Po, 29/10/2018 - 12:08
7

Věnování: 
Pro všechny, které to baví číst : )

Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 20

Hlídka

 

| Císařství Zarhara, město Labra, 27. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku.

 (tj. úterý 16. září 2015 zemského času)

 

          Čas u mola téměř neubíhal.

          Trojice mladíků se usadila na kamenných schodech a znuděně hleděla na vodní plochu.

          S každým dalším mžikem byla větší a větší tma…

          Světlo! Loď! Připlouvala blíže.

          Miža vyskočil na nohy a rychle vstoupil na molo. Zamával na plavidlo.

          „Kam potřebujete?“ zavolal na ně z paluby muž s plnovousem.

          „Do Elbery!“ zakřičel mu v odpověď.

          Muž se poškrábal na bradě. „Tam už nepoplujem,“ odpověděl. „Snad ráno,“ dodal. Udělil povely své posádce a loď se opět začala vzdalovat.

          Miža konsternovaně hleděl na odplouvající plavidlo.

          Jak jako, že tam už nepoplují?!

 

          „Vypadá to, že máme smůlu,“ ušklíbl se Naži, který se ani nenamáhal zvednout ze svého místa.

          „Zjevně,“ odtušil Miža otráveně a vrátil se za nimi.

          „Tak co? Jaká je šance, že tu mají nějaký hostinec?“ nadnesl Naži jinou otázku.

          „Evidentně tu mají tolik turistů, že nevědí, co s nimi,“ odfrkl si Miža.

          „Třeba jsme jen přijeli ve špatný čas,“ usmál se na ně Alž.

          Naži protočil očima. „Já nevím jak vás, ale mě to tady pěkně sere!“ prohlásil podrážděně.

          „Jsme dva,“ ujistil ho Miža. „Měli bychom vymyslet, kde strávíme noc…“

 

          Než začali zvažovat možnosti, přerušil je zvuk kol. Po cestě právě přijeli dva kluci v jejich věku. Zastavili. Ten statnější z nich slezl a zkoumavě se rozhlédl, věnoval jim pátravý pohled.

          „Čekáte na loď?“ ptal se. „Kam potřebujete?“

          Miža usoudil, že na zdravení si tu asi opravdu nikdo nepotrpí.

          „Dobrý večer,“ řekl se zvláštním důrazem na pozdrav. Přitom se postavil tak, aby nově příchozím stál čelem a zároveň měl oba dva své společníky až za sebou.

          „Ano, čekáme,“ odpověděl na dotaz. „Potřebujeme do Elbery. Bohužel, ta jediná loď, co kolem před chvílí plula, tam prý namířeno neměla.“

          „Jasný,“ kývnul kluk. Nevypadalo to, že by ho informace nějak vyvedla z míry. „Tak to už teď asi nic. Mimochodem, do Elbery chceme taky,“ informoval je. „Jsem Eniláh, stačí Ena,“ představil se. „Můj bratranec Niráh,“ ukázal na druhého chlapce, který jim věnoval zdvořilý, byť poněkud nejistý úsměv.

          „Dobrý večer,“ pozdravil je Niráh.

          Miža si ho kriticky přeměřil. První člověk, co u jezera Elha zdraví! To nebude jen tak.

          „Jsem Miža,“ představil se rovnou domácí podobou, opravdu si totiž nemyslel, že je nutné Zarharce trápit s celým čadžiršským jménem. „Mí bratři – Naži a Alž,“ ukázal na své společníky.

          „Bezva,“ kývnul Eniláh. „Jedete na přijímačky?“ vyzvídal.

          „Ano,“ odpověděl Miža. Připadalo mu však, že toto aktuálně není to nejdůležitější téma.

          „Víš, jakým způsobem to tu jezdí?“ zajímal se raději. „Tušíš, kde se tu dá přespat?“

          „No…,“ Eniláh se uchechtl. „Pokaždé jinak,“ přiznal. „Ale v klidu, vždycky něco nakonec pojede…,“ ujistil ho. (Mižovi povážlivě zacukalo v obočí. To snad nemyslí vážně!)

          „Je tu blízko taková noclehárna,“ sdělil jim Eniláh. „Tam se dá vlézt a přenocovat.“

          Miža věnoval pohled svým „bratrům“.

          „Tak veď,“ vyzval Enu.

 

          Noclehárna, jak to Eniláh nazval, ve skutečnosti byla jen jakási dřevěná bouda. Uvnitř po celé jedné délce vedla široká dřevěná lavice a tím interiér končil. Tedy, pravda, ještě tu byla jedna olejová lampa, kterou si pětice kluků rozsvítila.

          Miža se tvářil nečitelně. Naži své otrávení dával najevo rozmrzelým výrazem. Alž se usmíval.

          „Střechu nad hlavou bychom měli,“ nadnesl blondýn optimisticky.

          Naži ho probodl pohledem, ovšem neřekl ani slůvko.

          Niráh dovnitř vstoupil jako poslední. Zůstal stát obezřetně u dveří a jen sledoval ostatní.

          Eniláh se křenil. Tak snad to jednu noc všichni vydrží, ne?

 

          Nanosili dovnitř zavazadla a uklidili je do rohů. Kola zůstala venku.

          Trojice si zabrala pravou část pryčny a rozložila si na svou část dlouhé černé pláště. V rohu skončil blondýn, místo vedle něho si zabral Naži a Miža tak opět tvořil hradbu mezi ostatními a svými „bratry“.

          Roh na druhé straně pryčny připadl Niráhovi. Ten působil, že si potřebuje někam zalézt. Ena se tak ocitl vedle Miži.

          Všichni se vzájemně hodnotili pohledy, ale nevypadalo to, že by kdokoli z nich měl skutečnou náladu na rozhovory.

          „Budeme držet hlídky,“ rozhodl Miža.

          Eniláh nadzvedl obočí. Hlídky? Tady? A kdo čeká, že je tu přepadne? Pstruzi a parmy?!

          Nepůsobilo to ale, že by to tomu klukovi mohl vymluvit.

          „První hlídku držte vy dva,“ vyzval Miža Eniláha s Niráhem. „Pak vzbuďte mě,“ požádal je. „Poslední budou Naži s Alžem,“ určil pořadník. Nikdo nezaprotestoval…

 

-

 

          Bylo pět a půl místního času (tedy 4:20 zemského).

          Miža seděl na dřevěných schůdcích vedoucích ke dveřím do noclehárny. Lampu měl postavenou kousek od sebe. Byl zachumlaný do svého pláště. Zamyšleně hleděl do krajiny kolem. Popotáhl z cigarety a vyfoukl dým.

          Dveře za ním vrzly. Ven potichu vyklouzl Naži a přisedl si vedle něj.

          „Už před půlsagem jsi nás měl vzbudit,“ prohodil.

          „Nejsem unavený,“ reagoval Miža. „Říkal jsem si, že vás klidně můžu nechat prospat.“

          „Nesmysl,“ odfrkl si Naži. „I ty se potřebuješ vyspat,“ prohlásil a bez dovolení si vzal cigaretu z krabičky. Zapálil ji vlastním zapalovačem a popotáhl.

          Miža jeho slova nekomentoval.

 

          Seděli vedle sebe mlčky. Kouřili. Vítr si hrál ve větvích a vlnil jezerní hladinu.

          „Opravdu seš si jistý tím, že chceš dělat přijímačky do Elbery?“ prolomil Miža ticho.

          Naži si odfrkl. „Samozřejmě,“ ujistil ho. „Nezačínej s tím!“ varoval ho. „Své jsem ti už řekl.“

          „Jen si myslím, že bys tu nabídku měl pořádně uvážit,“ mínil Miža. Neměl v úmyslu od tohoto rozhovoru upustit.  

          Naži si povzdechl. „Přemýšlel jsem nad tím velmi důsledně, Mižo,“ odvětil.

          „Potom nerozumím, co ti není zřejmé na tom, že lepší nabídku ti na tomhle světě nikdo nedá, …“

          „Poslouchej!“ přerušil ho. „Je to vážně směšně jednoduché – prostě se nechci stát Malířem,“ Nažiho hlas zněl rozhodnutě. „Je mi úplně jedno, jestli je to pocta, jestli mám talent, vlohy, všechny ty blbý kecy… Nemám na to povahu,“ ušklíbl se.

          S Mižou se střetly v souboji pohledů.

          „Že tahle cesta pro mě nepřipadá v úvahu, vím od chvíle, kdy jsem se seznámil se zněním Malířského slibu,“ Naži zkřivil rty v úkřen. „Nikdy bych se nemohl zavázat Společenstvu způsobem, jaký požaduje,“ řekl. „Jejich hodnoty mi nejsou vlastní… Jsou to hrozné srance!“

          „Ale…“

          Naži obrátil oči v sloup. „Vím, že to myslíš dobře,“ ujistil ho. „Ale sklapni už. Sereš mě tím.“ Odvrátil pohled a raději popotáhl z cigarety.

          Miža přimhouřil oči. „Já jen nechci, abys litoval…“

          Naži se zasmál. „Proč bych měl?“ opáčil. „Já ti něco povím, ano?“ opět se zadíval na svého společníka. „Nemůžu se stát členem nějakého pitomého uskupení… A to i z toho důvodu, že má loajalita patří jenom tobě!“ hleděl mu přímo do očí, když svá slova pronášel. Jeho hlas byl vážný, tón sebejistý.

          Miža se zamračil. Takové prohlášení odmítal přijmout. „Nesmysl,“ reagoval. „Co ode mě, pro magii, očekáváš?“

          „To mi je celkem u prdele,“ odtušil upřímně. „Je mi fuk, co máš v plánu… Roznášet chaos, srovnat Čadžiršu se zemí. Do toho. Budu tě následovat.“ V očích mu plál oheň. „Nebo jestli se někdy přihlásíš ke svému skutečnému jménu, klidně…“

          „Zrovna to by byla pěkná blbost,“ mínil Miža s despektem. „Ani na jednu z těch věcí nemám právo,“ dodal. „Nechci nic ničit, chci…,“ spolkl zbytek věty. Ne, na podobná prohlášení určitě nenastala vhodná chvíle.

          Naži se uchechtl.

 

          „No, hlavně teď musíme doufat, že se do té debilní Elbery vůbec dostaneme,“ změnil Naži téma. „Asi by mě hodně nakrklo, kdybychom prohráli tak blízko cíle.“

          „Uvidíme ráno,“ zkonstatoval Miža. „Vážně si nechceš jít ještě lehnout?“ pátravě se na Nažiho zahleděl.

          „Ne?“ reagoval ten. Kriticky sledoval zívnutí, které se Miža neúspěšně snažil zakrýt. „Padej spát,“ vyháněl ho. „Já to tady zmáknu.“

          Miža zaváhal.

          „Trochu důvěry,“ zakroutil nad ním hlavou.

          „Dobře,“ rezignoval Miža. Típnul cigaretu, odhodil nedopalek a zmizel v boudě.

          Naži se spokojeně uchechtl na oblohu s hvězdami.

          Uvidí se, co jim přijímačky přinesou… Věděl, že buď se dostanou všichni tři, nebo z nich nenastoupí ani jeden.

 

 

Dodatek autora: 

Miža s Nažim si povídají... : )

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 5)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 5
Charles seděl ve voze taženém dvěma statnými grošáky. Jeli už asi dvě hodiny a...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 23
„Sakra, René, seš už schopný si pamatovat začátek? Na pátou dobu! Zpíváš až na...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 5
„Ako dlho to bude ešte trvať?" poklepával si Matt prstami po stole. „Je...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 29
Zívl si, ale ne protože by byl unavený, spíše trochu znuděný. Měl tu sraz, měl...