Ne, 24/04/2016 - 18:46
8

Věnování: 
Pro všechny, kterým se tato povídka líbí.

„Tak, tady jsem omdlel.“ Zamumlá Ziko. Stojí na střeše a v duchu si přehrává scénu, která se před pár dny odehrála právě zde.

„Co že to tu vlastně chceš?“ Zamyslí se nahlas Dark.

„Najít druhého strážce a já prostě vím, že tu někde je.“

„Jo, dobře, kde hodláš začít?“

„Ve škole.“

„Cože?“

„No, nejdřív zkusím prozkoumat všechny do osmnácti let. Buď se dřív ukáže sama, nebo ji dřív najdu, to už je jedno. Myslím, že jí víc jak osmnáct nebude, teda doufám.“

„Ok, začni na základce, zkus hodit oko na osmou a devátou třídu a já zjistím, kolik je tu středních škol a učilišť.“ Navrhne netopýr.

„Dobře.“

„Sraz na hřbitově o příští půlnoci.“

„Ne, dáme si víc času, tři dny.“

„Jak myslíš.“

Kývnou si na rozloučenou a každý jde svou cestou.

 

„Tak Ty mě chceš najít, jo? Fajn, zahrajeme si drobnou hru, ale pravidla určuji já.“ Zasměje se bělostná postava a odlétne za hnědovlasým mladíkem do útrob města.

 

Po tři dny strážce noci i jeho věrný přítel prohlížejí všechny školy ve městě. Ziko bezúspěšně. Však Darknes má poslední den pátrání štěstí.

Potlouká se zrovna kolem střední, umělecké školy, kam chodí Leny. Jen se tak rozhlíží po lidech, když ho spatří. V tu chvíli je mu jasné, že je právě tohle druhý strážce.

Zlatooký si, pro něj už známého muže v černém, všimne také a zamíří k němu.

„Nazdárek Darknesi, tak jsi, jak vidím, vyhrál lov.“

„Nazdar, jak víš, že po Tobě jdeme a jak mě znáš?“

„Mám své zdroje. Vyřiď strážci mé pozdravy a ať si mě zkusí najít sám.“ Usměje se mile. „Celkem se mi tahle hra na kočku a na myš líbí. Zůstal bych déle, ale promiň, doma na mě čekají.“ Mávne černovláskovi na rozloučenou a odejde.

Netopýr se za chlapcem nepřátelsky dívá a hlavou mu běží dost nehezké myšlenky.

 

Přichází noc, kdy se mají oba pátrači sejít na hřbitově.

„Ahoj Ziko, tak co?“

„Pche, na to, že to město není zas až tak velký, májí tu čtyři základky a každá je v úplně jiný části města. A co jsem zjistil? Velký prd. Jak sis vedl Ty?“

„Taky nic. Prozkoumal jsem všechny školy, nikde není.“

„Kudla, přece se nepropadla do země. Prozkoumal jsi pro jistotu i kluky?“

„Samozřejmě, ale ani z jednoho jsem necítil měsíční moc.“

„Sakra! Dneska v noci se zase rozdělíme a zkusíme zjišťovat informace u zdrojů?“

„U jakých?“

„U jakýchkoli. Zatím čau.“

„Ahoj.“ Zamračí se, změní se v netopýra a odletí.

Ziko přilétne do ulice, kde stojí krásný, tajemný dům s ještě tajemnější majitelkou.

Zaklepe a ve dveřích se objeví starší majordom.

„Dobrý večer, je tu Vaše paní?“ Zeptá se chlapec tiše, muž s milým úsměvem přikývne a vyzve jej dál.

„Madam je nahoře, mohu Vám něco nabídnout?“

„To je v pořádku, potřebuji jen radu. Vy asi něco nevíte o strážci měsíce, že?“

„Bohužel, ale madam Vám zaručeně pomůže.“

„Děkuji, jste laskav.“ Potichu vyjde schodiště a zcela automaticky zamíří do místnosti s harfou. „Paní, rád Vás opět vidím.“ Promluví ještě tišeji, než ke komorníkovi.

Žena se pousměje a pokyne Zikovi, aby se posadil.

„Copak Tě sem dnes přivádí?“ Šeptla, že to znělo jako ševelení větru.

„Hledám radu, má paní. Snažím se najít strážce měsíce, myslím, že se jedná o dívku, ale je to jako by se přede mnou skrývala. Nevíte, kde ji hledat?“

Ozve se zvonivý smích a po té jemné tóny nástroje. Zhruba po deseti minutách píseň skončí.

„Hledáš strážce, proč myslíš, že se jedná o dívku?“

„Viděl jsem ji ve snu.“

„Vyděl si šaty? Nebo její tělo? Slyšel jsi její hlas?“

„Ne, madam.“

„Tak podle čeho soudíš?“

„Nevím, měla neuvěřitelně dlouhé zářivě bílé vlasy jako Vy a přijde mi, že tak nádherný muž být přece nemůže.“

„Opravdu? Ale co když může.“

„Ale prohledali jsme s Darknesem všechny, jak holky, tak kluky a nic jsme nenašli.“

„A jak si můžeš být jist, že ten, jemuž věříš, zná stejnou pravdu jako Ty?“

„Tomu nerozumím.“ Zamračí se, protože mu v tuto chvíli nedochází, o čem krásná žena mluví.

„Věř svým přátelům, ale stejně tak věř i svým nepřátelům.“

Když začne hrát na harfu, něco mu řekne, že by měl jít. Ukloní se a vrátí se do přízemí.

„Dostal jste, pro co jste přišel?“

„Nejsem si jistý, odpověděla mi, ale dokonale mě zmátla.“

„Madam nikdy neřekne víc, než musí, ale vždycky má pravdu.“

„Pf, další hádanky, teď by to chtělo to řešení.“

Rozloučí se a vyjde ven. V klidu se prochází městem, když si uvědomí, že tady mu jde vlastně o život. Bohužel, pozdě.

„Nazdárek.“ Ozve se z postranní uličky, vedle níž se právě zastavil. Opět ten kluk s piercingem.

„No, nazdar. Pokud se mě nepokusíš hned narvat do postele, můžeme si zkusit v KLIDU promluvit.“

„Fajn, jak myslíš. Neboj, už jsem pochopil, že Ty se jen tak nedáš.“

„To jsem rád. Tak za prvé, jak se jmenuješ?“

„Dagar a jak Ty, krasavče?“

„Ziko, těší mě.“

„Nápodobně, projdem se?“

„To je další trik?“

„Ale ne, neboj.“

„No, bojim, bojim.“

„Ty nejsi odsud, že Ziko.“ Spíše konstatuje Dagar.

„Ne nejsem.“

„Tak jak to, že seš tu tak zatraceně často?“

„Někoho hledám.“

„Koho? Třeba ho znám, mám přehled.“

„Má dlouhé stříbrné vlasy, nic víc nevím.“

„A pohlaví? Jméno? Cokoliv?“

„Nic víc nevím, jen, že má dlouhé stříbrné vlasy.“

„Zkusím se poptat, přijď zejtra v noci ke mně, víš, kde bydlim.“

„Jo, ok, ale neopovažuj se něco zkoušet.“

„Klídek, nerváku.“ Protočí oči v sloup a odejde. Ziko se vrátí na hřbitov a odpočine si.

 

Dalšího večera upozorní svého parťáka, že má ještě schůzku a jde na pro něj dost nemilou návštěvu.

Buch! Buch! Buch! Zaklepe na dveře bytu jeho současného nepřítele a spojence zároveň.

Dagar otevře a pozve ho dál.

„Posaď se, dáš si pivo? Nebo něco jinýho?“

„Ne, díky. Přišel jsem jen pro info.“

„Fajn.“

Krátkovlasý si vezme z lednice pivo, které otevře zuby a sedne si na gauč vedle hosta.

„Abys věděl, něco jsem zjistil.“

„Hádám, že to nebude zadarmo. Co za to chceš?“

„Co chci, dobře víš, ale to mi nikdy nedáš, to už jsem pochopil. Víš, já nikdy neměl nikoho, komu by na mě záleželo, tudíž nemám důvod se měnit. Vrátím se domů a na mě čeká ticho. Ale teď k těm informacím. Stříbrovlasý člověk je ve městě jen jeden a to jsem se ptal opravdu hodně lidí. Jmenuje se Leny Mesik, chodí na střední uměleckou školu, myslím, že, je v druháku Ještě něco?“

„Hm, ne, myslím že ně. Dík za pomoc, můžu Ti to nějak oplatit, krom té jedné „služby?““

„Myslím, že ne. Rád jsem pomohl. Sbohem.“

Ziko se zvedne, chvíli se ještě dívá na smutného chlapce a přijde mu ho líto.

„Ty nemáš rodinu, Dagare?“

„Ale jo, mám. Ale, no, já se s nima moc nestýkám.“

„Proč?“ Opět se posadí.

„Protože jsem odešel a-kdybch se vrátil, dal bych jim jasně najevo, že to byly jen řeči a nedokážu to.“

„Co?“

„Žít sám. Před pěti lety jsem se pohádal s rodiči a řek sem jim, že jsem samostatný a umim se o sebe postarat sám. Mamka mi řekla, že jsem ještě dítě, které by samo nepřežilo ani pár dní. Sbalil jsem se a ještě než jsem odešel, řekl jsem jí, že je nepotřebuju a že si vystačím sám. Řekli mi, že jestli se vrátím, nechtěj už nikdy slyšet žádné výmluvy. Já vždycky špatně snášel samotu a tak jsem hledal společnost v nejnižších vrstvách. Rodiče věděly, že jsem nerad sám a taky mi to předhazovaly dost dlouho, ještě před tím, než jsem je opustil. S bráchou se občas ještě stýkám, ale rodiče to nevědí. Bojím se jim ukázat na očích, protože nemám práci, ani rodinu, ani stálé přátele. Mám jen tenhle byt a ani ten mi nepatří. Jsem tu nelegálně. Ale já se nevzdávám a snažím se přežít. Šetřím si na byt.“

„Nemáš práci a šetříš si?“

„Ano, vydělávám na ilegálních sázkách, pouličních bojích, v kartách, nebo beru nelegální kšefty. Už mám celkem dost. Jediné co je opravdu moje, je totiž účet v bance.“

„Aha. Kolik ono Ti vlastně je?“

„Dvacet pět. Můj bráška, chodí do třídy s tím Lenym, kterýho scháníš. Peníze asi nemáš, co?“

„Kolik bys rád? Za záchranu plus informaci?“

„Cože? Ty bys byl schopnej mi sehnat prachy?“

„Jo, hele nejsem svatej a schopnej jsem snad všeho, tak kolik potřebuješ?“

„Asi dvacet tisíc.“

„Ok, pokusím se to sehnat, ale nic neslibuju.“

„Díky.“

„Tak zatím čau.“

„Čau.“

 

Hned ráno Ziko hlídkuje před školou, na kterou by měl chodit jeho anděl. Konečně jej postřehne, procpe se masou lidí řinoucí se do budovy a chytí stříbrovláska za paži. Ten se rychle otočí a spatří zelené oči.

„Ahoj, můžeme si promluvit?“

„A nešlo by to po škole?“

„Ty mi zdrhneš!“

„Nezdrhnu, neboj. Po škole, tady.“

„Fajn.“

 

Celý den Ziko sedí na stromě a zírá na Lenyho, jak se učí. Ten jeho pohled cítí. Není mu to nepříjemné, proto občas pohledem zabloudí k oknu. Po jisté době to však nevydrží a sladce se na mladíka v černém usměje. Ten ucukne, div, že nespadne z větve.  Lenyho to pobaví a ušklíbne se.

„Netrvalo mu to dlouho, mě objevit, asi mu to práskl ten zpropadený netopýr. Škoda, mohla být zábava, ale, třeba ještě bude. Zajímalo by mě, co si asi myslí.“

Dastrovi jeho neustálé pokukování ven neujde a též svůj pohled zaměří ke stromu. Zamračí se, když zjistí, že se tam nachází nějaký člověk.

„Co s ní kruci má?“ Napadne ho, jelikož Zika považuje za dívku. V duchu mu slibuje smrt všemi nejbolestivějšími způsoby, jaké zná. Již dávno se totiž rozhodl, že stříbrovlásek je jen jeho.

Po poslední hodině vyjde zlatooký ze školy a chce si to zamířit rovnou za Zikem, když ho kdosi chytne za ruku.

„Můžu Tě doprovodit domů?“ Nabídne se Dastr co nejmileji dokáže, aby nevzbudil podezření, že ho chce odtáhnout od neznámého.

„To je v pořádku, ještě něco musím zařídit.“

„A můžu jít s Tebou?“

„Promiň, ale tohle musím vyřešit sám.“ Omluví se a vyrazí. „Ahoj příteli, tak copak, teď bude, hádám výslech, že?“

„Ahoj, no, můžeš to tak brát. Tak za prvé, jsi strážce? Za druhé, jestli jo, proč ses nikdy neukázal?“

„Páni, jen dva body, čekal jsem jich aspoň deset. Na první otázku, myslím odpověď znáš. Ano, jsem a co se druhé otázky týče, myslím, že je to moje věc.“

„Ne, to není, máme si pomáhat, ale Ty ses nikdy ani neukázal.“ Vyčte mu trochu smutně.

„To není pravda. Nechceš se projít?“ Brunet přikývne. „Já Ti pomáhám, jen jsi mě neviděl.“

„A kdy jsi mi vlastně pomohl?“

„Vzpomínáš, v jedné temné ulici, jak protivníka sestřelil proud světla z měsíce? To jsem byl já. Taky jsem Tě zachránil před Temnými a přivolal toho netopýra. Čekal jsem tam u Tebe, dokud nepřiletěl. Byl trochu naštvaný, že jsi ho vyhnal a já ho přesvědčil, aby Ti odpustil. Mimo jiné mám i jiné, vlastní povinnosti. Můžu se Tě teď zeptat na něco já?“

„J-jo, můžeš.“ Je zmatený, Darknes mu vyprávěl trochu jinou verzi.

„Řekl Ti ten netopýr kde mě hledat?“

„Cože?“

„No, mluvili jsme spolu, čekal jsem, že jsi mě jen pár dní po něm objevil právě díky němu.“

„Darknes mi neřekl o Tobě ani píp. Naopak, řekl, že nic nezjistil.“

„Aha, no já ho o to vlastně poprosil, chtěl jsem, aby byla větší sranda. Jak se vlastně jmenuješ?“

„Ziko. Proč ses přede mnou skrýval?“

„Jak už jsem řekl, z čisté zábavy. Ale když už jsi mě našel, co se blíž poznat?“

„Budu rád.“

„Řekni, když Ti o mě neřekl Darknes, tak jak jsi mě našel?“

„Mám svý zdroje, co se týče získávání informací.“

„Hm, máš čas?“

„Dokud nepřijde další mise, tak jo.“

„A nemáš náladu na malou návštěvu?“

„Jako k Tobě domů? Proč ne?“

Když dojdou k patrovému bílému domu, Ziko se trochu zarazí. Přece jen, neví jak se chovat, v cizím domě, před jeho rodiči.

„Ty, Leny, počkej, musím Ti něco říct.“

„Jak znáš mé jméno?“

„Zdroje.“

„Copak potřebuješ?“

„No víš, s komunikací s lidmi mám trochu problém. Já-nevím jak se chovat.“

„Jen klid, to zvládneš, tak pojď.“

„Jde to na Tvou hlavu, pokud něco pokoním.“

„Rád to riziko podstoupím.“ Vezme Zika za zápěstí a nemilosrdně vtáhne s sebou do domu. „Ahoj mami, ahoj tati, jsem doma a mám s sebou společnost!“

„Ahoj Leny, kohopak nám to vedeš?“ Přivítá je vlídně žena a obejme syna.

„To je Ziko, kamarád.“

„Ahoj Ziko, já jsem Saisi, ráda Tě poznávám.“

„Dobrý den, já Vás taky, madam.“ Odvětí nervózně a v duchu se modlí, aby něco nezvoral.

„Ale prosím Tě, říkej mi jménem, nebo aspoň teto.“ Zasměje se vesele.

„No, my půjdeme do pokoje, jo?“

„Jo, jo dobře, já musím stejně ještě pracovat. Chcete čaj?“

„Jo, já si dám, chceš taky Ziko?“

„Já bych nerad obtěžoval-“

„Dá si taky.“ Skočí mu do řeči Leny.

„Tak jo, pak vám ho donesu.“

„Díky. Tak pojď.“ Zatáhne druhého strážce za ruku a vede ho do svého pokoje. Tam se Zikovi naskytne pohled na zdi světle modré barvy a na nich mnoho různých nalepených obrázků. Od hrdinů z animovaných japonských seriálů, po obrázky vesmíru, přírody a zvířat. Jedno mají však všechny společné. Na všech se objevuje měsíc, nebo slunce.

„Máš útulnej pokoj. Tady bydlíš jen Ty?“

„V téhle místnosti? Ano. Prosím Tě, zatím mi přijde, že jsi trochu z jiného světa.“

„Pche, spíš z jinýho století, ale to nech plavat.“

„Jak dlouho tu strašíš?“

„Já Ti nevím, dlouho. Tenhle život neživot se mi vcelku líbí.“

„Hádám, že nežiješ mezi lidmi.“

„Ne, podle čeho jsi to usoudil?“

„Jsi mezi nimi nervózní a nevíš jak se v jaké situaci zachovat.“  

„Hm, no jo, nikdo není dokonalý, ale znáš to, ať už jsi jakkoliv velký strašidlo, zlozvyky a špatnosti jiný doby se naučíš rychle.“

„Například?“

„Umím krást, lhát, trochu čarovat a mám silně rozšířený slovník.“ Zasměje se tmavovlasý.

„Hádám, že tohle „rozšíření“ je především o sprosté výrazy.“

„Jo uhodls. Ale snažím se ty nejhorší nepoužívat. Páni, to jsi kreslil Ty?“ Kývne k jednomu z obrázků zdobící zeď, na němž se nachází chlapec s pokrčenou rukou v lokti, zdviženou dlaní vzhůru a nad ní detailně nakreslený měsíc.

„No, jo, rád kreslím.“

„Nádhera. Hele jak jsi říkal, že jsi přivolal Darknese na tu střechu, jak jsi to udělal?“

„Nejsi jediný, kdo má nadpřirozené schopnosti. Umím vysílat takové elektromagnetické vlny, nebo něco na ten způsob. Někteří tvorové na to celkem spolehlivě reagují, například netopýři.“

„No jo, fajn, ale jak se Ti povedlo, že přiletěl právě Dark a ne celá armáda jiných netopejrů?“

„Když někdo umí, umí.“ Odvětí jednoduše. Ozve se zaklepání, Leny otevře své mamince a převezme od ní tác s dvěma hrnky čaje a sušenkami. „Díky mami.“

„Kdybyste ještě něco potřebovali, stačí říct.“

„Jo, jo, díky.“ Opět osamí. „K tomu netopýrovi, jak dlouho jste spolu?“

„Dlouho, hodně dlouho. Vědí Tví rodiče o Tvých schopnostech?“

„Netvrdím, že jim o tom nevykládám, ale nemyslím, že by mi věřili i jen jediné slovo. Buď mě považují za blázna, nebo to vnímají jako příběhy z mé fantazie. Tak nějak přemýšlím, kde Ty vůbec žiješ?“

„Daleko, jednou Tě tam třeba vezmu.“

„To budu moc rád.

„Hele, ten kluk, co na mě tak nenávistně koukal od vás ze třídy, nejmenuje se Dastr?“

„Jo, jak to víš?“

„Znám se s jeho báchou, s Dagarem.“

„On má bratra? Asi mi něco uniklo. Jak se z Tebe stal strážce, Ziko?“

„Slitovala se nade mnou vládkyně noci a dala mi druhou šanci na život.“

„Takže Ty jsi nejdřív umřel?“

„Ano. Zabila mě jistá holka, kterou jsem měl moc rád.“

„Prosím Tě, pro lepší představivost, z jakého, že to jsi století?“

„Z toho minulého.“ Uchechtne se.

„To je dost obsáhlý pojem.“

„Já už Ti ani nevím, ale myslím, že takových dvě stě let to bude, možná víc. Každopádně to město, ve kterém jsem žil a stále žiju, je dneska už město duchů.“

 

Klidný, nevinný rozhovor pozorují z protější střechy oči prosáklé žárlivostí a vztekem.

„Tohle se mi nelíbí. Musím je zase dostat od sebe. Ziko je můj, MŮJ!“

Ale nejen netopýří pohled sleduje světlomodrý pokoj s jeho obyvatelem. Na ulici před domem postává robustní postava s černými, havraními vlasy. Má ruce v pěst a zlostný pohled, stejně jako muž stojící pár metrů nad ním.

4.69231
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.7 (hlasů: 13)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 18
Mateo sledoval mohutná záda muže před sebou a div si nezačal prozpěvovat....
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 26
UČITEL Kdy naposledy jsem se usmíval? Kolik let to už bude? Sám nevím....
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 7
„Co to děláš?!“ Zděšeně vykřikl, když od sebe odstrčil zprudka Raggiho. „...
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 14
Mladý a rozmanitý svět plný rozličné zvěře a květů. Plný magie poskytnutá k...