Út, 31/12/2019 - 15:46
5

Věnování: 
Pro všechny, které to baví číst : )

Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 32,5

Intermezzo: Předzvěst zítřků

 

| Císařství Zarhara, v blízkosti města Elbera, 32. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku.

 (tj. pondělí 21. září 2015 / úterý 22. září 2015 zemského času)

 

         Klapot kroků se nesl podzemní chodbou. Svou rázností prozrazovaly sebejistotu ženy, která pevně kráčela ke svému cíli. Chodila tudy často, kamenný koridor jí byl důvěrně známý. Tu noc už ji nečekaly žádné povinnosti. Mistryně Níh Narí-Anrágh Laradí již nechtěla přemýšlet o přijímacích zkouškách a nových uchazečích. A to i přesto, že několik z nich jí v mysli utkvělo více než jiní, a ne všichni z nich v dobrém slova smyslu. Pro teď ovšem měla dohadů s ostatními členy Komise plné zuby.

         Svítila si olejovou lampou, jíž nesla v pravé ruce. Na dalším rozcestí odbočila doprava, musela ujít ještě pár desítek metrů strmě stoupající cestou, než dorazila ke kamennému schodišti na levé straně. Vydala se vzhůru, příkré schody ji dovedly ke kovaným vratům, na něž pravým ukazováčkem nakreslila patřičný znak, aby se otevřely. Ústily do malé jeskyně, ze které když vyšla ven, ocitla se mezi tisy vysoko v horách. Věděla, že kdyby se vydala úzkou stezkou o kousek výše, dorazila by na prostranství, odkud by za světla viděla na celé údolí pod sebou i rozsáhlé jezero. Blížila se však půlnoc a Níh na vyhlídku nesměřovala. Mířila k domu ukrytému mezi skalami o kousek níže.

         Mistryni se na tváři objevil jemný úsměv. Její kroky se staly spěšnějšími. V jejím nitru se probouzela jistá dobře známá nedočkavost, možná ne zcela vhodná pro ženu jejího postavení, ale očekávání blížícího se setkání ji popohánělo kupředu.

         Světla v domě svítila. Na verandě seděl mladý muž, který s nečitelným výrazem hleděl před sebe a kouřil cigaretu. Mohlo mu být kolem dvaceti let. Byl vysoký, s černými vlasy pod lopatky. Měl užší zešikmené oči, díky čemuž by jej místní mohli na první dojem považovat za Y̊sana, nicméně jeho velmi světlá pleť a modrozelené oči tvořily natolik atypickou kombinaci, že nutily v otázce původu zbystřit. Snad někde v Támasí možná žili podobně vyhlížející míšenci… V Elbeře však byl on i jeho sourozenci co se vzhledu týče raritou. Snad i proto žili v ústraní tady nahoře…

         Dotyčný věnoval příchozí Mistryni nicneříkající pohled, mlčel.

         „Dobrý večer, Varälire,“ pozdravila jej Níh přátelsky. Jako jazyk zvolila zarharštinu, v níž byly schopnosti sourozenců den ode dne dokonalejší.

         „Co chcete tentokrát?“ zeptal se mladík nevrle, neměl ve zvyku brát si servítky a i příchozí Mistryni, i přes její vřelost, neměl příliš v lásce.

         „Přišla jsem za Caÿnou,“ usmívala se Níh optimisticky, pranic si z mladíkových nesympatií nedělala. „Mohu dál?“

         „Odejdete, když řeknu ne?“ byla to ironií prosakující de facto řečnická otázka.

         Níh rozšířila úsměv. Odpověď oba znali.

         „Děkuji, Varälire,“ řekla místo ní s jakousi hravostí, prošla kolem něho a bez dalšího zdržování vstoupila do útrob domu.

         Mladík se ušklíbl. Jak jinak. Arogantní Malířka, co má dojem, že si může dovolit všechno. Tento svět, toto místo, život, který tu vedli… Pořád to byla prachobyčejná klec. Jen iluze svobody, jejíž skutečnou podobu na Kratu jako uprchlíci z Lacyraty v dohledné době zkrátka nemohli dostat.
 

-

         Níh mířila rovnou do pokoje, který patřil její přítelkyni. Zaklepala a vstoupila dovnitř. Místnosti vládlo přítmí. Osvětlovaly ji jen dvě svíce umístěné každá na svém malém svícnu na okraji postele.  

         Caÿna seděla uprostřed v tureckém sedu, vzpřímená s rukama na kolenou obrácenými dlaněmi vzhůru. Měla zavřená víčka, přísnou vyrovnanou tvář. Byla to poměrně mladá žena s dlouhou hřívou vlnitých černých vlasů. Levou stranu jejího obličeje pokrývaly jizvy.

         Otevřela oči. Věnovala příchozí přísný pohled. Níh milovala její výrazně zelené oči.

         „Postrádala jsi mě, Níh?“ zeptala se dotyčná tiše. Mluvila starou samerštinou. Jazykem, který se již dlouho nepoužíval ani na samotné Sameře.

         „Možná,“ reagovala Níh ve stejném jazyce. Přešla blíže a bez ostychu se usadila na kraji postele. Natáhla ruku, Caÿna jí tou svou vyšla naproti, spojily své dlaně a propletly prsty. Níh nezaváhala už ani na okamžik, přiklonila se a věnovala své přítelkyni vášnivý polibek, který černovlasá zelenoočka opětovala.

         Líbaly se, dokud jim stačil dech.

         „Miluji tě,“ zašeptala Níh mladší ženě do ucha.

         Caÿna vzdychla. „Nesmíš dovolit, aby ti city zastřely úsudek,“ reagovala na Níhino vyznání šeptem.

         „Nekaž to,“ povzdechla si Níh prohrabující se v jejích vlasech. „Důvěřuji ti, Caÿno,“ vložila do slov i tento svůj cit.

         „Možná proto jednou skončíš s mojí dýkou zabodnutou ve svém srdci,“ pronesla druhá žena náhle až mrazivě vážným tónem. Vymanila se z jejích rukou.

         Níh se odtáhla. Pochopila, že svými slovy zabrousila do problematických témat, přestože to neměla v úmyslu. Toužila po hezkém večeru v objetí své milenky.  

         „Jsem na vaší straně,“ připomněla Támasanka.

         „To je lež,“ usmála se Caÿna, celý její postoj byl čím dál odtažitější. „Rozumím tomu, že sama tomu možná chceš věřit, ale pravda je jiná, Níh… Pomáháš nám tady na Kratu a za to jsem ti vděčná. Nemáš však tušení, co znamená ‚být na naší straně‘. Takové prohlášení nic neznamená, když nic nehrozí. Pokud bude vaše spojení s Atheasem obnoveno, tento svět se k mé rodině obrátí zády.“

         Níh přimhouřila oči. „Není důvod, aby kdokoli z Kratu chtěl takový kontakt obnovit,“ opáčila. Bylo to absurdní. (Nemluvě o tom, že samotná existence Atheasu zůstávala známá jen v některých velmi úzkých kruzích.)

         „Oni se ale neptají, jestli něco takového chcete. Někdy napoprvé nabídnou vyjednávání, jindy tento krok vynechají, vždy si ale vezmou to, co chtějí… Dříve nebo později.“

         „Není žádný důvod vidět budoucnost tak pochmurně…,“ reagovala defenzivně. Když se Caÿna se sourozenci objevila, otázka, jak se situací naložit, se řešila velmi pečlivě. Nakonec se pověření lidé ze Zarhary, Támasí a Dálari rozhodli ponechat vše v tajnosti a sami se postarat o příslušná opatření. Níh byla tou, která se zejména zasloužila o to, aby utečencům z Lacyraty byly zajištěny pokud možno co nejlepší podmínky. Neudělala by to, kdyby nebyla přesvědčená, že hrozba je minimální… Zvážila všechna rizika.

         Nebo je vzala pod svá ochranná křídla skutečně jen kvůli spřízněnosti a sympatiím, které ke Caÿně cítila snad od první chvíle?

         „Naopak, Níh,“ odvětila její přítelkyně tiše, „Nemusím vědět podrobnosti, abych vypozorovala, že vaše Úmluva je slabá, názorově nejednotná, v konfliktu, vaše světy, včetně Arnosu, se soustředí víc na své vnitřní problémy…“ Caÿna svou myšlenku nedokončila. Zvedla se, udělala pár kroků k oknu, aby pohlédla do tmy za ním. 

         „Brzy to bude pět let,“ zašeptala, „Náš starší bratr mě nekontaktoval. Znamená to jediné, selhali. On i princezna Elvara jsou již mrtví. Lacyrata má nového Harfistu, nejspíš prince Elivira, a nové Strážce…“

         Níh mlčela. Caÿna s ní kdysi sdílela své vzpomínky. Níh viděla jejíma očima střípky života, který prožila. Na vysvětlování však byla Caÿna skoupá, nikdy neposkytla dostatek dílků do skládačky, které by vytvořily kompletní obraz.

         „Ty jsi Malířka,“ pronesla Caÿna, „Nemůžeš popírat, co vidíš. Váš Spolek je ten poslední, který si může dovolit odvracet zrak… Nebuď slepá, a už vůbec ne kvůli mně.“

         „Co po mě chceš?“ povzdechla si Níh.

         Caÿna se usmála, pohlédla na ní. V jejích očích zůstávala vážnost. Níh připadalo zvláštně příznačné, že přestože byla Caÿna o několik let mladší, v podobných chvílích si před ní vždy připadala jako nezkušená novicka.

         „Abys, až to bude nutné, udělala, co je správné,“ pronesla Caÿna měkce. Vrátila se k ní a usadila se vedle. Sevřela její ruku. „Taktéž tě miluji, Níh.“

         Caÿna věnovala své přítelkyni hluboký polibek.   

 

Rudá mračna se ženou…

Zem zkropí planoucí déšť – sytí jej prolitá krev.

Vichřice v srdcích dují, rozdmýchávají hněv.

Svět ztracen je v temnotě osaměv.

 

Co přinese zítřek? 

 

Dodatek autora: 

Zdravím všechny. : )

Měla jsem teď takový velmi nabitý půlrok. Usoudila jsem však, že se alespoň s něčím krátkým připomenu takto ke konci roku. : )

Přeji vám všem vše dobré do nového roku. 

S pozdravem, R. 

 

 

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 2)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 27
Sedel som na posteli s položeným notebookom na kolenách, keď v pološere...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 6
Musím říct, že po tom fiasku s Robertem jsem si užíval zasloužený klid. Nikoho...
Hodnocení:
4.4/5
- Komentářů: 3
Zpozorovala jsem v televizi dvě auta a chlápka žvanící něco o motoru. Hned jsem...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 29
Ježiši a je to tady. Bylo mi to jasné hned, jak mě ráno probudil zvonicí...