Po, 20/03/2017 - 17:28
6

Ráno mě čekalo vstávání do školy. Jednodenní klid je pryč a stres, který bude kolovat celou třídou, mě vyždímá jako houbu. No, jupí jej.  

Docela mě udivilo, že jsem ve škole potkal Rya. A včas! Že by si řekl, že když se blíží ta maturita, bude to brát vážně? Ne, to si upřímně nemyslím. Hádám, že ho sem dokopala máma. Každopádně pro mě to znamenalo hezké zpříjemnění dne.

Celý den to byl opět jeden velký zmatek. Zvuk zvonku, který ohlašoval konec poslední hodiny, lahodil mým uším. Všichni jsme se z radostí vydali domů.

„Hah mám dost. Ještě teď mi z toho jde hlava kolem…“ promnu si ztuhlý krk, který jsem si způsobil neustálým opíráním hlavy o svoji dlaň. Mám pocit, že škola neprospívá mému zdraví. Odcházím dolámaný častěji, než přicházím.

„Právě proto jsem chtěl zůstat doma,“ vzdychne si Ryo, „vyhnout se tomu zbytečnému chaosu.“

Unikne mi malé uchechtnutí: „Hah, ale doma si se skoro neučil, proto tě mamka poslala zpět do školy.“ Vím, že mu nedělá problém se něco naučit, ale občas na to vážně kašle. A před maturitou by se na to mohl podívat. Nebo to aspoň předstírat, když se chce flákat.

„Neříkej, že se v té cvokárně dokážeš soustředit,“ pronese nevěřícně.

„Do školy musím stejně,“ zakroutím hlavou, „musíme to zkrátka překousnout Ryo.“ Je fakt, že to dá zabrat. Navíc je to vážně vyčerpávající, ale jestli mi to zaručí maturitu, přežiju to.

„S tebou zvládnu cokoli,“ šeptne sladce. Z těch slov mě zahřálo u srdce. Bohužel se mi k tomu i rozpálily tváře.

Ryovi to neuniklo: „Je roztomilé, když se červenáš.“

„To teda ne…“ můj pohled zamířil do země. Proč mě tyhle situace vždycky tak vyvedou z míry? Chovám se jak rozjařená puberťačka…

„No tak podívej se na mě,“ při tom přiložil svou dlaň na mou tvář a lehce natočil k sobě. Můj pohled se střetl s jeho. Teď jsem už nemohl uhnout. Zahleděl jsem se do jeho očí. Jeho rty se blížily k těm mým.

Z příjemných představ nás vyrušily něčí rychlé kroky. Naše rty, které se už letmo dotýkaly, se od sebe náhle oddělily. Nebo spíš ty moje, protože jsem uskočil na stranu

Klusem k nám běžela známa postava: „KAZUKÍÍÍ!“ volal nadšeně. Udělal jsem dobře. Směrem k nám běžel Shiro. Nevím, co bych mu řekl, kdyby nás viděl.

„Ahoj Yoshi- poč-uáá!“ než jsem něco řekl, skončil jsem na zemi s ním kolem krku, opět.

„ Je to SHI-RO! Nepleť to pořád,“ poučuje mě.

„Promiň Shiro,“ opravím se automaticky, „teď ze mě slez prosím, seš těžkej,“ řeknu přidušeně.

„Csss! No dovol? Já jsem jako pírko!“ ohradil se a postavil na nohy, „šup podej mi ruku,“ natáhne ke mně paži.

„Díky,“ příjmu nabídku a zapřu se, když s jeho pomocí vstávám. Mohl by mě někdy zkusit přivítat normálně, nestěžoval bych si.

„Ehm Kazuki?“ ozve se zmatený Ryo, který nás pozoruje.

Otočím se na něj: „Ano? Och promiň Ryo.“ Asi je trochu překvapený. Ne, že bych se mu divil, z jeho pohledu to muselo vypadat zvláštně. Měl jsem v plánu je představit, ale ne při takovéhle situaci. No, teď už stejně nemám na vybranou.

„Ryo, tohle je Yoshiro Toriya, můj kamarád z dětství.“ ukážu levou rukou na Shira, „Shiro, tohle je Ryo Tsukiyoshi, kamarád ze střední,“ pravou ruku namířím na Rya. Doufám, že z toho nebude trapné ticho.

„Těší mě Toriyo,“ Ryo natáhne k Shirovi ruku na pozdrav.

Shiro, si toho však nevšímá a zkoumavě si Rya prohlíží: „Héé tak to je ten tvůj kamarád. Rád tě poznávám Tsukiyo,“ s hlavou na stranu se zaculí.

Ryo se mírně zamračí: „Proč to zkracuješ?“

Shiro, jen pokrčí rameny: „Je to moc dlouhé, takhle to zní líp.“ Ryo se na to moc netváří, ale nechce se o tom dohadovat. Shiro někdy na nové lidi působí trochu nevychovaně, ale já vím, že to nedělá schválně. Ryovi to budu muset potom objasnit.

„Kazuki!“ otočí se na mě Shiro, „nezajdeme si do kavárny?? Když jsem slyšel, že tam pořád stojí, dostal jsem chuť na zákusek!“ rozplývá se.

„Myslíš Sakuru?“ zeptám se, „to už není kavárna, Shiro.“

„He? Jak to??“ vyjekne překvapeně.

„Teď je z toho čajovna,“ pokračuju.

„Héééé? To snad néé, zákusek…“ na tváři se mu objeví protáhlý obličej.

Pobaví mě to: „Heheh ty tam prodávají pořád.“

„Vážně??“ rozzáří se, „tak, proč mě zbytečně strašíš?!“ pohrozí mi s přivřenýma očima.

Nevinně mu odpovím: „Eheh je legrace pozorovat tvoje reakce.“ Nejsem škodolibý, ale jednou za čas mu to můžu vrátit ne?

„Hah! Ty se koleduješ. No pro tentokrát ti odpustím. Půjdeme?“ objal mě kolem pravé paže a chystal se směr Sakura.

„Poč- teď?“ než jsem stačil něco namítnout, vložil se do toho Ryo.

Chytil mě za předloktí druhé ruky: „Promiň, ale máme s Kazukim už jiné plány.“ Plány? Jaké plány? O ničem nevím.

Shiro na něj zvědavě pohlédl: „Hééé a jaké?“ To by mě taky zajímalo. Zapomněl jsem snad na něco? Ryo na něj chvíli jen mlčky koukal. Tvářil se jako by s ním mluvil telepaticky.

„To se tě netýká. Pojď Kazuki,“ po té mě vyškubl z objetí a zamířil opačným směrem, než mě Shiro táhl.

„Ryo počkej co to-“ nedokončil jsem větu. Nevěděl jsem, co chci vlastně říct. Jsem z jeho reakce zaskočený.

Ještě než jsme zmizeli Shirovi z dohledu, stihl jsem na něj zavolat. „Zajdeme tam jindy Shiro, promiň!“ Nevěřícně na nás koukal, dokud jsme se neztratili za rohem. Co to do něj vjelo?

Otočím se k Ryovi: „Ryo co blbneš? Kam to jdeme?“ Beze slov mě táhl dál.

Nevzdávám to a zkusím to znovu: „O jakých plánech jsi to mluvil?“ Je naštvaný, že jsem na něco zapomněl? Dneska přece není žádný významný den, ne? Narozeniny? Svátek? Výročí? Ne, ne a ne. Ani jedno z toho. Na něco takového bych nezapomněl.

Se zoufalstvím v hlase promluvím ještě jednou: „Ryo no tak řekni už něco.“

„Prostě pojď,“ ani se na mě nepodíval a vedl mě dál. Najednou jsme se objevili před jeho domem. Pokračoval dál dovnitř. Zamířil se mnou rovnou do jeho pokoje. Zamkl za námi dveře. Otočil se na mě a začal mě tlačit k posteli.

„Ryo počkej, co to děláš?“ řeknu znepokojeně. Pořád jsem mimo. Řekl mi dvě slova a teď jsme zamčení v pokoji? Kraj postele na, který jsem narazil, mě nechal volným pádem upadnout na postel. Mojí hlavou se prolínal slet myšlenek.

Zarazilo mě jeho pevné objetí, které následovalo: „Neměj obavy jen… takhle chvíli zůstaň.“ Situace je mi čím dál méně jasná.

Pravou ruku mu položím na záda: „Ryo si v pohodě?“ Nevypadá ve své kůži. Udělal jsem něco, co ho ranilo?

„Polib mě…“ hlesl.

„He? C-co?“ jeho náhlá prosba mě zaskočila.

„Polib mě prosím,“ zvedl hlavu.

Chvíli jsem váhal, ale brzy jsem poslechl. Dotkl jsem se jeho mírně vlhkých rtů těmi svými.

Pak se odtáhnu: „Co se děje Ryo? Chováš se divně.“ Povolil své objetí a koukal se všude kolem, ale mým očím se vyhýbal.

„No tak Ryo mluv se mnou,“ naléhám.

„Jen ten tvůj kamarád Shiro…“ spustil.

„Eheh promiň je to energický živel. Ne každý ho pochopí.“

Semkne ruce: „To není ten problém…“

Pořád mi to nedochází: „Tak o co jde?“ Vážně nevím, kde je chyba. Urazil ho snad něčím Shiro? Mohl se sice chovat slušněji, ale myslím, že to nebylo tak hrozné.

Sledoval svoje prsty, které o sebe nervózně třel: „Jeho přítulná povaha, kterou k tobě chová…“

„No známe se od dětství, vždycky byl takový,“ vysvětluju.

Tváří se nejistě: „Asi ti to nedochází ale…“

„No tak povídej. Ale?“ pobízím ho. Ryůvuv výraz byl ještě víc rozpačitý. Myslím, že jsem začal špatně vidět, protože jsem měl pocit, že se červená.

„Ale já…“ hlasitě polkne, „žárlím na Shira…“ svoji tvář schoval dlaně.

Nevěřil jsem tomu. Ryo žárlí? A červená se u toho. Udiveně jsem na něj koukal. Vážně je to ten samý člověk, kterého znám? Ten sebejistý a klidný Ryo? Ten, který teď přede mnou skrývá obličej, abych neviděl, jak se stydí? Vypadá tak roztomile! Nemůžu se ubránit zachichotání.

„Nesměj se…“ zavrčí.  

„Promiň, jen mi to přijde neuvěřitelné, nikdy bych do tebe neřekl, že bys mohl žárlit.“ A k tomu na Shira. Asi to na něj muselo působit nepříjemně, když viděl, jak mě objímá. Nikdy by mě, ale nenapadlo, že by v Shirovi mohl vidět konkurenci. Nikdy jsem takhle o Shirovi ani přemýšlel. Jsme si sice hodně blízcí, ale úplně jiným způsobem. Jako sourozenci.

„Neprovokuj, něco mi ještě dlužíš,“ jeho rozpačitý výraz se náhle začal rozplývat a vracel se starý Ryo.

Vykulím překvapeně oči: „He? Za co?“ Neříkejte, že jsem vážně na něco zapomněl.

„Než přišel ten Shiro,“ naklonil se ke mně, „měli jsme něco na práci.“

Teď jsem zrudnul já: „Ehm, ty myslíš-„

„Tohle.“ řekl a políbil mě, „teď ty, pojď blíž,“ vábil mě, „taky bych od tebe uvítal nějakou akci.“

Váhavě se otážu: „Udělalo by ti to radost?“ Vážně se ptám?

Usměje se: „Heh stěžovat si nebudu.“ Srdce mi skákalo až do krku. Vzal jsem Ryovu ruku a přiložil si ji na hruď.

„Cítíš to? Tluče pro tebe,“ poté jsem se k němu přitáhl a políbil ho. Bože to je klišé… Vážně jsem řekl takovou blbost? Tohle neříkají ani v televizi. Obejmul jsem ho kolem krku a zatlačil ho na postel. Sám sobě se divím. Opravdu jsem začal? Nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha. Staral jsem se o jeho tělo, které ve mě vyvolávalo erekci. Mou dominaci brzy převzal Ryo, který už nedokázal jen přihlížet. Převalil mě na záda a vychutnával si každičký kousek mého těla. Polibky byly čím dál víc intenzivnější a doteky vášnivější.  Než jsem se nadál, naše těla se dotýkala kůže na kůži. Cítím jeho vroucí teplo, které z něj sálá.

„Kazuki, jsi si jistý? Nechci tě do ničeho nutit.“ jeho slova zněly váhavě, ale v očích mu vidím zápal, který nechce přestat. Byl jsem na tom stejně. Můj tep byl už dávno mimo kontrolu a hlavou mi procházela jen jedna myšlenka.

Věděl jsem, jak chci odpovědět: „Jsem, chci to. Chci to s tebou Ryo,“ mluvilo ze mě vzrušení.

„Slyšet od tebe něco takového mi dělá neskutečnou radost Kazuki,“ i z jeho hlasu slyším touhu, která se dere na povrch.

Necítil jsem vůči tomu žádné obavy. Plně mu věřím. Jsem připraven udělat tenhle krok, který nás ještě víc sblíží.

 

Byly jsme propojení. Doslova. Blíž jsme k sobě mít ani nemohli. Bylo to něco nepopsatelného a úžasného, ale… Mělo to svou daň! Haaaaa, bolest nemůžu se hýbat. Jako placka ležím nehybně na posteli a přemítám si to. Ach bože…

Mým tělem proletěl nápor bolesti: „ÁÁááá! Au, au! Ryo počkej! To bolí!“ Beru to zpět! Nejsem připravený!!

To je tak trapné…

„Jen se uvolni. Takhle tě to bude bolet ještě víc,“ snaží se mi Ryo poradit.

„Ááu! Jak se mám při tomhle uvolnit?!“ protestuju. Cítím, jak se do mě zasouvá.

Co si o mně teď bude myslet.

Ryo bojoval s mým proniknutím: „Taky mi to neulehčuješ, když se cukáš.“

Hah idiote…

„Kazuki jsi celej?“ ve dveřích se objevil Ryo. Chtěl jsem se nadzvednout, ale bolest z mého pozadí mě opět uzemnila.

„Žiju…“ zvednu ruku na důkaz.

„Donesl jsem ti obklad,“ ukáže mi mokrou bílou látku.

„Obklad?“ divím se, „jak mi to pomůže?“ Vypadá tak svěže. Jako by se právě prospal. Za to já jsem jak přejetý buldozerem.

Vydá se k mému bezvládnému tělu: „Zchladím ti tvůj bolavý zadek.“

„Ehm, ne díky,“ odmítnu slušně.

„Neptám se tě, dej gatě dolů,“ aniž by čekal, co udělám, začal mi je sundávat sám.

„Ááá! P-přestaň!“ pokouším se bránit, ale působím jako želva, která se snaží utéct, „studí! Jak mi to pomůže, kdy mě to bolí uvnitř?!“  

Ryo se zamyšleně zakoukal na mé půlky.

Vycítím nebezpečí: „Áááá! O tom ani neuvažuj!“ pohrozím mu. Bože on by mi to snad strčil do zadku!

„Promiň“ přisedl si vedle mě a začal mě hladit po vlasech, „chtěl jsem ti jen trochu ulevit.“

„Já vím, za to ti děkuju, ale ten obklad vynechám.“

„Hah! Pořád to bolí…“ vydechnu se slzami na krajíčku.

„Tak já tvou bolest umlčím,“ jeho laskající rty mě začaly zuřivě líbat.

„Mhm! Mh…“ moje tělo se začalo uvolňovat a poddávalo se Ryovým přírazům.

Při téhle představě jsem zase zrudl a zabořil hlavu do postele.

Ryo mě pobaveně sleduje: „Copak Kazuki?“

„Nic…“ hlavu nechávám schovanou.

„Vážně?“ naklonil se těsně vedle mě. Cítil jsem na krku jeho horký dech.

Trochu jsem povykouknul: „Jen vzpomínám.“

Ryo se nenechá tak snadno dobít: „Na co?“

Zaváhám, než odpovím: „Na společné chvíle s tebou.“

Pousmál se a lehl si vedle mě: „Kazuki.“

„Hm?“

Přitáhnul si mě k sobě: „Miluju tě.“

„Já tebe taky,“ odvětím spokojeně. Oba jsme se tiskli v objetí. Je tak příjemně hřející a uklidňující. Při těchto pocitech se mi podařilo usnout. Takhle jsem se ještě necítil. S pocitem, že usínám v náruči milované osoby.

 

„Shiro? Shiro jsi tady?“ rozhlížím se.

Někde z okolí mi přijde odpověď: „Tady jsem.“

 „Kde??“ ohlížím se všude kolem sebe. Nikde ho nevidím.

„Tady! Nahoře,“ houkne.

Vzhlédnu vzhůru. Shiro sedí na jedné z větví mohutného stromu.

„Jsem rád, že jsi přišel Kazuki,“ seskočil za mnou dolů.

Smutně se na něj podívám: „Nemohl jsem jinak.“ Oba jsme měli na zádech batohy. Byli jsme připraveni odejít.

„Radši rovnou vyrazíme,“ pobídne mě, „času není nazbyt.“

Přikývnu: „Uhm jo…“ Byl jsem z toho nejistý. Tohle se mi nepodobá.

„Neboj se Kazuki. Jsem tu s tebou,“ usmál se na mě.

Tohle má být jediná možnost, jak zůstat se Shirem. Nechci utéct z domu, ale jinak se s ním už nikdy neuvidím! Prchali jsme lesem doufajíc, že takhle budeme méně nápadní. Bohužel štěstí nám nepřálo. Netrvalo dlouho, než nás našli naši rodiče. Shiro se bránil a vzpouzel, ale nebylo to nic platné. Zítra se stěhujou daleko odsud. Připadám si tak beznadějně.

„Nechte mě! Já nikam nechci! Kazuki! Nechci být bez tebe!“ křičel na mě v slzách.

„Shiro! Neopouštěj mě!“ opětoval jsem mu své pocity.

 

„Kazuki,“ doléhal ke mně hlas, „Kazuki.“ Zamžoural jsem očima. Stál nade mnou Ryo.

„Co je?“ řekl jsem ospale. To byl jen sen. Docela bolestivá vzpomínka.

Vzdychne si: „Vstávej prosím tě. Víš, že máme školu.“

Prudce jsem se posadil: „C-co kolik je hodin?! Kde mám věci?! Kde- mám pokoj?“ zmatkoval jsem.

„Klídek Kazuki, času je dost. Věci máš u skříňky a jsi u mě, pamatuješ?“ artikuluje pomalu, abych si spojil dvě a dvě dohromady.

„A jo vlastně,“ rozvzpomínám se, „počkat já tu přespal?“

„No spíš si usnul. Ale neboj, volal jsem k tobě domů,“ uklidňoval mě. To jsem prospal půl dne? Zmatený jsem pomalu vstával.  Sotva jsem však přenesl váhu na své nohy, podlomily se mi. Přes mou pánev projela ostrá bolest.

„V pohodě?“ otázal se mě Ryo.

To by mě taky zajímalo. Proč mě bolí- došlo mi to.

Zrudnul jsem: „Ehm, jo jsem celej.“ přitom jsem se pomalu posadil na postel.

Ryo si zakryje cukající koutky: „Promiň, asi jsem byl na tebe moc tvrdý.“ Jeho chichotání, mi ale neuniklo.

„Ne-neříkej to, je mi to jasné!“ ukončím debatu. Ale dal jsi fakt záležet. Aáá, co to říkám?!

 

Vypravili jsme se do školy. Trvalo mi to déle než obvykle, ale mělo to svůj důvod. Vážně bych nečekal, že to bude mít takové následky.

„Nemám tě vzít na záda? Ať tam dojdeme ještě dneska,“ Ryo si mě ještě nepřestával dobírat.

„To by bylo ještě horší!“ zděsím se té představy, „dej mi čas. Já to rozchodím.“ Doufám! Šel jsem jako bych si pustil do kalhot. To bude dlouhý den…

„Klidně tě vezmu do náruče,“ mrknul na mě.

„Ne dík,“ odbudu ho.

Zničehonic mě někdo chytil za ramena: „Uááááh!!“

Leknutím vypísknu: „Íík!“  Někdo na mě ze zadu bafnul.

„Shiro!“ zavrčím, „tohle mi nedělej!“ Málem mi z toho vyskočilo srdce z hrudi. Kde se tu vůbec vzal? Neslyšel jsem ho přicházet. Většinou o tom vím, dřív než ho uvidím.

„Hahah nemohl jsem si pomoct,“ vyplázl při tom na mě jazyk, „co, že chodíš, jak kačer Kazuki?“

Trnulo ve mně: „Ehm to nic. Nedělej si starosti.“

Shiro to však nehodlal vzdát: „Nekecej, jestli nemáš mezi nohama tágo tak ti to nežeru.“

„No, já spadl… na zem,“ vylezlo ze mě.

Shiro mě udiveně pozoroval: „Narazil sis zadek o zem?“

„Jo, byla tvrdá,“ přitakám, „prostě se mi podlomila noha“. Bože co to melu?! Tohle mi neuvěří. Ani já tomu nevěřím!

Ryo se rozhodl mě zachránit: „Kazuki byl trochu nešikovný a spadl ze stromu.“

„Ach ták,“ polevil Shiro, „hahah, to jsi měl říct hned! Po stromech si nikdy neuměl lézt.“ Díky bohu, věří tomu. Proč mě to taky nenapadlo?

Opět jen kývám: „Hehe jo…“

„Hele Kazuki, vím, že jdeš teď do školy, ale mohl by sis odpoledne udělat na mě čas?“ trochu u toho zvážněl.

S Ryem jsem si nic nenaplánoval, takže v tom nevidím problém: „Na programu nic nemám, tak proč ne.“

„Paráda!“ zazubí se, „budu tě tu po škole čekat. Zatím.“ Co má asi za lubem? Nejspíš našel novou kavárnu. Určitě je chce porovnat s těmi ze Sakury. Eh doufám, že to nebudu muset platit já.

 

Po skončení vyučováni ve cvokhauzu, jsem se chystal za Shirem.

„Spěcháš?“ táže se Ryo.

„Budu muset,“ povzdechnu si, „nečekal jsem, že nám ještě teď zadají projekty, ale chci obojí stihnout,“ rychle si přezouvám boty, abych mohl vyrazit.

„Co naděláš. Měl bys to odložit, jako první bychom měli udělat tohle do školy.“

„Už jsem mu to slíbil a svoje sliby neporušuju!“ řeknu neústupně. Před maturitou se chci věnovat hlavně učení, ale dal jsem své slovo a nechci, aby kvůli toho byl Shiro zklamaný.

Ryo věděl, že svoje rozhodnutí nezměním: „No hlavně potom dojdi, ať to máme z krku co nejdřív.“

„Jasně neboj, nejpozději v pět jsem u tebe,“ vyběhnu ze školy k bráně.

Shiro už tam netrpělivě přešlapuje: „No konečně.“

„Tak pozdě zase nejdu,“ nafouknu se.

„Víš, že nejsem trpělivý, tak to nepokoušej,“ varuje mě.

Bez přemýšlení zareaguju: „Tak promiň…“

Hned změnil výraz: „Odpuštěno hahah!“ Myslím, že v některých ohledech je pořád dítě. Ostatně to asi i já.

„Tak jdeme Kazuki,“ vyrazí kupředu. Vydali jsme do jednoho vzdálenější parku, kde bývá větší klid. Shiro měl trasu v malíku. Překvapujeme, že si to tu pořád tak dobře pamatuje.  

„Jsme tady!“ zazubil se.

Rozhlédnu se kolem nás: „A dál?“ Žádná kavárna?

„Uděláme si tu piknik!“ na stůl, který byl poblíž, vyskládal několik barevných krabiček.

„A co máme dobrého?“

„Tadááá!“ otevřel jednu z nich.

Zatvářil jsem se udiveně: „Zákusky?“ Heh bylo mi divně, že jsme nešli do žádného podniku se sladkostmi.

Shiro se pyšně díval na vonící sladkost: „Oběhnul jsem hned několik cukráren a kaváren! Vyzkoušíme, které jsou ty nejlepší!“

Nejsem moc na sladké, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že na ně nemám chuť: „Tak jo dáme se do toho.“ Tohle je mu podobný heh.   

 

Byly opravdu výborné. Nevím, kdy jsem měl naposled tolik dobrot najednou. Zabralo nám to docela dost času, což mi připomnělo jednu důležitou věc, kterou mu musím sdělit.

„Mimochodem Shiro, moc mě to mrzí, ale nemůžu se zdržet celý den. Čeká mě ještě projekt, který chci s Ryem udělat.“  

Trochu ho to zarazilo: „To je škoda, doufal, že dnešek strávíme spolu.“

„Promiň…“uhnu pohledem.

„No, co nadělám,“ otře si ruce o kalhoty, „v tom případě přejdeme rovnou k favoritovi dne,“ přisune doprostřed stolu poslední krabici. Jsem už docela plný, ale nehodlám odmítnout.

Při prvním kousnutí se začnu rozplývat: „Mmmm tenhle je fakt dobrý,“ chválím si.

„Nejlepší na závěr!“ prohlásil.

„Je to vážně moc dobré, ale měl bych už pomalu jít,“ začnu se zvedat od stolu.

„Ještě počkej,“ zarazí mě, „chci ti ukázat jedno skvělé místo.“ Jeho psí oči mě nemusely dlouho přesvědčovat, abych souhlasil. Sesbírali jsme se a Shiro mě vedl ke svému novému objevu. Šli jsme skrz les. I když jsem tu dlouho nebyl, docela si to tu pamatuju. Pořád mě však udivuje, že i Shiro má takový přehled. Jako malí jsme takovými místy procházeli pořád, ale nečekal bych, že to má tak dobře zmapované.

Asi po pěti minutách mě začala zmáhat únava. Že by se ještě ozývalo ranní “zranění“? Z toho bych přece nebyl tolik přešlý.

Mermomocí se s ním snažím udržet krok: „Je to ještě daleko Shiro?“

„Brzo tam budeme,“ odvětí. Začínám zaostávat. Proč je to tak namáhavé? Moje víčka pomalu klesají. Každý krok težší a těžší.

Natáhnu před sebe ruku: „Shiro počkej, potřebuju…“ Už se nemůžu udržet na nohou. Svalil jsem se k zemi. Moje vědomí zmizelo stejně rychle, jako moje síla.

4.764705
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 17)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 3
Ambriel se posadí na třetí schod od sdola na dřevěném schodišti vedoucí z...
Hodnocení:
4.3/5
- Komentářů: 2
Na plavidle mířím do laboratoře. Celá Dvořánkovic rodina jde za mnou. Všichni...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 44
Jeremy Sedel som v autobuse smerom k ulici Loombard. Tú ulicu som...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 20
Natan   Když jsem dnes odcházel z kanceláře, řekl jsem Alexovi...