Po, 27/08/2018 - 01:10
8

Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 10

Mladík se smaragdovýma očima

 

| Císařství Zarhara, město Rhara, 26. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku.

 (tj. úterý 15. září 2015 zemského času)

 

            Veilaih Reivian kir Rakeila nepocházel z nijak významné rodiny. Měli šlechtický titul. Patřilo jim venkovské sídlo, několik lesů a vinic. Tím to v podstatě končilo. Na významné společenské události je nezvali, a i kdyby náhodou ano, jeho otec by nejspíš pozvánku odmítl. Koneckonců Reivianův otec Veilaih si na podobné věci nepotrpěl. Nikdy nebyl zrovna vzorným synem. Už pro ten skandál, kdy zrušil zasnoubení s princeznou Ianif Marlou kir Kial. Dotyčná mu porodila nemanželského syna, nechala dítě na krku a posléze sama zdrhla se spolkem kočovných umělců. Veilaih s Marlou se tak zapřičinili o nejoblíbenější drb široko daleko, který se od těch časů již náramně přibarvil. 

            Reivianův otec své špinění rodinného jména korunoval přibližně o rok později, kdy se oženil s majitelkou hostince Dornei Milial Mairi. Milial nejen, že nebyla šlechtična, byla o třináct let starší, byla rozvedená, měla už dvě své děti (dceru a syna), dokonce se svým bývalým manželem podnikala a navrch se vůbec netajila svými svobodomyslnými názory.

            Reivian se narodil dva měsíce po svatbě svých rodičů. O tři roky později do rodiny přibyla ještě sestřička. Rei byl tedy od počátku svého života zvyklý fungovat v širším kolektivu poměrně netradiční rodiny, na kterou zlé jazyky velmi rádi plivaly špínu. Ne, že by si s tím dělal těžkou hlavu. Chodil do obyčejné městské školy, měl spoustu přátel, chodil pomáhat na vinici… A to až do dne, kdy se jeho teta dozvěděla, že má výrazný magický potenciál (tímto způsobem absolutně promrhávaný). Teta Naila tak jednoho (ne zrovna krásného) dne přijela, pohádala se s jeho otcem a následně si Reie odvezla a přihlásila ho na studia na Ciartské střední. Šmitec! Vymalováno. 

 

            Tím okamžikem se pro Reie spousta věcí změnila. Myšlenka, že by se z něho stal mág, se mu zamlouvala, ovšem z faktu, že by se zčistajasna měl pohybovat ve vybrané společnosti, se mu ježily chlupy na zátylku. Jeho teta měla velmi krátký čas na to, aby ho naučila alespoň nějakým dvorským způsobům (na venkově to totiž nikomu nepřipadalo zrovna důležité). Rei si z toho vzal především to, že má být uctivý a zdvořilý… Minimálně ke všem, kteří budou mít ve jméně nějaké cir, kir, wast…, protože ti budou zaručeně z výše postavené rodiny než on. Pokusil si zapamatovat ta důležitá jména, ale když tehdy dorazil do Ciarty, sebedůvěrou skutečně neoplýval. To, co se jeho tetě žádným způsobem potlačit nepodařilo, byl jeho výrazný keirský přízvuk, o kterém věděl, že si na něho musí zatraceně dávat pozor… Snad i proto zvláště zpočátku mluvil až úzkostlivě téměř hyperkorektní spisovnou ceirštinou.

            Jelikož nikoho neznal, byl mu spolubydlící přiřazen. Tehdy, když si přebíral své klíče od pokoje, poměrně nedůvěřivě hleděl na jméno v rozpisu: Irdwald Garndrehald wast Tergesard. Když přišel na pokoj, dotyčný už seděl na posteli. Hned postřehl, že jeho spolubydlící je značně nervózní. Rozpačitě uhýbal pohledem, stále si pohrával s prsty a mluvil tiše. Tehdy Reivian usoudil, že když už nic jiného, alespoň nebude za vyděděnce sám. Hlavně, Irdwald ze Sterge mu těžko mohl vyčítat jeho nedokonalou ceirskou výslovnost, natož se mu za ni posmívat. 

 

            Později se Irdwald trochu osmělil a otrkal, přesto zůstal Rei tím, kdo začal vyřizovat zájmy jich obou. Rei totiž se svou nekonfliktní přátelskou povahou neměl problém vyjít s nikým a díky faktu, že byl šlechtic, ačkoli jeho rodinu nikdo neznal (drby z keirského venkova ceirské kruhy opravdu nezajímaly), pročež s ní ani nikdo neměl problém, měl skvělou výchozí pozici, protože se nikomu nestal trnem v oku…

            A pak se k nim připojil Andrail cir Saharia. Reivian si nikdy nemyslel, že by někdo z tak významné rodiny mohl mít zájem právě o jeho přátelství. Tmavovlasý princ nejprve kroužil opodál, pozoroval je… Až za nimi jednoho dne skutečně přišel a zeptal se jich, jestli by se mohl připojit k jejich karetní hře.

            Reivian souhlasil. V první řadě mu jeho zdvořilá povaha nedovolila odmítnout syna sestry ceirského krále, v druhé řadě mu Andrail připadal smutný, takový zvláštně nesmělý. Od té doby začal Andrail vyhledávat jejich společnost, což zejména Irdwald příliš nedoceňoval. Stával se úzkostnějším a zamlklejším. Koneckonců o Andrailovi se vědělo, že naštvat ho nikdo nechce a Irdwald v žádném případě nechtěl skončit jako Trainar Sirtiela.

            Rei si uvědomoval, že jediný důvod, proč Irdwald Andraila trpí, je strach z toho jej odmítnout. Rei sám oproti tomu doufal, že by – třeba – mohl odhalit, co Andraila tak žere… a že by mu třeba dokázal pomoci najít nějaké rozumné východisko. Vždyť Andrail měl vyloženě sebedestruktivní sklony. Reiovi připadalo, že Andrail není ani tak zákeřný nebo zlý jako spíše hluboce nešťastný. Na druhou stranu, čím více šel čas, tím více si Rei uvědomoval, že jediné, čeho docílil, je to, že se stal někým, kdo se snaží mírnit Andrailovy záchvaty vzteku a předcházet problémům… Benevolentnost autorit k chování člena ceirské královské rodiny totiž také měla své hranice.

 

            Události ve Rhaře však překonaly Reivianovo očekávání. Vždyť Andrail se choval, jako kdyby mu naprosto přeskočilo. Což o to, že se pohádal s těmi sourozenci, ale že vzápětí na někoho magicky zaútočí za bílého dne přímo na Rharských slavnostech?! V době vyhrocených konfliktů, kdy na jakékoli projevy násilí jsou zvláště v Zarhaře všichni vysoce citliví?! Jasně, byl to Erianel. Ten rusovlásek fungoval jako roznětka na Andrailovy chatrné nervy, přesto…

            Reivian ohromeně sledoval, jak Andraila zatýkají a odvádí. Pobídl své nohy vpřed a přispěchal ke strážím. Do poslední vteřiny netušil, co chce vlastně udělat.

            „Dobrý den, omlouvám se, prosím – tento mladík je syn ceirské královny. Jde o osobní spor, nechtěl nikoho ohrozit… Mohli bychom to vyřešit domluvou?“ vychrlil. Ani si neuvědomil, že ve svých slovech z Edily udělal vládkyni na úkor jejího bratra. 

            „Zákony platí pro všechny,“ dostalo se mu úsečné odpovědi. „Navíc – ceirský princ? To určitě!“ Znělo to jako odplivnutí. 

            Rei zamrkal. Situace vůbec nevypadala dobře. Co teď?

            Zaváhal jen na okamžik. Otočil se k ještě šokovanějšími Irdwaldovi, který k němu nejistě došel. Reivian v očích svého kamaráda viděl jen nevěřícnost a kupu otázek.

            „Irde,“ vydechl. „Prosím tě, vrať se k vlaku a postarej se o naše věci. Nevím, jak dlouho může trvat toto vyřešit,“ požádal ho. „Děkuju,“ dodal, než se otočil a rozeběhl se, aby dohnal stráže a Andraila.

 

-

 

            Irdwald zůstal stát na místě jako kůl v plotě. Situaci si pořád přehrával v mysli a pořád tomu nemohl uvěřit. Dělo se tu něco opravdu divného. Navíc – postarat se o věci, to se dobře řekne. Irdwald byl v tomto městě poprvé v životě, neznal to tu. Neměl ani ponětí, jak se dostane zpátky na nádraží.

            Registroval, že Erianela a toho druhého kluka se ujala nějaké větší skupina. To pro něj ale nic neřešilo. O něho se nezajímali a Irdwald si ani nemyslel, že by o jeho společnost stáli. Měl by se vrátit na nádraží hned a vyčkat tam? Nemůže to přeci trvat dlouho... Nebo může? Ošil se. Bez Reiviana si připadal podivně bezradný. Co bude dělat, pokud Rei s Andrailem vlak nestihnou?

            Musí ho stihnout! 

 

            Vydal se do davu lidí mezi stánky. Logicky nemělo smysl, aby se pokoušel vracet stejnou cestou. Pochyboval totiž, že by dokázal trefit uličky, kterými je Andrail vedl sem. Jenže v davu lidí se Irdwald také necítil dobře. Jen sklápěl pohled a snažil se dostat na druhou stranu náměstí. Nemohl by tu být někde nějaký ukazatel směru? Nemohl, jak se přesvědčil záhy.

            Pln rozpaků se rozhlédl kolem. Nemůže být tak těžké najít nádraží, nebo ano? Prostě se někoho zeptá. Ale koho? Nikdo z lidí kolem mu nepřipadal vhodný, všichni byli ve skupinách, vypadali, že mají jiné starosti než se bavit s ním… Zmateně ušel ještě pár kroků, když si všiml osamoceného kluka sedícího na lavičce.

            Dotyčný měl vedle sebe položený kožený vak s věcmi. Jeho oblečení tvořila jednoduchá košile a plátěné kalhoty. Měl nazrzle blonďaté vlasy k ramenům a velmi světlou pleť, tváře mu pokrývaly vějíře drobných pih. Pohled upíral do knihy, čelo se mu zamyšleně krabatilo. Irdwaldovi připadalo, že by mohl být přibližně ve stejném věku jako on. S ohledem na barvu vlasů a pleti určitě nebyl místní… Mohl by to být jiný uchazeč?

            Irdwald váhal několik dalších úderů srdce, než se osmělil a vydal se k dotyčnému. Za oslovení nic nedá, ne? 

            „Uhm, dobrý den, ahoj…,“ zadrhl se.

            Kluk k němu vzhlédl. Probodl ho tázavým pohledem smaragdově zelených očí. Irdwald měl zvláštní pocit, jako by mu s nimi prohlédl až do nitra duše. Po zádech mu přejela husí kůže. Divný pocit se pokusil zahnat. Zvlášť, když se na něho zelenooký mladík usmál. 

            „Ahoj,“ odpověděl mu. „Můžu nějak pomoci?“ položil otázku.

            „Ztratil jsem se,“ připustil Irdwald. „Hledám nádraží…“

            „Půjdeš pořád nahoru,“ instruoval ho. „Nemůžeš ho minout.“

            Irdwald se rozpačitě pousmál. „Děkuju…“       

            „Kam cestuješ?“ zajímal se mladík.

            „Do Elbery,“ odvětil mu.

            „Na přijímací zkoušky?“ tázal se ho.

            Irdwald opět kývnul.              

            „Nechceš si přisednout?“ nabídl mu mladík místo vedle sebe. „Jmenuji se Elmiriel,“ představil se.

            Ceiřan. Jak jinak. Jen v Ciartě nestudoval, nepřipadal mu nijak povědomý.  

            „Díky,“ Irdwald přijal místo vedle druhého chlapce. „Já jsem Irdwald.“

            „Těší mě,“ usmál se Elmiriel.

 

            „Takže… ty taky jedeš na přijímačky?“ zajímal se Irdwald.

            Elmiriel se uculil. „Ne tak úplně,“ pokrčil rameny. „Já už tam dva roky studuji, teď nastupuji do třetího ročníku.“

            „Aha,“ Irdwald mimoděk zčervenal. „Hádal jsem ti méně…,“ hlesl omluvně.

            „Nejsi první,“ Elmiriel nepůsobil, že by ho to vyvádělo z míry. „Dělají si ze mě srandu, že pořád vypadám jak žák z nižší střední,“ trhnul rameny.                      

            Irdwald pouze přikývl. Nějak nevěděl, co by měl říkat.

 

            Mladík situaci vyřešil, protože položil zvídavou otázku, která hovor převedla úplně jiným směrem: „Co jsi zatím ve Rhaře viděl?“

            A Irdwald, aniž by se pozastavil nad tím, že dotyčného zná sotva chvíli, se mu svěřil s celým dnešním dnem. Opravdu ho to pálilo na jazyku, potřeboval to ze sebe dostat a mladík byl velmi ochotný posluchač. Irdwald mu popsal naštvaného Andraila, pochod uličkami, bitku se sourozenci…

            „Dvojčata,“ pozastavil se nad tím Elmiriel. „To budou Nelanikovi,“ usoudil.

            „Znáš je?“ ptal se Irdwald zaskočeně. Tedy dávalo to smysl, dvojčata měla elberskou brož a pokud tam Elmiriel studuje... Jen Irdwald si to uvědomil až teď.      

            „Hm,“ potvrdil Elmiriel. „Jsou to nejlepší přátelé Ládimáha Sárnihy.“

            Irdwald nepatrně nadzvedl obočí. Dobře, znělo to jako zarharské jméno. Dokázal si odvodit, podle Elmirielova tónu, že to nejspíš bude někdo důležitý, ale popravdě mu to nic neříkalo.

            Elmiriel zkroutil rty v úsměv. „To je bratranec zarharského císaře,“ vysvětlil klidně. „Mimochodem také jeden z mých spolužáků.“

            Irdwald zesinal. A kamarády někoho takového si Andrail znepřátelil?! To je prostě skvělé!

            „Neboj,“ usmíval se jeho společník. „Dvojčata lidi, kteří se jim znelíbí, dokáží účinně ztrestat i sami.“

            Irdwald ztěžka vypustil vzduch. „Vidím, že jsme měli opravdu kliku,“ hlesl.

            Elmiriel se zasmál. „Pořád to nevysvětluje, kde se tví společníci ztratili.“

            Irdwald si povzdechl, ale dovykládal Elmirielovi celý příběh až po zadržení Andraila a chvíle, kdy ho tu nalezl.

            Elmiriel zamyšleně potřásl hlavou. „Krize ceirského dvora je zjevně vážnější, než se šušká,“ poznamenal.

            „To nedokážu posoudit,“ reagoval Irdwald o něco odtažitěji. Vážně, nebyl kompetentní pronášet takové soudy. 

            Elmiriel to více nekomentoval. Místo toho si vstrčil knihu do vaku a vstal. Své zavazadlo si přehodil přes rameno. „Doprovodím tě na vlak,“ nabídl.

            Irdwald pohlédl na své kapesní hodinky. Skutečně byl vhodný čas vyrazit.

            „Díky,“ usmál se na Elmiriela a vydal se s ním vzhůru prospektem.

            „Ty nepojedeš?“ ptal se.

            Odpovědí mu bylo zakroucení hlavou. „Zatím ne.“ 

 

-

 

            Nacházeli se na stanici ve výslechové místnosti. Dva strážci hlídali u dveří. U stolu proti nim seděl jejich velitel, před sebou měl protokol, který ručně vyplňoval. Reivian i Andrail seděli na nepohodlné židli. Andrail si mnul zápěstí otlačené pouty. Nevypadalo to však, že by se o něco pokoušel. Vlastně působil podivně krotce, zaskočeně. Hleděl do země a mlčel. Reivian nevěděl, jestli za to má být rád. Znamenalo to totiž, že celý rozhovor musel absolvovat on.

            A pan Thársiga, jak se jejich vyslýchající jmenoval, nepůsobil ani v dobrém rozmaru, ani benevolentně a bohužel ani na to, že by na něj udělat dojem úplatek.

            Reivian se mu snažil předložit nějakou rozumnou verzi příběhu. Snažil se vysvětlit, že šlo o osobní spor mezi Andrailem a Erianelem, který neměl nikoho dalšího ohrozit… V žádném případě nechtěli narušit průběh slavností ani ohrozit návštěvníky!

            „Magické souboje jsou ve veřejných prostorách striktně zakázány,“ reagoval vyslýchající úsečně. „Navíc bylo očividné, že jde o prachsprosté zákeřné napadení zezadu.“

            „Mezi panem cir Sahariou a cir Tairou panuje napjatá atmosféra…,“ odvětil Reivian. „Prosím vás, pane, my si uvědomujeme závažnost situace. Pan cir Saharia se nechal unést. Mohl byste prosím přimhouřit oko? Je to přeci jen člen ceirské královské rodiny, nepřejeme si žádné problémy…“

            „Tím spíše by měl jít příkladem,“ pan Thársiga v tom měl jasno a Reivian na to nedokázal nic říct. Hlavně bylo očividné, že vyslýchající vůbec nevěří tomu, že by Andrrail mohl být z královské rodiny. 

 

            „Můžete mi předložit své doklady, pane cir Sahario?“ obrátil se vyslýchající na dotyčného mladíka.

            Andrailovi se na čele objevila vráska. „Nemám je u sebe…,“ hlesl.

            „Co prosím?“ v hlase strážce se objevila ironie.

            „Nechal jsem je ve vlaku,“ odtušil Andrail. „Vzal jsem si s sebou jen peníze, nepředpokládal jsem, že bych doklady potřeboval…“

            Revian zaúpěl jen v duchu. To snad není možné! Jestli něco svědčí o tom, že je Andrail z královské rodiny, jsou to přesně tyto jeho dojmy o světě, které jsou zcela mimo realitu.

            „Stačí mé čestné prohlášení, že se skutečně jedná o Andraila cir Sahariu?“ zeptal se raději. „Své doklady mám…,“ dodal a podal vyšetřovateli svůj průkaz totožnosti.

            Ten ho beze slova přijal, přečetl si informace, prolistoval knížkou, přepsal si údaje…

            „Tím si nejsem zcela jistý, pane kir Rakeilo,“ odpověděl na dotaz a křivě se usmál.  

            „Mám prsten s rodinným erbem,“ ozval se Andrail zachmuřeně.

            „A jak prokážete, že jste ho neukradl? Nebo že je pravý?“

            „No, dovolte,“ ohradil se zprudka.

            Revian mu položil ruku na rameno. Opravdu nepotřebovali, aby se Andrail vytočil a udělal zase nějakou pitomost.  

            „Mohu pro jeho doklady dojít a vrátit se s nimi,“ nabídl vážným tónem.

            „Budiž,“ mávl vyšetřovatel rukou. „Jeho zatím dejte do cely,“ rozkázal strážcům ohledně Andraila. Co on s ním tady. Popravdě si myslel, že když Reiviana nechá odejít, už ho nikdy neuvidí. 

            Andrail rozšířil oči. Šokem se nezmohl na slovo. Do cely?! Jeho?! Jak si něco takového mohou dovolit?!

            „To snad nebude nutné,“ hájil ho Reivian. Přeci se opravdu nemůžou takto chovat k princi! „Je nevhodné, aby bylo s členem královské rodiny takto zacházeno. Ínrit Edila cir Cantaila v budoucnosti jistě zváží kárné kroky vůči va-" Co mu vlastně dává právo odvolávat se na královu sestru? Navíc rharský strážce na to měl velmi jednoznačnou odpověď, kterou jeho monolog utnul:

            „Tady nejsme v Ceiře!“

            Reivian se kousl do rtu.

            „Vynasnažím se být zpět co nejdříve,“ řekl. Spíše jako ujištění Andrailovi. 

            Propustili ho.

 

            Vyšel ven a rozeběhl se k nádraží. Uvědomoval si, že nadávky nic nevyřeší. Reivian ovšem cítil, že jeho trpělivost s Andrailem je u konce. Pohár přetekl. Jemu to za ty nervy nestojí!

            A co hůř, když dorazil k vlaku, nikde neviděl Irdwalda. Jasně, byla tu šance, že jeho kamarád si ještě prohlíží město, ale jak Irda znal, nevsadil by si na to. Co když se mu něco stalo?! Jenže Reivianovi nezbývalo nic jiného, než v Irdwalda věřit. Raději našel Andrailovy doklady, vzal i jeho složku s důležitými dokumenty a řítil se zpátky.

            Možná, že když prokáže Andrailovu totožnost, nechají je konečně jít?

            Možná, že ten vlak přeci jen stihnou…?

            Anebo možná ne... 

 

-

 

            Irdwald stál na nástupišti. Vlak byl připraven k odjezdu. Průvodčí netrpělivě sledoval nervózního mladíka. Jistě, zpoždění nebyla ojedinělá, jenže když ve vlaku máte připojený soukromý vagon „Její Výsosti“ Símtarat Fárimíky, která důrazně sdělila, že si v Elbeře přeje být včas, nechcete čekat na opozdilé pasažéry, byť se jedná o šlechtice z první třídy.

            „Ještě chvíli,“ požádal jej Irdwald. „Jistě již brzy dorazí…“

            Nadějně hleděl k nádražní budově. Známé tváře se však stále neobjevovaly.

            Průvodčí věnoval mladíkovi ještě jednu (kratskou) minutu, než se mu zdvořile omluvil, že déle již čekat opravdu nemohou.

            Irdwald cítil, jak jej ochromil strach. Co by měl udělat teď? Rei spoléhá na to, že se postará o jejich věci. To ale neřešilo, jestli na ně má počkat tady nebo v Elbeře.

            „Rozumím,“ vydechl. Irdwald se musel rozhodnout. „Pomůžete mi prosím vynést z vlaku všechna naše zavazadla?“

 

            Nakonec stál na peroně se všemi zavazadly jejich trojice a sledoval, jak vlak do Elbery opouští nádraží. Srdce mu zděšeně bušilo. Opravdu byl tohle šťastný nápad?

            „To vypadá, že to tvoji přátelé nestihli,“ slyšel klidný hlas.

            Ohlédl se. Elmiriel stál pár kroků od něj, ruce v kapsách a pozoroval ho.

            „Nestihli,“ potvrdil Irdwald.

            „Nemilé,“ hodnotil situaci mladík. Došel k němu a popadl dva z kufrů. „Odneseme to do čekárny,“ navrhl. „Jsou tam lavičky.“

            Irdwald se poprvé vůči mladíkovi zatvářil nedůvěřivě. „Proč mi pomáháš?“ zeptal se ho. Dobře, doprovod k nádraží byl milý, ale tohle už bylo divné…

            Elmiriel se zasmál. „Kdo ví…“

            Irdwaldovi po zádech přejel mráz. Jenže mladík se smaragdovýma očima už kráčel směrem k nádražní budově s oběma Andrailovými kufry.

            Irdwald popadl zbytek zavazadel a spěšně se vydal za ním.

            Napadlo ho, že...

            se možná opravdu měl zeptat na cestu někoho jiného…

 

 

 

Dodatek autora: 

Andrail na Rharu nejspíš jen tak nezapomene... : )) 

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 8)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 6
Volal jsem taxíka, ještě než jsme vyšli z bytu. Naléhal jsem tak moc, že z...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 4
 Drncání přes pražce sílilo a krajina Francie za okny kupé ubíhala jako...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 27
Seděl u jezera a díval se na vodu, jak se v ní odráží měsíc v úplňku...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Ovšem když dívka o nějakou tu chvíli déle zjistila další úžasnou novinku, jakou...