Ne, 02/07/2017 - 20:36
2

Věnování: 
Vám všem a dobré duši, která mi opravdu hodně pomáhá :).

Alex:

Než jsem se nadál byl večer a já se oblékal do slabší mikiny.

„Kam se chystáš? Že by na schůzku?“ vylekal mě svou otázkou John.

„Aaa! Sakra nech toho. Jdu se jen projít.“ Snažil jsem se o nezůčastněný tón.

„Tak na to ti určitě skočím. Navíc se mě na tebe dneska ptal Jun.“ Nenechal se John odbýt.

„No a co?“

„Žádný takový. Víš, mě to nevadí, po dlouhé době tě vidím... spokojeného. Ta práce ti už fakt lezla na mozek a tvá minulost taky.“ To s tou minulostí připomínat nemusel, ale na druhou stranu ho nejspíš chápu. Bojí se o mě.

„Tak odpovíš mi?“ Ten chlap je horší jak tasemnice, pomyslel jsem si. „Jsi snad moje máma, Johne?“

„Buď rád, že nejsem a je zamknuto.“ Nenechal se odbýt.

„No, tak jo,“ povzdechl jsem si, „Jdeme s Junem k rybníku. Stačí?“

„Zatím jo. A do jedenácti buď doma,“ provokoval John.

Zakroutil jsem nad ním hlavou. Asi mám štěstí na anděli a blázny.

 

Když jsem došel blíž k rybníku, všiml jsem si, že už tam Jun sedí. Napadlo mě ho vystrašit, a tak jsem se začal pomaličku plížit k lavičce. Ale na posledním kroku pode mnou praskla větvička a já se sám lekl.

„Na co si to hraješ? Na kočku a na myš?“ optal se rozesmátý Jun.

„Chtěl jsem tě vystrašit,“ zamumlal jsem a silnějším hlasem dodal: „A já nejsem nějaká malá myška.“

Jun se zvedl a šel ke mně. „To máš pravdu. Zrovna teď nejsi myška, ale moje kořist, nepokoušej se mi utéct,“ přibližoval se ke mně a čím blíž byl, tím byl jeho hlas tišší.

Co to říká? Nějak jsem jeho myšlenky nechápal. Za to jsem chápal, že vzdálenost mezi námi se docela rychle zmenšuje. Chtěl jsem udělat krok dozadu, ale v ten moment mě Jun chytil okolo pasu. Naše vzdálenost se stále zmenšovala. Cítil jsem, jak mi buší srdce a měknou nohy. Hlavně se tu nesmím složit, i když se mnou jeho přítomnost dělá divy.

Najednou se Jun zastavil, ale to se nelíbilo mně. Na tento okamžik čekám celý den. Rukama jsem si přitáhl Juna za zátylek blíž k sobě. Ještě jsem stihl zachytit jeho překvapený pohled a pak jsme již podruhé spojili naše rty. Jakoby vybuchly všechny barvy na světě, jako bych létal. Přál jsem si, aby tento okamžik trval napořád a myslím, že jsem nebyl sám, podle toho jak mě Jun k sobě tisknul. Ani jsem se nevšiml, že mě natlačil na strom za mnou a nevšiml bych si toho, kdyby mě jedna malá, teď už nalomená větvička, nezačala šťouchat do zad.

Na chvilku jsem se odpojil, abych tu větvičku odstranil, Jun se ale na mě rychle vrhnul. Nelíbilo se mu, že jsem ho zanedbával. Znovu se na mě natiskl rty. Páni! Tentokrát to bylo ještě lepší, jako by mi v břiše létali motýli. Myslel jsem, že mi srdce vyskočí z hrudi.

Po chvíli mi začal docházet dech a Junovi taky. Začali jsme zrychleně vydýchávat a přitom si hleděli do očí. „Tedy,“ odkašlal si Jun, „nemám slov.“

„Zvláštní,“ též jsem si odkašlal, „já taky ne.“ Zasmáli jsme se, i když to moc vtipné nebylo.

„Jestli jsem byl unavený, tak teď už nejsem,“ odpověděl mi a přitiskl si mě do náruče. Po dlouhé době jsem si připadal v bezpečí a tak jsem se do jeho náruče přitulil. Musel jsem být rudý jak rajče, ale tento okamžik byl pro mě vyjímečný.

„Nechceš si jít sednout?“ Navrhl po chvilce Jun.

Kývl jsem hlavou a nechal se jím táhnout na lavičku, kde jsem se k němu opět stulil. Byla mi trochu zima, ale chtěl jsem tu ještě zůstat. Bohužel mě Jun po chvilce prokoukl. Začal jsem se klepat. Nemyslím si, že to bylo zimou, i když i ta na tom má svůj podíl.

„Alexi už jsme tu docela dlouho a i když si myslím, že jsme se předtím pěkně zahřáli, měli bychom jít zpátky.“ Na chvilku se odmlčel a pak pokračoval. „Ale aby sis nemyslel, nikam se mi nechce.“ Dokončil myšlenku se šibalským úsměvem.

Má pravdu, i když ta věta zněla trochu... úchylně. Zasmál jsem se svému vtipu a až poté mi došlo, že jsem mu neodpověděl. „Nejspíš máš pravdu, ale mě se nikam nechce,“ choval jsem se jak dítě.

„Mě taky ne, ale měli bychom se vyspat. Nevím jak tebe, ale mě ten dnešel přece jenom zmohl.“

Viděl jsem, že se mu to neříká snadno, a tak jsem zvolil k návratu. U chatky jsme se rozloučili pomalým, vášnivým polibkem a oba šli spát. Měl jsem štěstí, John už usnul a tak se dnešek obešel bez výslechu. Neusnul jsem hned, pořád jsem musel myslet na jeho polibek.

 

/další den, z pohledu Alexe/

Ráno jsem se vzbudil dřív než John. Po kontrole budíku jsem zjistil, že mám ještě chvilku čas a tak jsem prostě ležel, odpočíval a myslel na Juna.

Najednou se John začal převalovat a poté se kouknul na budík, který v ten moment zazvonil.

„Dobré ráno,“ popřál jsem.

„Dobré,“ odpověděl John a vylezl z postele.

Vzal jsem si pár věcí a odešel do sprchy. Zrovna jsem si umýval hlavu, když přišel John. „Tak co kamaráde, bylo včera něco?“ Optal se celý zvědavý.

„No, něco bylo určitě, ale nepovím ti co,“ vyplázl jsem na něj jazyk. To se mu samozřejmě nelíbilo.

„Hej! Smiluj se nad svým kamarádem.“ Chvilku jsem přemýšlel a nakonec se nad ním smiloval a popsal mu včerejší noc, i když bez detailů. Ty si nechám na jindy.

„Tedy kamaráde, chováš se jak zamilovaný.“ Tvářil se opravdu překvapeně, ale myslím, že překvapenější jsem byl já.

„To se určitě pleteš, navíc jsem starší než on.“ Snažil jsem se mu jeho názor vyvrátit, ale on se nedal. Naštěstí jsme už museli jít do jídelny.

 

Po jídle se měla konat hra, ale tentokrát jsem se jí neúčastnil. Volala mi Adel s nějakým problémem. Nějaký pitomec si myslel, že může odkoupit mou firmu. Šíleně se spletl. Možná jsem na vedoucí pozici teprve krátce, ale umím v tom chodit. John to chápal a tak jsem se vrátil do chatky, kde mám i svůj notebook.

Problém jsem nakonec vyřešil dřív, než jsem předpokládal a tak jsem se vidal za ostatními. Byli poblíž lesa. Zrovna hráli opičí dráhu. Kouknul jsem se na výsledky. Zdálo se mi, že jsou děti nějak proházené. „Johne?“

„Čau. Problém vyřešen?“

„Jo je,“ nechtěl jsem se k tomu moc vracet, osobně si myslím, že to ten chlap nemá v hlavě v pořádku. „Nejsou děti nějak pomíchané?“

„Máš dobrý postřeh. Našli jsme chyby v seznamu a tak se dneska děti rozdělily do nových, správných týmů.“

Na to jsem pokýval hlavou a začal sledovat dění na dráze. Především jsem sledoval Juna a přemýšlel jsem, čím jsem ho zaujal. Že by vzhledem? Možná chováním? I když to je jedna větší blbost než druhá. Možná bych se ho na to měl zeptat. Jen co jsem si to představil, zrudnul jsem až za ušima. Připadám si jako puberťák.

Ta hra se trochu protáhla a tak John požádal mě a pár dalších vedoucích, abychom pomohli u rybníka připravit večerní hru. Měli jsme vodou napustit takové ty malé balónky a označit skrýše pro týmy. Trvalo nám to jen chviličku, protože nás bylo vcelku hodně.

Děti už naštěstí dohrály a šly si odpočinout do chatky. Chtěl jsem se jít podívat za Johnem, když mě najednou něčí ruka přikryla ústa. Chtěl jsem začít křičet o pomoc, ale byl jsem hrozně paralizovaný strachem. Přesně takhle se ke mě přiblížil tehdy Josh.

V ten moment mě k sobě dotyčný otočil a byl to... Jun? Chtěl jsem si oddychnout, ale nedostávalo se mi vzduchu do plic. Musel si toho záchvatu všimnout, protože mě rychle posadil na pařez a já sklonil hlavu mezi nohy. Ani jsem si toho pařezu nevšimnul, ale v tu chvíli to pro mě bylo vedlejší.

„Alexi moc se omlouvám. Nemyslel jsem to zle. Panebože, jsi hrozně bledý,“ panikařil Jun.

Rukou jsem mávl a ukázal pět prstů, jako pět minut. Nejspíš pochopil protože mě dál hladil po zádech. Když jsem se uklidnil, podal mi plechovku s pitím. „Kde jsi ji vzal?“

„Ze soukromých zádob strejdy.“

„A to ti neukousnul ruku?“ Divil jsem se. John byl na Pepsi háklivý. S nikým se nedělil.

„Ne, sám mi to dovolil.“

„Tak to se divím. Příště mě nelekej, prosím,“ dodal jsem tišším hlasem. Jun na mě chvilku zvláštně koukal. Čekal jsem, že se mě na to zeptá, ale to jsem se spletl.

„Alexi, chtěl bych znát důvod, proč jsi se takhle vyděsil, ale chápu, že je to pro tebe těžké.“

Tímhle mě zaskočil ještě víc, ale největší překvápko jsem udělal já. Tak moc mě jeho laskavost dojala, že jsem se neubránil prudce ho objal kolem zátylku, až jsme oba spadli na zem, a začal ho líbat. Měl neuvěřitelné rty. Jen pohled na ně mi podlamoval kolena. Jun se docela rychle přidal. Ani jsme si neuvědomili, že jsme na hlavní cestě a každou chvíli někdo může jít okolo.

„Ehm, mládeži? Chatka je volná.“ Dělal si z nás John srandu.

Myslím, že svého nejlepšího přítele brzy zabiji.

 

Dodatek autora: 

Mockrát vám všem děkuji, že tuto povídku čtete. Někteří z vás tu zanechají i like nebo komentář a to mě opravdu těší.

Maya :)

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 15)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
Ke mně domů jsme se vrátili už téměř před měsícem, ale Fjodor se dosud...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 17
Jeho vlhký tulipán explodoval do řeky vášně. To je ale věta, co? Do háje,...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 45
Nemám rád pomeranče. Jen chci, abyste to věděli hned na začátku. Ale to...
Hodnocení:
3.7/5
- Komentářů: 6
Po dlouhé době jsem něco konečně mohla cítit. Nebylo to ale hezké. Bolelo mě...