St, 19/09/2018 - 20:13
8

Věnování: 
Všem, které to baví číst : )

Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 16

Na stanici

 

| Císařství Zarhara, město Rhara, 26. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku.

 (tj. úterý 16. září 2015 zemského času)

 

 

           Elmiriel s Reivianem dorazili na stanici přibližně o půlsag dříve před časem, který pan Thársiga určil. Jak se dozvěděli na recepci, dotyčný vyšetřovatel tu ještě nebyl. Každopádně to vypadalo, že Elmiriela tu snad všichni znají. Chovali se k němu přívětivě a dokonce jim nabídli, že by mohli počkat v jakémsi „salonku“. Elmiriel to odmítl. Raději šli čekat na chodbu před vyšetřovatelovu kancelář. Posadili se na lavičku. Reivian měl podivný pocit déjà vu. Opět sledoval hodiny na stěně, v duchu odpočítával každý mžik…

           Vyšetřovatel se objevil přibližně čtvrtsag po nich, stále tedy před domluveným časem setkání. Šel sám, s vážným výrazem, koženou brašnou v ruce. Věnoval jim hodnotící pohled.

           On i Elmiriel se postavili.

           „Dobré ráno,“ vydechl Reivian. Ve stejnou chvíli, kdy i Elmiriel zvlnil rty ve zdvořilý úsměv a pronesl vlastní pozdrav: „Dobré ráno, pane Thársigo.“

           Vyšetřovatel se zastavil kousek od nich. Přeměřil si je.

           „Dobré ráno,“ opětoval neutrálním hlasem. „Pane kir Rakeilo, pane cir Cantailo,“ kývl každému z nich. Na Elmirielovi setrval svým zrakem déle.

           „Přišel jsem ve věci případu Andraila cir Sahariy,“ pronesl Elmiriel, jeho tvář náhle působila jako vytesaná z kamene.

           „Ah tak,“ odpověď vyšetřovatele zněla jako syknutí.

           „Vyslechnete mě,“ pokračoval Elmiriel. Bylo to oznámení, nikoli otázka.

           Reivian cítil to napětí, které zavládlo. Opravdu si Elmiriel může dovolit jednat takto? 

           „Pojďte,“ pan Thársiga kývl ke dveřím své kanceláře. Došel k nim a odemkl je. Nechal Elmiriela projít dovnitř jako prvního.

           „Vy zůstaňte tady, pane kir Rakeilo,“ sdělil Reivianovi úsečně, když se Keiřan chtěl vydat za zelenookým mladíkem.

           Reivian se zarazil. „Ale…,“ zaprotestoval. 

           Nebylo mu to nic platné. Pan Thársiga a Elmiriel zmizeli v kanceláři a Reivian zůstal stát na chodbě. Zpytavě hleděl na zavřené dveře. Skvělé. Že on se snaží. Proč mu Elmiriel vlastně včera vysvětloval, co říkat, když si to stejně všechno pořeší sám?!

           Reivian se s povzdechem svezl na lavičku. Hlavně, ať se to vyřeší…

 

-

 

           „Překvapuje mě, že se v tomto případu angažujete právě vy,“ nedopustil si pan Thársiga komentář, jakmile se za nimi zavřely dveře.

           Elmirielova tvář byla chladná. „Považuji tuto záležitost za velice nešťastnou,“ odpověděl odměřeně. Nesedal si. Oba stáli a probodávali se pohledy. 

           „Dotyčný mladík,“ začal pan Thársiga mrazivě, „– a nezajímá mě, jestli je nebo není šlechtic – zaútočil kletbou B třídy na dvě osoby, které k němu stály zády. A to přímo na slavnostech. Ne jen, že je to velice vážné napadení, ale i celkové veřejné ohrožení. Vy především byste si měl uvědomovat, že takové jednání zasluhuje přísný trest.“

           Elmiriel se zatvářil ještě temněji. „Jsem si jistý tím, že Andrail cir Saharia neměl v úmyslu jakkoli narušit průběh slavností ani ohrozit bezpečnost návštěvníků,“ pronesl odměřeně. „Nešlo o promyšlený útok, ale o selhání v afektu. Neútočil na neznámého člověka nebo skupinu lidí, ale na konkrétní osobu, se kterou má dlouhodobější spory. Věřím, že místo je jen nešťastná shoda náhod. Též by se mělo přihlédnout k tomu, že nikdo nebyl nijak zraněn…“

           „Rozumím tomu správně, že podle vás, pane Cantailo, je takové jednání v afektu omluvitelné?“ pan Thársiga nebezpečně přimhouřil oči.

           „Ne, nic takového netvrdím,“ odvětil Elmiriel a pohled mu tvrdě oplácel. „Tvrdím jen, že by se mělo přihlédnout k polehčujícím okolnostem. Domnívám se, že dostatečným trestem pro pana cir Sahariu by bylo napomenutí. Věřím, že samotná skutečnost, že byl zadržen a je vyšetřován, je pro něho velice ostudná.“

           Pan Thársiga nepatrně nadzvedl obočí. „Překvapuje mě vaše donebevolající arogance, se kterou si dovolujete mluvit do rharského vyšetřování.“

           „Pouze se dělím o své myšlenky,“ reagoval. „Věřím, že i vy si uvědomujete, že není příliš vhodné zadržovat syna sestry ceirského krále ve vaší vazební cele. Bylo by velmi nevhodné, kdyby tato událost měla širší diplomatický přesah. Zvláště s ohledem na současnou politickou situaci ve světě.“

           „Nejspíš bylo,“ reagoval suše. „Možná by ovšem bylo lepší, kdyby na to princ Andrail myslel dříve.“

           Elmiriel cítil, jak se mu koutek lehce zkřivil do nepatrného úsměšku. „Bezpochyby,“ přitakal. „Rád bych se za něj zaručil. Ujišťuji vás, že osobně dohlédnu na to, že ve Rhaře již nezpůsobí žádný další incident.“

           Pan Thársiga si odfrkl. „Elmirieli,“ pronesl, „vy toho mladíka znáte osobně?“

           „Nemyslím si, že je to důležité,“ odvětil na to. „Ale ano, účastnil jsem se několika společenských událostí, kde jsem měl příležitost se s Andrailem cir Sahariou osobně setkat.“

           „Přáteli tedy nejste,“ konstatoval pan Thársiga. „Mám pocit, že byste měl velmi dobře zvážit, za koho jste ochotný nabídnout svou pověst.“

           „Zvážil jsem to,“ prohlásil Elmiriel. 

           Odmlčeli se. 

 

           „Osud pana cir Sahariy bude rozhodnut ve zrychleném soudním řízení,“ zkonstatoval Thársiga. Znělo to, jako by to pro něho tímto bylo uzavřeno.

           „Dobrá,“ souhlasil Elmiriel. „Požádal jsem svého spolužáka, aby v této záležitosti oslovil některého z Mravokazatelů a libovolného člena Rady. Měli by v dohledné době dorazit. Věřím, že v tomto případě není třeba na soudní řízení vyčkávat.“

           Vyšetřovatel si ho přeměřil zpytavým pohledem. Přemýšlel. „Dobrá,“ souhlasil odměřeně.

           Elmiriel se pousmál. „Děkuji. Bylo by možné, abychom si já a pan kir Rakeila s panem cir Sahariou promluvili?“ tázal se.

           Pan Thársiga si odfrkl. „Budiž,“ svolil.

 

-

 

           Reivian vyskočil z lavičky v okamžiku, kdy Elmiriel i vyšetřovatel vyšli z kanceláře. Reivian pohlédl na Elmiriela, ale ten se tvářil neurčitě, vůbec mu svým výrazem nepomohl k tomu, aby Reivian alespoň tušil, na čem jsou.

           Navíc vyšetřovatel nevypadal, že by s ním chtěl mluvit. Prostě je oba vedl do jiné části budovy, do výslechové místnosti. I s tou už tu měl Reivian tu čest.

           Opět věnoval Elmirielovi tázavý pohled.

           Elmiriel ani teď nedal najevo, co si myslí.

           „Vyčkejte zde,“ vyzval je pan Thársiga a nechal je tam.

 

           „Co se děje?“ nevydržel to Reivian, když osaměli. 

           „Nepředbíhejme,“ odpověděl Elmiriel.  

           Reivian se zamračil, ale pochopil, že z druhého mladíka teď víc nedostane.

 

-

 

           Andrail ve svém koutku nakonec vysíleně usnul. Nespalo se mu nijak dobře. Probudila ho každá rána, hlasy, chlad, nepohodlí…

           Jakmile se začalo rozednívat, byl již vzhůru. Natlačil se do svého rohu a jen bedlivě pozoroval dění v cele. Oproti večeru si ho nikdo nevšímal. Všichni si hleděli svého a ten Ceiřan pro ně zkrátka přestal existovat.

           Ozvalo se zabušení na dveře. Andrail sebou prudce škubl. Nakonec se ukázalo, že jim jen donesli snídani. Jakousi nevábně vyhlížející kaši. Andrail měl opravdu hlad, ale při pohledu na tu břečku ho okamžitě přešel. To by přeci nedal do pusy! Navíc hromotluk si jeho misku zabral a Andraila by ani nenapadlo se o ni s ním hádat.

           Andrail zakořenil ve svém rohu a rozhodl se splynout s chladným kamenem. Jeho existence by mohla být ukončena právě teď!

           Proč vlastně v té hloupé Rhaře vystupovali? Nic mu to nepřineslo. Vždyť tu ani nic nechtěl vidět. Copak se nemohli prostě jen projít po nádraží, zajít do nějaké blízké restaurace a vrátit se do vlaku? Nemusel by natrefit na ty zatracené sourozence, vůbec by nemusel dorazit na to pitomé náměstí a potkat Erianela. Nemusel by se přesvědčit o tom, že ani Reivianovi s Irdwaldem na něm nezáleží. Ti dva už jsou určitě v Elbeře…

           Ne. Takhle vůbec nemůže přemýšlet. Cítil, že sebelítostivé myšlenky mu vůbec nepomůžou ke konstruktivnímu řešení situace. Dobře, prostě to zvoral. S Erianelem si to měl vyřídit někde jinde, sám, beze svědků…

           Dveře cely se otevřely znovu.

           „Saharia, zvedej se,“ vyzval ho nevrlý hlas strážce.

           Andrail nechápavě zamrkal. Vážně řekl jeho jméno? Ale proč, co se děje?

           Pomalu se zvedl. Kalhoty připravené o knoflíky si svázal k sobě cípy. Jestli ho spoutají, asi si je nebude moci přidržovat. Tak jen doufal, že toto řešení vydrží.

           „Dělej,“ vyzval ho strážce podrážděně. Vážně, ten kluk nejdřív tak vyvádí a teď se mu z té cely snad nechce?!

 

           Spoutali ho a vedli chodbou, pak další. Až vstoupili do výslechové místnosti. Andrail si ji pamatoval velice dobře. Rozhlédl se. Vyšetřovatele tu neviděl. Zato si moc dobře uvědomil, kdo tu je – Reivian. Copak on ho neodepsal?! Něčemu v Andrailově nitru se tomu zdráhalo uvěřit, jinou část zaplavovala úleva. Reivian mu pomůže… Co mu ale trvalo tak dlouho?!

           Jenže potom si uvědomil, kdo je ten druhý člověk, který tu s Reivianem stál – Elmiriel cir Cantaila li Neva, druhý syn místokrále Dalesiany!

           Andrail rozšířil oči. Rázem si uvědomil celou řadu věcí – byl přiveden strážemi, je spoutaný, vypadá děsně – jeho kalhoty drží snad jen silou vůle a stejně jako košile jsou celé špinavé a dokrčené, z jeho vesty se stal nejluxusnější hadr na světě (a taky jim ho tam nechal), navíc určitě příšerně páchne… A hlavně, to, že tu Elmiriel je, musí znamenat, že ví o všem, co se stalo.

           Andrail cítil, jak mu srdce vynechalo snad několik úderů. Zmocnila se ho horkost, najednou měl pocit, že se nemůže nadechnout. Taková potupa! Takovou hanbu před někým z druhé linie královské rodiny prostě nemůže přežít!

            Ani pořádně nevnímal, že ho stráže dovlekli k židli, na kterou se svezl. Sklopil pohled a zahleděl se na desku stolu. To se má opravdu právě teď přimět ke konfrontaci s Elmirielem?! Právě s ním?! Vždyť na něj od všech z rodiny vždy slýchal jen samá superlativa.

 

           „Andraile!“ byl to Reivian, který jako první našel hlas, a rychlými kroky se vydal až k němu. „Jak ti je? Jsi v pořádku?“

           Andrail vzhlédl k němu. Reivovy hnědé oči působily ustaraně.

           „Kdes byl tak dlouho?“ vydechl Andrail.

           Vzápětí vnímal, jak Reiův výraz ztvrdl. Rei pevně semkl rty.

           „Možná bys měl prokázat trochu vděku,“ ozval se Elmiriel. „Reivian tu proběhal půlku města ve snaze ti pomoci… A ještě pořád není jisté, že to pro tebe dopadne dobře.“

           Andrail cítil, že cosi v jeho žaludku ztěžklo. Uvědomil si, že má strach. Ne! V žádném případě nesmí dopustit, aby to s ním Rei vzdal! Nemůže o něj přijít! Nechce udělat stejnou chybu jako s Lisim…

           Jen Elmiriel by tu opravdu být nemusel. S ním se nedokázal vypořádat. Rozhodl se ho ignorovat.

           Hleděl Reivianovi do tváře.

           „P-, pr-,“ polkl. „Promiň,“ vydechl na třetí pokus. Sklopil zrak a opět se zadíval na desku stolu. „Jsem rád, že jsi tu,“ to se mu přiznávalo o něco lépe, i když to bylo jen tiché, téměř neslyšitelné zamumlání. Vždyť si celou dobu přál, aby se Rei konečně ukázal. Jen měl pocit, že cosi v něm se chce zase rozbrečet. A to si přeci nemůže dovolit. Teď ne!

           „Dobře,“ řekl Rei. Jeho hlas zněl zvláštně. Andrail takový tón u něj nedokázal rozeznat.

           „Hlavu vzhůru,“ dodal Rei a dokonce mu položil ruku na rameno. Andraila napadlo, že je s podivem, že se toho kusu hadru, co má teď na sobě, Rei neštítí. „Dopadne to dobře,“ ujišťoval ho Reivian.

           Andrail na to nic neřekl. Vždyť to celé bylo tak neskutečně trapné! A k vzteku. 

 

 

Dodatek autora: 

Tak... Jak asi dopadne Larnš s Irdwaldem? :D 

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 9)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 11
Královna se den co den snažila zachytit svého syna a najít odpovědi na své...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 13
Znáte ten pocit, kdy se vám nechce nic dělat? Jen tak ležíte, užíváte si tu...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 4
(Tajemství různých životních situací spočívá v tom, že se je nikdo nedoví...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 16
Známý obličej svítí v šílenství kolem jako maják v bouři. Záchytný bod, k němuž...