Út, 04/06/2019 - 18:44
4

Věnování: 
Všem příznivcům tohoto příběhu. : )

Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 26

Přijímací zkoušky (Andrail, Rei a Irdwald)

Zahájení

 

| Užitečné informace

|| Počítání času  | Jezero Elha 

| Alchymistická akademie v Elbeře (AAE) - přijímací zkoušky (základní přehled, podmínky, harmonogram) 

|| Tabulka a slovní komentář | Pouze tabulka

| Uchazeči

|| Rozdělení uchazečů pro první etapu přijímacích zkoušek 

|| Časový rozpis první etapy 

 

|| Teoretická část přijímacích zkoušek | Rozesazení uchazečů v sále 11 (Výsledná verze po usazení všech.) 

 

____

 

| Císařství Zarhara, město Elbera, 29. až 30. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku.

 (tj. sobota 19. září 2015 zemského času)

 

           Andrail se probudil uprostřed noci sedící u stolu, s hlavou v knize. Přestože mu Elmiriel důrazně kladl na srdce, ať se pořádně vyspí, mladý ceirský šlechtic byl přesvědčený, že si musí pořádně přečíst ještě alespoň jednu knihu o zarharských dějinách. Dostal se ke konci druhé třetiny, než ho zmohla únava.

           Teď zmateně mžoural kolem sebe. Měl pocit, že se mu zdál opravdu divný sen. Připadalo mu, že byl důležitý, nedokázal si z něj ale vůbec nic vybavit. Zhasl stolní lampu, svlékl si košili, kterou v rozespalosti nechal válet na zemi, a v kalhotách padl do podušek. Objal polštář, zavřel oči, spal dál…

           Nedlouho poté ho se svítáním probudilo kokrhání kohoutů s dalšími ranními zvuky zvířat a běžných činností v domě. Andrail tupě hleděl na strop. Jeho napůl spící mozek to nepobíral. V hlavě mu hučelo. Vydral ze sebe nespokojené zabručení. Překulil se, schoval hlavu pod polštář a usnul znovu. Tentokrát tvrdým spánkem. Probudilo ho až klepání, kdy mu Reivian donesl snídani. To se zahleděl na dveře a chvilku mu trvalo, než strohým: „Dále?“ vyzval příchozího ke vstupu do pokoje. 

           Keiřan věnoval Andrailovi přátelský úsměv. „Dobré dopoledne,“ popřál mu. Položil podnos s jídlem na stolek vedle postele. 

           Andrail byl stále rozespalý. Vlasy mu rozcuchaně trčely všemi směry. Registroval, že z venku už přichází silné sluneční světlo. Mhouřil oči, jak na Reie ostřil. Zazíval, snažil se probudit... 

           „Dopoledne?!“ probral se Andrail naráz. „To už je tolik hodin?!“ něco v jeho hlase znělo skoro panicky. Z kapsy kalhot vytáhl hodinky. Blížilo se šest pět! Andrail vytřeštil oči, byl vzhůru. 

           „Už to tak vypadá,“ odvětil Rei s pokrčením ramen, „Pořádně se najez, snídaně je vydatná.“ Pochutiny na podnose skutečně působily spíše jako menší oběd.

           „Obleč se a poté společně vyrazíme na zkoušky,“ instruoval Andraila Rei. Měli tak akorát dost času, aby vše v klidu stihli. 

           Rei působil uvolněně, v dobré náladě. Však ještě aby ne! Na přijímačky musí jít člověk především v klidu. Rei si věřil. Až do teď se pravidelně učil a byl přesvědčený, že udělal to nejlepší proto, aby maximalizoval svoje šance na přijetí.

           Oproti tomu Andrail zblednul. „Proč jsi mě nevzbudil dřív?!“ tázal se téměř zděšeně. „Chtěl jsem si ještě zopakovat dějiny města Elbera! Projít si příklady, naučit se fráze z natirštiny…“

           „Elmiriel říkal, že tě máme nechat spát,“ oznámil mu Rei stoicky, „Prý jsi tu svítil ještě dlouho po půlnoci!“

           „No a co?! To znamená jen to, že on byl vzhůru taky!“ rozčiloval se Andrail. „Kde vůbec je?“

           „Něco zařizuje, odešel hned po snídani, prý se uvidíme až večer…“

           „Aha,“ Andrail se snažil uklidnit. Snažil se vymyslet, jak ještě stihnout projít všechny věci, které zmínil… Do jedna dvě zbývalo strašně málo času! Možná, když vynechá jídlo?

           „Jez,“ vyzval ho Reivian, jako by přesně věděl, na co Andrail myslí. „Umíš vše, co budeš potřebovat,“ ujišťoval ho. „Teď už se potřebuješ jen nachystat, ať tam hlavně doneseš sebe,“ uchechtl se. „S plným žaludkem se lépe přemýšlí!“

           Andrail protočil očima. Kupodivu ovšem neprotestoval a natáhl se pro kousek pečiva. Přiznejme si, že možná měl trochu hlad... 

 

           Reivian Andraila nechal jeho činnostem a sám přešel do pokoje, který obýval s Irdwaldem. Jeho kamarád seděl na zemi, vytřeštěně hleděl do stěny. Kolem sebe měl rozložené papíry s ručně psanými poznámkami. Nepůsobil však, že by v nich dokázal jakkoli číst.

           „Irdwalde?“ ptal se Rei obezřetně.

           Irdwald nereagoval.

           „Irde?“ zkoušel to Rei znovu. „Za chvíli vyrazíme, chceš ještě něco sníst?“

           Jíst?! Irdwald neměl na jídlo ani pomyšlení!

           „Já…, já nikam nejdu,“ prohlásil, „Nemá to smysl! Nemám šanci se tam dostat!“

           Reivian se obrnil trpělivostí.

           „Samozřejmě, že máš šanci se sem dostat!“ mínil, „Prostě to zkusíš! O nic nejde…“

           Irdwald polkl. „Jsem idiot,“ vydechl.

           „Idiot budeš, pokud to nezkusíš, když už se sem táhneš takovou cestu!“ mínil Rei. „Přestaň kecat blbosti.“

           Irdwald zavřel oči. Zhluboka se nadechl a vydechl. „Máš pravdu,“ polkl, v obličeji zelenal, „Musím to zkusit.“

 

           Reivian si říkal, že je s podivem, když před jedna jedna skutečně vyrazili z Elmirielova domu. Andrail působil, že myšlenkami bloudí daleko v neznámu, Irdwald vypadal, jako kdyby ho každý krok směrem k budově Akademie stál nadměrné úsilí.

           „Už brzy budeme studenty prvního ročníku na Elbeře,“ prorokoval Rei optimisticky, potřeboval zůstat nad věcí a nervozita jeho společníků mu připadala nezdravě nakažlivá. Bude to v pohodě! Musí být.

 

           Do sálu 11 dorazili až mezi posledními. U katedry se tvořila fronta uchazečů. Počkali, než na ně dojde řada, nahlásili se a obdrželi desky.

           Andrail šel od katedry jako první, zastavil se vepředu a rozhlédl se po místnosti. Viděl Erianela i toho jeho kamaráda. Poblíž nich byla volná místa, ale ta ignoroval. Všiml si prázdných lavic vzadu v prostřední řadě. Vyrazil kupředu. Už si chtěl sednout ke třetímu stolku odzadu v druhé řadě ode dveří, když si všiml osoby sedící kousek dál v zadním rohu.

           Andrail strnul na místě. Nevěřícně hleděl na svého bratrance Lisiantara. Nedokázal tomu uvěřit. Všechno v něm bilo na poplach. Jak je to možné?! Lisi přeci nemá dělat přijímačky do Elbery! Ví o tom matka?!

           Lisiantar mu pohled chladně oplatil, ušklíbl se.

           Andrail jeho očím nedokázal čelit, sklopil zrak a otočil se. Prakticky vrazil do Reie, který šel kousek za ním.

           „Lisi, je tu Lisi,“ zašeptal mu Andrail nevěřícně. Urychleně se protlačil kolem něj zpátky dopředu a usadil se ve čtvrté lavici uprostřed. Nechápal to. Snažil se s tím zjištěním nějak vypořádat. V prvním okamžiku si ani neuvědomil, že se jeho společníci vrátili za ním. Rei na něj zkoušel mluvit, ale Andrail ho vůbec nevnímal. Nakonec si Keiřan sedl před něj a na Irdwalda zbyla lavice vedle Ezratha.

           Andrail nepřítomně hleděl před sebe ještě ve chvíli, kdy Mistr wast Wainard zahajoval přijímací zkoušky. Spíše podvědomě se zařídil podle pokynů, než že by skutečně dával pozor na to, co se děje… Takhle to nejde! Píše důležitý test! Musí se soustředit!

           Přesto… Nechápal. Lisiantar sedí ve stejné místnosti. Píše stejnou zkoušku! Andrail cítil úzkost, která se šířila celým jeho tělem. Dobře, přiznal sám sobě, že to podělal. Mluvil o tom s Elmirielem. Jenže Lisi v plánu nebyl! Ne takhle brzy! Andrail chápal, že v závislosti na svém uvědomění by se bratranci možná měl omluvit. Jenže… Ne, necítil se na to. Vůbec s ním nechtěl mluvit. 

           Lisi tu prostě vůbec neměl být!

 

 

Dodatek autora: 

Zdravím čtenáře : ). 

Je to taková kratší kapitola. Pro Andraila je to začátek perných dnů. Snad ale i tak na čtení potěší. : ) 

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 3)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Korunní princ Serany se zamyšleně opíral o psací stůl, který přetékal...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 16
Od první chvíle jsem věděl, že on je mým osudem. Tím jediným, tím pravým, mou...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 28
 „Všude vidíš samý duhový obrázky, nápisy hate free a gay friendly,...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 11
Kardener Stojím opřený o dveře a sleduji svého kolouška. Je tak roztomilý,...