Út, 30/10/2018 - 14:41
5

Věnování: 
Pro všechny, které to baví číst : )

Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 21

Likiar a Šárči

 

| Císařství Zarhara, město Elbera, 20. den – 30. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku.

 (tj. středa 9. září – sobota 19. září 2015 zemského času)

 

         Alchymistická akademie v Elbeře má renomé nejprestižnější vysoké školy magie v zemích Zarharského spolku. Studium na ní je tříleté. Už po prvním ročníku student skládá magisterské zkoušky III. řádu, po druhém roce studia se podrobí magisterským zkouškám II. řádu a v závěrečném ročníku skládá magisterské zkoušky I. řádu. Ti nejlepší mohou na Elbeře zůstat na čtvrtý rok studia, který je uzavírán Mistrovskými zkouškami.

         Aktuálně do „mistrovského ročníku“ nastupovali čtyři studenti. Dvěma z nich byli: Šárči Tižara (drobná blondýnka s modrýma očima, starší sestra jednoho z druháků  - Zandriše) a Likiar cir Nariana (vysoký mladík s dlouhými rezavými vlasy nošenými v ohonu a zelenýma očima, které schovával za obroučkami brýlí). Oba společně seděli v kanceláři hlavní budovy Akademie nacházející se v centru města Elbera a měli na starost registraci příchozích uchazečů.

 

         Jak je známo, každý zájemce o studium na Elberské Akademii se nejpozději do 29. dne IV. měsíce (tj. 19. září zemského času) musí hlásit na patřičném místě, tj. právě u nich. Důležité je i datum, od kdy je možné se hlásit! Tedy od 20. dne IV. měsíce, od jedna tři místního času (tj. od 9. září, 14:00 zemského času).

         Možnost zápisu byla vždy odpoledne od jedna tři do dvě tři místního času (tj. od 14:00 do 18:00) a dopoledne od šest tři do jedné místního času (tj. od 10:00 do 12:00).

         Každému uchazeči nasadili kovový náramek s číslem (a sice podle pořadí, ve kterém se přišel zapsat) a zapsali jej listinu. Číslo bylo klíčové, protože ve všech dalších částech přijímacích zkoušek dotyčný uchazeč figuroval právě pod tímto číslem. Každému uchazeči dali obálku obsahující potřebné dokumenty s pokyny a též si u nich mohl zakoupit brožurku o Akademii (těch byl pouze omezený počet).

 

-

 

         Hned zkraje zápisu, tedy 20. IV. odpoledne dorazilo sedm studentů.

         Jako první do kanceláře vešel Moriaian Lisiantar cir Saharia. Likiar si ho prohlížel poměrně nedůvěřivě. Čekal různé lidi, ale svého bratrance (jelikož jejich matky byly sestrami) skutečně ne.

         Lisi se na ně přátelsky usmál a předložil pozvánku k příjímacím zkouškám.

         Zatímco Šárči zajistila veškeré náležitosti (včetně prodeje brožurky, o kterou Lisi projevil zájem), Likiar se musel podívat do svých materiálů, aby si ověřil, že ho opravdu nešálí zrak. Lisiantarovo jméno se mezi uchazeči objevilo teprve nedávno.

 

         Nakonec mu to nedalo.

         „Nechtěl jsi studovat práva?“ ptal se s tázavě nadzvednutým obočím, když už veškeré formality zápisu měli za sebou. S širší rodinou se sice prakticky nevídal, ale zrovna toto věděl jistě.

         „Chtěl,“ pokrčil Lisi rameny.

         „Co tě donutilo změnit názor?“ zajímal se Likiar.

         Lisi zvlnil rty v úsměv. „Usoudil jsem, že tři roky bez svého kluka by bylo příliš mnoho,“ prohlásil.

         Šárči překvapeně vykulila oči. Likiar se zatvářil zaskočeně. „Tvého kluka?“ tázal se opatrně, jako by čekal, že se přeslechl.

         „Přesně tak,“ potvrdil Lisiantar. „Slyšel jsi o tom ‚skandálu v Ciartě‘?“ tázal se značně obezřetně.

         „Ne,“ ujistil ho Likiar, který se snažil vrátit k diplomatickému výrazu. Drby z Ciarty šly mimo něj. „Zato jsem slyšel, že jsi zasnoubený s ceirskou princeznou…“

         Lisiantarův výraz potemněl. Přeměřil si bratrance kritickým pohledem a pak si povzdechl.

         „Ne, to nejsem,“ ujistil ho. „K žádným zásnubám nikdy nedošlo. A já v žádném případě nemám v úmyslu princeznu Aliriu pojmout za manželku.“

         Likiar nepatrně nadzvednul obočí. „Slyšel jsem o tom hovořit jako o hotové věci…“

         „Teta Edila to nejspíš jako hotovou věc vidí,“ připustil Lisiantar rezervovaně. „Každopádně teta Edila nemá nejmenší právo mi organizovat život. A to, s kým chci být, si rozhodnu sám.“

         Likiar si uvědomil, že do Lisiantarova tónu pronikla značná podrážděnost.

         „Také jsem o těch zásnubách slyšela,“ ozvala se Šárči zdráhavě.

         Lisiantar věnoval blonďaté dívce zkoumavý pohled.

         „Mluvilo se o tom na narozeninové oslavě natiršského císaře,“ vysvětlila.

         Lisiantar ztěžka vydechl.

         „Dokonce jsem už slyšel spekulace, že jako choť princezny Alirie by ses mohl stát ceirským králem…,“ dodal Likiar.

         Lisiantar ho propálil pohledem. V jeho výrazu se objevilo něco naprosto odmítavého.

         „Je to docela logické,“ odtušil Likiar. „Odhaduji, že by to bylo jedno z nejelegantnějších a nejméně problematických řešení ceirské následnické krize...“

         „V žádném případě,“ sykl Lisiantar. 

         Likiar se zamračil. „Bojím se zeptat, ale… kdo je tvůj přítel?“

         Lisiantar zaváhal. „Musím odpovídat?“

         „Buď tak hodný,“ vyzval ho brýlatý mladík.

         „Erianel cir Taira,“ prozradil to jméno.

         „Bál jsem se, že to řekneš,“ povzdechl si Likiar. „Lisi… Nemůžeš dát košem princezně Alirii kvůli Erianelovi. Uvědomuješ si, do jaké pozice tím dostaneš Aniriana cir Tairu?“

         Lisi přimhouřil oči. „Já půjdu,“ usoudil. „Své rady si můžeš strčit víš kam. Každopádně – podle mého názoru – je Anirian ten poslední, komu by můj vztah s jeho bratrem trhal žíly. I když tuším, že tvému otci by to asi ztížilo pozici…“

         Likiar se zamračil.

         „Děkuji za rozhovor. Omluvte mě prosím, na shledanou,“ rozloučil se Lisiantar a zmizel z kanceláře.

 

         Likiar si povzdechl. Promnul si čelo. Zápisy sotva začaly a on už měl pocit, že to přinese jen kupu problémů.

         „Budeš s ním o tom ještě mluvit?“ zajímala se Šárči.

         „Nevím, uvidím…“

         „Možná bys to měl nechat na nich,“ nadhodila.

         „Hm…“

         „Jak moc myslíš, že by to uškodilo tvému otci?“ zeptala se.

         „Těžko říct,“ odtušil. „Vztahy jsou velice napjaté… Záleží na každém zakolísání. Popravdě se mi celkem líbila možnost, že by se Lisiantar stal králem. Spoustu věcí by to vyřešilo. Ale ne, on si postaví hlavu. Mít milence je nevhodné samo o sobě, ale veřejně přiznat vztah s Erianelem… Právě s Erianelem! Jako by kolem cir Tairů bylo skandálů málo…“

         „Říká nemanželský syn Velmistra cir Tairy,“ ušklíbla se Šárči.

         „Přesně o tom mluvím,“ odfrkl si Likiar. „Nemanželský syn, zvrhlý synovec, … Pomluvy o oživování mrtvých. Je toho trochu moc na jeden rod.“

 

         Neměl ale příliš času se Šárči své úvahu probírat, protože vzápětí dovnitř vstoupila pětice studentů z Vyšší střední školy alchymistické v Kárize – co se týče pověsti, tak zarharské obdoby Ciartské střední. Pět tmavovlasých a tmavookých lidí, pět zvučných příjmení, tři chlapci, dvě dívky. Zapsali je, dotyční odešli.

         To odpoledne, spíše ke konci, dorazil ještě kluk pocházející přímo z Elbery – Azráh Dazráhír Gilamaha.

         A potom se dalších několik dní nudili, protože další studenti se jim do kanceláře začali trousit až 26. IV. odpoledne. Čas mohli využít studováním složek uchazečů.

         Ten, koho Likiar obzvlášť očekával, dorazil až dopoledne 26. IV.

 

         Erianel cir Taira přišel v doprovodu neznámého mladíka.

         „Dobré ráno,“ zazubil se na ně dotyčný. Erianel svůj pozdrav pronesl mnohem rezervovaněji.

         Likiara vůbec nepřekvapilo, že Erianel, potom, co mu věnoval jeden delší pohled, zamířil k Šárči.

         K němu se vydal ten druhý mladík.

         S úsměvem mu podal pozvánku.

         Likiar se zadíval na to jméno. Pamatoval si ho. Utkvělo mu v paměti hned v první chvíli, kdy si projížděl seznamy pozvaných. Koneckonců kolik lidí s allarským jménem se hlásí na Elberu, že? Jeho složku si prošel velmi podrobně.   

         „Ezrath Pálamíra,“ pronesl jeho jméno a nasadil mu náramek s číslem 23.

         Mladík se na něho zazubil.

         „Vítejte v Elbeře,“ dodal Likiar, podal mu obálku s dokumenty. „30. IV. v jedna dvě se dostavte do sálu č. 11. Máte nějaké otázky?“

         „Dal byste mi nějaké tipy k přijímačkám?“ Ezrath ho obdařil úsměvem.

         „Doporučil bych si projít město,“ odpověděl neutrálně. „Máte zájem o brožurku? Za 20 deranů.“

         Ezrath rozšířil úsměv. „Děkuji. Ne, nemám zájem,“ odmítl. Erianel brožurku koupil.

         Vyřízeno.

 

         „Erianeli,“ oslovil ho Likiar, než stačili odejít.

         Ezrath tázavě střelil pohledem po svém kamarádovi. Erianel se neochotně otočil směrem k Likiarovi.

         „Likiare?“ protáhl.

         Vyměnili si vážný pohled.

         „Rád bych si s tebou promluvil,“ řekl Likiar. „Mohli bychom společně zajít na oběd? Počkej na mě v jednu před budovou,“ požádal ho.

         Erianel si ho zpytavě prohlížel. Likiar chápal, že Erianel nejspíš vůbec nemá chuť poslouchat jeho postřehy. Nicméně…

         „Dobře,“ souhlasil Erianel odtažitě a i s Ezrathem odešli.

         „Stojí ti to za to?“ zakroutila hlavou Šárči.

 

-

 

         Další Ceiřan dorazil k zápisu až 28. IV. dopoledne. Andrail cir Saharia a s ním i ostatní uchazeči z Ciarty. Chvíli před nimi se tu objevila skupina tří – podle příjmení – bratrů z Čadžirši.

         A pak, konečně, poslední dopoledne: 29. IV. Poledne se blížilo a s tím i nový kalendářní den.

         Nahlásili se tři studenti z Natirši. Zvláště světlovlasá slečna s velmi světlou pletí a tmavýma očima, které na krku visel stříbrný přívěšek ve tvaru sněhové vločky, Likiara zaujala. Milge Lágiřa, nejlepší studentka z Vyšší střední školy magických uměních v Lámirště.

         Vypadalo to, že posledním uchazečem zapsaným k přijímačkám bude Kálira Lámrítár Nelanika, dcera dálarijského ministra, která dorazila téměř ke konci vymezené lhůty. Ještě tři obálky ovšem zbývaly.

 

         Chybělo několik posledních mžiků, když se rozrazily dveře a dovnitř jejich kanceláře vpadl uřízený mladík. Sotva se dokázal nadechnout.

         „Dobrý den. Jsem Maldš Raušira. Já… jdu na přijímačky do Elbery,“ vychrlil ze sebe lapaje po dechu.

         Přesně v ten okamžik se ručička hodin přesunula na jedničku. Poledne. Nový kalendářní den.

         Mladík polkl. Upřeně na ně zíral. Do očí se mu začala vkrádat panika. Stihl to? Nestihl?

         Každý zájemce o studium na Elberské Akademii se nejpozději do 29. dne IV. měsíce musí hlásit na patřičném místě…

         Likiar si vyměnil pohled se Šárči. Mladík se nahlásil včas…

         Likiar Maldšovi kývl.

         „Dobrý den,“ pozdravil jej. „Vaší pozvánku prosím…“  

         Mladík si úlevně vydechl a vydal se k němu. Ze svého baťohu začal lovit patřičné desky s potřebnými papíry…

 

         „30. IV. v jedna dvě se dostavte do sálu č. 11...“

 

 

Dodatek autora: 

Elbera. Příjimačky započaly! : )

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 5)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 5
Po tomhle zážitku jsem netušil, zda se ještě dokážu Ryovi podívat do očí....
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 18
Vyhodím minci do vzduchu a poprvé, podruhé i potřetí padne orel. Tušil jsem, že...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
Ne, ne, ne, ne, ne, len to nie! „TEOOO!“ kričím na neho. Strhnem obe krídla a...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 4
14. dubna - sobota Moucha na stropě neseděla. Nebyl tu ani strop mého pokoje...