Čt, 09/11/2017 - 17:08
9

Znáte takové ty momenty, kdy potkáte člověka, u kterého jste doufali, že už ho nikdy neuvidíte?

Asi jo, nejspíš to v životě potká každého.

Já těch lidí, co jsem už nikdy nechtěl střetnout, měl víc.

Tak proč, z těch všech adeptů, potkám právě jeho?

Co jsem komu provedl?

„Petře,“ vydechnu a mám co dělat, abych se tu na náměstí mezi všemi těmi lidmi, co právě obcházejí ty zpropadené švestkové trhy, nesložil na zem, jako po právě shlédnutém online porodu.

Krev mě děsí a děti taky.

Ten kluk mě stál deset let kouření, dva roky v lihu, třicet kilo a ještě asi půlku mého majetku. Zní to hrozivě, ale abych to upřesnil, nic mi neukradl. Nic kromě srdce. Za kouření může moje slabá psychika, která souvisí i s chlastem. Za třiceti kily stojí hektolitry piva, po kterých jsem paradoxně zhubnul, nikoliv přibral a půlku majetku mi ukradlo dvouleté nic nedělání. Nicméně já si i tak stojím za tím, že hlavním důvodem, který ke všem těmhle nepříjemnostem vedl, je právě tenhle hnědovlasý manekýn, co stojí přímo přede mnou a zubí se, jako kdyby právě vyhrál ve sportce hlavní výhru a ještě nezjistil, že krom něj vyhrálo dalších dvacet lidí, takže ve skutečnosti mu na účet připíšou pár statisícových šušňů místo několika miliónu.

„Kendy!“ řekne tak hlasitě, že i lidé v okruhu sto metrů ví, jaká je má přezdívka a když k tomu připočítám nadšení, s jakým to pronesl, tak bych se ani nedivil, kdyby se tu za chvíli utvořila fronta a každý chtěl můj podpis, protože přece takhle vesele nereagujete na průměrné nicneříkající jedince, ale na tajné popstár, které se neúspěšně skryly v davu.

Asi tři sekundy procvičuji ústa, než se nadechnu v další reakci, která měla být: tak zase někdy ahoj.

Ovšem, nedostanu prostor k vyjádření, neboť mě sevře v náručí a já začnu lapat po kyslíku jako právě vyvrhnutý vorvaň.

„Bože… tak dlouho jsme se neviděli!“ zaúpí a na důraz svých slov mě ještě více stiskne.

Chybí opravdu malinko… malilinko k tomu, abych cítil, jak mi praskají žebra.

„Ne…mo…dy…tak,“ vysoukám pracně a nesrozumitelně.

„Cože?“ vyjeví se a povolí své medvědí sevření.

Než odpovím, hluboce se nadechnu.

„Neměl jsem vůbec žádný kyslík,“ objasním.

Vůbec nevypadáme jako párek teploušů… takhle se tu objímat uprostřed města, ba co jen to, přímo uprostřed těch nekončících trhů. Je tu snad víc lidí než na vánoce.

Hlavně by mě zajímalo, proč tomu říkají švestkové trhy, když tu nikde žádné švestky nejsou. Prošel jsem to dvakrát, protože jsem měl chuť a kynuté švestkové knedlíky, ale nepotkal jsem ani knedlíky ani švestky, vzato serepetičky ze skla, ponožky a domácí medovina, toho tu bylo, jako máku.

„Promiň,“ usměje se a rychle mě pustí, avšak zůstane stále v mé těsné blízkosti.

Tohle vážně nemám rád. Já obecně nesnáším, když mi někdo leze do osobní zóny, a je mi fakt jedno kdo, jestli je to máma nebo nejlepší kámoš. Prostě já mám svého půlmetru, kam nikdo nesmí a nazdar bazar.

Tak proč ho nechám stát tak blízko, že když bych o pár centimetrů pohnul hlavou dopředu, tak mu zabořím nos přímo do jeho širokého úsměvu?

„Jsi pěkně vyhublý,“ podotkne všímavě.

Odolám chuti využít té nenadálé blízkosti a lehce nadzvednout nohu v koleni a trefit tak jeho dva pulci naplněné váčky.

„Jo, už to tak bude,“ odvětím stroze a zkřížím ruce na prsou. Snažím se mu naznačit, že jako tohle je fakt docela dost intimní zóna i pro přátele natož pro ty, co se neviděli pomalu deset let.

„Ale víš, že takhle ti to sluší víc?“ poznamená s bezelstným úsměvem.

Vztek zatemní mojí mysl.

Přesně tohle za to může! Ano! Jeho chování, to jeho hrozně přeslazené cukrování, které jsem tehdy bral jako znamení toho, že ke mně nejspíš chová nějaké city. Trvalo mi dva měsíce a tři dny, než jsem došel k prozření, jako Mohamed k hoře, a zjistil, že on se takhle chová prostě ke všem bez ohledu na pohlaví či případnou náklonost. On je prostě takový!

Jako cukrová vata.

Nemám rád cukrovou vatu a nejím sladkosti, když nepočítám kynuté švestkové knedlíky, které zbožňuji.

Fajn. On je možná jen milý, ale pro mě to tehdy bylo, jako kdyby se chystal mě přenést přes práh své ložnice, kde bychom se milovali do konce našich životů. Pro mě prostě přeslazené chování, až hanba.

Od té doby, co jsem ho skutečně poznal, mi pouhý pohled na čokoládu, vyvolá mé trapné a traumatické zážitky z dob minulých.

Ale on?

Opět jako cukr.

„Pche, nemusíš lhát, kdybych měl deset kilo navrch, hned bych byl víc k světu,“ zakroutím hlavou.

„Ale ne… takhle seš hrozně roztomilý. Až tak, že když bys vypadal nějak podobně i před deseti lety, určitě bych neváhal a tu tvoji malinkatou prdelku pěkně zprznil,“ usměje se na mě zářivě.

Ticho.

Ještě delší ticho.

A najednou se mi v hlavě sepnou dva drátky, které z jeho slov raději přepálily kontakty, a mě to celé dojde.

On vážně řekl něco takového uprostřed davu lidí?

Počkat, vlastně on, ten heterosexuální jedinec, řekl, že by mou prdelku….

„Cože?“ vyjevím se a ani se nesnažím zavřít pusu.

Z jeho úsměvu brzy oslepnu a navíc mi k astmatu přibyde ještě cukrovka.

„Slyšíš ne? Tehdy jsi byl jen obyčejný namakaný týpek, ale teď máš trošku jinačí vzezření,“ vysvětlí.

Tak to sem fakt nevěděl, že ho přitahují lidé, co vypadají jako z koncentráku.

Asi nějaký ochranitelský pud.

„Sis něco šlehnul?“ zeptám se nakonec s nadzvednutým obočím.

„Ne,“ zasměje se.

Mé obočí vystřelí ještě výš. Začínám se bát, abych ho za chvíli neměl až ve stratosféře.

„Ty seš přeci heterosexuál…“

„Já? A to si vzal kde?“ vyjeví se.

Oba tu stojíme, oba na sebe poulíme nevěřícně oči.

Proč jsem to nevěděl před deseti lety?

„No tak furt si ohmatával holky….“ I kluky vlastně. To je taky pravda.

„Eh… no je fakt, že na střední jsem byl trošku nerozhodný ohledně preference pohlaví. Ale už v prváku na vysoké mi bylo jasné, že muži vedou,“ usměje se.

Huh. Tady bude ta zakopaná mumie, já s ním totiž na výšku nechodil. Naopak šel jsem hned po střední makat a rovnou třista kiláků daleko, abych na něj zapomněl. Jenže jsem zjistil, že je úplně jedno kam se odstěhuji. I kdybych to vzal až na severní pól tak on by šel se mnou. Teda v mé mysli samozřejmě.

„Aha,“ řeknu jen. Co taky k tomu víc dodat. Už je to beztak jedno.

„Tak nezajdeme na pivo?“ navrhne.

Ne díky. Nechci být celoživotně mučedníkem svých vlastních zvrhlých představ a nesplnitelných tužeb.

„Někdy jindy, dnes nemám čas,“ odmítnu.

„A co takhle švestkové knedlíky, nedáš si?“ zeptá se bezelstně s totální ignorací mého odmítnutí.

„Knedlíky? Švestkový?“ zbystřím, a kdybych se viděl v zrcadle, určitě se mi přitom rozzářily oči.

Sakra. Já zapomněl, že on tuhle mojí slabost zná.

„Ano. Akorát včera jsem je dělal… bydlím nedaleko, tak kdybys měl zájem…“ začne a propaluje mě přitom pohledem.

Teď mám obrovské dilema.

„Víš já…“ začnu.

„Ne v pořádku, říkal si, že něco máš. Tak… někdy jindy,“ mávne nad tím rukou, „měj se,“ kývne a otočí se k odchodu.

Švestkový knedlíky.

Kynutý švestkový knedlíky.

Miluju kynutý švestkový knedlíky.

Jediné co vždycky uměl uvařit, byly právě tyhle nadýchané kulaté bochánky. A že je uměl dobře…

Do háje!

„Počkej!“ zaječím, a začnu se rvát skrze dav lidí s pohledem upřeným na široká záda, která se ode mě, za mých pár sekund váhání, vzdálily hodně daleko.

 Cestou schytám dost peprných nadávek od kolemjdoucích. Omlouvám se co sekundu ale přesto se pořád rvu dál.

Dohoním ho až na konci trhů.

„Počkej!“ zavolám už poněkolikáté.

Je snad hluchý?

„Petře! Já chci ty kynutý knedlíky!“ zavolám tak hlasitě až půlka náměstí utichne.

Super. Obvykle takhle nekřičím, ale tohle bylo vážně zoufalý.

„Tak pojď se mnou,“ mávne rukou, aniž by se otočil.

Něco mi říká, že to budou hodně drahý knedlíky.

 

Nebyly drahý. Vlastně jsem byl rád, že jsem se jich vůbec dočkal.

Celou cestu jsme absolvovali v překvapivě družném hovoru. Dozvěděl jsem se, že si splnil svůj sen o kariéře realitního makléře a prodává domy i byty jedna radost. Nahlas jsem mu to neřekl, ale já osobně se vůbec nedivím, že je úspěšný. Koneckonců s jeho schopností natřít med na hubu naprosto každému a ještě ho přitom utáhnout na vařenou nudli, není divu.

Nicméně před jeho bytem jsme natrefili na dost nebezpečně vyhlížejícího muže, který se tvářil všelijak ale blesky šlehající z jeho očí, které mě div neusmažily na místě, nešly přehlédnout. Došlo mi rychle, že zrovna on tu nejspíš nebude kvůli kynutým knedlíkům, a tak jsem se otočil jako v tělocvičně na rotačním disku a s hlasitým rozloučením jsem zamířil opačným směrem. Ovšem Petr byl jiného názoru. Přitáhl mě za límec hezky k sobě do náruče, až jsem jen očekával, kdy se ten rozzuřený muž rozeběhne ode dveří a srazí nás ze schodů. Oznámil mi, že mi dá knedlíky s sebou, neboť své sliby plní.

Odvětil jsem mu, že knedlíky můžeme odložit na jindy, protože můj život je mi přeci jen o něco dražší ale Petr to razantně zamítl a já se o tři minuty později ocitl tváří v tvář bohu pomsty.

Petra to samozřejmě vůbec netankovalo. Věnoval muži přeslazený úsměv a pozdrav, který mi ze všeho nejvíc připomínal zacvrlikání roztomilého ptáčka a nabídl mu, aby do jeho království vstoupil první.

Než obr vlezl dovnitř, věnoval mi nepěkný pohled, až jsem se pro jistotu podíval na svůj odraz v okně, jenž bylo za mými zády, jestli mi náhodou něco neupálil. Naštěstí tak dalece jeho schopnosti nesahaly.

Po pěti minutách váhání, jestli utéct nebo teda počkat, to Petr vyřešil za mě, protože mi do ruky vrazil plastovou okrouhlou nádobu s modrým víčkem a popřál mi dobrou chuť.

Vypadl jsem odtud, jako kdyby mi hrozilo ukamenování.

Musím se však přiznat, že ty knedlíky za těch pět minut strachu stály. Byly výborné.

Horší je, že jsem Petra neviděl už přes měsíc a znova ho nemohu dostat z hlavy. Mé znovuobnovené zvrhlé myšlenky mi pomalu nedají spát.

 

„Ty už jdeš?“ diví se Markéta.

„Ano, jsem unavený,“ přiznám a rozloučím se s celým stolem a ještě cestou s dalšími lidmi z firmy.

Nějakým nedopatřením jsem kývl na vánoční večírek, jehož název mi v půlce listopadu nepřijde úplně tak na místě. Nejsem zrovna družný typ a ve firmě jsem vždycky patřil k těm, jenž tiše sedí v koutě. Ovšem myslel jsem si, že když se tentokrát přidám, vyženu alespoň na chvíli Petra ze své hlavy. Jenomže se ukázalo, že alkohol mi ho z hlavy vážně nedostane. Čím víc jsem pil, tím víc jsem na něj myslel. Přímá úměra, řekl bych.

Momentálně jsem ve stavu, kterému se říká lehká opilost. Je skoro půlnoc a já v sobě mám asi šest punčů a minimálně čtyři piva a pár koktejlů. Na mě, jako skoro abstinenta, je tohle opravdu hodně. Avšak dost jsem tancoval, takže nejsem až tak mimo, protože kdybych jen seděl a pil, tak nejspíš dávno líbám ten nadýchaný modrý koberec v hotelovém baru, přímo pod stolem.

Překvapilo mě, že náš večírek se netýkal jen zaměstnanců z našeho ekonomického oddělení ale i ze všech ostatních a v půlce večera jsem se dozvěděl, že tu jsou vlastně večírky dva. Naše partnerská firma se přidala. Já si říkal hned o začátku, že je tu opravdu veliké množství lidí, na to, že naše firma má dohromady tak dvě stě zaměstnanců a lidiček v sále bylo určitě dvojnásobek.

Asi v devět hodin jsem začal zjišťovat, že Petra nemám jen ve své mysli, ale dokonce jsem ho i viděl. A to hned několikrát.

Netušil jsem, že alkohol může způsobovat i halucinace.

Zadívám se na svůj odraz ve výtahovém zrcadle.

Můj oblek je zmačkaný a kravatu jsem někde nechal. Oči mám rudé jako angorský králík a vlasy rozcuchané, protože moje kolegyně Markéta, vyučená kadeřnice, mi je pořád hladila s tím, že je mám krásně hebké. Její ruka mě ve vlasech vískala kdykoliv jsem na ní narazil, což bylo dost často, když jsme seděli u společného stolu.

Cinknutí mě probere ze zamyšlení. Vystoupím a pohledem hledám pokoj 213.

Akorát otočím klíčem v zámku, když mě v nose zašimrá známá švestková vůně.

Sakra… je to možný? Knedlíky?

Schovám klíč zpět do kapsy a jako v transu se vydám po stopě. Chodba je dlouhá a na konci se stáčí doprava.

Zahnu a přímo před sebou mám pojízdný vozík, na jehož vrcholku jsou ve velmi draze vypadajícím talíři, čtyři obrovské voňavé koule posypané cukrem a kakaem s kapkou másla.

Zírám na tu lahůdku, div mi u toho netečou sliny.

„Dáš si?“ ozve se po mé pravici dobře známý hlas.

Ani jsem nezaznamenal, že se otevřely dveře.

„Petře?!“ vyjevím se.

„Ahoj, přišel si po stopě?“ zasměje se.

„Jo, cítil jsem je až ke svému pokoji,“ přiznám a hlavou kývnu za sebe.

„Vidíš, tak to mají nakonec dvojí využití… k jídlu a k tvému přilákání,“ mrkne na mě.

Byl bych schopný věřit tomu, že si to naplánoval. Jenže to je asi nesmysl. Náhoda evidentně funguje velmi dobře. Nebo osud?

„Asi máš pravdu,“ řeknu nakonec a přemýšlím, co udělat dál.

„Můžeš si dát se mnou…“ nabídne a upře na mě své čokoládové oči.

Skutečně můžu?

„Dobře,“ kývnu, „ale kdes je vzal v tuhle hodinu?“ vyjevím se.

„Peníze… za ty získáš dneska kdeco,“ zasměje se.

Samozřejmě. Peníze světu vládnou. Jenže všechno si za ně taky nekoupíš. V mém žaludku se právě rozletělo hejno motýlů.

 

Sedím na posteli a láduji se knedlíkem dokonce bez příboru.

„Ten kluk posledně… byl můj bývalý partner.“

Rychle spolykám sousto.

„Ach tak,“ odvětím.

Já se neptal.

„Chtěl si jen vyjasnit, kdo si nechá psa,“ pokračuje.

Vážně mě to nezajímá.

„Ach tak,“ zopakuji.

„Nakonec si ho odvedl ještě ten den.“

Je mi blbý odpovědět znovu to samé.

No dobře, zřejmě si chce vylévat srdce.

„A není ti to líto?“ zeptám se nakonec.

„Ani ne, nejvíc stejně poslouchal jeho. Já tam byl spíš jen do počtu,“ ušklíbne se.

„To mě mrzí, ale neboj. Určitě potkáš někoho jiného,“ usměji se.

S jeho povahou…

„Já doufal, že sbalím tebe. Už tenkrát na střední ses mi líbil,“ odpoví bez rozpaků.

Zaskočí mi. Nejsem si jistý, jestli náhodou nemám slyšiny. Chcete mi říct, že jsem se celé roky trápil zbytečně?

„Tak proč si něco neudělal?!“ osopím se na něho.

„Kdy, jako tenkrát?… protože sem si nebyl jistý, a když jo, tak ty si zmizel bez rozloučen! Já ti říkal, až v prváku na vysokej, jsem si byl na tuty jistej,“ odpoví málem vyčítavě.

Položím z půlky snězený knedlík na talíř. Cítím, jak se ve mně vře krev.

„No ty si děláš prdel. Já na tebe nemohl zapomenout ještě další pár let! Pořád jsem tě měl v hlavě! A… bože, tohle mě teda tak sere,“ vstanu a začnu chodit sem a tam.

A není už to beztak jedno?

Po chvíli mi dojde, že já se mu vlastně vyznal… dost pozdě. I tak, mé tváře chytnou nachovou barvu.

„Zkoušel jsem ti volat a psát, ale změnil sis číslo…“

„Jo! Právě kvůli těm tvým zprávám! Měl si napsat narovinu jak to je! Ale to ne, jen ses mě pořád dokola ptal, jak se mám a kdy se vrátím!“

„Myslíš, že to bylo tak jednoduché? Já nevěděl, co cítíš! Vždycky si na mě reagoval jako na otravný hmyz. Kdykoliv jsem na tebe jen sáhnul, něco si zavrčel a rychle mi naznačil, abych si držel patřičný odstup. Jak jsem asi sakra měl vědět, že se ti líbím? Choval si se vždycky chladně, neměl jsem odvahu na to ti napsat, že tě mám rád.“

Zastavím se a otočím se čelem k němu.

Vážně jsem se choval takhle?

Vybavím si tu chvíli, kdy jsem zjistil, že u něj je běžné se k lidem chovat až moc přátelsky. V ten den jsem šel kolem jídelny a potkal ho s jednou slečnou v zuřivém objetí. Asi hodinu potom zase dost intimně hladil nějakého kluka po zádech. Celý den jsem ho sledoval a uvědomil si, jak naivní bylo si myslet, že mě má rád. Ale ono nebylo?!

Sakra!

A pak jsem začal reagovat jako rozbuška na každý jeho dotek a každé slovo. Štvalo mě to. Všechno.

„Máš pravdu, jenže s tím tvým chováním… že se vůbec divíš! Dyť si se objímal s každým,“ zavrčím a propálím ho pohledem.

„Byl jsem takový. Přátelský ale rozhodně jsem nespal s kdekým, jak si několikrát prohlásil,“ odvětí klidně.

Hluboce se nadechnu a posadím se vedle něj. Co by, kdyby. Tuhle otázku si občas položí každý, horší je, když na ní známe odpovědi. Kdybych tenkrát věděl, že ke mně má takové sympatie, klidně bych si chvíli počkal, než to dojde jemu samotnému.

Jenže já nejsem jasnovidec. Ovšem, není to teď už jedno?

„Dobře, asi nemá smysl se zabývat tím, co se stalo,“ usoudím a prohrábnu si své už tak dost rozcuchané vlasy.

„Nemá, protože pořád před sebou máme budoucnost,“ kývne a ruku mi položí doprostřed hrudníku.

„Co to…“ vyjevím se, ale nedostanu další prostor, protože do mě zatlačí a zalehne mě svou vahou.

Teda, není zrovna pírko.

Překvapeně zamrkám.

Jeho tvář je blízko. Rukama mi vyhrne košili až ke krku.

„Zase cvičíš?“ usměje se.

Jo. Od posledně jsem opět pravidelným návštěvníkem fitcentra. Rozhodl jsem se, že nechci nadále vypadat jako oživlá mrtvola a trochu poupravil svůj jídelníček a přidal něco málo sportu. Za jeden měsíc a kousek mám nahoře sedm kilo a myslím si, že konečně vypadám celkem k světu.

„Ano, cítím se tak líp,“ přiznám.

Vybavím si jeho slova. Je možné, že mě takhle nebude chtít?

„Měl si pravdu… takhle seš opravdu… k nakousnutí,“ usměje se a mlsně si oblízne rty.

Doufám, že nemá v plánu mě sníst.

„Mám návrh,“ řekne a skloní se, aby mezi rty polaskal mojí bradavku, což na mě má elektrizující účinky. Propnu se v zádech a hlasitě vydechnu.

„Ja… jaký?“ zeptám se a rukou mu zajedu do vlasů. Má je krásně husté. Kdyby tohle mohla udělat Markéta, tak se jí do rána nezbaví.

Zvedne ke mně zrak.

„Budeme randit…“ ruku mi položí do klína, „poznáme se…“ přesune se k mému krku, kterému věnuje několik polibků, „máme spoustu času,“ přejede rukou můj vydutý rozkrok, „a když to bude k tomu, můžeme spolu začít chodit…“ zkousne můj ret a já zasténám.

Odtáhne hlavu a zadívá se na mě.

„Souhlasíš?“ zeptá se. Rukou rytmicky jezdí po mém poklopci. Líbí se mi to. A líbí se mi on.

Nemůžu přece propásnout druhou šanci, když se mé představy konečně stávají skutečností.

„Ano,“ kývnu.

Usměje se a opět se skloní. Nosem se otře o mou tvář a jazykem obkrouží mé rty. Voní jako švestky a kakao. Chci ho ochutnat.

Chytnu ho za krkem a prudce políbím. Cítím, jak se usmívá.

Chutná stejně jako voní. Proplétáme své jazyky a jeho ruka v mém klině neomylně rozepne pásek i se zipem a sevře ve své horké dlani moji tepající chloubu.

Opět se odtáhne a já nespokojeně zavrčím.

„Myslím, že ode dneška jsou švestkové knedlíky mým nejoblíbenějším jídlem,“ šeptne.

Musím se zasmát. Jojo. Láska prochází žaludkem.

 

Hodnocení: 
4.774195
Průměrné hodnocení: 4.8 (31 hlas)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 8
Faris Jsem na posteli stočený do klubíčka a třesu se zimou. Jsem nahý,...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 15
„Niko, dnes  s námi asi taky nejdeš, co?“ zajímá se Lenka. „Jdu. Číča...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 10
Sunieheave Zdvihla som svoju tašku a prešla za Frankom do bytu. „Obývačka s...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 3
Nemohl jsem jen tak otevřít ty hloupý dveře od jeho nemocničního pokoje a...