St, 17/04/2019 - 23:48
4

Věnování: 
Všem, které to baví číst : )

Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 25

Rozhovor na vyhlídce (Andrail a Elmiriel)

 

| Poznámka: Zveřejnila jsem teď dvě kapitoly krátce po sobě. Pokud nevíte, jak skončili Ezrath a Erianel u pohovoru, přečtěte si prosím nejprve předchozí kapitolu. : ) 

 

| Počítání času | Jezero Elha 

 

| Císařství Zarhara, město Elbera, 28. - 29. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku.

 (tj. pondělí 17. - 18. září 2015 zemského času)

 

           Elmiriel vlastnil v Elbeře domek (sám by ho označil za nevelký, ovšem na místní poměry se určitě nedal považovat za malý). Většinu času se o něj staral jeho správce, ovdovělý Unfíráh Landra, který v něm žil se svými třemi dětmi. Domek byl dvoupatrový, s několika pokoji. Nacházel se na periferii Elbery, bylo třeba překonat stejnojmennou řeku a vystoupat ještě kousek prašnou cestou po úbočí do kopce. Na tomto místě to byl jediný dům, patřil k němu rozlehlý pozemek (kde se vyskytovalo zvířectvo) s vyhlídkou na jezero. Byl tu klid.

           Do Elbery společně s Larnšem, Andrailem, Reiem a Irdwaldem dorazil večer 28. IV.. Jeli vlakem přes Tsáru, důležitý dopravní uzel, která byla propojená s městečkem Albetou, se kterým tvořily souměstíčko. Mezi Albetou a Elberou si místní postavili vlastní tzv. Elžskou železnici (naprosto nezávislou na oficiální dopravě, známou jen znalcům této oblasti), která spojovala všechna městečka na západní straně jezera. 

           Elmiriel je všechny ubytoval ve svém domě. Pan Landra je vřele přivítal (ačkoli bylo zřejmé, že tak velkou návštěvu neočekával).

           Rei a Irdwald dostali k užívání pokoj pro hosty. Elmiriel Larnše ubytoval ve svém pokoji. Andrail získal k užívání pokoj na půdě, který obvykle patřil nejstaršímu synovi pana Landry. Ceirský šlechtic se v něm zabarikádoval a uzavřel před světem.

           Popravdě… Andrail byl od svého propuštění velice zamlklý. Uhýbal pohledem, sklápěl zrak, mluvil tiše (nebo se pro jistotu nevyjadřoval vůbec). Pokud se musel vyskytovat mezi ostatními, držel se Elmiriela jako klíště.

           Bohužel pro Andraila měl syn místokrále Dalesiany své věci, které potřeboval zařídit. 28. IV. dopoledne je provedl po městě, ukázal jim, kde co (důležitého) leží, dovedl je k hlavní budově, aby se nahlásili na příjimačky… A posléze je nechal, aby se zařídili po svém. (Doporučil jim několik zařízení, kde dobře vařili...) 

           Reivian s Irdwaldem chtěli pokračovat v procházce Elberou, Andrail se omluvil a vytratil se. Cítil se v jejich společnosti stísněně. Tápal v tom, jak s nimi jednat. Raději se vydal zpět k Elmirielově domu, z kufru si vzal knihu a sešity s poznámkami a s materiály přešel na vyhlídku, kde se uvelebil na kameni a pustil do čtení… 

 

           Tam ho také k večeru objevil Elmiriel.

           „Andraile,“ oslovil ho měkce.

           „Elmirieli,“ zdvihl k němu zrak. Působil nesmírně vážně.

           „Hledal jsem tě,“ povzdechl si Miri. „Reivian s Irdwaldem říkali, že jsi s nimi nebyl ani na obědě…“

           Andrail pouze pokrčil rameny.

           „Jedl jsi něco?“

           Andrail zavrtěl hlavou. Pohledem putoval k jezeru. „Učil jsem se…“

           „Přisednu si,“ sdělil mu starší mladík a posadil se na kámen vedle něho. Zahleděl se stejným směrem. Slunce zapadalo za nimi, do hor, ovšem i tak vytvářelo nezaměnitelnou atmosféru, kdy se krajina halila do červené. „Chceš si promluvit?“ zeptal se Elmiriel.

           Andrail opět zakroutil hlavou v odmítavém gestu.

           „Jsem tu pro tebe,“ ujišťoval ho Miri. „Můžeš mi říct cokoli… Svěřit se, zeptat se,“ naznačoval.

           Andrail zavřel oči, nadechl se a vydechl. „Proč se o mě staráš?“ zeptal se. „Co ode mě čekáš?“ doplnil to další otázkou.

           Miri se usmál. „To je prosté, Andraile,“ odvětil. „Zasloužíš si to. Připadá mi, že jsi lepší člověk, než si sám myslíš,“ vysvětlil.

           Andrail mu věnoval nedůvěřivý pohled. Ironicky zkřivil rty, měl chuť mu cosi nepěkného odseknout. Dobírat by si ho totiž Miri nemusel!

           Neřekl ale ani slovo, protože ho zastavil vážný výraz v Elmirielových očích. Seděli k sobě tak blízko. Andrail cítil zvláštní atmosféru mezi nimi. Zahleděl se na Miriho ústa. Najednou opět zatoužil po polibku. Do tváře se mu nahrnula červeň. Směl by? Natáhl se s úmyslem znovu okusit Elmirielovy rty…

           Jenže Elmiriel uhnul hlavou a směřoval svůj pohled dolů do krajiny. Andrail polkl, cítil, jak se mu v krku tvoří knedlík. Uhnul očima a rukama objal svou hruď. Co si myslel? Asi je dobře, že se Miri podíval jinam…

 

           „Omlouvám se,“ řekl Elmiriel. Jeho tón zněl vážně. „Tohle nemůžu dovolit,“ dodal.

           Andrail rozšířil oči šokem. Takže… Elmiriel pochopil jeho úmysl a uhnul záměrně? Něco v něm se chtělo propadnout hluboko pod zem. Cítil se trapně.

           „Vyslechni mě,“ požádal ho Miri. Vypadalo to, že váží každé své slovo.

           „Stojím si za tím, co jsem řekl. Láska je láska. Na vztahu mezi mužem a mužem není nic špatného. Přál bych si, abys tomu také uvěřil… Ve Rhaře jsem tě políbil, protože jsem doufal, že ti dokážu, že to může být opravdu hezké,“ řekl. „V ten okamžik mi to připadalo správné,“ doplnil. Znělo to, jako by se obhajoval.

           Andrail se na Elmiriela opět podíval. V očích mladšího mladíka vládl zmatek.  

           „Nechci ti ublížit,“ řekl Elmiriel. „Chci pro tebe být přítelem. Někým, na koho se můžeš spolehnout, komu se můžeš svěřit, koho můžeš požádat o radu. Ale nebyli bychom pro sebe dobrými partnery,“ dodal.

           Andrail se zamračil. Tohle si má přebrat jak?!

           „Určitě potkáš někoho, a třeba i brzy, u koho budeš mít pocit, že to je ten pravý. Až se tak stane, nebraň se tomu. Mezi uchazeči možná narazíš na někoho zajímavého… Takový mladík ti bude zkušenostmi i věkově blíž…“

           „Věkově?“ Andraila to zarazilo. „Připadáš si pro mě moc starý?“ nechápal. To mu znělo přitaženě za vlasy! „Brzy mi bude 17… Kolik ti je?“

           „18,“ přiznal Elmiriel. „Ale není to jen o věku…,“ starší mladík zrozpačitěl.

           Andrail nadzvedl obočí. Tak o čem tedy?

           „Dobře,“ Elmiriel si povzdechl. „Další důvod je i ten, že mě… nepřitahují muži,“ přiznal.

           Andrail se zarazil. Co?! Počkat?! Miriho nepřitahují muži, a přesto ho políbil, aby ho co? utěšil?! Vždyť to bylo absurdní!

           „Zároveň mě nepřitahují ani ženy,“ vzdychl Elmiriel a věnoval dlouhý pohled jezeru. „Nestojím o žádné tělesné aktivity,“ vysvětlil. „Toužím se prostě jen zamilovat… Nezáleží mi na tom, jestli do ženy nebo muže.“

           Andrail se snažil potlačit zdvíhající se výboje hněvu. Andrail si v hloubi duše uvědomoval, že mu Elmiriel právě svěřil něco, co možná neříká jen tak někomu… Uvnitř něj to bublalo rozporuplnými pocity. 

           „Chápu…,“ řekl, připadal si u toho podivně křečovitě. Možná proto, že mu připadalo, že spíš nechápe vůbec nic.

           Elmiriel zkřivil rty v úsměv. 

           „Děkuji,“ pronesl, opět se na Andraila podíval. „Nebudeme milenci, nebylo by to spravedlivé ani k jednomu z nás,“ mluvil opatrně, „Omlouvám se, pokud jsem... v tobě vzbudil mylné naděje. To důležité je, že ti nabízím své přátelství,“ sdělil Andrailovi vážně. „Jsem připraven tu pro tebe být. Pamatuj na to.“

           Andrail bojoval s vnitřní nejistotou. Co přesně to teda znamená?

           „Takže… mě chceš ve svém životě?“ zeptal se. Ta otázka mu připadala opravdu stupidní, nedokázal svou myšlenku však formulovat lépe. „I s tím, co o mě víš?“ Přiznejme si, že zatím s ním měl Miri jenom starosti! Vždyť to celé bylo tak divné. Andrail se mračil.

           „Jasně,“ souhlasil Miri. Neodolal a píchnul Andraila do nosu. „Takže se vzchop. Zítra tě čeká důležitý test a já věřím, že uspěješ. Teď vstávej, pomůžeš mi uvařit večeři...“

           Andrail rozšířil oči překvapením. Uvařit?! Miri od něj čeká, že bude vařit?!

           „Nechceš přeci, aby Rei s Irdem zůstali o hladu, hm?“ zakřenil se starší z mladíků. „Neboj se, nic na tom není…“

           Andrail si odfrkl. Ke svému vlastnímu údivu však vstal a skutečně Miriho následoval do kuchyně. Koneckonců když může vařit syn místokrále, tak on to zvládne taky… A co, že to nikdy nedělal. 

 

 

Dodatek autora: 

Krátký střípek před tím, než se pustíme do zkoušek z Andrailova pohledu... : ))

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 2)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 6
Simon se na mě spokojeně usmál, a mě při pohledu na výraz v jeho očích...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
5. Polovina duše Mám pocit, že se mi rozskočí hlava.Byl! - Nebyl!Jsi mrtvý...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 15
Dozvedel som sa to zo správ. Bola to celkom sledovaná kauza. Mike v ...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 12
Policejní důstojník, Andrew Benett, se ten večer vracel domů se ztahaným...