So, 07/07/2018 - 19:40
7

Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 7

Ezrath a Erianel

 

| Císařství Zarhara, město Rhara, 26. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku.

 (tj. úterý 15. září 2015 zemského času)

 

         Ezrath byl jedním slovem nadšený. Působil jako ve svém živlu. Zvídavě si prohlížel nabídku všech stánků, kolem kterých procházeli. Zastavil se u prodejce s amulety. Ne, že by měl nějaké peníze, ale ty artefakty působily velkolepě. Na Erianela dojem neudělaly. Nechal Ezratha, aby je pár chvil zaujatě okukoval. Potom s vážným výrazem a s tichou poznámkou: „To jsou všechno padělky,“ raději táhnul Ezratha o kus dál. Ezrath na zrzka jen překvapeně pohlédl. Na úst se mu drala otázka, jak to mohl tak rychle a s takovou jistotou určit, nezdálo se však, že by mu jeho společník teď chtěl něco vysvětlovat…

         Další delší zastávka je čekala u stánku s bylinkami. Ezrath se přímo rozzářil. Nevěřícně si prohlížel nabízené byliny. Několikrát se ujišťoval o ceně. Prodejce, tmavovlasý muž odhadem kolem třiceti let, mu cenu ochotně několikrát zopakoval. Stejně jako mu podrobně zodpovídal všechny další dotazy.

         Erianel stál vedle nich a jen jejich diskuzi pozoroval. Po nějaké době se Ezrath obrátil na něho. V očích mu jiskřilo. 

         „To je neuvěřitelné,“ vydechl. „Víš, jestli bych ti mohl radit, tak tady bych určitě nakoupil,“ sdělil mu. „Prodává neskutečně vzácné bylinky… a za takovou cenu…“

         Erianel nedůvěřivě přimhouřil obočí.

         „Věř mi,“ vyzval ho Ezrath. „Jsem z rodiny lékárníků… V tomhle se vyznám.“

         Erianel si to chvíli promýšlel, ale nakonec, podle Ezrathových rad, nakoupil bylinky. Potom, bez nejmenšího zaváhání, jejich nákup Ezrathovi věnoval. Dálarijec se zatvářil zmateně.

         „Ty je zužitkuješ lépe,“ opáčil Erianel. „Mně tato oblast tolik neříká. Bude lepší, když budou v dobrých rukou. Pochopitelně, stále počítám s naší spoluprací.“

         Ezrath se zakřenil. Když to Erianel viděl takto, těžko proti tomu protestoval. Přikývnul, jako by stvrzoval dohodu, a vše si pečlivě uschoval ve své brašně.

 

         U jiného stánku jim Erianel oběma koupil rharské pity plněné jablkem se skořicí. Na poměry jich obou to chutnalo nezvykle, ale ani jeden si nestěžoval. Na jednom z podií shlédli vystoupení dvou tanečnic s hady. Prošli davem, obhlédli ještě několik stánků... a zčistanáhla, oběma to připadalo zvláštně nečekané, se ocitli na druhé straně náměstí. Vyšli z chumlu bavících se lidí. Najednou kolem sebe měli opět prostor. Blízko se nacházela hospoda s velkou venkovní zahrádkou, na které se usadilo množství zákazníků.

         Erianel s Ezrathem ovšem dorazili přímo k plácku hanby. Tomu místu vévodil kamenný pranýř v podobě širokého sloupu, který umožňoval připoutání čtyř lidí. Dnešní den slavností si tu odpykávali svůj trest tři provinilci. Stáli připoutáni za ruce k okovům. Podle zvyku se jim nasazovali obojky, které znemožňovali využívat hlas. Před každým z nich upevnili cedulku se jménem a popisem provinění.

         Dva z provinilců, starší muž a žena, byli podle cedulky manželé a zloději. Oba se tvářili hrdě a vzpurně probodávali pohledem všechny, kteří jejich směrem pohlédli, jako by je vinili ze svých hříchů. Jejich cedulka obsáhle popisovala všechny činy, které napáchali.

         Třetím odsouzencem byl mladík, který odhadem působil ve stejném věku jako Ezrath s Erianelem. Ve tváři byl rudý studem, sklápěl zrak a uhýbal všem pohledům, které by si jej snad mohly povšimnout. Celý jeho postoj vyjadřoval, že by nejraději neexistoval. Cedulka hlásala jméno: Vilfrídráh Rházsra. Prohřešek: znesvěcení svatyně. Oproti tabulky obou manželů tato působila zvláštně prázdně.

         „Jak se dá znesvětit svatyně?“ nadnesl Ezrath řečnicky. Skutečnosti, že se Vilfríd celý ošil a působil dojmem, že by s kamenem nejraději splynul, si nepovšiml.  

         „To může znamenat tři desítky věcí,“ mínil Erianel, jeho hlas zněl zvláštně ironicky. „Od vraždy na její půdě po takovou malichernost, jako že se špatně podíváš na místního Mravokárce.“

         Ezrath k němu vzhlédl s otázkou v očích. Zaprvé od Erianela nečekal takový názor (respektive těžko říct, jestli nějaký čekal). Zadruhé to, s jakým despektem vyslovil rusovlasý šlechtic slovo Mravokárce, ho nutilo zvažovat, kolik negativních zkušeností s Mravokazateli má. Co přesně že se na jeho předchozí škole odehrálo?

 

         Než si ale stačili vyměnit jakékoli další slovo, Ezrath pocítil náhlou magickou změnu v prostředí. Kletba mířící jejich směrem.

         Nebyl sám, kdo změnu vnímal. Erianel se ohlédl, aby zjistil, o co jde. Oproti tomu Ezrath nezaváhal. Prudce se pohnul a strhnul Erianela na stranu.

         Kletba proletěla kolem nich. Směrem k pranýři. Kolem toho se okamžitě zavlnila magická bariéra (která byla vždy na podobných místech zařizována) a magický útok pohltila.

 

         Ezrath identifikoval útočníka. Ten idiot z vlaku. Sledoval, jak nasraný šlechtic míří k nim a napřahuje se k dalšímu útoku.

         Ezrath stál před Erianelem, kterého se rozhodl zaštítit. Měl pocit, že zrzek se opravdu moc bránit neumí. Ne, že by se on sám chtěl svými někdejšími rvačkami chlubit... 

         V Andrailově dlani to zajiskřilo…

 

         A pak zajiskřilo kolem celého jeho těla. Táhle vykřikl a svezl se na zem.

         Ezrath zamrkal. To bylo jako co?

 

         O další mžik oka později sledoval, jak se objevili tři muži v uniformách. Jeden z nich Andrailovi nasadil pouta, druhým dvěma ho pak předal, aby jej drapli mezi sebe a odvedli.

         To už k nim kvapnými kroky přispěchal Reivian. Snažil se jim rychle něco říkat (slova k Ezrahovi nedoléhala), ale nevypadalo to, že by na něj rharští strážci brali zřetel. Jejich velitel Reiovi jen cosi úsečně sdělil.

         Odváděli Andraila pryč. Reivian se ještě otočil na Irdwalda, cosi mu spěšně říkal, než se otočil a vydal se za Andrailem. Musel si pospíšil, aby strážce dohnal.

         Irdwald stál na místě, nevěřícný výraz v očích. Zjevně nechápal, co se to stalo. 

         Ezrath také šokovaně mrkal. Čeho to byl právě svědkem?

         Pohlédl na Erianela. Zrzkovi ovšem cukalo v koutcích. Vypadal, že se přemáhá, aby se nerozesmál…

 

         „Idiot,“ ozvala se úderná poznámka. Ezrath se ohlédl. Kousek od nich stála skupinka mladých lidí. Odhadl, že tato slova pronesl mladík drobnější postavy, s kratšími světlehnědými vlasy. K nim dvěma ale zamířil vysoký blonďák, který se na ně přátelsky zazubil.

         „Dobré odpoledne,“ pozdravil je. „Jste v pořádku?“

         „Jistě,“ odvětil Ezrath. Přeměřil si ho zpytavým pohledem.

         Mladík se usmál. „Zandriš Tižara,“ představil se jim. „Já a moji přátelé nastupujeme druhým rokem na Elberskou Akademii,“ dodal.

         „Těší mě,“ odvětil mu. „Jsem Ezrath. To je Erianel,“ představil i zrzka. „Jedeme na příjímací zkoušky.“

         „Tak to se vám určitě bude hodit pár tipů,“ zasmál se. „Míříme k tamté restauraci,“ mávnul k ní rukou, „Půjdete s námi?“

         Ezrath se podíval na Erianela. Zrzek působil, že váhá. Nechápal, jak může být Ezrath tak kontaktní. Navíc – ten kluk se představil jako Tižara. Pochyboval, že by chtěl sedět u jednoho stolu právě s ním

         To už k nim ale přišel další člen skupiny – dobře oblečený mladík s tmavými vlasy v copu.

         Přeměřil si je pohledem, přitom zvláštně mhouřil oči. Na Erianelovi setrval déle.

         „Jsi Erianel cir Taira?“ zeptal se.

         Erianel si ho pozorně prohlédl. Mladík mu byl povědomý, ale v danou chvíli si nemohl vybavit jméno.

         „Nilfael Viltaira,“ připomněl se mu. „V Ciartě jsem chodil o ročník výš.“

         Erianel přikývl. Podíval se na Zandriše. Jeho pohled skoro působil jako otázka, jestli teď, když Nilfael prozradil jeho rodové jméno, nechce blonďák tu nabídku odvolat.

         Zan nevypadal, že by si s tím dělal hlavu. „Tak půjdete? Takovou příležitost musíte využít…“

         Souhlasili.  

 

| Císařství Zarhara, město Elbera, 26. den IV. měsíce roku 2732 Druhého věku.

 (tj. úterý 15. září 2015 zemského času)

 

         Seděl na lavičce na nádraží. Neustále kontroloval hodiny. Čekal na příjezd vlaku. Byl to poslední vlak, kterým dotyčný mohl přijet. Proto si byl jistý, že tam bude. Konečně ho uvidí. Musí s ním mluvit. Vysvětlit mu to. Vysvětlit to všechno. 

         Věděl, že to bude těžké. Měl sucho v krku. Zaplavovala ho nervozita.

         Uslyšel houkání.

 

         Bylo chvíli po třetí (kratské) hodině (20:00 zemského času).

         Vlak ze směru od Rhary se blížil do Elbery.

 

 

Dodatek autora: 

: ))) 

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 8)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 30
¨(Piata Kapitola je prepísaná!!!)-tak mrk      ...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 14
      „Andersi, v těchto zdech platí, že jen ten...
Hodnocení:
4.4/5
- Komentářů: 2
Skoro cely týden se snažil vyhnout jaké koliv komunikaci z Norim. Většinou...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 9
>> Vyučuji tělesnou výchovu na střední sportovní škole a to již...