Čt, 07/09/2017 - 18:58
12

„Ha! Ty potvoro jedna, kdes byl?!“ Princ na Felixe nevědomky zakřičel na celou velkou síň, až mladík nadskočil a málem vypadl z okna, na kterém seděl.

„Nemusíte na mě tak řvát. Co se děje?“ Otočil se na šlechtice a otázkou v očích a čekal.

„Eh.“ Aristokrat se nad klidnýma jasnýma očima zarazil. „Nic, jen jsem si myslel, že-“

„-že jsem utekl? Kdepak můj drahý princi, nemám v úmyslu utéct. A kdybych chtěl, věřte mi, že byste mi v tom nemohl nějak zabránit.“

„O co Ti vlastně jde?“ Otázal se značně tišeji Dragon.

„Mě? Já nikoho přece neunesl, nezavřel do zámku a nezačal ho ignorovat.“ Bylo to matoucí, neboť Felix mluvil tiše a flegmaticky.

„A jak se v Tobě má jeden vyznat? Jednou se mi vrháš kolem krku, pak se mě snažíš zničit, jindy mě ignoruješ. V lese jsi vypadal tak zoufale, jako někdo, kdo touží po ochraně, kdo touží po mě. A od doby co tu jsi, se ke mně chováš jako k vězniteli.“

„A jak si jeho jasnost přeje, aby se bídná liška chovala?“

Jejich oči se střetli. Rudé zmatené i tvrdé oči proti klidným i smutným zeleným.

Drak pomalu přistoupil k oknu a pohladil mladíčka na parapetě po tváři.

„Vzdej se mi. Buď můj. Směj se pro mě, plač pro mě, žij pro mě.“ Vydechl a zdálo se, že čeká pouze kladnou odpověď.

„Pche, takhle lehké to se mnou mít nebudete, Vaše jasnosti.“ Lišák se pohrdavě ušklíbnul, čímž prince donutil couvnout a seskočil z okna. „Já nejsem Tvoje hračka, tak už si to laskavě uvědom.“ Poslední větu šlechtici doslova zasyčel do tváře. Po té odešel.

Dragon zůstal stát ještě zmatenější, než před tím.

 

Do okna, u něhož se scéna odehrávala, se dívaly dvoje hněvem planoucí oči.

„To ne.“ Zachroptěl vlk.

„Málo se snažíš!“ Vyprskl sluha.

„A co děláš ty?“

„Já? Jsem s ním skoro pořád. Já mám Draga jistého, ale ty si zapomínáš držet zrzka na uzdě.“

„Musíme něco vymyslet. Pořád to vypadá bledě. Mám to, musí ho začít nenávidět.“ Raggi se vítězoslavně usměje.

„Promiň, nečtu myšlenky. Kdo koho musí začít nenávidět?“

„Tak nějak oboustranně. Když mi Dragon ublíží, bude ho Felix nenávidět, aspoň doufám.“

„A jak docílíš, aby Drag nenáviděl lišáka?“

„Říkal jsi, že máš prince jistého, že? Co konkrétně to znamená?“

„Miluje mě.“ Hiko vypadal zcela klidně a sebejistě.

„Fajn. Takže když Ti můj milovaný Felix něco udělá, bude ho nenávidět, že?“

„O tom nepochybuji.“

„Skvěle. Musíš vyprovokovat mého lišáčka a já vyprudím tvého prince, což nebude tak těžké.“

„Dobrý plán, kdy začneme?“

„Hned. Jdi a přesvědč nějak nenápadně draka, aby se letěl proletět, počkat, ne, řekni mu, že je tu škodná a že si jdu zřejmě pro Felixe.“

„A nevíš asi tak náhodou, jak bych to mohl vědět?“

„Řekl jsem ti to.“

„A proč by to jakýkoliv mizera dělal?“

„Proč? Protože jsem vyšinutý hajzl.“ Zle se usmál a udeřil svého komplice do tváře, až spadl do trávy a na tváři mu zůstaly krvavé šrámy. „Běž, jen vyřiď pánu hradu zprávu.“

Hiko se zvedl a rozběhl se za princem.

 

„Dragu! Dragone!“

„Hiko, probůh co se Ti stalo?“ Pohladil slouhu po zkrvavené tváři a pevně ho objal. „Kdo Ti to udělal?“

„Máme tu škodnou. Napadl mě z ničeho nic.“ Celý se chvěl a z očí mu tekly slzy.

„Klid, maličký, klid. Kdo Tě napadl?“

„Nevím co je zač. Říkal jen, že si jde pro svého Felixe.“

„Ten bastard. Běž do bezpečí a nech se ošetřit má lásko, já jdu srovnat účty.“ 

Aristokrat se rázně rozešel chodbami a nasál pachy. Během pár minut stál tváří v tvář rozcuchanému a jen zpola proměněnému vlkovi.

Měl zarudlé oči a vyceněné zuby, od kterých mu odkapávaly sliny.

„Ale, ale, sok. Vypadáš hůř, než si tě pamatuju.“

„Vrať ho.“

„Víš co je divný? Kde ses tak coural?“

„Vrať mi Felixe.“

„Nezdálo se, že by s tebou chtěl být.“

„Vrať ho!“

„Nikdy.“ Princ se rozběhl s napřaženými drápy a vrhl se po soupeři.

 

„Ale, nazdar služko, kdopak ti dal do držtičky?“ Utrousil posměšně Felix, když se potkal s Hikem.

„Jdi k čertu!“

„Ale, ale, ono se nám to zlobí. Že tě to nežere být něčí hračkou a vědět, že jsi jen jeden z mnoha.“ Lišák se rozhodl si pro jednou pořádně zase rýpnout.

„Ty mrňavá zrůdo! Mě má na rozdíl od Tebe rád!“ Rozběhl se proti zrzavému mladíkovi.

„Oh, vážně? Tak proč tak touží po mě. Asi se s tebou dost nudí.“ Felix elegantně uhnul a ještě dal sokovi pohlavek.

„Tebe zatím nezabil jen kvůli královně!“ Hiko se zvedl a opět zaútočil.

„Omyl, můj drahý nepříteli, nezabil mě ještě, protože to dosud nedokázal.“

„Ale věř, že já to dokážu a Drag mi za to bude nepochybně vděčný!“

„Spíš mě budeš do toho hrobu brzy následovat.“

„Přestaň uhýbat, ty srabe!“

„Jak si přeješ, chudinko.“

 

Po několika ranách, jež utržil princ i vlk, se Dragon se vztekem proměnil, čemuž byly chodby chvála bohům přizpůsobeny. Tím končily hry a začínal boj o život.

Nadechl se a z obřího chřtánu vyšlehly plameny.

Raggi zůstal ležet na zemi a stoupal z něj kouř. Když se pokusil znovu vstát, princ se napřáhl a ostré drápy odhodily nyní vlčí tělo na stěnu, na níž zůstaly krvavé stopy.

Šlechtic už se chystal dát poslední ránu, když něco zaujalo jeho pozornost.

„Hiko.“ Zamumlal, vrátil se do lidské podoby a rozběhl se za pachem krve.

Přiběhl do chodby na téměř opačném konci paláce a na zemi vyděl dvě krví zbrocená těla.

Felix opřený o stěnu ztěžka oddechoval a na příchozího se jen vítězoslavně usmál.

Hiko se ani nehnul. Bylo zřejmé, že většina krve kolem je jeho.

„Ty malej bastarde.“ Zavrčel směrem k lišákovi a opatrně si přitáhl nehybného sluhu do náruče. „Běž do přízemí, dvacátá chodba. Tomu se říká nevědomá odplata.“ Zaprskal a s mladíkem v náručí odešel.

„Nevědomá od-Raggi!“ Rozběhl se chodbami, a když dorazil, téměř se mu zastavil dech. „Raggi!“ Přiklekl k vlkovi a z očí se mu spustily slzy. „Ne.“ Opatrně pohladil spálenou srst a ozvalo se tiché zaskučení. „Raggi? Ty žiješ? Díky bohu. Neboj, pomůžu Ti.“

Tak jako předtím Dragon, i on odnesl přítele do „svých“ komnat, kde se o něj započal starat.

 

V noci, kdy oba vážně zranění spali, si šli princ a lišák vyřídit účty.

„Proč jsi to udělal?“ Vyprskl první Felix po příchodu do salonku.

„Já? Ten Tvůj přítelíček tu neměl co dělat! Byl to vetřelec a navíc zaútočil první! Ale proč Ty jsi málem zabil Hika, to nechápu.“

„To jsi tak hloupý, nebo to jen občas předstíráš? Nesnášíme se snad od prvního dne, co jsme se potkali!“

„Za což taky můžeš Ty! A To ho kvůli tomu musíš zabít?“

„S chutí! A jestli to Raggi nevydýchá, tak mi věř, že toho Tvého miláčka dorazím!“

„Hiko měl pravdu, jsou s tebou jen samí problémy!“

„Jo? Tak proč se bojíš toho, že odejdu, hm?“

„Když se ti tu nelíbí, tak proč tu furt jsi?“

„Možná, protože jsem pořád věřil, že nejsi takový parchant, jakým se zdáš být. Ale jak je vidět, spletl jsem se.“

„No, to se tak občas stává!“

„Fajn. Sbohem Dragone.“

„Tak moment, jakýpak sbohem?“

„Hned jak Raggi dokáže vstát, odcházíme.“

„Nedovolil jsem ti odejít!“

„Já se Tě o povolení neprosil!“

„Ty jeden drzej bídáku. Měl bys mi bejt vděčnej, že ještě vůbec dejcháš.“

„A Ty bys měl být rád, že Tvá matka měla takových let nehoráznou trpělivost!“

„Mou matku z toho vynech!“

„Ne! Upřímně lituji toho, že až se vrátí, najde ještě větší zrůdu, než jakou jsi býval!“

„Jediná zrůda jsi tu Ty!“

„Erika si to nemyslí a já taky ne. Má úcta, Vaše výsosti!“

Felix se vrátil k Raggimu, kterého po příchodu pohladil po hlavě a lehl si vedle něho.

Během chvíle mu z očí začaly téct slzy a z hrdla se vydraly vzlyky.

 

„Dragu.“ Zachroptěl nad ránem mladý sluha.

„Hiko! Pššt, jakpak Ti je? Jsi v pořádku?“ Rudovlasý k němu v mžiku přiskočil.

„Bolí to.“

„To se nedivým. Proč Ti to udělal?“

„To kdybych věděl. Vyvolal rvačku a potom mě zpráskal jak psa.“

„Parchant jeden. Slibuji Ti, že za tohle bude pykat.“

„Můj pane? Udělal bys pro mě něco?“

„Cokoliv, můj poklade.“ Princ se lehce usmál a políbil svého milovaného na čelo.

„Zabij ho, zabij je oba.“

Princ čekal cokoliv, ale tohle ne. Zarazil se, nevěděl, co dělat. Nechtěl odmítnout, když mu slíbil cokoliv, ale zabít ho? Dřív by to udělal s radostí, ale nyní už si nebyl tak jistý.

„Slibuji.“ Zašeptal po značné chvíli jako souhlas.

„Děkuji Ti.“ Hiko se usmál a usnul.

Dragon vyšel na chodbu, opřel se o stěnu a začal přemýšlet, jestli zabít, nebo nezabít.

„Nad čím to přemýšlím? Vždyť si to ta krysa zaslouží. Nenávidím to a zabiju to, už jen proto, že si to má láska přeje.“ Mručel si tiše a rázným krokem se vydal ke komnatám své matky.

Dveře se rozletěli a Dragon vpochodoval dovnitř, po chvíli pátrání však s překvapením zjistil, že tam nikdo není, jen na posteli zbyly stopy od krve a ve vzduchu vysel pach spálené srsti a masa.

4.833335
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 24)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 14
Líbal jsem jeho rty jako už milionkrát předtím. Ale tento polibek byl něčím...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 7
Zbytek dne a celou neděli strávil Ayato v pokoji. Nechtěl mluvit ani s...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 18
Sledoval, jak vítr strhává poslední listí ze stromů, jak se stromy ohýbají pod...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 10
Téměř okamžitě mi došlo, že vběhnout v plné rychlosti do neznámého...