Po, 10/07/2017 - 14:43
3

„To by snad stačilo,“ ozval se přísný hlas. „Zase tropíš problémy, Simone?“ Simon se podíval chladnýma očima za sebe. Setkal se s přísným pohledem zpoza brýlí ředitele nemocnice. „Nedal jsem ti snad dostatečné varování už minule?“ pokračoval ten panovačný hlas. Jak toho muže Simon nenáviděl. Proti řediteli však sám jít nemůže. A přidávat mu možnosti, aby ho mohl vyrazit nebo mu strhnout plat, nebo nedej bože poslat ho na placenou dovolenou, rozhodně neměl v úmyslu. Po chvíli ho ten muž pustil a odstoupil od něj, stejně tak učinil i Simon. „Omlouvám se za jeho chování, občas je tvrdohlavý,“ usmál se ředitel mile, snaže se vyžehlit ten malý problém.

‚Aha, já zapomněl, když má někdo prachy, tak se jeví zájem,‘ pomyslel si Simon otráveně.

„Copak se ani neomluvíte, pane Rockfielde?“ zeptal se najednou zdvořile.

„Nemám důvod,“ pronesl Simon chladně a odešel. Bylo mu jedno, že za ním ředitel prská nějaká slova – nestál o jeho názor. Sám moc dobře věděl, v jakém srabu je. Nepotřeboval lítost ostatních. Nevyhledával ji.

Erik nevnímal slova zavalitého muž v brýlích a propaloval očima záda toho doktora.

„Můžete už sklapnout?“ zeptal se vztekle, když muž pořád vykládal. A než ze sebe ředitel dostal něco dalšího, mířil ven z nemocnice, v hlavě vymýšleje plán, jak toho doktora dostat, pokořit a zničit. Za každou cenu!

---

Netrvalo dlouho a Simon byl předvolán před ředitele. Byl nucen poslouchat jeho nudný proslov o historii této nemocnice, o dokonalém přístupu k pacientům, ať už je jejich minulost jakkoliv propletená s místními doktory. A další hloupé kecy. Simonovi bylo z toho na nic. Nenáviděl tento promarněný čas. Pohlédl z okna a dal tak řediteli najevo, že ho od samotného počátku neposlouchal. Ředitel vztekle udeřil do stolu, ale ani tímto činem si nezískal jeho pozornost. Povzdychl si, uvolnil si kravatu, odepnul knoflíček na košili a posadil se na židli.

„Řekni, Simone, jak dlouho se známe?“ rozhodl se zavést přátelský rozhovor.

„Netuším, nemám čas pamatovat si, kdy a jaký ředitel náhle ukončí svou kariéru kvůli skandálu s pacientkou,“ pronesl Simon chladně. Ředitel mírně zavrčel, stiskl ruku v pěst, ale krátce na to se uklidnil.

„Pravda…“ pokýval hlavou. „Svatá pravda. Tudíž tušíš, že už je to dlouhá doba. A vždycky jsme se nějak přece byli schopni dohodnout, nepletu se?“

„Když myslíte…“

Ředitel si zaryl nehty do dlaně. Tento muž ho tak štval. Zhluboka se nadechl. Vyhodit ho nemohl – nenašel by jiného šílence, který by v práci trávil víc času než on. Jenže i jemu se hromadí nevyzvednutá dovolená – a on potíže rozhodně mít nechtěl – nechtěl opouštět toto vyhřáté křeslo. A vyhodit toho drzého chlapa také nemohl.

„Co kdybychom se dohodli?“ zeptal se přímo a konečně upoutal Simonovu pozornost, byť jen na pár vteřin.

„Na čem?“ zeptal se bez zájmu v hlase.

Ředitel vstal, obešel stůl a opřel se o něj. „Na tom, jak vyřešíme tvůj prohřešek.“

„Prosil bych, abyste mi i nadále vykal,“ vyzval ho Simon. Ředitel k němu přišel a poplácal ho po rameni.

„Dobře, pak tedy řekněte, pane Rockfielde – scházíte se nyní s někým?“

Simon se křivě usmál. „Myslím si, že o svém osobním životě Vám nemusím nic říkat,“ odvětil Simon trochu drze. „Jestli je to všechno, musím se vrátit,“ dodal pořád s drzým tónem v hlase. Vstal a byl odhodlaný odejít, ale ostrá slova ředitele ho zastavila.

„Dal jsem Vám snad svolení opustit místnost?“

Po doznění těchto slov se Simon skutečně zastavil na místě. Díval se prázdnýma očima před sebe. Očekával, co přijde. Šuškanda je strašná věc, ale někdy se po nemocnici šušká dokonce i pravda. A on měl obavy, že to, co si vykládaly sestřičky – že o ně ředitel nejeví zájem, protože je homosexuál –, je nakonec pravda.

Muž v brýlích se hrdě pousmál a přešel k němu. „Jste přece rozumný, pane Rockfielde. Oba jsme dospělí a umíme se na dané věci dohodnout. Když odmítáte chodit domů a brát si dovolenou, co mám dělat, abych z toho neměl problémy?“ zeptal se ho pokojně a položil mu ruku na rameno. Tak prudkou a okamžitou reakci rozhodně nečekal. Trvalo snad jenom vteřinu, než Simon jeho ruku chladně, prudce odstrčil od svého ramene, rozloučil se a odešel. Ředitel tiše zavrčel. „Budeš toho litovat,“ zasyčel si spíše pro sebe.

Mezitím si to naštvaný, pobouřený doktor kráčel prázdnou chodbou, tiše zuřil v sobě, ale zároveň se ihned uklidňoval, aby nevybouchl znovu a nedával tak jedné dotyčné osobě příležitost, aby pokračovala v neprofesionálním rozhovoru.

Ale slíbil si v duchu, že jestli toho muže ještě někdy potká, asi tentokrát neujde újmě na zdraví. Jako doktor by si to neměl dovolit, ale v tuto chvíli mu to bylo jedno. Je to osobní záležitost. Jindy by zůstal v klidu… ale Erik Murray mu pil krev, a tak nehorázně ho štval jen pohled na něj.

Netrvalo to dlouho a do jeho kanceláře přišla sestřička s oznámením, že má okamžitě opustit místnost, protože má placenou dovolenou na tři dny. Aha, takže se mu chce ředitel zavděčit? Odmítl ji. Ona však tvrdohlavě dupla nohou, že je to rozkaz ředitele, a ten nechce slyšet námitky. Simon si jen zhluboka povzdychl. To je ten chlap tak tvrdohlavý? Proč?

Ne, že by on sám nebyl tvrdohlavý…

Byla to ona samotná, kdo dohlédl na to, že si posbíral své věci a bůhví po kolika nekončících dnech plného nasazení konečně opustil nemocnici. Vyhrožovala mu pěstí, že pokud se vrátí, určitě ho sama vyhodí. Simon jen zakroutil hlavou do stran a vydal se směrem domů.

Zastavil se a otočil se na muže, který ho tak nápadně sledoval.

„Jestli si myslíte, že Vás nevidím zpoza té lampy, tak se pletete – nemáte postavu, abyste se za tu lampu vůbec kdy schoval tímto způsobem,“ zhodnotil otráveně.

„Já jsem lampa!“ ozval se jeho pronásledovatel a otočil se, aby šel vidět o něco méně.

„Jasně, lampa, co mluví?“

„To je záznamník.“

„Záznamník na ulici? Nevidím dráty.“

Erik Murray si otráveně povzdychl a vylezl zpoza lampy. „Fajn. Jsem bezdrátový.“

„Špatný vtip,“ zhodnotil Simon se zamračením. „Proč mě pronásledujete?“

„Cítím se vinný, že jsem Vás nějak rozčílil, ale bránil jsem se, když jste proti mně zaútočil.“

Simon zamrkal. „Co?“

Erik taktéž zamrkal. „No… předtím jste po mně vystartoval,“ snažil se mu osvětlit tu situaci.

„Aha, tohle…“ zhodnotil Simon a Erika napadlo, zda na to čirou náhodou už nezapomněl. „Nic se neděje.“

„No… popravdě si myslím, že by bylo na místě, kdybyste se omluvil vy, jakožto útočník.“

„To jste mě pronásledoval jenom proto, abyste mi řekl, že se Vám mám omluvit? V tom případě jste hlupák,“ odvětil Simon chladně, otočil se na patě a byl připravený pokračovat. Prudký stisk jeho zápěstí a náhlé stáhnutí zase zpátky, ukončené otočkou, rozhodně nečekal.

„Kvůli tomu jsem vás nepronásledoval,“ ušklíbl se Erik hravě, spokojený s jeho překvapenou reakcí.

„Tak jak vám mohu pomoci? Bolí Vás snad něco?“ zeptal se nezúčastněně.

Erik se nejdříve zarazil, než se ušklíbl v duchu pro sebe. ‚Jo, bolí a hodně. Tak moc, že je to k nevydržení. A budu potřebovat veškerou tvou pomoc, abych si ulevil,‘ pomyslel si, než přikývl. „Levý bok…“ řekl jenom.

„V tom případě vám doporučuji navštívit vašeho odborného lékaře,“ odvětil Simon profesionálně.

„Tam bych už nejspíš nedošel, nebo spíše nedojel,“ usmál se Erik smutně. „Prosím,“ nahodil psí prosící oči.

Simon ho chladně sledoval. „Ne,“ zamítl okamžitě. Nechtěl mít rozhodně problémy. Už tak musel opustit jediné bezpečné místo, které měl, a to byla nemocnice a v ní jeho pracovna. Nemusel by se tudíž setkávat s takovýmhle maniakem, jako on.

„V tom případě, až se mě budou saniťáci ptát, proč jsem nešel za doktorem, mohu jim sdělit, že jste mě odmítl přijmout,“ zaútočil Erik nebezpečně. Pousmál se, když slyšel zlé zavrčení.

„Jsi vážně otravný,“ zhodnotil Simon otráveně.

„To bych potom nemohl být tak úspěšný, kdybych nebyl,“ zhodnotil Erik s vítězným úsměvem.

---

Simon ani nepostřehl, jak se stalo, že toho muže dovedl do svého bytu a dokonce ho dobrovolně pouštěl dovnitř, nenápadně se rozhlížeje kolem, snad z obav, že si sousedé budou chtít něco šuškat mezi sebou, kdyby je někdo viděl.

Erik se rozhlédl po skromně zařízeném bytu. Chtěl si odložit svou koženou bundu na roh sedačky a hned slyšel nepříjemné: „Opovaž se!“

Cukl s sebou a zmateně zamrkal na toho doktora, který se vztekal, ještě stojící ve dveřích.

„Mám věšáky, neandrtálče!“ pronesl Simon vztekle. To si snad dělá legraci! To mu rovnou mohl říct: „Chovej se tu jako doma, dělej mi tady nepořádek a rozhazuj všude svoje svršky!“

Erik se zatvářil dotčeně. „Hele, sotva se můžu hýbat, tak mohl bys…?“ zeptal se, spíše mu to málem rozkázal. Simon k němu přešel a sebral mu koženou zpocenou bundu.

‚To víš, že jo! Ještě mi to tady zasviníš!‘ vztekal se v duchu. Erik se vyloženě bavil těmi jeho reakcemi. Takže pán je dost citlivý na pořádek? To aby se začal činit…

Vyhodil si nohy na skleněný stůl, skoro by přísahal, že v tu chvíli slyšel, jak tomu doktůrkovi praskají nervy jeden po druhém. Slyšel hluboký, vzteklý nádech. Nečekal však pevný stisk krku zezadu.

„Jestli ty nohy okamžitě nesundáš, nezaručuji, že tě bude bolet jenom levý bok,“ zavrčel na něj Simon nebezpečně. Byl na pořádek opravdu citlivý. A když mu tady vejde nějaké hovado, které tohle nerespektuje, musí mu ukázat, že on je tady pánem domu. Očividně jeho výhružka pomohla, protože si ten chlapík nohy ve špinavých botách skutečně sundal zpátky na zem. Simon se ihned jal čistit sklo, aby se zase lesklo.

Když se konečně vnitřně uklidnil, věnoval mu chladný, vzteklý pohled. „Takže – co máš s bokem?“ zeptal se protivně.

„Bolí mě už od probuzení,“ zalhal Erik.

„Na nic sis nestěžoval.“

„Řekl jsem, že se cítím, jako by po mně někdo jezdil buldozerem,“ připomněl mu.

„Fajn, uvolni se a sundej si triko,“ řekl Simon, než zmizel do vedlejší místnosti pro lékárničku. Erik se tetelil blahem. Skočil mu na to! Hbitě zahodil triko a mlsně si olízl rty, když sledoval, jak ta postava zahalená v plášti mizí za dveřmi. Tohle si tedy vychutná… Hned se však vzpamatoval. Povzdychl si.

‚Co to děláš, ty blbče… Je to přece starší bratr od…‘ pomyslel si, než pevně stiskl ruku v pěst. ‚Ne… musíš ho pokořit! Musíš ho zlomit… Nemysli na nic. Gerard by jistě chtěl, abych…‘ Zarazil se. ‚Abych…? Co by chtěl… abych udělal…?‘

Simon chvíli váhal. Lékárničku našel ihned. Ale měl by mu pomáhat – člověku, díky kterému je jeho bratr mrtvý? Vycenil zuby. Ne… Podceňuje ho? Sám na to doplatí! Podíval se na sebe do zrcadla, které stálo v rohu místnosti. ‚Zůstaň v klidu a nenech se vyprovokovat,‘ pomyslel si jen, než vyšel ven z pokoje.

První věc, co musel uznat, bylo, že Erik Murray se o své tělo rozhodně náruživě stará. Vypracované, pevné svaly, drobné kapičky potu způsobené vysokou teplotou, jak v místnosti i venku, obrysovaly každý z nich a pomalu sklouzávaly do těch malých štěrbinek mezi každým svalem zvlášť. Kdyby se jednalo o jiného muže, který by ho takto prosil, aby ho vzal k sobě domů a ošetřil ho, možná, že by spolu strávili romantický večer. Ale to bylo nemožné.

Protože tento muž byl Erik Murray.

„Kde a co přesně vás bolí?“ zeptal se Simon profesionálně, neuvědomujíce se, že mu tyká a vyká v průběhu času. Znají se a zároveň neznají.

Erik navedl jeho ruku k pravému boku. Simon mu bok několikrát prohmátl, než se zamračil. „Neříkal jsi předtím, že to byl levý bok?“ zeptal se ho otráveně.

„Popravdě řečeno, je to něco mezitím,“ zašvitořil Erik provokativně a snížil se k němu. „A zatraceně to bolí.“

„Co to je?“

Erik se v duchu zasmál nad jeho profesionální tváří, ale zároveň naivitou. Vzal jeho ruku a navedl si ji na svůj rozkrok. „Tohle. A bolí to opravdu moc. Potřebuji pomoc, doktore.“

Ten večer bylo dusno k zalknutí. Kdyby oba věděli, co za nebezpečnou hru spolu rozehrají – pouštěli by se do ní? Do hry, ve které chtěli zničit jeden druhého?

Dodatek autora: 

Tak jsem si dneska sedla za notebook a říkám si: "Hmm.. co bych mohla tak udělat." Zrak mi spočinul na wordovém dokumentu "Svíčka ve větru". A bylo rozhodnuto, že celé dopoledne strávím u toho, co mě nejvíce baví - psaním a opravováním příběhu pro Haar :) psalo se to samo, snad Vás to pobavilo a potěšilo :) díky za drobnou pozornost a přečtení

PS: Jak dlouho jim dáváte, než sobě podlehnout? :)

4.71795
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.7 (hlasů: 39)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 6
  Jemný déšť padá na kočičí hlavy chodníku, kaluže odrážejí pouliční...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 3
(Nikdy nebudete na nic sami… ne když máte někoho, komu na vás opravdu záleží...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 16
Ovalil ma jeho alkolohový dych. Prečo ma dofrasa otravuje teraz, pri mojich...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 11
Petr si dodal odvahu a v Jirově tričku a teplácích – o kterých by nikdy...