vpád nějak rozrušil,“ Hluboký, chladný hlas protne tichou místnost. Yuki na muže chvílí hledí beze slova, než se rozesměje, zvonivě, melodicky a upřímně.

„Proč by měl? Dnes se staneš mým bratrem.“ Zavrtí Yuki hlavou, černé vlasy se jí svezou po zádech a orámují její tvář. Sebastian se lehce zamračí, nesouhlasně stiskne čelist. Jeho výraz jako by byl z kamene. Ten zelený pohled ho tak rozčiluje. Odvrátí pohled od dívky a rozhlédne se po místnosti. Rozhodně se nedá říct, že by ty dvě strádaly a ani, že by si žili na vysoké noze. Vybavení bytu je praktické a vkusné.

„Jdu se připravit.“ Yuki položí hrnek s černou kávou před Sebastiana, ten pohlédne na dívku. Ani si neuvědomil, že mu připravila kávu. Dívka zmizí z kuchyně bez otočení, muž sleduje její postavu, než zmizí z dohledu. Pak pohled sklopí k tekutině v hrnku. Minuty odkrajují čas a opět se ozve zvonek od hlavních dveří. Dle zvuků, které se ozývají v bytě, Yuki je v koupelně. Sebastian se zvedne a jde ke dveřím, otevře je a pohlédne na mladíka v obleku Krátce střižené hnědé vlasy, oříškové oči, které prozrazují únavu, ale teď vypadají víc než překvapeně. Dva muži na sebe hledí na prahu bytu.

„Henry?“ Ozve se dívčí hlas z chodby, štíhlé tělo je zabaleno do osušky a v dlaních drží další ručník na vlasy. Oba muži pohlédnou za zvukem hlasu a na jejích tváři i v očích je vidět překvapení nad její přirozenosti.

„Dobré ránko.“ Uculí se mladík, který vejde do bytu a zavře za sebou dveře. Sebastian se vzpamatuje a pohlédne na kluka, o kterém už nejednou slyšel. Pohled bez zájmu, který mu věnuje, než se vrátí zpět do kuchyně. Henry pohlédne na místo kde ještě před okamžikem stála Yuki.

„To máme opatrovníka?“ Uculí se Henry svým typickým úsměvem a rozejde hlouběji do bytu.

„Vypadá to tak,“ pronese Yuki a nakrabatí čelo v zamyšlení, „promiň, netušila jsem, že pojedeme s někým dalším.“

„V pohodě, promluvíme si až bude vhodná příležitost,“ pokrčí rameny mladík a sjede dívku pohledem. „jdu se družit a ty si pospěš.“ Mávne směrem k místu, kde se nachází koupelna. Yuki se zašklebí, „Hodně štěstí,“ popřeje mu od srdce a zmizí za dveřmi koupelny. To, že tu pobíhá v ručníku, před dvěma muži jako by jí vůbec nějak nepřivádělo do rozpaků. Tak Henry je Henry a ten druhý. Yuki pohlédne na svůj odraz v zrcadle a zkousne si spodní ret. Nakonec jen zavrtí hlavou nad nemožnou myšlenkou, i když ten jeho překvapený výraz rozhodně stál za to, aby ho viděla.

Atmosféra v kuchyni není uvolněná, Henry stojí u linky a čeká až konvice cvakne, zalije si hrnek s kávou horkou vodou. Pomalu se přesune na židli u jídelního stolu. Pohlédne na Sebastiana, který bez zájmu sleduje zeď naproti sobě.

„Aha, takhle to myslela.“ Pronese pobaveně Henry, aniž jeho slova směřovala k muži nedaleko od jeho osobnosti. Sebastian pohlédne k mladíčkovi, než svoje oči opět odvrátí. Henry protočí oči v sloup. Oba v tichosti sedí, popíjejí kávu a v jen tlumené zvuky se ozývají bytem.

„Slyšel jsem, že jste si dost blízcí.“ Ozve se hluboký hlas a modré oči hledí na překvapeného mladíka. Ten zamrká jako by se nevěřil svým očím, a uším. Tohle rozhodně nečekal, že by sám od sebe započal rozhovor.

Henry se zašklebí, „Jo, jsme dobří přátelé.“ Zkonstatuje mladíček a úsměvem. Pohled, který mu ten chlap věnuje se mu moc nelíbí, jako by se mu snažil vyčíst jeho myšlenky z hlavy. Ovšem ten přímý pohled vydrží, aniž by ucukl.

„Aha,“ Sebastian odvrátí pohled a zahledí se na hodiny na stěně.

„To je všechno?“ Henry si položí bradu na hřbety dlaní a pečlivě sleduje výraz toho podivně vyzařujícího chlápka. Má z něj neurčitý pocit. Jako by se snažil před světem ukrývat svoje pocity. Jako by ta jeho rezervovanost, odstup měl nějaký hlubší smysl.

Sebastian pohlédne na mladíčka, koutek rtů mu pocukne v pousmání. „Nevykládej si to špatně, jen jsem byl zvědavý, jak to vidíš ty. Nejsem tak prostoduchý abych si hrál s puberťáky. Misaki i Yuki ode dneška budou patřit do mé rodiny. Myslím, že je to vcelku logické ne?“ s každým slovem, které starší muž pronese je jeho hlas pobavenější. Sebastian se nakloní k mladíkovi. „Bavil si se včera dobře? David vypadal docela potěšeně.“ Dodá s lehkým výsměchem, což Henryho naprosto zbaví slov. Jen vytřeštěně sleduje ty modré oči, ve kterých se objevila, jaká si známka pobavení.

„Ehm,“ Henry se narovná a cítí, jak mu hoří tváře, Sebastian mladíčka překvapí ještě jednou, to, když se ozve pobavené uchechtnutí.

Do kuchyně vtančí Yuki, převlečená do jednoduchých, a přesto elegantních šatů levandulové barvy. Vlasy má vyčesány do slušivého drdolu a její pohled padne na ty dva. Sebastian pohlédne na dívku a jeho pobavení okamžitě zmizí. Zmatený výraz se objeví na dívčí tváři, ona střelí pohledem z jednoho na druhého a povytáhne obočí. Sebastian se pomalu postaví a rozejde se ke dveřím.

„Sluší ti to,“ promluví tichý, hluboký, podmanivý a sotva slyšitelný hlas, když kolem ní projde jako by se zařezával do hloubi její duše. Yuki hledí před sebe a na tvářích pocítí horkost. Oba mladí lidé na sebe následně hodí nechápavé pohledy. 

Otevření hlavních dveří a následně zvolání ty dva probere z překvapení. Yuki i Henry na sebe ještě chvíli hledí, a nakonec si oba ve stejnou chvíli povzdechnou a protočí oči v sloup.

„Je divnej.“ Pronesou ve stejnou chvíli a následně se rozesmějí. Všichni tři nakonec vyjdou z bytu a nasednou do auta. Čas se chýlí a je nepřípustné, aby se obě děti hlavních aktérů zpozdili.

 

Obřad byl prostý a přesto skvostný. Nevěsta ve slušivém kostýmku, stejně tak i ženich, který v obleku vedle své novomanželky doslova září.  Je na ně nádherný pohled. Oslava se uskutečnila v tom samém hotelu. Zábava je v plném proudu. Misaki i Damien oba září štěstím, Yuki společně s Henry sedí u stolu a povídají si.

„Yuki,“ dívka se otočí za hlasem své matky, úsměv, který si ty dvě vymění vystačí na tisíc slov. Misaki je zavěšená do rámě svého novomanžela. Yuki na ty dva hledí s radostí.

„Nemusíte tu zůstávat do konce,“ Promluví Damien, na kterém je vidět radost. Dívka oba dva objeme, „nechme mladé, aby se bavili dle svého.“ pronese Damien, když opětuje sevřené jeho nově nabité dcery, ta se rozesměje. Henry tu scénu sleduje a je vidět, že kamarádčina radost je pro něj velmi důležitá. Damien kývne na Sebastiana a ten se odpojí od skupinky neznámých lidí. V doprovodu blondýna míří k rodině. 

„To je dobrý, Henry a já se bavíme.“ Pronese Yuki a koukne na Henryho, který ovšem hledí na toho pro Yuki neznámého muže s lehce pootevřenou pusou. Dívka přistoupí ke kamarádovi a dloubne ho loktem do boku.

„Slintáš,“ Zašeptá tiše do jeho ucha a Henry krátce zamrká. Pohlédne na dívku s jasným zmatením v očích. Yuki si povzdechne a chytne ho za loket.

„Nechcete se nás zbavit, že ne?“ Uculí se na své rodiče, oba dva na okamžik vypadají, jako by byli přimražení, nakonec jen Misaki zavrtí hlavou, cvrkne svou dceru do nosu. Přiblíží se k jejímu uchu. „Jsem šťastná, že mám takovou dceru.“ Její slova jsou tichá a procítěná. Yuki si lehce ošije.

Sebastian se společníkem přistoupí ke skupince. Damien jim věnuje krátký pohled a oba přikývnou. Mladá dívka si toho všimne, našpulí pusu, aby něco řekla. Henry se ošije, což Yuki pocítí díky blízkosti jejich těl.

„Dobře, tak mi mizíme a vy dva moc nezlobte.“ Pronese Yuki s dokonalou intonací, kterou používá její matka, ta na ní hledí překvapeně a následně se celá skupinka rozesměje.

Vysoký blondýn pohlédne na Henryho.  „Zase se potkáváme.“ Úsměv, který věnuje Henrymu by podlomil kolene kde, jaké dívce. Henryho tvář nabírá na barvě, jen mu kývne na pozdrav. „Rád tě poznávám, jsem David.“ Natáhne ruku k Yuki a vyčkává, aby si potřásli. Yuki mu věnuje úsměv a stisknutí dlaně.

„Yuki, ale to víš,“ Pronese s úsměvem a následně se celá skupinka rozejde k východu. Sebastian a David jdou v popředí, za nimi následuje Yuki a Henry. Dívka pohlédne na kamaráda a ten se nepatrně ošije. Ona se usmívá od ucha k uchu, nakloní se k němu.

„Takže tohle ti nedalo spát?“ vydechne do jeho ucha tak tiše aby to slyšel jen Henry ten sebou cukne a následně přikývne. Proti téhle holce stejně nikdy nevyhraje. Má ho tak přečteného až ho to někdy děsí. Yuki na kamaráda mrkne a projde dveřmi vedoucí do haly hotelu.

Pokračuje k východu, na okamžik se zastaví, aby si upravila uvolněný pásek bot, když pocítí, jak jí na zádech přeběhne mráz. Pohlédne směrem, odkud cítila jako by jí někdo pozoroval a jediné co zahlédla byl stín tváře. Tvář, kterou zná tak důvěrně. Postava zmizela ve vteřině jako by se to Yuki jen zdálo, jediné, co zůstalo bylo mrazení, které dívka cítí na svém těle.

 Sebastian se otočí. jeho oči vyhledají dívku, „Necháme tě tu,“ ozve se jeho hlas, což dívku probere z šoku, ona pootočí hlavu směrem k východu a během okamžiku všechny dožene.

 

 Noc pomalu končí a dvě postavy stojí v hotelovém pokoji. Ženská silueta stojí u baru a nalívá do nízké sklenice zlatavou tekutinu. „Jak se očekávalo, byli ve střehu.“ Vysoký hlas protne místnost, muž se pohne a přesune se do křesla. Na tváři má potěšený výraz, až z něj mrazí.

„Kdyby ne, byla by to nuda.“ Hlas muže je spíše lenivý a kontrastuje s jeho výrazem. Výrazem někoho, kdo je naprosto natěšený. Žena projde místností a podá sklenku muži.

„Proč si se nechal vidět?“ Optá se jej, i když jsou už několik let společníky, ona prostě nechápe jeho myšlenkové pochody. Zelené oči se upřou do těch hnědých s takovou intenzitou, že se žena zapomene nadechnout. Ale odpovědi se nedočká, místo toho k ní natáhne volnou ruku a strhne jí do své náruče.

4.875
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 8)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 20
Cítím se trapně. Tenhle pocit nemám zrovna dvakrát v lásce, ovšem zjistil...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 4
„Veličenstvo, je tu posel ze Slunečního království,“ oznámí starý muž po vstupu...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 18
„Chyběl jsem ti?“ broukl Mike s úsměvem, lehce mě líbnul do vlasů a sedl...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 31
Taichi Ráno. S dlouhým zívnutím zamrkám do jasu ranního slunce, které proudí...