St, 26/08/2020 - 10:16
3

Nenáviděl ten pohled, tak neskutečně moc ho nenáviděl. Kdykoliv se podíval na svou tvář, viděl cizince. Nebyly to jeho oči, které ho ze zrcadla upřeně pozorovaly, nebyla to jeho ústa, která na něj mluvila. Ne, neviděl svůj odraz. 

„Podívej se,“ pobízel jej známý hlas, z něhož jej mrazilo až do morku kostí. Chlapcovy rty se zkřivily v pohrdavý škleb. „Udělej to. Nikdo tu není.“

Křečovitě sevřel kraj umyvadla, s prudkým nádechem se otočil a opravdu… byl sám. O sobě dával vědět jen bodavý chlad a rozbitý odraz, jenž se mu ze zrcadla vysmíval, alespoň tak to vnímal. A nechtěl si to připustit. 

Udeřil pěstí, roztříštil jej na kusy. Ke kachličkám dopadly střepy společně s karmínově rudými kapkami. 

„Hlupáku,“ zaslechl dobíravě, než se roztřeseně sesunul na zem. Dlaněmi si překryl uši v naději, že slova pominou a jemu se dostane kýženého klidu. Ale hlasy se dál ozývaly, z neviditelných rtů splývala jízlivá slova, která ho spoutala jako ostnatý drát.

Prázdnou koupelnu vyplnil jediný zvuk – vzlykal. A poté ticho, tíživé a děsivé. Objímal si kolena, přičemž sledoval pořezané dlaně, v mysli pak samovolně vzkvetla vzpomínka na krvavé růže. Nádherné a křehké. Kai je i přes skrytou hrozbu pro jejich pomíjivou krásu miloval. 

V duchu přesvědčen, že ne všechny růže mají trny, vždy stonky zbavil o každičký ostrý hrot. Dlouhá doba uplynula od chvíle, kdy naposledy věnoval bezbranný kvítek stvoření stejně něžnému a nevinnému. A přesto si ten moment dokázal vybavit do posledního detailu. Chlapec se na něj usmíval nejen svými rty. Hnědé oči jiskřily nadšením, tváře se rozpaky zarděly a ruce bez poškrábnutí nejistě obemkly ty jeho rozedřené.

Okamžik, při kterém poprvé nechal jehlu proniknout kůží jako ty ostny, však zůstával v mlze. Vteřina nasycená pachem konopí, nechutně odlišným od nasládlé vůně poupat, se ztratila v temnotě, po vzpomínkách na lehkovážný večer nebylo ani památky. Probudil se o několik sžíravých myšlenek lehčí, zatímco jej tížily okovy bezmezné odevzdanosti. Upustil od kontroly své vlastní mysli. Každé objetí nevědomosti, jež mu návykový jed skýtal, ho připravovalo o zdravý rozum. Z mladého chlapce zůstala jen troska. Z nádherného květu zbylo jen trní.

Neuvědomil si včas, že pro někoho mohl být jedinečnou růží. 

Dokud byl plný života, zasloužil si péči a pozornost, tehdy ji dokázal patřičně opětovat. Nyní zpustl, nechápal tedy, proč se Wren staral i nadále. Jako když se dítě snaží vzkřísit mrtvou rostlinu kapkou vody se vší tou naivitou, kterou má malé poslušné štěně. 

„Kolikrát jsi do něj už kopnul?“ zeptal se ten samý hlas, jakmile se s chlapcem o pár dní později setkal. V hnědých duhovkách zporozoval sám sebe, nepoznával se. 

Nevím, pomyslel si zoufale, tiše sledoval hocha před sebou. Temné kruhy pod očima prozrazovaly probdělou noc. Žádný špatný sen se však nevyrovnal nočním můrám, které jej trýznily, když byl vzhůru. Tvář prohlubovalo několik vrásek a starost mu přidala několik let. I přesto se v očích odráželo neúnosné množství naděje a důvěry. Nehledě na to, co se dělo, doufal v lepší zítřky a v návrat toho kluka, do něhož se zamiloval. 

Tak mladý, tohle nesměl – takhle se vázat a věřit mu. Jak bláhová se náhle jevila myšlenka na růže bez trnů, vždyť on sám byl tím nejostřejším. 

„I tak se vždycky vrátí jako to štěně.“

Wren nebyl jediný, kdo se vracel. Ale Kai nevyhledával osobu, nýbrž místo. Ignoroval ceduli se zákazem vstupu a bez výčitek se prodral křovím. Někde zaslechl prasknutí. Už se neotáčel, když realitě nechtěl věřit a iluze se zdála skutečná. Teprve v ten okamžik si uvědomil, že již dávno opustil lesní porost. 

Kdyby sešel z útesu dolů, spatřil by svůj odraz, vysmívající se mu za jeho pošetilost. Přesto se předklonil, ve vodním zrcadle zahlédl šmouhu, která jej vzdáleně připomínala. 

„Zničil jsi ho,“ šeptal vítr za jeho zády. „Zabil jsi mu toho Kaie, kterého pořád vyhlíží."

„Ne,“ zamumlal, v hlavě přemítal totéž, co už několikrát. Třásl se a sám plakal. Chtěl se aspoň na chvíli cítit volný, zbavit se ostnů, jež mu probodávaly hruď, a doopravdy se nadechnout. 

„Tak na co čekáš?“

Vykročil vpřed a podíval se na svou ve vlnách rozbitou tvář, srdce bilo jako splašené, v následující vteřině úder vynechalo. 

Hladina se blížila a na rtech se mu objevil slabý úsměv. V poslední chvíli zahlédl odraz sebe samého. Takového, jakým byl kdysi. Nějakým šíleným způsobem se cítil šťastný. Mezi všemi těmi hroty rozkvetlo poslední křehké poupě. Našel se… po takové době.

 

 

Hodnocení: 
5
Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 2)
Štítky: 
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Sam sa prebral v bite, ktorý nápadne pripomínal ten jeho, no v detailoch sa...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 34
Krev mi vystříkne až na obličej. Nepatřím mezi milovníky porodů, a přesto...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
  Oznámení         ...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
„Nezajímají mě vaše pravidla, musím si zatelefonovat, takže mi okamžitě vraťte...