So, 01/09/2018 - 01:13
5

Věnování: 
Pro všechny příznivce Tallantridy : ))

Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 12

Elmiriel

 

| Císařství Zarhara, město Rhara, 26. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku.

 (tj. úterý 15. září 2015 zemského času)

 

 

          Na nádraží se nacházel VIP salonek, honosná čekárna pro významné osoby, ovšem Irdwald s Elmirielem zabrali obyčejnou lavičku v hale. Irdwald tak měl lepší přehled o příchozích cestujících. Pevně věřil tomu, že už to nemůže trvat dlouho a Reivian se konečně objeví. Elmiriel mu dělal společnost. Irdwald pořád nechápal, proč s ním starší kluk zůstává. Přemýšlel, co tím asi sleduje. Jenže Ceiřan se nadále choval mile a přátelsky. Dokonce jim skočil k blízkému stánku oběma koupit plněnou pitu. Až v tu chvíli, když tu voňavou dobrotu uviděl, si Irdwald uvědomil, že má pořádný hlad…

          S každou další uběhlou minutou byl Irdwald nervóznější. Stále těkal očima k hodinám.

          „Proč chceš studovat v Elbeře?“ zajímal se Elmiriel.

          Irdwald se zarazil. „Každý chce studovat v Elbeře,“ opáčil na to.

          Elmiriel se zasmál. „To bych se hádal,“ odvětil.

          „Je to nejprestižnější škola v Zarharském Spolku…“

          „Ano, říká se to,“ odvětil Elmiriel neurčitě. „Pokud se chceš věnovat alchymii a magii,“ dodal.

          „Ano…,“ Irdwald si nepřipadal se svou odpovědí příliš oduševněle, ale popravdě na to neuměl lépe odpovědět. Jeho nejlepším kamarádem byl Reivian, který odjakživa tvrdil, že chce být vystudovaným mágem. Reivian nikdy nepřemýšlel o ničem jiném, vždy o tom mluvil s takovým nadšením, … a Irdwald přijal jeho plány za své. Jenže když teď seděl vedle Elmiriela, připadal mu tento důvod poněkud chabý. Vždyť to vlastně bylo tak, že se na Akademii hlásí jen proto, že nevymyslel nic lepšího. To ale říct nemůže! 

          „Elbera před své studenty klade spoustu překážek. Potřebuješ silnou vůli a motivaci. Její výzvy tě vždy donutí překonávat sám sebe,“ sděloval mu starší kluk klidným hlasem.

          Irdwald se ošil. „Myslíš, že na to nemám?“

          Elmiriel se pousmál. „Nic takového jsem vůbec nenaznačoval,“ ujistil ho. „Pokud je to ale tvá první myšlenka, vypadá to, že si moc nevěříš…“

          Irdwald sklopil pohled k zemi. Do tváře se mu nahrnuly rozpaky. Najednou nevěděl, jak na to reagovat.

          „Hlavu vzhůru,“ reagoval Elmiriel, „Věř mi, že zvládneš více, než si myslíš.“

          Irdwald se ušklíbnul.

          „Proč sis vybral studium na Elbeře ty?“ zeptal se raději.

          Elmiriel pokrčil rameny. „Pocházím z Dalesiany… Připadalo mi, že je to nejlepší způsob, jak pomoci lidem své země.“

          Dalesiana, ceirská zámořská kolonie, se nacházela již několik desetiletí ve válečném konfliktu s Istchárungem, v současné době největší říší silardského kontinentu. Všeobecně se vědělo, že boje na tamní hranici jsou kruté a krvavé. Ceiru tento konflikt stál velké množství zdrojů a financí. 

          Jenže toto nebyla diskuze, do které by se chtěl Irdwald pouštět. Nepřipadal si k tomu kompetentní. Dokonce se i trochu zastyděl, že Elmiriel má takový ušlechtilý důvod, kdežto on…

          „Aha,“ hlesl.

          Elmiriel se stále usmíval, přesto se mu do tváře vkradl vážný stín a v očích se mihlo cosi smutného. Atmosféra mezi nimi zhoustla.

          Oba dva se ponořili do mlčení.

 

          „Irdwalde!“ uslyšeli úlevné zvolání. Mladík okamžitě vzhlédl. Spěšnými kroky k němu mířil Reivian. Tmavovlasý mladík působil uchváceně a vyčerpaně, ale čím více se k Irdwaldovi blížil, tím více se Keiřanova tvář projasňovala. 

          „Reii!“ Irdwald se postavil a šel mu naproti. „Rád tě vidím,“ prohlásil a úsměv opětoval.

          „To i já tebe,“ ujistil ho Rei. „Jsem rád, že jsem tě tu našel.“

          „To je Elmiriel, studuje v Elbeře,“ představil mu Ird svého společníka. „Reivian, můj kamarád,“ obeznámil Elmiriela.

          Třeťák vstal. Potřásli si s Reivianem rukou, pronesli zdvořilostní: „Těší mě.“

          Poté Reivian unaveně padl na sedadlo. „Omlouvám se za komplikace,“ řekl Irdwaldovi. „Vůbec to nešlo dobře…“

          „Kde je vlastně Andrail?“ Irdwald si uvědomil, že princ tu jaksi chybí. Ano, to podezřelé ticho bez Andrailových věčných stížností…

          „Ve vězení,“ vydechl Reivian. „Je to celé na houby…“

          „Cože?!“ nechápal Irdwald. I když jeho škodolibější část mysli nadhodila, že dokonce i na Andraila jednou došlo. 

          Reivian si zničeně prohrábl vlasy. „Nevím, co s tím...,“ přiznal a rovnou se pustil do vylíčení všech faktů. Cestující spíše jen procházeli, nikdo jim nevěnoval pozornost. Navíc hovořili ceirštinou, takže i pokud by někdo zaslechl nějaký útržek jejich konverzace, nejspíš by mu ani nerozuměl. 

          Irdwald pokládal doplňující otázky. Elmiriel pozorně poslouchal.

          „Nemůžou ho tu přeci zadržovat,“ ukončil to Reivian s jakousi nevěřícností v hlase.

 

          „Pan Thársiga je známý pro svoje kontroverzní metody,“ promluvil Elmiriel rozvážně. „Neustále má nějaký vroubek kvůli nedodržení předpisů, jsou na něho různé stížnosti kvůli jeho jednání. Nicméně je to nejlepší vyšetřovatel ve Rhaře, může si to dovolit,“ dodal. „Svým způsobem je smůla, že jste natrefili právě na něj.“

          „Báječné,“ povzdechl si Reivian. „Já v tom Andraila nemůžu nechat,“ vydechl. „Sice se často chová děsně, ale není zas tak špatný… a na tom studiu mu hodně záleží,“ dodal.

          Elmiriel se tvářil vážně. „Popravdě, tato situace je dost nešťastná,“ odtušil. „Jistě, Andrail je členem významného rodu, ale řešení shora bude poměrně zdlouhavé,“ podotkl. „Ideální by bylo ceirskou královskou rodinu a jakoukoli jinou, zejména místní, šlechtu vynechat. Mohlo by to totiž přerůst v dost, řekněme, nepěkný diplomatický konflikt.

          Magický útok možného dědice ceirského trůnu v hlavním městě Zarharského císařství je přesně něco, co by se v žádném případě nemělo nikde rozmazávat. Když uvážíme, že vztahy Ceiry a Zarhary jsou v poslední době poněkud napjaté…“

          Irdwald pohlédl na Reiviana, který působil, že je opět o něco bledší. Opravdu je situace tak vážná? Jen kvůli tomu, že Andrail neudržel chladnou hlavu?

          „Co navrhuješ?“ zeptal se. Ten kluk se v tom zjevně vyznal.

          „Víš, jak funguje soudnický institut ve Rhaře?“ zeptal se Elmiriel. „Je to na mnohohodinovou přednášku. Ale obecně, existuje tu velice komplikovaný systém klasifikace přestupků a trestných činů. Jsou takové, kde stačí napomenutí nebo pokuta. Do těch ovšem magický útok nespadá.

          V případě, že se jedná o čin, který spadá do vyšší než I. nebo II. třídy klasifikace a nižší než VII., existuje něco, čemu se říká institut zrychleného soudního řízení. Prakticky to znamená, že jsi souzen vyšetřovatelem, který tvůj případ vede, Mravokazatelem a členem Rharské městské rady. Pokud se ti nelíbí jejich rozhodnutí, můžeš se odvolat k soudu. Bylo by nejrychlejší, kdyby se Andrail tomuto řízení podřídil a akceptoval trest…

          Problém je, že v období slavností mají všichni docela dost jiných starostí. Bývá zvykem proviněné zadržovat ve vazbě do skončení slavností a teprve pak začít s řízeními. Pokud chcete stihnout přijímačky, museli bychom to poněkud uspíšit… a doufat v jejich shovívavost.“

          Reivian si hluboce povzdechl. Toto mu vůbec nepřipadalo jako jednoduché řešení.

          „Každopádně,“ Elmiriel věnoval pohled hodinám, „Teď už nic nevyřešíme. Nedaleko mám byt, smím vás pozvat k sobě? Tam se domluvíme na dalším postupu.“

          „To by od tebe bylo laskavé,“ řekl tmavovlasý Keiřan. Neuměl si představit, že by teď ještě hledal nějaké ubytování.

          Irdwald neřekl nic. Pořád nedokázal pochopit, proč se Elmiriel v jejich případu tak angažuje. Musí to mít přeci nějaký důvod...

 

          O něco později už se všemi zavazadly kráčeli rharským prospektem vzhůru. Noční Rhara působila půvabně, ale Irdwald ani Reivian ji nyní nedokázali ocenit. Oběma se hlavou honilo příliš mnoho ustaraných myšlenek.

          Elmiriel je dovedl k vysoké vícepatrové budově, která na první pohled zvenku působila obyčejně. Když ale vstoupili dovnitř, Elmiriel se prokázal na recepci a oni přes zdobené dveře vstoupili do prostorné chodby nabízející působivé obrazy na stěnách, schodiště lemované zlatým zábradlím, křišťálový lustr a vstup do výtahu, pochopili, že dojem klamal.

          Irdwald si s Reivianem vyměnili překvapený pohled. Nečekali to. Elmiriel přivolal výtah (jak jinak než uvnitř také bohatě zdobený) a vyvezl je do nejvyššího patra. Zde se nacházely jen jedny jediné mohutné dveře. Těmi prošli do vstupní haly Elmirielova „bytu“. Dřevěná podlaha vytvářela komplikovanou mozaiku. Luxusní nábytek, zrcadla i zdobené dveře předznamenávaly honosnost interiéru.

          „Věci prozatím můžete nechat zde,“ instruoval je Elmiriel vlídně, jejich zaraženého mlčení si nevšímal. To už z jedněch dveří vyšla starší žena. Usmála se.

          „Dobrý večer, pane Elmirieli,“ s lehkou úklonou přivítala zelenookého mladíka. Poté pozdravila i návštěvníky.

          „Dobrý večer, paní Tielo,“ usmál se Elmiriel. „Mohla byste prosím připravit mým hostům k užívání modrý pokoj?“

 

          Po jejím přitakání zavedl Irdwalda s Reivianem do společenské místnosti. Ta mimo jiné nabízela pohodlnou sedačku, křesla, zrcadla, několik obrazů, klavír (lépe řečeno strunný úderný hudební nástroj, který z evropských nástrojů nejvíce připomínal právě klavírní křídlo), vstup na terasu…

          „Posaďte se,“ vyzval je Elmiriel. „Nabídnu vám něco k pití?“  

          Sám se postaral o pohoštění svých neplánovaných hostů. Uvelebil se na křesle a pozoroval dvojici uchazečů o studium na Elberské akademii.

          Reivian se nejistě ošíval. Nikdy se opravdu necítil dobře na podobně honosných místech. Vždyť ten kluk vůbec nevypadal na to, že by si žil takhle… Irdwald mlčel a sklápěl pohled k podlaze.

          „V pořádku?“ zeptal se Elmiriel, kterému proměna u jeho hostů neunikla.

          „Kdo jsi?“ zeptal se Irdwald.

          Elmiriel zvlnil rty v úsměv. „Není lepší se ptát předtím, než se svěříš se všemi útrapami, co tebe a tvé přátele postihly?“ nadnesl klidně. „Kdybych chtěl, mohl bych všechny informace, které jste mi tak důvěřivě poskytli, velice snadno zneužít…“

          „Nepůsobils nedůvěryhodně,“ hlesl Irdwald. Ačkoli i jemu taková slova na obranu připadala chatrná.  

          Reivian neřekl nic. Už se stalo. Elmiriel mu nepřipadal jako někdo, před kým by se měli mít na pozoru… Rhara zřejmě skýtá spoustu ponaučení.

          „Mé celé jméno zní Gelnair Elmiriel cir Cantaila li Neva,“ představil se zelenooký mladík rozvážně. „Jsem druhý syn místokrále Dalesiany,“ dodal na vysvětlenou. „Způsobem jednání Andraila cir Sahariy jsem, přiznávám, hluboce zneklidněn. To však proberu přímo s ním. Za klíčové teď vnímám docílit jeho propuštění s co nejmenším množstvím zainteresovaných osob.“

          „Jak?“ ptal se Reivian.

          „Mám své kontakty,“ odpověděl Elmiriel. Nevypadalo to, že hodlá své tvrzení specifikovat. „Důležité teď je, co panu Thársigovi ráno řekneš…“

 

          Reivian pozorně naslouchal Elmirielovým pokynům. Něco v něm se přeci jen začínalo cítit o něco klidněji. Nakonec je přeci jen štěstí, že Irdwald Elmiriela oslovil... 

 

 

Dodatek autora: 

Irdwald má Reiviana zase zpátky... : ))

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 7)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 9
Biele záclony sa mihotali pri náhlom prívale vetra. V otvorenom okne stála...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 4
Jude stál před školním pozemkem a díval se na několikakřídlovou hranatou budovu...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
„Vole, to muselo bejt úžasné!“ křičel přes celou třídu Len, zatímco krčil svůj...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 3
Ja som debil, prečo som to urobil. Vyčítal som si to celou cestou. Zaparkoval...