Pá, 11/05/2018 - 14:22
5

Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 4

Rhara

 

| Císařství Zarhara, město Rhara, 26. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku.

 (tj. úterý 15. září 2015 zemského času)

 

         Rharské letní slavnosti byly obrovské. Na náměstí se nacházelo nespočet stánků s nejrůznějším sortimentem, menších i větších podií nabízejících různorodou podívanou, taneční parket… Hudebníci hlasitě vyhrávali. Zpívalo se. Dorazilo sem spoustu lidí.

         Erianel by to nahlas nepřiznal, ale skutečně neměl rád taková místa. Davy lidí v něm vyvolávali úzkost a kdyby vedle sebe neměl Ezratha, který překypoval nadšením, asi by se otočil a odešel. I tak bojoval sám se sebou, aby se prostě nevytratil.

         Sám by preferoval návštěvu nějaké místní zajímavosti, významné budovy, vyhlášené restaurace, knihovny, knihkupectví… Ano, obchod s knihami by byl ideální. Tady si připadal ztraceně.

         Ezrath se usmíval. „Pojď,“ popohnal ho vesele a vrhnul se do davu.

         Erianel potlačil povzdech a rychle ho následoval, aby se mu snad ještě neztratil. Rozhodl se, že se prostě zkusí bavit…

 

__

 

         Skupinka tří mladíků seděla zhruba v prostředku schodiště nacházejícího se na druhé straně bulváru, přímo naproti Hlavnímu nádraží Rhary. První z nich (Zandriš Tižara) seděl na kraji, ležérně se opíral zády o kamenné zábradlí, pravou ruku položenou na pokrčené noze. Oblečený byl v obyčejné lněné košili a plátěných kalhotách, ovšem na levém ukazováčku měl nasazený zlatý prsten s vsazeným granátem. Měl nedbale rozpuštěné světlé, mírně zvlněné vlasy, které mu délkou zasahovaly lehce nad ramena. Modré oči upíral na ulici a pozoroval procházející lidi.

         Jen o shod výše od blonďáka se uvelebil druhý mladík (Nilfael Viltaira). Tmavě hnědé vlasy měl spletené do copu, jehož konec vázala temně modrá stuha. Oblečený byl v kvalitní košili se stříbrnými manžetovými knoflíčky s vloženým safírem, vestě z modrého brokátu a tmavých kalhotách. Svoje čokoládové oči neustále mhouřil, jak se snažil ostřit. Zejména proto, že obroučky měl, dle svého zlozvyku, pečlivě ukryté v pouzdře na dně kufru a nikoli posazené na nose.

         Poslední (Waldarg Drel) se pohodlně usadil na schodech pod oběma svými přáteli. Byl to mladík drobnější postavy, s kratšími kučeravými světlehnědými vlasy, zelenomodrýma očima a ironicky zkřivenými rty. Jeho odění tvořila prostá košile, krátké hnědé kalhoty, sandále. V ruce držel tabatěrku, ze které nabízel svým společníkům cigarety. Oba nabídku přijali.

         Pod nimi si na několika schodech ještě hovělo několikero zavazadel. Těm teď ovšem nevěnovali pozornost.

 

         Waldarg vytáhl zapalovač a všem jim cigarety zapálil.

         Zandriš spokojeně potáhl a vyfoukl kouř.

         „Myslím, že vlak pokračující do Elbery konečně dorazil,“ poznamenal lehce znuděně. Z budovy nádraží se totiž začalo trousit větší množství lidí.

         „Hm,“ Nilfael nepůsobil zaujatě.

         Waldarg se ušklíbl. „Kolik uchazečů o studium na Akademii asi přiváží?“ nadnesl.

         „Kdo ví… Jiná otázka je: Myslíte si, že dotyční uchazeči vědí, že je to poslední vlak jedoucí z tohoto směru, kterým stihnou dorazit na přijímačky včas?“ uchechtl se Zandriš.

         „Pokud nejsou zcela inteligenčně nezpůsobilí a umí číst jízdní řády…,“ odfrkl si Waldarg.

         „My s Nilfem jsme to nevěděli,“ poznamenal Zandriš s úkřenem.

         „To mě nepřekvapuje. Vy dva jste absolutně nekompetentní,“ podotkl Wald. „Tuhle historku jste mi ale nevyprávěli.“

         „Ani nebudeme,“ sykl Nilfael. „Není to nijak zábavné.“

         Zan se uchechtl. „Ty jsi přes prázdniny ztratil smysl pro humor, že jo?“ popichoval ho. „Vždyť je to skvělá příhoda!“

         „Tak už to neokecávej a mluv,“ zabručel Wald a mocně popotáhl z cigarety.

         „Vždyť jo. Bylo, nebylo v jednom městě jménem Elbera… Na přijímačky jsme já i Nilf dorazili s velkým předstihem. Ubytovali jsme se, zapsali jsme se, obdrželi číslo, obálku, harmonogram… A taky jsme zjistili, že jsme tam z uchazečů prozatím jen my dva. Tak jsme sebou vzali za povděk –  za jiných okolností bychom si jeden o druhého totiž ani ruku neotřel – a dělali si společnost.

         Oba jsme přijeli severní cestou, do přijímaček ještě mraky času, tak nás napadlo, že si uděláme výlet do Rhary… Přijeli jsme přesně tím vlakem, na který v tuto chvíli ten express čeká, aby mohl pokračovat v cestě, jelikož tam je jen jedna kolej, a vystoupili.

         Vůbec nás nenapadlo, že bychom měli akutně nastoupit do vlaku, co tam stojí, a mazat zpátky. Místo toho jsme si šli prohlédnout město, užít si slavnosti… a až ráno, no, dobře po poledni, jsme zašli na nádraží koupit nejbližší lístek do Elbery – a ouha, je tu problém, ten poslední vlak, kterým stíháme test, odjel den předtím!

         Tak jsme připravili zábavnou improvizovanou estrádu celému nádraží, když jsme po sobě řvali a mile si nadávali, čí to je vina a čí debilní nápad to byl.“

         „Tvůj,“ odtušil Nilf suše.

         „Pamatuješ si to špatně,“ mínil Zan.

         „Co jste dělali pak?“ ptal se Wald raději. Do Elbery se včas dostat museli, když jsou teď jeho spolužáky a otravují mu studia.

         „Sehnali jsme si koně a jeli koňmo,“ odpověděl Zan prostě. „Do půlnoci jsme byli v Elbeře.“

         „A byli bychom tam zhruba o pět hodin dřív, kdyby si tenhle budižkničemu nemyslel, že zná zkratku,“ sykl Nilf.

         „Tvoje věc, že jsi mě následoval.“

         „Doufal jsem, že tě něco sežere a chtěl jsem být u toho.“

         „Nebýt mě, byl bys naprosto ztracený.“

         „Já nás odtamtud vyvedl…“

         „Chápu,“ povzdechl si Wald. „Změníme téma?“

 

         „Hm… Proč nás vlastně napadl tak hloupý záchytný bod jako jsou schody naproti Rharskému nádraží?“ nadhodil Zan.

         „Hádám, že protože to najdou i tak neschopní jedinci jako jsi ty?“ navrhl Nilf.

         „Spíš mi řekněte, proč jsme se vůbec dohodli, že dorazíme do Akademie společně?“ ušklíbl se Wald. „Jako bychom se nemohli sejít až na místě.“

         „To je moc jednoduché a nudné,“ mínil Zan.

         Wald protočil očima.

         „Teď ještě, aby Sími dorazila a měla lístky pro nás všechny, jak slíbila. Jak dlouho jim může trvat vystoupit z vlaku?“ protáhl Nilf. 

         „Pokud je mít nebude,“ zabručel Wald, „kupuje lístky jeden z vás dvou. Takhle na poslední chvíli už budou všechna volná místa mimo moji cenovou kategorii.“

         „Zan to zařídí,“ ujistil ho Nilf s potměšilým úsměvem.

         „Proč já?“ bránil se blonďák s povytaženým obočím.

         „Protože jsi princ,“ usmál se na něj.

         „Ale ty jsi bohatý,“ opáčil.

         „Nemohli byste dát lístek jen mně a vy si to jít protentokrát pěšky?“ obrátil se na ně Wald s nadějí. „A nejlépe nedorazit vůbec?“

 

         „Koukněte,“ upozornil je Zan na dvojici, která právě vyšla z nádraží. Dva kluci, od pohledu bohatý zrzek a obyčejný kluk s rozcuchem vlasů hnědé barvy. Ten se aktivně chopil vyptávaní, a nakonec se i s rusovlasým vydali směrem dolů (zřejmě) na slavnosti.

         „Ti vypadají na uchazeče,“ konstatoval Zan.

         „Vsadíme se, kdo z nich se dostane na Akademii?“ nadhodil Nilf.

         „Ani jeden,“ odfrkl si Wald.

         „Podle mě oba,“ odhadoval Zan.

         „Podle mě zrzek ano a ten druhý ne,“ pronesl svůj tip Nilf, který se na dvojici snažil zaostřit. Barva vlasů a zajímavá aura byly jediné dva rysy, podle kterých si je nyní mohl zapamatovat,

 

         „Když vyhraju, uděláte mi vy dva pořádnou celotělovou masáž,“ zazubil se na ně Zan.

         „Nemůžeš si na takové věci radši najít holku?“ povytáhl Nilf obočí.

         „Můžu,“ odpověděl mu s úsměvem, „ale nechce se mi.“

         „Když vyhraji já,“ přerušil je Wald, „tak oba bez řečí vypijete lektvar, který vám přichystám.“

         „Jaký lektvar?“ podmračil se Nilf. Zan na Walda upřel zpytavý podezíravý pohled.

         „To je překvapení,“ ušklíbl se Wald. „Nebojte, účinky vyprchají do jednoho dne,“ slíbil.

         „Hm…,“ Nilf se na ně oba zamračil. „V případě mého vítězství, mi budete posluhovat od poledne do dalšího poledne,“ rozhodl. „Budete se chovat úslužně, vykat mi a postaráte se, aby mi nic nechybělo.“

         „Že ty máš nějaký komplex?“ křenil se na Nilfa Zan.

         „Co v případě, že se dostane ten druhý a zrzek ne?“ dolaďoval Wald podmínky.

         „Tak jsme prohráli všichni,“ ušklíbl se Nilf.

         „Výtečně,“ odfrkl si Wald.

 

         „Připravil jste si někdo uvítací řeč?“ zeptal se Zan. „Hleďte, naše růže konečně jdou!“

         Skutečně, z nádraží vyšly tři slečny. Byly to ty, které Ezrath spatřil nastupovat ráno ve Férhatě. Vedla je černooká tmavovláska s pichlavým pohledem, oblečená v kalhotách, košili a vestě (Símtarat Fárimíka, zvaná Sími). Vedle ní kráčela druhá tmavooká černovláska, snědá, vysoká, s dlouhou záplavou vlnitých vlasů, oděná v červených šatech (Símdamah Ráha, zvaná Dami). Poslední členkou skupinka byla brunetka drobnější postavy, s krátce střiženými vlasy srovnané k bradě a drzým pohledem v šedohnědých očích (Zálaši Šeraga, zvaná Ališa).

         „Už jsme si říkali, že nepřijedete,“ vítal je Zan vesele.

         „Je mi líto, že jsme zmařily tvoje naděje,“ uchechtla se Sími.

         „Máme docela hlad,“ ozvala se Ališa. „Neskočíme někam na jídlo?“

         „Tady na rohu je celkem dobré pekařství,“ instruoval ji Nilf.

         Ališa se zaškaredila. „Brala bych spíš nějakou restauraci.“

         „Mohu nabídnout?“ vytasil se Wald s tabatěrkou. Sími si jednu cigaretu vzala.

         „Myslela jsem, že už budete všichni,“ podotkla Dami kriticky. „Říkaly jsme si, že byste pak jen hodili zavazadla do vlaku a mohli bychom někam zajít…“

         Zan pokrčil rameny. „Nardsíh jede z jihu. Jeho vlak by měl dorazit,“ vytáhl kapesní hodinky a podíval se na ně, „zhruba za jeden půlsag,“ informoval je. „Ale tuším, že bude rád, když vůbec ten druhý vlak stihne.“

         „Bezva,“ zavrčela Ališa a zabrala plac vedle Nilfa. Možný průchod schodištěm se tak ještě zmenšil. „Takže budeme dřepět tady?“

         „Nemohu za to, že jediní, kdo raději chodí v předstihu, jsme já a Nilf,“ konstatoval Zan.

         Wald se rozhodl tuto poznámku nepřipomínkovat.

         Sími se posadila na schodu kousek pod Zanem. Dami zaváhala, nakonec ale (se zjevným sebezapřením způsobeným obavou z ušpinění šatů) usedla vedle ní. Sími típla cigaretu, upustila nedopalek na zem a přitáhla si Dami k sobě tak, aby se jí černovláska uvelebila hlavou v klíně, a posléze spokojeně začala čechrat její vlasy.

 

         Pomalu se vkrádající ospalou náladu přerušil příchod další zavazadly obtěžkané dvojice – snědý tmavovlasý mladík s černýma očima (Ezráh Dhára) a tmavooká tmavovláska se světlou pletí a výraznými červenými rty (Niliara Dalae kir Tiliasei, jednoduše Dalae). Dorazili seshora schodiště.

         „Zdravíme vespolek!“

         „To je dost,“ vítala je Ališa.

         „Jaké jste měli prázdniny?“ zubila se na ně Dalae přátelsky, zatímco si skládala věci na zem. I ona se posadila na schod a definitivně tak zablokovala průchodnost schodů.

         „Ani se neptej,“ mínil Zan skepticky. „Císař slavil narozeniny a naší rodině bohužel přišla pozvánka.“

         Sími se zasmála. „Slyšela jsem, že to byla velkolepá akce.“

         „Velkolepě nudná možná,“ mínil Zan sarkasticky.

         „Hlavně, že na hostiny peníze jsou, ale v armádě se škrtá,“ ozvala se Ališa kriticky. „Nevypadá to, že by se Y̊sa chystala se zeměmi Spolku uzavřít mír… A jelikož Natirša obstarává většinu bojů po celé délce východní hranice, mělo by jeho drahé císařské Veličenstvo myslet na to, že na válčení jsou třeba prachy.“

         Zanovy koutky se zkroutily do ironického úsměšku, nadechl se, ale než stačil něco říct, probodl ho Nilf varovným pohledem. Ceiřan měl pocit, že na rozdíl od Zana si uvědomuje na jak tenký led by se takovou debatou v této společnosti mohli dostat.

         „Já bych politickou polemiku pro teď vynechal,“ ušklíbl se Nilf.

         „Souhlasím,“ podpořil ho Wald.

 

         Byla jedna čtyři místního času (14:40 zemského), když z nádraží vyšel jejich poslední očekávaný spolužák (Nardsíh Sársdí). Měl krátce střižené černé vlasy, výrazné rysy, husté obočí, snědou pleť. Oblečený byl v bílé tunice ozdobené výšivkami délkou dosahující k zemi, přepásané širokým látkovým opaskem. Nesl si malinký kožený kufřík.

         S úsměvem dorazil k nim.

         Zan nedůvěřivě nadzvedl obočí: „Vlak z Tárásíny dorazil včas?“ vydechl nevěřícně.

         Nardsíhovi zacukalo v koutcích. „Věříš až na takové zázraky?“ podivil se, jeho támaský přízvuk v zarharštině zněl velice nezvykle, měkce, prodlužující každou samohlásku. „Nakonec jsem se rozhodl, že raději pojedu tím dřívějším,“ vysvětlil.

         „Dřívějším?“ zopakoval Zan. „Ten neměl dorazit včera?“

         Nardsíh pokrčil rameny. „Předevčírem.“

         „Kudy jste jeli?“ zajímal se Nilf.

         „Neptej se,“ požádal ho Nardsíh. „Právě teď nechci žádný vlak do konce života vidět ani na něj myslet!“

         „Tak to je ideální chvíle jít uložit zavazadla a vyrazit na slavnosti!“ rozhodla Sími energicky a vstala. „Šup!“

 

         Vzápětí zjistili, že Sími netroškařila a rovnou jim zajistila celý vagon. Protože proč ne, že? Wald se nad tím jen v duchu křenil. Někteří mají problém koupit si jeden lístek, jiní si v klidu zamluví celý vagon a ani jim to nepřijde zvláštní. Jeho to nerozhodilo, ale škodolibě se bavil šokovaným pohledem Ezráha, kteréhož životní styl (jakožto syna truhláře) byl úplně jinde.

 

         Bylo jedna čtyři a půl místního času (15:00 zemského) a skupina devíti studentů nastupujících do druhého ročníku Akademie v Elbeře dorazila na Rharské letní slavnosti.

 

 

Dodatek autora: 

Čtvrtá kapitola. Čas představit Zana, Nilfa a jejich spolužáky. : )

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 7)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 8
Držel jeho bezvládné tělo v náručí, měl pocit, že neváží téměř nic a že se...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 5
Byl jsem rád, že se věnoval limonádě a nedíval se mým směrem. I přes roky praxe...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 18
Sledoval jsem, jak tam zlomeně klečel. Vypadal jako můj Simon. Ne ten ze...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 5
Princ mě dovedl do stejné místnosti, v jaké jsme byli včera. Po mém boku...