Pá, 26/05/2017 - 15:37
6

Věnování: 
Dobré víle, za její ochotu a čas :).

Alex:

„Vstávej, Růženko,“ volal mě známý sametový hlas.

„Ale mě se nechce.“

„To tě mám vzbudit polibkem?“ Zmíňka o polibku mě plně probrala.

Nade mnou se skláněl Jun.

Jestli je to sen, nechci se už nikdy probudit.

„Myslím, že už jsi vzhůru, ale jestli se chceš přesvědčit, můžu ti pomoct,“ zažertoval Jun a nebezpečně se přiblížil k mému obličeji.

Já to řekl nahlas?!

Rychle jsem přes sebe přetáhl peřinu a dělal mrtvého brouka.

„Ale jdi ty, vstávej jinak nestihneš jít do sprchy a pak na snídani.“

Vlastně má pravdu. V tu chvíli jsem si uvědomil, že tu není John.

Stáhl jsem peřinu zpět a zeptal se: „A vůbec, kde je John?“

„Strejda už šel do sprch. Zastavil jsem se tu a přinesl mu mobil, protože jeho byl vybitý a mamka se mu nemohla dovolat. Poprosil mě, abych tě za chvilku vzbudil. Na sprchu máš,“ kouknul se na hodinky, „ještě 15 minut. Stihneš to?“

Na moment jsem se zarazil, poté jsem rychle vyskočil z postele a vystrčil Juna z chatky.

Pak jsem si ale uvědomil, že jsem zapomněl, kde jsou sprchy.

Rychle jsem opět otevřel dveře.

„June?“ Jmenovaný se otočil, naštěstí stál ještě na schodech.

„Jo? Potřebuješ s něčím pomoc?“ zeptal se a zahýbal obočím.

Sakra... Proč mě zbavuje rozumu právě on?

„No, jak bych to řekl... zapomněl jsem, kde jsou sprchy.“

„Tak si pospěš. Dovedu tě tam,“ odpověděl s klidem Jun, teď už bez nějaké narážky.

„Skvělý,“ rychle jsem zapadl do chatky pro věci.

Panebože, chovám se jako dítě.

Rychle jsem pobral ručník, kartáček a oblečení. „Můžeme?“ usmál jsem se zářivě na Juna.

On ale místo odpovědi vytřeštil oči a pak se ke mě přistoupil opravdu blízko.

„Teď ti to opravdu sluší,“ opětoval mi úsměv a pohladil mě po tváři.

„Děkuju,“ opřel jsem se mu mírně do dlaně.

Po opravdu malé chvilce mě chytil za ruku a vedl ke sprchám.

„Rád bych udělal něco jiného, ale musíme spěchat,“ zašeptal Jun.

Myslím, že si dovedu představit, co tím myslel. Škoda, že mě nevzbudil dřív.

Rychle jsme s Junem došli ke sprchám, kde jsme se rozloučili. Jun šel napřed do jídelny a já se šel osprchovat.

Ve sprchách jsem ještě narazil na Johna, který na mě počkal.

 

Jen tak tak jsme to pak stihli do jídelny. Ve sprše jsme se totiž zakecali, vzpomínali jsme na školská léta. Dokonce jsem i na chvilku zapomněl na Juna, ale hned jak jsme vběhli do jídelny jsem ho vyhledal očima.

Seděl u stolu a také na mě koukal. Usmál jsem se na něj a on mi ho opětoval s menším pokýváním hlavy.

Já musím být normálně dítě štěstěny, abych zaujal anděla.

Po krátkém shrnutí první hry, kterého se ujal John, jsme se šli najíst.

Mám rád palačinky, ale spíš k obědu. Naštěstí tam měli i pečivo, tak jsem si k tomu vzal máslo a sýr a vrátil se ke stolu.

Zeptal jsem se Johna, jak bude hra probíhat. Byl jsem trochu nervózní, abych něco nezkazil.

„Neboj se, je to jednoduché. Pár vedoucích bude na nějakém místě, jako třeba v jídelně, u rybníka, u hlavní chatky, a tak. No a děti si budou postupně ty vedoucí obcházet. U jednoho z nich můžou dostat číslo skupiny a u druhého třeba barvu. Až vedoucí rozdají všechny lístky, sejdeme se u hřiště. To je vedle rybníka. A tam se pak děti rozdělí podle pokynů, které dostanou na stanovištích. Lehký ne?“

Hm, přijde mi to trochu složitější. „A to je všechno?“ ptám se Johna.

„Ne,“ zazubil se. „Všechny děti mají limit na to, přeběhnout z jednoho bodu do druhého. Menší děti mají delší limit, ale budeš mít seznam a hodinky, takže si zkontroluješ, zda je určité dítě u tebe ve správný čas. Navíc, jako posledního, chci poslat Juna, aby vám všem řekl, že už můžete jít.“

„Aha.“ Má to docela promyšlené. „A tuhle hru tady hrajete pokaždé?“ zajímal jsem se.

„No, většinou je sice první hra o rozřazování do týmu, ale pokaždé se jí snažíme hrát jinak, aby je to nenudilo.“

Pokýval jsem hlavou a pustil se do zbytku snídaně.

 

/Po snídani/

Nakonec jsem byl přiřazený na stanoviště u chatky vedoucích. Mám sebou seznam, vodu, mobil a připravené pytle.

Ne vždy obsadí plnou kapacitu chatek, takže se počet členů a týmů dozví až na konci této hry.

 

Po chvilce už děti začaly běhat. Všechny byly nadšené.

Nejlepší byly ty malé děti. Snažily se předvádět, že nejsou vůbec zadýchané, ale přitom byly rády, když ke mně konečně doběhly.

V průběhu hry ke mně doběhli i ti dva kluci, co jsou v chatce s Junem. Tom je fajn kluk, doběhli společně s jednou slečnou. Měl ještě čas, ale chtěl běžet s ní, viděl jsem to na něm a tak jsem udělal výjimku.

Po chvilce přiběhl Ben. Také mi přišel jako fajn kluk.

„Můžu se Vás na něco zeptat?“ optal se mě.

„Ehm, nejspíš jo, ale možná ti neodpovím.“

„Jen chci znát Váš názor na gaye.“

Tím mě dost zaskočil. „Nic proti nim nemám. Pokud si chceš popovídat, nemám s tím problém.“

„No... jsem bisexuál. Většina vedoucí o tom ví, ale Vás neznám. Nechci s Vámi mít problém.“

„Ten mít nebudeš, neboj,“ snažil jsem se ho uklidnit.

„Vy jste gay?“ vypálil na mě otázku.

„To už je trochu osobnější nemyslíš?“ zbystřil jsem.

„Omlouvám se, jen mě to zajímá.“

Připadám si jako exponát v muzeu.

„Je fajn, že jsi zvědavý, ale přemíra zvědavosti také není dobrá,“ snažil jsem se nebýt hrubý, „pokud se rozhodnu ti jednou o své orientaci říct, bude to jen mé rozhodnutí. Nechci být zlý, ale tohle je opravdu osobní.“

„Ano, chápu Vás. Ještě jednou se omlouvám.“

„To nic. Víš, že se mnou mít problémy nebudeš, ale budeš mít trest za zpoždění, pokud hned nevyrazíš.“

„Jasně, děkuji,“ rozeběhl se rychle pryč. Tak tohle bylo divné. Vlastně, v táboře se mě ještě nikdo nezeptal, myslím z vedoucích. Že by jim to John řekl?

Nevím kolik dětí ještě zbývalo, ale už mě bolel zadek od toho sezení. Vstal jsem a protáhl se.

„Co po tobě chtěl?“ zašeptal mi do ucha Jun.

„Aaa!“ zaječel jsem, „Tohle mi už nedělej, June!“

„Promiň,“ omlouval se mi, i když se u toho smál.

„A co je tu jako k smíchu?“

„Tak na to ti radši neodpovím,“ odpověděl Jun, sednul si na zem a mě stáhl k sobě.

„Počkej, nemáš už běžet?“

„Ne, strejda říkal, že poslední má zkontrolovat cestu a opozdilce.“

Poté si šáhl do pytle, který jsem měl vedle sebe, a vylosoval si lístek.

Začal jsem sklízet věci, ale Jun mě zastavil.

„Teď to nech být a užij si chvilku volna, dokud můžeš,“ objal mě.

Ze začátku jsem seděl dost prkenně, ale pak jsem se uvolnil. Jun měl pravdu. Měl bych si to užívat.

Po chvilce mě začal hladit po paži. Bylo to opravdu příjemné. Už dlouho jsem se necítil tak... tak uvolněně.

Bohužel jsme se pak museli zvednout a jít za ostatními.

Celou cestu mě Jun držel za ruku.

Byli jsme skoro u hřiště, když se zastavil a zeptal se mě: „Sejdeme se večer zase u rybníka?“

„A nebudeš po dnešku unavený?“

„Nejsem dítě,“ odpověděl mi trochu naštvaně. Vypadal při tom roztomile.

„To jsem neřekl,“ chtěl mi skočit do řeči a tak jsem radši rychle dopověděl myšlenku: „Rád dneska přijdu k rybníku.“

Na to se jen usmál a znovu jsme vyrazili. Skoro u hřiště se opět zastavil.

„Jsi v pořádku?“ zajímal jsem se.

„Nejradši bych tě držel za ruku pořád, ale nevím, jestli by to nevadilo strejdovi.“

Myslím, že svého strejdu neznáš tak, jako já, pomyslel jsem si. „Možná máš pravdu. Mám se ho zeptat?“

„Ne, zeptám se ho sám,“ odpověděl mi jistým hlasem Jun a poté mě, dost nerad, pustil za ruku.

V táboře už opravdu byli všichni. Jak děti, tak vedoucí. Jun zamířil za kamarády a já za Johnem.

„Všechno v pořádku, všichni dorazili včas a vše jsem zapsal,“ oznámil jsem výsledky, jak nějaký skautík. Přišlo mi to komické.

„Super, věděl jsem, že je na tebe spoleh,“ odpověděl mi John. „Můžeš tohle zanést do skladu?“ podal mi pár věcí ze hry, které už nejsou potřeba. Kývl jsem hlavou a šel je odnést.

Hned jsem byl zpátky a tak se děti mohly rozdělit do týmů. Nakonec bylo 9 týmů po 7 členech.

 

Měli jsme chvilku volno, hlavně aby si všichni dost odpočinuli. Já byl myšlenkami u Adél, jak to asi zvládá v práci. Najednou mě vyděsilo hlasité písknutí.

To byl John, který se pomocí píšťalky snažil získat pozornost všech a když ji získal seznámil je s dnešním programem.

Po obědě bude pauza a pak se bude hrát vybika. Jde o klasickou vyřazovačku, až na ten konec. Posledních 6 lidí se rozdělí do dvou týmů a výherní tým dostane odměnu. O odměně se děti dozví až na konci hry.

Po chvilce John zavelel k nástupu. Týmy se vytvořily jako ve škole. Od okna A, B, A, B.

Na konci byli většinou starší kluci a dvě mladší holky.

Něco mě napadlo: „Johne? Co kdyby holky byly kapitánky a vybraly si tým?“

„Zrovna jsem na to myslel, Alexi.“

Takhle se pak rozdělili.

Nakonec vyhrál tým, kde byl i Jun. Výherci se nedočkavě otočili k Johnovi, který si s píšťalkou opět získal pozornost i ostatních dětí.

„Tak jo děcka, určitě jste zvědavé na tu odměnu,“ napínal je.

„Všichni dostanete v jídelně zmrzlinu,“ chvilka napětí, „a výherní tým dostane pohár z místní cukrárny.“

To děti natolik povzbudilo, že sebraly své síly, a když je vedoucí propustili, běžely do jídelny.

„Johne?“ optal jsem se ho cestou do jídelny.

„Hm?“ otočil se na mě.

„Čím je ta cukrárna tak zvláštní?“

„No, v nejbližším městě mají asi tři cukrárny, ale tato dělá domácí a nejlepší zmrzlinu, kterou jsem kdy měl. Poslední den pak chodíme všichni. Většinou dětem upečeme dorty a tam je všichni sníme.“

„Aha,“ domácí zmrzliny mám rád, usmál jsem se pro sebe.

I když... ještě radši mám modrookého anděla. Snad nebude moc unavený a večer opravdu přijde.

Dodatek autora: 

Ahoj lidičky,

v průběhu psaní jsem si uvědomila, že se mi nejlíp píše z pohledu Alexe nebo Juna, ale chtěla jsem vás připravit hlavně na pohled Alexe.

Maya :)

4.615385
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.6 (hlasů: 13)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
Tři dny a tři noci. To je celkový stav mé známosti s opeřencem jménem Teo...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 6
   Čekal bych cokoliv, ale tohle opravdu ne. Jestli mě z tohohle...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 26
Chodbu naplňovalo těžké dýchání, zvuky dřeva sténajícího pod vahou dvou...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 8
Samuel by si nikdy nepřiznal, že by se zamiloval do čajových lístků jenom proto...