Ne, 29/09/2019 - 21:08
5

Věnování: 
Všem, které to baví číst : )

Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 32

Navalah Dámiláha

 

| Užitečné informace

|| Počítání času  | Jezero Elha 

| Alchymistická akademie v Elbeře (AAE) - přijímací zkoušky (základní přehled, podmínky, harmonogram) 

|| Tabulka a slovní komentář | Pouze tabulka

 

| Podrobné výsledky první etapy 

|| První etapa - postupující uchazeči (seznam) 

|| Celkové pořadí všech uchazečů - přehled 

|| Podrobné výsledky (včetně bodů) všech uchazečů 

 

| Rozesazení postupujících v sálu č. 16 | 

 

| Císařství Zarhara, město Elbera, 32. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku.

 (tj. pondělí 21. září 2015 zemského času)

 

        Vilfrídráh Rházsra seděl vpasovaný do sedačky a snažil se splynout s okolím. V jeho nitru se míchala spousta emocí. Byl šťastný, že uspěl a že prošel první etapou. Sice by to nazval jako „s odřenýma ušima“, ale rozhodně je lepší 30. místo než třeba 31. Jenže nadcházející II. a III. etapa a s tím požadavek vytvořit týmy v něm probouzela úzkost. Připadalo mu to osudové, klíčové. Zvolit si správný tým je nutné k úspěchu.

        A to byl ten problém! Vilfríd ztěžka polknul. Určitě tu jsou skvělí lidé. Otázka ale zněla, jestli jim má on co nabídnout? Co když ho do týmu nebudou chtít?

        Měl by vyčkat a čekat, ve kterém týmu zůstane místo a přidat se jako poslední zbývající člen? Tato pozice se mu ale podvědomě také nepozdávala.

 

        Vilfríd z postoupivších uchazečů blíže znal dva, Rhařany Savidáha Tadihu a Falnáha Falahu, a o obou věděl především to, že ani s jedním z nich být v týmu nechce. Kousek od něj seděl Zráh Mazamibirahara, se kterým sdílel skupinu v první etapě. Ten mu připadal docela v pohodě, to ale neznamenalo, že by dotyčný měl chtít být v týmu právě s ním.

        Vilfríd se nejistě ošil. Pozoroval, že Zráh zcela přirozeně utvořil skupinu s dalšími třemi Zarharci, se svými spolužáky ze střední. To se dalo očekávat. 

        Vilfríd se zhluboka nadechl a vydechl. Vnímal, jak se seskupují i další skupinky.

        No, tak se Zráha zeptá, ne? Za to nic nedá. V nejhorším ho odmítne…

        Sbíral odvahu k oslovení, pomalu se odhodlával…

 

        Najednou se objevil Falnáh. Suverénně došel ke skupině Zarharců a věnoval jim samolibý úsměv.

        „Přidám se k vám, co vy na to?“ nadhodil.

        Zráh si ho přeměřil neutrálním pohledem, pokrčil rameny v neurčitém gestu. Jemu to bylo v rámci možností jedno. Někdo se k nim připojit musí, jestli to bude tenhle nebo někdo jiný… 

        Rufíráh nepatrně přimhouřil oči. Falnáha si pamatoval ze soubojů, nedá se říci, že by si získal jeho nejvřelejší sympatie.

        Válnamídáh Seha, který málokomu dovolil užívat svoje křestní jméno a většinou se představoval pouze příjmením, se poušklíbl. „A co z toho?“

        Falnáh ohrnul ret, jak ho ta otázka málem urazila. „Budete mě mít v týmu,“ odtušil hrdě, jako by jen to samo o sobě mělo být zárukou úspěchu. „Můj otec je radní ve Rhaře,“ dodal ještě pyšně, aby prokázal svůj dobrý původ.

        Seha a Rufíráh si vyměnili pohled, jako by se jeden druhého ptali, jestli jim to stojí za komentář (a jako by se svorně shodli na tom, že tento kluk je opravdu bezkonkurenční materiál).

        „Gratuluji,“ ozvala se Kalazirah, poslední členka jejich čtveřice kousavě. „Bez urážky, postavení tvých předků nás vůbec nezajímá. My chceme uspět.“

        „Taky chci uspět,“ odsekl jí Falnáh. Koutkem oka se už ale rozhlížel, jestli neuvidí příjemnější (jemu více nakloněnou) skupinu. Tato čtveřice ho vůbec nedoceňovala. Poblíž si všiml akorát Vilfrída, jehož směrem poslal posměšný úšklebek.

 

        I Savidáh se  rozhodl, klidným krokem došel ke skupině Zarharců.

        „Dobrý večer,“ přimluvil se, „Rád bych se k vám připojil. Souhlasíte?“

        „Dobře,“ rozhodl Seha.

        Savidáh kývl hlavou. „Děkuji.“

        Falnáh se silně zamračil. Jeho mozek nedokázal zpracovat, jak je možné, že Savidáha vzali hned a s ním tu vedou tak zbytečně dlouhý dialog.

 

        Vilfríd se zvedl. I kdyby Falnáha nepřijali, tím že vzali Savidáha pro něj byla takhle skupina ztracená. Neurčitě se vydal napříč místností. Nebyl si jistý kam, hlavně ale od nich. Musí se porozhlédnout a zjistit, kde zbývá volné místo.

        „Ahoj,“ oslovil ho klučičí hlas.

        Ohlédl se. Culil se na něj vysoký mladík s dlouhými černými vlasy sepnutými do ohonu.

        „Jsem Kalísráh,“ představil se přátelsky a podal mu ruku k potřesení.

        „Vilfrídráh,“ odvětil a ruku přijal.

        „Co kdybychom utvořili tým spolu a připojili se k tamté skupině?“ navrhl Kalísráh a pohledem ukázal do směru, ze kterého Vilfríd šel, ale ke čtveřici zformované vedle Zarharců: zrzek, blonďák, brunet a rusovláska.

        Vilfrída trochu zaskočil, ale hlavně se mu ulevilo. 

        „To by šlo,“ odsouhlasil jeho návrh a aspoň trochu se pousmál.

        „Skvělé,“ Kalísráh vypadal spokojeně. „Pojďme.“

 

        „Zdravím vespolek,“ oslovil černovlasý čtveřici. „Já jsem Kalísráh, to je Vilfrídráh, co kdybychom to dali dohromady a utvořili tým?“ obdařil je úsměvem.

        Skupina si vyměnila pár rychlých pohledů. Rusovlásek přikývl. Blonďák se pousmál. Brunet se zazubil. Zrzka se ušklíbla.

        „Určitě,“ ujistil je hnědovlasý mladík vesele, „Budeme rádi. Já jsem Ezrath.“

        „Žari,“ představila se zrzka.

        „Erianel,“ sdělil rusovlasý.

        „Lisi,“ představil se Lisiantar Vilfrídovi. „No, a my se známe,“ odtušil blonďák směrem k černovlasému. Neli tázavě zvedl obočí. „Z hotelu,“ vysvětlil Lisi.

        „Donutil jsem ho se se mnou a mými kamarády seznámit,“ potvrdil Kalísráh, „Ti se k jejich smůle nedostali...“

 

        Vilfríd se snažil přestat tvářit tak zdráhavě a rozpačitě. Prohlížel si členy skupiny a sledoval interakce mezi nimi.

        A pak mu to došlo. Rusovlásek a brunet. Vzpomněl si. Tihle dva byli přeci napadeni ve Rhaře tím tmavovlasým klukem.

        A dle pohledu bruneta mu došlo, že Ezrath si vybavil jeho.

        Vilfrídovi vstoupil do tváře ruměnec studu.

        „Nejsi ty ten kluk, co stál ve Rhaře na p-…?“ začal Ezrath otázkou, kterou Vilfríd opravdu nechtěl dostat.

        „Promiň, prosím, nechci o tom mluvit,“ skočil mu do řeči.

        To, že by ho přivázaného na pranýři, mohl vidět kromě známých i některý z budoucích možných spolužáků nebo učitelů, ho děsilo od chvíle, kdy mu byl jeho trest sdělen. A, koneckonců, starosta Dámiláha si ho nejspíš prosadil přesně proto.

        „Dobře, promiň,“ reagoval Ezrath, „Hloupá otázka…“

        Erianel pohlédl z Ezratha na Vílfrída a zpátky. Bylo jasné, že rusovlasý šlechtic si Vilfrída s oním odsouzencem za „znesvěcení svatyně“ ztotožnil také.

        Vilfríd polkl. Připadalo mu to jako výsměch. Jakou měl šanci, že narazí právě na tyhle dva? Řeknou teď, že ho do týmu nechtějí?

        „Je nás šest,“ zkonstatoval Erianel místo jakékoli poznámky na toto téma, „Můžeme se jít nahlásit,“ usoudil. 

 

        Jako první opustil sál tým seskupený kolem Niráha s Eniláhem.

        Tým, ve kterém byl Andrail a Miža, ještě stále setrvával. Někteří jeho členové byli zvědaví, jak se seskupí ostatní.

        Milge se zvedla ze svého místa v okamžiku, kdy se Kalísráh s Vilfrídem připojili k Ezrathovi. Rovnou zamířila k Naltově týmu a připojila se k nim. Nevybavovali se mezi sebou tak dlouho jako Ezrath a spol., takže místnosti opustili jako druzí.

 

        Ezrath s ostatními vyšli jako třetí. V patách s Andrailovou skupinou, jehož tým usoudil, že teď už není proč setrvávat.

        Jenže zatímco Andrail a jeho tým bez problému prošli 17 na chodbu, k nim zamířila bohatě oděná černovláska, jedna z nepostupujících uchazeček, Navalah Dámiláha. Vypadalo to, že je očekávala. Z těch, co nepostoupili, tu stála jediná. 

        Mířila přímo k Vilfrídovi, Ezrathovi ani nikomu jinému nevěnovala pozornost.

        „Vilfrí,“ zaštkala. „Tak ráda tě vidím,“ vydechla a vrhla se mu kolem krku.

        Vilfríd se zastavil, doslova zamrzl, jeho výraz ztuhl. „Navalah,“ oslovil ji odtažitě a snažil se ji od sebe odstrčit. Nedala se, stále se k němu tulila.

        Ezrath se zamračil. Tuhle slečnu neměl zařazenou v zrovna lichotivé škatulce. To, co tahle osoba udělala Naltově potkanici, si od něj také vyslechl. Jen ho trochu překvapilo, že se taková holka má k Vilfrídovi.

        „Potřebuji tvoji pomoc,“ pokračovala Navi. „Vilfrí, ty víš, že tě mám ráda a že bych pro tebe udělala všechno na světě,“ usmála se na něj. „Vždycky jsi mi byl na blízku, když jsem to potřebovala,“ dodala, „Víš…, opravdu ráda bych studovala na Elbeře. A tebe určitě přijme kterákoli jiná škola…“

        Vilfrídovi se ve tváři nepohnul ani sval. Bylo očividné, kam celý Navalahin proslov směřuje. „Prosím, přenechal bys mi svoje místo?“ usmála se, „Dám ti za to cokoli, budeš chtít.“

        Vilfrídráh mlčel. Hleděl do tváře slečny, kterou považoval za kamarádku z dětství, když ještě ve Rhaře bydlel, které ochotně pomáhal pokaždé, když se později do Rhary vracel za svým strýcem, o které si až donedávna myslel, že sice má svoje chyby, ale pořád je to hodná holka…, a do které, přiznejme si, možná byl i trochu zamilovaný. Ale tím posledním podrazem v něm cosi zlomila.

        Vilfríd pevně sevřel rty. Odstrčil ji a vymanil se od ní.

        „Přeji si studovat v Elbeře,“ prohlásil, „Nezlob se tedy, ale své místo si ponechám. Měla jsi stejnou šanci jako všichni ostatní.“

        Navalah se podmračila. „Vilfríde,“ řekla, „Teď si děláš legraci,“ zašeptala plačtivě, „Ty přeci nechceš, abych byla smutná… A já budu mít problém, pokud se nedostanu dál. Otec bude naštvaný a víš, jaký je…“

        Opět se k němu chtěla natisknout, ale Vilfríd ji včas zastavil a zabránil jí v tom.

        „To mě mrzí, Navalah, ale není to můj problém,“ odpověděl co nejpevnějším hlasem, který svedl.

        „Omluv nás, musíme jít,“ vložil se do toho Lisiantar. „Přeji hezký zbytek večera,“ kývnul Navalah natolik neutrálním tónem hlasu, že by šel těžko nařknout s ironie, a vedl je z místnosti.

        „Vilfríde!“ vykřikla Navalah rozhořčeně.

        Mladík se neohlédl.

        „Budu si na tebe stěžovat,“ křikla naštvaně.

        Vilfríd opět nijak nereagoval.

        „Můj otec to tvému strýci pěkně osladí,“ pokračovala s výhrůžkami.

        Vilfríd se otočil. „Ať to zkusí,“ zavrčel, „s takovou ztratí i ten zbytek podpory, co mu ještě zbývá… Ale každý strůjcem svého osudu.“

        Opět jí nastavil záda a co nejrychlejšími kroky se vydal ze sálu.

        „Omlouvám se,“ obrátil se na své společníky, jakmile byli venku. „Nečekal jsem takovou scénu…“

        „V klidu,“ mávl nad tím rukou Kalísráh. „Kdyby se dávali body za blbost, je bezkonkurenčně první.“

 

        Navalah se vztekle nadechla a vydechla. Tohle Vilfrídovi nedaruje! Taková drzost!

        Naštěstí měla v záloze ještě někoho dalšího. Poslední skupina již také opustila sál a byla svědkem i poslední části rozhovoru.

        „Falnáhu,“ Navi svého přítele obdařila tím nejkouzelnějším úsměvem, „Gratuluji, vždy jsem věděla, že jsi skvělý!“

        „Já vím,“ odtušil Falnáh spokojeně, „Hele, zlato, nemám teď na tebe čas…“

        Navi našpulila rtíky, „Broučku, vyslechni mě. Víš přeci, jaké všechny výhody ti může partnerství se mnou přinést, že? Zvaž toto, když mi přenecháš svoje místo, určitě na tom neproděláš…“

        „Ty jsi asi spadla rovnou na hlavičku, viď?“ odpověděl jí Falnáh sladce. „Zapomeň.“

        Navi se zatvářila ublíženě. Její pohled směřoval k Savidáhovi. Ten reagoval jízlivým úsměškem. „Ne,“ řekl stručně, „Šetři dechem.“

        „Jsem starostova dcera,“ bránila se. „Musíte mi vyjít vstříc! Chci to. Jsem vaše kamarádka.“ 

        „To je rozkošné,“ mínila Kalazirah uštěpačně. Další ohánění se původem po tak krátké době už ji poněkud lezlo na nervy. „Já jsem trábirská princezna, těší mě. My čtyři jsme studovali na střední v Kárize… a mám-li být upřímná, v tamních poměrech představovali měšťani ten nejchudší póvl,“ nasadila nevinný úsměv, jako žralok, co se chystá na svou kořist. „Být tebou dám si pozor, před kým se oháníš takovými prohlášeními, nebo by tvůj otec mohl šťastně dostarostovat.“

        Navilah viditelně zkrotla. „Připomínám to jim,“ opáčila. „Dlužíte mi to,“ obvinila oba kluky.

        „Nebuď trapná,“ vyzval ji Falnáh.

        „Váš rozhovor je vážně strašně dojemný,“ ujistil je Zráh, „Ale vážně mě nebaví…“

        „Jdeme,“ rozhodl Rufíráh rázně. Byl to povel, po kterém se celá skupina vydala pryč.

        Falnáh se po pár krocích přeci jen ještě zastavil. Otočil se.

        Navi k němu vzhlédla.

        „Žížalko,“ oslovil ji něžně, „Myslím, že se rozcházíme. Náš vztah už dál nevidím jako perspektivní.“

        Navalahin výraz potemněl. Nepřemýšlela nad tím, ve vzteku si strhla medailonek z krku a mrštila jím po něm. Falnáh se uhnul, medailon trefil stěnu, spadl na zem a rozkřápl se.

        Falnáh zakroutil hlavou a zmizel za svým týmem.

        Navalah se rozběhla k medailonu. Šokovaně hleděla na jeho dvě rozpadlé části. Z té jedné se za rozbitým sklem na fotce usmíval její otec držící na kolenou malou holčičku, ji. Navalah se rozechvěl ret, do očí jí vhrkly slzy. Všechno jí připadalo tak moc nefér! Nenáviděla celý svět, čím dál více se utápějící ve své sebelítosti.

 

-

 

 

 

Dodatek autora: 

Milí čtenáři. 32. kapitola je zde. Máme kompletní týmy. : ) O kterém z nich si chcete přečíst nejvíce? :D

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 2)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 3
S kamerou v ruce naštvaně vyběhnu z bytu. Po chvilce doběhnu k malé bytovce a...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 22
Pozrel som na hodinky: 16:22. Mám ešte čas, ale nemohol som si pomôcť, nie je...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 6
Koniec. Koniec zápasu oznámený písknutím píšťalky vo mne vyvolal vlnu smútku a...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 27
Sakra! Celou tu dobu se kolem něj motal, natřásal a vrhal po něm pohledy, které...