Út, 17/10/2017 - 19:40
5

Věnování: 
Všem, kteří tomuto po hlavním TNT dají šanci. :)


Zaťukal jsem, ale na vyzvání vůbec nečekal a drze vtrhl dovnitř.
„Volal jste?“ mile jsme promluvil na podsaditého může, ale ten jako by mě vůbec neslyšel. Kdyby na tom nezáležela moje pohodlná vysoká pozice, na místě bych mu za takový chování ukroutil hlavu. Co byla Luminenova vlastnost číslo jedna? Převádět své představy do reality. Velmi nechutně. Ale notak, nech toho Lumi, řekli jsme si, že se nebudeme uchylovat k násilnostem. Ani v naší hlavě ne. A přestaň se bavit sám se sebou, je to úchylný.

„...Dělá zle. A v mém městě!“ pokračoval dál, aniž by se staral, zda ho jeho nejvíc využitelnej pěšák vnímá či ne. Hulákal a v obličeji mu naskakovaly rudý fleky. Od doby, co je tu starostou, jde všechno od desíti k pěti. Ach Garette, proč odchází krev z těla tak rychle? Možná bych měl tehdy více času si to rozmyslet – možná. Garette, tys byl skvělej šéf.
„A co s tím hodláte dělat?“ zdvořilým tónem jsem pokračoval, ale oslovení ,,pane“ jsem dodával jen v krajní nouzi. Přestože jsem jako clověk zemřel ve dvaceti sedmi, jsem tak sedmkrát starší, jak on. Možná i osmkrát pokud je můj věkový odhad správný. Nasrané funění na chvilku polevilo, aby mi mohl odpovědět.
„Ty s tím něco uděláš,“ oznámil. Moje vnitřní zívačka utichla. Teď už to začíná býti trochu zajímavé. Ale jen trochu.
„A co bych měl udělat?“ zvědavě jsem navázal na jeho myšlenku, čímž jsem si u něj nahnal pomyslný body a ani se přitom nemusel ksichtit jak „věrnej“ démonní služebník. Chvíli přemýšlel, ale pak se jeho tvář rozjasnila a odflekatěla. Ale jediný rozdíl stále byl, že teď přede mnou seděl jen jednobarevnej vepř.

„Půjdeš do jeho domu a necháš se chytit, ale zařiď si to tak, aby se tě nepokoušeli hned zabít – chci, abys ho dostatečně na to zajímal – to ty umíš. Chci, aby ses tam s ním nějak setkal a vetřel se mu do přízně. Chci, abys z něj dostal, o co se v mém městě pokouší,“ poškrábal se na strništi na bradě. Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě? Protože by to vůbec nebylo zajímavé, kdybych to udělal normálně a přišel si jako přeběhlík normálně vchodem. To by mě ale vůbec nebavilo. Jednu věc nemůžu Gainesovi upřít. Uměl věci řešit zábavně. Ale za tu dobu, co dělám pro něj, se mě nikdo nepokoušel přesvědčit, že to nedělá pro to, aby se mi zavděčil, abych pak na něj náhodou nepoužil své ó mocné anomálistické síly, kterých se tak moc bojí. Vtipné, že ty moje ještě vlastně nikdy neviděl. Svůj temný plán dovršil úšklebkem, zatímco mě se na rtech tvořil rozzářený úsměv dítěte, co spatřilo vánoční stromek kolem dokola obalený dárky.
„A jak moc mám být vtíravý? Spíš více jako já nebo více vyděšeně vtíravý?“ olízl jsem si rty a před očima už měl velmi živé představy, jaké nečekané nebezpečí by mě mohlo potkat. Určitě musí existovat nějaký způsob jak mě sejmout, který by mě mohl znepokojit. Sakra, na to se tak těším! Dlaně jsem se zaduněním opřel o jeho stůl a oči mi v odrazu jeho zářily v dvou stříbrných kroužích. Když to nová hlava města zahlédla, stáhla se víc do koženého křesla a po tváři jí přelétl strach. V duchu jsem si odfrkl. Ach, lidi. Bojí se snad všeho a i toho, co už poznali a vědí, že jim to nic neudělá. Oči mám ve tvaru kruhu i v normální tmavě šedé barvě. To si za tu dobu ješte nezvykl? Ach Garette, proč si musel umřít? Byl jsi grázl, ale ne srab. Jeho reakci jsem ale rychle odmávnul, časem si na to jeden prostě zvykne, ale Luminen si prostě nemůže pomoct.

„Řekni mi to. Řekni mi místo, kam mám jít,“ pokud to vyznělo jako rozkaz, bylo mi to jedno. Někdo, komu stačí k zastrašení tak málo, by se měl plazit přede mnou a lízat mi kulky, ne mi kydat na hlavu rozkazy. Nene. Já poslouchám jen Garetta. A Garret je fuč. Byl to sviňák od kosti, ale měl jsem ho rád. Kdyby si byl býval dvakrát rozmyslel, jestli mu až tak moc Raudilova přítomnost ve městě vadí, nemusel jsem mu tu zbraň sebrat. A pak ho s ní zastřelit. Vskutku, každý z nás dělá chyby. Ale, že by mi to bylo líto? Možná tak to, jaká osina ho zastoupila. Ale zas, abych byl fér, na svoje mise jsem si nemohl stěžovat. Luminene? Moc ti to v tvý hlavě kecá. Tvoje pomyslný fanoušky to nebaví, zkrať to!
 

Když se vzpamatoval natolik, aby se odvážil přiblížit zpět ke svému počítači, chvíli pak do něj něco ťukal a nakonec ke mně přístroj obrátil. Zadíval jsem se na obraz, respektive dvě menší obrazovky ze dvou kamer, který určitě nebyly veřejný a namontovaný městem. Tiše jsem zavrčel na dva perfektní úhly na barák. To je moc jednoduché, sakra.

„Chci to udělat podle sebe,“ v jeho tváři jsem uviděl protest dřív, než to vyslovil nahlas. Znovu jsem na něj posvítil očima, abych obnovil dřívější respekt. Prostě jsem věděl, že tohle vždycky zabere. Co neobstarám já, udělají předsudky.

„Žádný odposlouchávadla, žádný kamery, žádná druhá špiónská vlna, Jen se opovaž mi to kazit!“ vím, že bych neměl vyhrožovat svému šéfovi. Jo, učili mě (snažili se), že se to nedělá. Učili Luminena, aby se choval slušně, ale Luminen nechtěl. Odevzdaně si odfrkl, ale byl jsem si jistý, že se tím jen snažil zamaskovat, že mu před očima právě proběhl celej život. Gaines ze sebe dělal macha, ale jeho až paranoidní strach o vlastní kůži byl k pokukání.

„Dávám ti měsíc,“ začal. Měsíc? Už teď doufám, že to bude zábava aspoň na týden.

„To je velkorysé,“ pronesl jsem znudeně. Hodil po mně zlý pohled, který ale zcela určitě neplánoval, protože se zase změnil do toho mírného pokorného.

„Za měsíc se vrátíš. Pokud ne, budu to brát, že potřebuješ prodloužit čas,“ slyším dobře, že mi Gaines dává volnost na dobu neurčitou? V tom čichám zlovolčinu. Na jednu stranu by mohl případný dobře promyšlený podraz celou věc velmi osvěžit. V další sekundě jsem přikývl.

„Jo, to beru.“

 

Převalil jsem se na bok, pak na záda, se slastným povzdechem se protáhl a pak zamrkal na strop. Ne, skutečně nejsem ten typ co vyrazí okamžitě nebo vyrazí ráno. Luminen vyráží teprve až když on se vzbudí, v klidu nají a umyje a obleče.

 

O čtyři hodiny později.

 

Stál jsem před zmíněným domem, který byl odsunutý od ostatních tak moc, až mi to přišlo nepřirozené a taky hrozně nefér vůči baráku. Chudák, taková samotka. Ale já jsem nepřišel litovat neživé objekty, ehm... Na svou měsíční misi jsem si vzal jen jednu jedinou věc a tou nebyl ani telefon ani peněženka s doklady. Mobil jsem s sebou nosil zřídkakdy a to druhé jen když to bylo nezbytně nutné. Ne, mým jediným vyzbrojením do akce byl granát, který jsem si právě pohazoval v ruce. Chmp. Odjistil jsem ho a poslal na dveře. Sledoval jsem a poslouchal hlasitý výbuch a přemýšlel, jaký můj počin vlastně měl význam, kromě toho, že to sem možná někoho přiláká. A v zájmu všech doufám, že všichni uvnitř byli dost daleko. Mám rád nesmyslné násilí, lhal bych kdybych řekl, že jsem nikdy nikoho nezmlátil jen za zlý pohled. Ale nemám rád zbytečné smrti. Z města se sem kupodivu nezačali sbíhat žádný lidé. Vlastně až tak moc jsem se nedivil, tohle místo bylo fakt ta největší díra světa. A zevnitř jsem nějakou akci zaslechl až po nějaké chvíli. Pokrčil jsem rameny. Nu což, někdy zapomínám, jak jsou lidé hluchý a mají dlouhé vedení. Prošel jsem svým unikátním vchodem.

„Vcházím!“ pozval jsem se dovnitř a rozhlédl se. A taky zapomínám lidi dělit na více schopné a méně schopné. V půl kruhu jsem byl obklíčen a mířilo na mě několik zbraní. Nemohl jsem si pomoct, ale vždycky mi tahle a podobné situaci přišly k smíchu. Na poslední chvíli se mi výbuch podařil zamaskovat podivným odfrknutím. Zvedl jsem ruce nad hlavu.

„Okej okej, už se vzdávám,“ ze skupiny jeden postoupil blíž, aniž by na mě přestal mířit. No, tohle je taky všude stejný. Ale abych byl spravedlivý, ten co postoupil dopředu – čímž určitě nebyl jen hloupě odvážný, ale považoval jsem ho teď za vůdce skupiny, byl mladší, než bych od strážců domu - ještě nevíme čím podezřelého chlápka, čekal. Zářivě jsem se na něj usmál a hned mu přičetl bod za to, že se v jeho tváři nepohnul jediný sval.

„Kdo krucinál jsi?“ vyštěkl, když jsem i já čekal, až začne sám. Inu proč bych se představoval, já chtěl jen dovnitř, oni chtěli vědět proč. Ano, moje logika je trochu pošahaná.

„Chci mluvit s vaším šéfem. Pánem domu. Velkým bossem. No prostě s tím týpkem, co se jmenuje Jarrell,“ pořád jsem se usmíval, aniž bych se hnul z místa nebo spustil ruce. Kluk, kterej svým vzhledem nemohl mít ještě ani osmnáct mě velmi opatrnými kroky vycvičeného vojáka obkroužil a pak už jsem jen ucítil, jak se mi zbraň zabořila mezi lopatky.

„Svažte mu ruce!“ štěkl rozkaz a mě úplně ignoroval.

„Jak se jmenuješ, chlapče? Rád bych věděl, až tady skončím, jaké jméno ti vyrýt na náhrobek,“ zavrčel jsem. Dokud by nevládl nějakou nadschopností, co by mě mohla skutečně ohrozit, neublížil bych mu. Myslím. Vraždit mladé lidi nepatří mezi má poslání. Vlastně jsem jen maločetný vrah. Jo Luminene, to je základní rys dobráka. Málo obětí. Ale to co opravdu nesnáším je, když mě takhle ignorují. Mezitím mi nějaký bezejmenný poskok spoutával ruce.

„Jmenuju se Alejandro a tvoje výhružky nemají žádnou váhu. To já a naši lidé na tebe míří zbraněmi,“ utrousil a pak do mých zad hrubě strčil. „Jdeme!“ zavelel a rozešli jsme se chodbou. Lišácky jsem se usmál.

„Alejandro? Jako ten Ale alejandrrrrou?!“ napodobil jsem zpěv Lady Gagy. Nemohl jsem mu vidět do tváře, ale uslyšel jsem za sebou sykot a přísahám, že i jednoho z okolních lidí, jak v sobě dusí smích.

„Drž hubu. Kdyby byl bratr jako já, zastřelil jsem tě už dávno,“ nenávistně zasyčel.

„Takže Jarrell je tvůj bratr? Mám to ale štěstí, že není jako ty. Má i tuhle příšernou barvu vlasů nebo to takhle máš schválně?“ narážel jsem na jeho rudé háro. Když stál předtím přede mnou, všiml jsem si odrostů. Hrozně rád popichuju lidi... K mému zklamání mi Alejandro přestal odpovídat, ale podle vzteklé energie co za mnou sálala a prskala jsem věděl, že chybí málo, aby mě hlavní pistole majznul po hlavě. Poté už jsme sešli jen kratší schodiště za naprostého ticha, kdy jsem očekával co příde dál. Tyhle exkurze do cizích majetků byly vzrušující, ale ne už tak moc jako kdysi. Zavanul ke mně pach sklepa, ale tento byl trochu upravený. Zhruba v jeho polovině byly do země zapuštěné ocelové tyče, dost blízko na to, aby jimi člověk sotva protáhl ruku. V jednom místě byly svařené tenčí do vzorů malých čtverečků a vlevo zhruba uprostřed bylo něco, co připomínalo zámek. Na tak moderní dům, tohle tak staromódní. Jeden z mužů je otevřel. Nechal jsem se strčit dovnitř a poslouchal, jak za mnou cvakl zámek. Otočil jsem se směrem k mřížím. Alejandro na mě házel zlý úsměv.

„Brácha dneska není doma, takže o tvém příchodu neví. Co kdybych tě nechal tak... týden o hladu a pak mu o tvé návštěvě teprve řekl?“ s těmi slovy pokynul lidem okolo a všichni se během chvilky odebrali pryč. Dveře od sklepa se zabouchly. Tak to bychom měli. Kdybych přišel normálně jako návštěva, měl bych na sobě někoho nalepenýho. Ale takhle se mohu nerušeně pohybovat po domě a ještě jsem si ho kus cestou prohlédl. Mohl jsem se k cíli proplížit už od začátku, ale to by nebyla žádná sranda. A všichni by byli zbytečně moc překvapení. Ach, to budou asi i tak... Zadíval jsem se na pouta, moje tělo zprůhlednělo a kov trochu zařinčel, jak jsem ho chytil a ne úplně tiše položil na zem. Tak to bysme měli – oh Luminene pozor, opakuješ se. Kdyby někdo stál za dveřmi na hlídce, myslel by si, že jsem si prostě jen sednul a proto pouta trochu zachrastila. Ale já jsem si byl skoro jistý, že jsem v širém okolí jen já sám. Protáhl jsem si krk, prokřupl prsty a vydal se k mřížím. Moje tělo jimi prošlo, jako by tam ani nebyly. Je to výhoda přijít o duši a ať se se mnou o tom zkusí někdo hádat. Rozhlédl jsem se, pokrčil rameny a pak se vydal chodbou přímo za nosem. Luminene, jsi starý. I tvoje mluva je zastaralá. Cestou jsem zkusil několik – zamčených – dveří, ale jak jsem tušil, cesta mě vedla pořád dál a prošel jsem až posledními dveřmi na samém konci chodby, které byly... tramtaradá! - odemčené. Místo procházení jimi jsem je otevřel – a předtím opatrně nakoukl škvírou. Bylo jedno, jestli mě a mé schopnosti někdo uvidí, ale radši bych se jim předvedl sám po svém. Neni nad moment překvapení. Mám rád překvapení. Na tváři se mi objevil úsměv. Mohli by mě něčím překvapit. Procházel jsem další chodbou podobné té, po které mě zavedli do sklepa. Hm, možná se tu ještě ztratím, ale to mě překvapit nemůže, můj orientační smysl byl odjakživa na houby. Když se ale prostředí domu náhle změnilo na normální obydleně vyhlížející dům, začal jsem se usmívat ještě víc. Najednou jsem se octl ve velkém prostoru a cesta se mi větvila. A žádná lidská noha, který bych se mohl zeptat na cestu. Což bylo taky trochu divné, ale nezajímalo mě to tolik, abych se tím znepokojoval. Místo toho jsem vsadil na svou intuici a vydal se po schodech nahoru a zabočil doleva... pam pam pam pááá další chodbou! Tady je to jak v domově důchodců. Všude chodby a pokoje. Začal jsem zkoumat kliku jednoho z pokojů a pak za ní opatrně vzal, přičemž mi neunikl pohyb za mnou, kde se pomalu otevíraly dveře a ten někdo se ke mně velmi tiše – přesto ne úplně neslyšně – blížil. Dělal jsem, že o něm nevím a tvářil se překvapeně, když jsem se nechal přimáčknout na zeď. Mužské ego pocit triumfu vždycky potěší a radši bych měl onu osůbku v dobré náladě. Třeba se pak něco konečně dozvím. Horší to bude, pokud ten někdo je žena. To bych se možná cítil i lehce obtěžovanej.

„Tebe jsem tu ještě neviděl. Jsi ten, koho přivedl Al?“ šeptnul mi cizí hlas do ucha.

„Ach, jsem tu nový a přivedl jsem se sám,“ odpověděl jsem s podtóněm smíchu. Ruce mi zkroutil víc na tělo, jak mě svým tělem přitiskl na zeď o trochu silněji. Ale ani teď se nejednalo o stisk, který by mi měl způsobit bolest nebo ublížit. Vlastně, kdybych tu nebyl na misi a nebyl zvědavý, kdo je za mnou, tak tohle hrálo velmi důležitou roli v tom, že můj současný věznitel ještě není slepý, bez končetin nebo neschopný plodit.

„Slyšel jsem, že si to někdo nakráčel – již bývalým - hlavním vchodem, vstoupil do rány strážným a sháněl se po mně,“ takže mám co dělat s Jarrellem. Zklamaně jsem protáhl obličej. Nemám rád náhody, které mi ulehčují práci. Ach Luminene, to jsi asi jediná živá bytost na světě. A taky to znamená, že mi Al lhal, to si budu pamatovat.

„Těší mě, Jarrelle,“ polaskal jsem jméno na jazyku. Stisk povolil. Z toho jsem pochopil, že mi asi bylo povoleno se hnout a přitom otočit. Odlepil jsem se od stěny, a abych působil trochu věrohodněji, protřel jsem si zápěstí. Pak jsem se teprve obtěžoval zvednout pohled k muži, kterýho jsem měl konfrontovat a jakoukoliv přesvědčovací schopností, kdy se pozdržím násilí a aniž bych se prozradil ,,čí jsem“, z něj dostat, proč je z jeho přítomnosti Gaines na prášky. Ve chvíli kdy jsem se setkal s jeho pohledem, cítil jsem, jako by mezi náma problesklo napětí. V ten moment jsem netušil, jestli to něco znamená, ale čas mi ukázal, že dokáže odhalit mnohé, a proto tomu dál nevěnoval pozornost. Místo toho jsem si dal načas prohlídkou. Jarrell byl člověk, z něhož nebyl cítit ani ždibec aghry typické pro čaroděje, fantómy a i některé anomálisty. Žádný náznak nadpřirozených schopností a typické ostražitosti anomálistů s vylepšenými smysly. Přesto jsem přes pečlivě zbudovanou masku klidu a lhostejnosti zahlédl jiný typ ostražitosti, zejména vůči pohybu kolem sebe, a tak mě napadla myšlenka: jak se ze šlechtice stal voják? Jarrellovi oči byly hnědé. Hodně tmavé a jejich hranice zakončoval černý kroužek. Když jsem se díval déle, všiml jsem si ještě jednoho vnitřního stejně barevného kroužku. Tohle nejsou oči člověka. A tak jsem dál přemýšlel, jak záhadný Jarrell k těmhle podivným očím přišel, přestože jsem si byl naprosto jistý, že je člověk, byl dál zvědavější a zvědavější a v duchu tleskal Gainesovi za tenhle skvělej úkol. Mám měsíc na to, abych zjistil, zda se jedná jen o výstřední vadu nebo postupně zoodkrýval všechna různá tajemství se k nim pojící. Třeba jsem na stopě k objevení úplně nové rasy na Zemi! Zatím jsem jen objevil, že mám často sklony přehánět. A Jarrell jen tak stál a nechával se ode mě okukovat, čímž si ode mě vysloužil extra body. I když se říká nesuď knihu podle obalu, podle vzhledu a oblíkání se dá zjistit mnohé. To jak se člověk potom projevuje už je pro mě jen potvrzení. A co se týče rozdávání bodů, neměl bys být šetrnější Luminene? Jestli to takhle půjde dál, budeš se muset dalších deset let na lidi mračit. Můj muž byl ostříhán na hnědého ježka, dříve byly vlasy určitě mnohem delší, jeho rty byly světlé, úzké a určitě zvyklé se zdvořile usmívat. Jeho tvář bych si v davu nezapamatoval. Jak to jen říct? Přitažlivě... obyčejná? To je hrozná blbost – ale ne vážně. Lehké strniště obyčejnost jen potvrzovalo a skoro jsem ho v představách viděl dřepět na gauči s pivem a novinama. A stejně bych na jeho obličej mohl zírat i dál. A nejen na něj. Mužné rysy i tělo, které jsem já postrádal, bych jako jiný chlap, co je na chlapy, mohl okukovat celý den. No a je to venku! No neříkejte, že jste na to ještě nepřišli? Na řadu přišlo oblečení, a kdybych ho měl hledat podle mého tipu na jeho styl, nikdy bych ho nenašel. Ačkoliv jsem si Jarrella dokázal živě představit, jak vysedává u telky s nohama nahoře, viděl jsem ho v tmavé rozepnuté košili a jako někoho, kdo by si ani doma neoblíkl tepláky. Muž z něhož má Gaines bobky, měl na sobě mikinu s potiskem, který jsem se ani neobtěžoval číst a modrý teplákový kraťasy. Vzhlédl jsem zpět k jeho očím a na tváři vykouzlil úsměv.

„Úchvatné,“ řekl jsem a nenechal si kromě fascinace ujít nádech ironie. Úsměv mi oplatil.

„Přece si na sebe nenamaluji terc, když už mi sem někdo posílá své-“ zarazil se a nepatrně si olízl ret. ,,ne, určitě mi tu ještě nikdy neslídil takovej krasavec,“ řekl, aniž by mu z tváře vymizel úsměv. Tak dobře, už se na sebe usmíváme jak debilové. Pokrok. A teď: objetííííí. Ale Luminene, zas to s tím tolik nepřeháněj. Nejdřív ho přece musíš chytit za ruku, tak randění a vůbec vztah začíná.

„Kdybych slídil, nikdy by na mě nikdo z vás nepřišel. Ale mise v utajení a skrývání se a být potichu, to je hrozná nuda. A na svoji obranu musim říct, že jsem Alejandrovi řekl, že toužím po tvé společnosti. Ale on mě zavřel. A když jsem odcházel z cely, dělal jsem rámus. Jenže nikde nikdo nebyl,“ pokrčil jsem rameny. To s tím ramusem není tak docela pravda – ale umím se pohybovat mnohem tišeji. Zkoumavě na mě hleděl a nic neříkal. Aha, tak teď je jeho čas na prohlížení. Nechal jsem se. Možná mě jednou zabaví tím, že budu hrát na schovku s jeho lidmi. Tak ať pak nakreslej detailní a přesnou podobiznu, křivej nos by mě rozlobil. Sjel mě od hlavy k patě. A pak ještě jednou, o něco důkladněji. Pohledem se zastavil na mých světlých vlasech, které mi v rovném vodopádu stékaly po pás. Čelo mi z části zakrývala šikmě střižená ofina. Moje pokožka byla vždycky světlá, ale rty jsem měl krvavě rudé. Další věc, co neseděla k tomu skoro albínskému vzhledu byly tmavě šedé oči. A ty moje obzvlášť. V jeho pohledu jsem postupně vnímal, jak se jeho zvědavost a nedůvěřivost mění v údiv a zájem a nakonec v podezření. Jako by mi tím říkal ,,vím, že se snažíš vypadat neškodně, ale mě neoblafneš“. Ach ty oči, vždycky mě nakonec prozradí. Přesto ale nasadil profesionálně upřímný úsměv.

„Úchvatné,“ pronesl, ale jeho tón postrádal mou dřívější ironii a dalo to tak slovu úplně jiný význam. Výborně. Zaujmout Jarrella bylo první krokem mise. Splněno. Ach, doufám, že jsem ho odhadl správně, jinak si ho podám jen za maření mýho času. Jarrell se tělem natočil směrem ke dvěřím, ze kterých prve vyšel, a jako bych byl žena a on mě uváděl do místnosti vyšší společnosti, přesto v přátelském duchu, mi položil dlaň na záda a jemně ke dveřím popostrčil.

„Pojď. Na další povídání se posadíme,“ bylo to nenucené gesto, z něhož nevyzařoval žádný zlý úmysl a proto snad mě moje instinkty nedonutily tomu předejít, ať už se pozvednutím ruky chystal k čemukoliv. Buď v něm žádný skutečně nebyl nebo se uměl velice dobře ovládat. Tak mě to gesto ochromilo, že nástup mého úsměvu trval o něco málo déle, než obvykle.

 

„Víš, že tak nějak vypadáš jako ten klasickej paladin z mmorpg her? Akorát ten tvůj zahodil meč a dal se na okultismus s Kamenem mudrců v kapse,“ řekl když mě zdvořile pobídl, ať se posadím a já si vybral tu největší a na pohled nejměkční pohovku v místnosti a rozvalil se v ní. Na sobě jsem měl černý obyčejný rolák a světle šedé džíny. Tělo mi nehyzdil jediný piercing nebo tetování. Dokonce ani ta nejmenší jizvička. Ale lidé při setkání s mýma očima říkávali i horší věci. Asi je to k tomu prostě svádělo. Nevyvracel jsem to, mám jinačí způsoby, jak si pohrávat se životem a smrtí. Akorát do toho nezapojuju neexistující pekelné tvory. Rozhlédl jsem se. Velký prostor zaplněný různými sedačkami, křesly a pohovkami. Pár stolů a uprostřed u jedné stěny bar. Nic co by mi mohlo napovědět něco o tom, co je prací tohohle chlapa, a jestli se tu děje něco, co by mohlo Gainese tak znervózňovat. Perfektní místnost pro nedůvěryhocné násvtěvy jako jsem já.

„Co si dáš?“ dvě sklenky měl vyndané dřívě, než jsem si to stihl promyslet a odpovědět mu něco mě typického.

„Ach vodu,“ řekl jsem, když si začal naléhat sobě whisky a mě tím poskytl trochu času. Po mé odpovědi se usmál a být člověk, možná bych jeho další pohyb nezaregistroval – určitě ne včas. Jeho ruka se pohla a vzduchem něco prolétlo. Moje paže byla rychlejší, než moje oči a instinktivně chmátla do vzduchu. Stiskla předmět, stáhla ho k sobě a teprve pak jsem se podíval, jestli to bylo skutečně to, co jsem si myslel. Sklenička. Zvedl jsem k němu pohled. Široce se usmál a pak kývnul hlavou k malému dřezu zabudovanému v barovém pultu.

„Voda z kohoutku. Obsluž se,“ křenil se a mně došlo, že jsem právě prošel jeho testem. Svěsil jsem ruku. Jarrell usrkl ze své sklenky a posadil se do křesla zhruba dva a půl metru vzdáleného, kde jsem byl já. No jako by to snad mělo nečemu pomoct, kdyby se jeden z nás na toho druhýho vrhl, že?

„Takže to máme zvláštní oči, ničím neporušená kůže – co vidím z toho, co vidím – takže usuzuji, že se velmi rychle hojíš a taky že tělové ozdoby nejsou nic pro tebe. A nějakým tajemným způsobem jsi se dostal ze zajištěného prostoru až sem, aniž by jsi musel pro uvolnění cesty něco zničit – opět. Vynechal jsem něco, anomálisto?“ upřeně mě pozoroval. No tak se mu předvedu, ne? Zvedl jsem se a doběhl ke kohoutku, ovšem rychlostí, kdy ze mě nemohl vidět víc, než jen rozmázlou šmouhu. Když jsem pustil kohoutek, všiml jsem si, jak se mu napjala ramena. Kdo ví, jestli jsem ho překvapil nebo jen nesnesl cizího člověka za zády. To bych mu nemohl mít za zlý. Je jasné, jaký rozkaz budu muset splnit, pokud Gainesovi potvrdim jeho podezření. A já to navzdory všem sympatiím, co jsem k tomuhle muži pocítil, udělám. Stejným způsobem jsem se přesunul zpět na gauč. Je hodně těch, co se umějí rychle přesouvat, ale jen málo má tuto schopnost vypilovanou tak, aby dokázalo bez poničení přenést předmět – nejlepším příkladem byla právě voda, která se ani přitom, když jsem si sedal, nehla a cestou jsem neztratil jedinou kapku. Jarrell nehybně seděl a nejspíš zvažoval, jestli má přehodnotit úroveň nebezpečí, co právě před ním usrkávalo vodu.

„Rád bys ještě něco otestoval, hm?“ Olízl jsem si rty a pak se na něj zakřenil. Ale jeho výraz byl vážný. Ach ne, už i tady? Ještě vydrž, já teprve začal.

„Co jsi zač?“ řekl nakonec, přičemž přimhouřil oči, jako by mi to nejradši vyčetl přímo z hlavy.

 

„Vždyť už to víš,“ povzdychl jsem si. Krátce zavrtěl hlavou.

„Spíš mě teď zajímá tvoje jméno... Jak se jmenuješ? Pokud ti teda nemám říkat anomálisto či nějakým existujícím více hanlivým označením.“ Natáhl jsem se k nejbližšímu stolku a položil tam sklenici. Pak jsem se pohodlně opřel.

„Pleteš se v jedné věci. Já nejsem anomálista, ale už jejich druhý, trochu vzácnější a konečný level. Fantóm,“ odmlčel jsem se a přitom si prohrábl dlouhé blond vlasy. ,,a jmenuju se Luminen Lafayette.“ Jeho tvář byla najednou bez výrazu.

„Co je to kurva za jméno?“ Oh, tak to jsem nečekal. Koutky se mi začaly zvedat v úsměvu.

„Moji předkové pocházeli z Finska. Rodiče kdoví proč emigrovali do Států. Tak jsem to teda slyšel, já už jsem jen pouhý Amík, ale mámě se prý zasteklo po chladných krajích domova, proto tohle jméno. Příjmení je tátovo, ten byl Ital,“ už jsem věděl, co bude jeho další otázka, a tak jsem odpověděl dříve, než se k ní vůbec stačil nadechnout.

„A nemám tušení, jak napadlo Itala jít do Finska a je oba do Ameriky,“ pousmál jsem se.

„Kolik je ti let?“ páni, to je jak interwjuuu. Vždycky jsem o sobě rád mluvil a tak jsem ochotně odpovídal na jeho vyzvídání.

„Dvacet sedm... plus mínus pár desítek let,“ dle výrazu jsem soudil, že moje slova pochopil. Už jsem se sice odhalil, že nejsem žádný slabý a neškodný prvek, ale ať si raději myslí, že je mi tak akorát do důchodu, než více. Dál už se na to naštěstí nevyptával.

„Ach a jsem nesmrtelný,“ řekl jsem, spíš pro případ, kdyby ho to přeci jen napadlo.

„To je pravděpodobné v tvém věku.“

,,Ne. Myslím fyzicky. Jsem nezranitelný. Totálně Immortal, kapiš?“

„Skutečně?“ Byl to mžik jako předtím, ale tentokrát jsem se vůbec nepohnul. Viděl jsem jak se menší vystřelovací nožík blíží ke mně, ale nehnul jsem ani brvou, když se střetl s mou hlavu, proletěl jí a zabodnul se v něčem za mnou. Nebejt to já, už má dotyční díru mezi obočíma. Ani Jarrellův výraz se nijak nezměnil. S klidem jsem se otočil za sebe.

„Ještě, žes to udělal, ten obraz je příšerný,“ dařilo se mi znít lhostejně, ale kdesi – ale opravdu hluboko uvnitř mě hrklo. Ani nezaváhal a risknul to, že mu možná kecám. Jako by ho moje zapíchnutá mrtvola na jeho v gauči a v jeho domě nijak netížila. Už jsem rozumněl té rozlišnosti mezi jím a jeho mladším bratrem. Alejandro nejdřív varoval. A pak jsem pochopil skutečný rozsah toho, jaké se pod slupkou této navenek přátelské bytosti skrývá nebezpečí a přestal ho hodnotit pouze podle zevnějšku. Zkoušel jsem ho podle něj odhadnout, ale asi to nebude tak jednoduchý. Z pohledu třetího účastníka by tahle situace mohla být docela úsměvná. Oba jsme hned pochopili, že není dobré toho druhého podcenit, přesto jsme to oba nevědomky udělali. Věnoval milý pohled obrazu.

„Opravdu? Ewella Haina mám jako malíře rád,“ zašklebil se. ,,Neznali jste se?“ oplatil jsem mu úšklebek.

„Jeho ne, ale modeloval jsem Rashaanovi Hyattovi,“ pozvedl obočí a hvízdl.

„Rashaan Hyatt? Ten nejlepší kreslíř nahotin všech dob? Mám jeho originál Louise. Potřál bych si s ním rukou, kdybych mohl,“ řekl a v hlase mu zazněl obdiv. Takže skutečně milovník obrazů. Tomu bych skoro ani teď nevěřil, když z jednoho z nich trčí kudla.

„Můžu vás seznámit,“ zazubil jsem se. Zachytil jsem jeho zájem.

„Rashaan je...?“

„Ach ano. Je to můj dlouholetý přítel a stále jako já velmi živý. Po přeměně si dal jméno Nisien. Nisien Reinhardt. Pod tím jménem teď maluje,“ viděl jsem jak Jarrellovi zasvítilo v očích.

„Já věděl, že jsem tě už někde viděl...!“ Tak to jsem nečekal, vážně ne. Ale budiž. Musel jsem se tomu ale zasmát.

„Jen mi řekni, že ti někde visí můj pindík,“ v koutku mi pobaveně pocukávalo. Zatvářil se tajemně.

„Možná,“ lehce se usmál. Nastala chvilka ticha...

„No a teď mi řekni ty, co jsou zač ty oči, které máš?“ znovu se tajemně usmál.

„Ach, možná ti to povím,“ napodobil můj tón. ,,ale pak bych tě musel zabít. Takže ty mi nejdřív řekneš, jak se to dá provést a pak si popovídáme i o mně.“

„Ale notak, přišels mi jako chlap, co hraje něco za něco,“ povzdychl jsem si.

„Moje pohostinství je ,něco‘.“

„To se vynulovalo tím, jak mě tvůj bratr posadil za mříže a nechal čekat,“ ikdyž jsem to vydržel jen do jejich odchodu.

„Zdemolovals mi hlavní vchod.“

„Ten zvonek byl špatně slyšet.“

„Teď pěkně kecáš, ani jsi ho nepoužil.“

„A když se na tebe Luminen hezky usměje, povíš mu to?“

„Ale notak, přišels mi jako chlap, co rád složitější úkoly,“ vrátil mi moje vlastní slova. Jedna nula pro Jarrella.

„Zodpovím ti jakkoukoliv otázku – kromé té, pro koho dělám,“ dodal jsem hned, když jsem viděl jak se začíná mé neopatrnosti šklebit.

„Vymítač duchů,“ řekl naprosto nečekaně. V hlavě mi proběhly pomyslné tři tečky, než mi to doputovalo do části hlavy, kam bylo třeba. Neovládl jsem se a vyprskl smíchy, vzápětí jsem si ale vzpomněl, že Luminen se vážným přiznáním nesměje, snad jen těm, co jsou na facebooku, a snažil se smích zakrýt kašlem a nakonec z toho i chrochtal. Můj výbuch vzal s klidem. Buď byl na podobné reakce zvyklý a nebo to byla tak vážná věc, že mi teď jen mohl říct, že jsem svým smíchem právě nasral všechny duchy na sto mil daleko. Preventivně jsem zatěkal očima po prostoru. Ne, nic neobvyklého. Možná mě to čeká, až půjdu někdy za hluboké noci kolem místního hřbitova. Občas na mě blbě koukají i teď. Nasadil jsem vážný výraz, ale v koutku mi pocukávalo.

„Takže máš jako krotitelé duchů schovanej někde ten světélkující vysavač...“ obdivuju Jarrellovu schopnost sebeovládání, protože když znovu promluvil, zněl ještě vážněji.

„Byl to paprskomet,“ řekl s kamennou tváří a já se po gaučíku už válel smíchy, až mě do břicha chytaly křeče. Luminene, ty jsi nejen urazil milovníka obrazů, ale i filmů. A to jenom tím, že jsi za skoro čtyřista let života neměl ani na jedno čas. Otřel jsem si z očí slzy a sám sobě slíbil, že bez ohledu na to, co se v budoucnu stane, a jestli na to budu sám, musím rozšířit své filmové vzdělání. Spořádaně jsem se posadil, ale trpělivě na mě čekal. Podíval jsem se na něj a napadlo mě, jak je tahle situace vlastně divná. Jeden bysme druhýho klidně zamordovali, ale když je jeden indisponován záchvatem smíchu, druhý klidně počká. Teď měl příležitost... Moje schopnost taky žádá určité soustředění. Upravil jsem si vlasy a odkašlal si.

„Hele už poslouchám a nesměju se,“ pozvedl obočí, ale nic neřekl. Pak se rozmluvil. A mě pozvolna opouštěl veselý výraz.

„Mou prací je ničit zlé duše uvízlé v tomto světě. Normální duchy – lidi a anomálisty navádím k převozníkovi a duše zemřelých čarodějů posílám rovnou do Espenrive,“ než zmínil čaroděje, ještě jsem tak úplně nevěřil. Dokonce i někteří fantómové doteď neví a nevěří v jejich existenci. A já tu mám dokonce člověka, který je prý prostředníkem k mrtvým světům a dokonce ví o čarodějích a Espenrive? Ale zachoval jsem si chladnou logiku. Tím, že bych teď na něj skočil a začal s ním cloumat a vyptávat se, kdo ho k tomuhle navedl, a kde je ta skrytá kamera, bych vážně ničemu nepomohl.

 

„Proč raději nepoužíváš výraz Khilijin?“ Zeptal jsem se s hranou lhostejností v hlase. Tohle byl jediný způsob, jak otestovat pravdivost jeho slov. Nikdy by mě nenapadlo, že tenhle výraz někdy použiju. Četl jsem o nich, ale protože jsem za svůj dlouhý život na žádného nenarazil, stále platí ,,dokud neuvidím, neuvěřím“. A čemu já nevěřím, to pro mě prostě neexistuje.

„Protože jsi za mých třicet let první, kdo zná význam toho slova,“ pousmál se. „Kromě mého otce, který mě k tomuto poslání vedl, jak dávno si pamatuju,“ už jsem ho poslouchal jen napůl, protože mi to v hlavě začínalo všechno šrotovat. Když jsem zemřel – dvakrát, moje duše se odtrhla od mého těla a zůstala v Ráji sov, v Espenrivu. Nemohu ji k sobě dostat zpět, ale po čase jsem zjistil, že opačně to funguje velice dobře. Mé tělo se odhmotní – pošle do ráje. Jenže jsem si nedokázal vysvětlit svůj slabý průhledný pozůstatek v zemi živých. A nakonec si uvědomil, že jen neposílám své tělo tam, ale že za ni dočasně vyměňuji svoji duši. Jinak to nelze a je to časově omezené. Čím déle je mé fyzické tělo v Espenrivu, tím těžší je ho dostat zpět a vrátit do něj svou mysl. Dalo by se říci, že jsem v době výměny takový ,,živý“ duch. A když mi teď docházela míra jeho slov, pomalu jsem si uvědomoval, že jestli to o mě někdy zjistí, mohla by moje duše nadobro odfrčet do světa mrtvých, do kterého podle nejstarších pravidel Země ani nepatří. Pomalu jsem si uvědomoval, že jsem se octl docela ve sračkách... ale Luminene, na podobný okamžik jsi přece čekal víc jak polovinu svého života, tak co ten výraz teď? Jarrell ochotně čekal, až si v hlavě vyzobu a sežeru všechen ten bordel, co jsem na sebe dobrovolně nasypal ze studu, jak jsem sám sebe zahnal do kouta a tentokrát mě to ani nestálo moc snahy. Pak se usmál. Měl jsem pocit, že i trochu zlomyslně, ale to je asi opravdu jen můj pocit...

„Tak a teď je čas na mou otázku. Jakto, že dokážeš ,odstranit‘ své fyzické tělo a nemůžeš tak být zraněn?“ Jako by mi někdo nacpal do pusy několik měsíčků toho nejkyselejšího pomeranče, donutil žvejkat a zákázal polknout. Ale udělal jsem si to sám. Zob zob zob. Za ta léta jsem přestal být opatrný, protože už jsem téměř nevěřil, že existuje něco, co by mě mohlo ohrozit. A hle, najednou je to tu. Ach Luminene. Jsi pako... Takže, kde jsem to skončil?

„Takže...“ zopakoval jsem nahlas, stiskl si v ruce sklenici tak pevně, až se mi v ní roztříštila. V dlani mě zapíchala bolest. Přesněji několikrát a v několika místech. Jau jau jau, na tohle nejsem zvyklý. Ve chvíli, kdy jsem si poranil kůži a začal krvácet mi byl zakázan přístup do Espenrive. Jarrell to sledoval a působil přesně tak, jak jsem chtěl – zmateně.

„Můžeš být zraněn,“ konstatoval.

„Ano, v případě, že svou duši nevyměním. Pak jsem mu, jak si vyžádal v mém ,,něco za něco“, vysvětlil, jak to celé funguje, kromě části, že jsem teď chvíli stejně zabitelný jako kdokoliv jiný. Byl jsem si jistý, že hned, co mu to řeknu, se na mě pokusí experimentovat schopnostmi, o kterých jsem si do dnešního dne myslel, že mohou být jen výplodem něčí fantazie. Kdo ví, zda jsou všechny skutečné, ale musím si dávat pozor na vše. Já mu sakra nedám příležitost! Zatraceně, Ráj sov je nádherné místo, ale co bych tam celou tu věčnost dělal? Moje duše musí být úplně zničena. Musím úplně a definitivně zemřít. A to prozatím fakt nechci. Teď se musím jen modlit, aby opravdu nevěděl o krvavém zákazu vstupu. Sotva jsem uhnul, když další nůž prosvištěl tam, kde jsem měl přes sekundou hlavu. Je daleko rychlejší se ,,prostě vypařit“, než uhýbat.

„Proč si uhnul?“ zeptal se. Vítězně jsem se usmál.

„Je mi líto, prostor na otázky došel,“ za tohle si ani nemůžu připsat bod. Spíš budu rád, když svou misi přežiju. Tenhle týpek je nebezpečnej. Ach probůh Luminene, jak to zase mluvíš? Naoko lhostejně jsem si povytahoval střepy z ruky, ale v duchu jsem usykával bolestí.

„Jsem to ale nešika, nezvládnout vlastní sílu,“ mumlal jsem si – pro něj. Bolest asi bude vždycky moje achilovka, jsem vážně rád, že si ji užívám pouze vzácně. Pak jsem se zvedl z gauče. Byl to nenucený pohyb, Jarrell přesto zpozorněl a jeho tělo strnulo v očekávání útoku. V mžiku, který nemohlo lidské oko postřehnout, natož na něj reagovat, jsem si doběhl pro jeden z nožů a vrhl se s ním na něj. Jenže jediné, co jsem měl byla má rychlost. Nikdy jsem neměl nutkání a ani důvod naučit se něco víc. K přežití jsem nikdy víc nepotřeboval. Ostatní stránky, jako boj na blízko nebo fyzická síla byly věci, které jsem vždy považoval pro mou osobu za zbytečné. Jenže Jarrell tyhle schopnosti měl. Aspoň jsem to tak cítil. A už předtím mi ukázal, že se dokáže mé rychlosti vyrovnat, alespoň útoky na dálku. Proto jsem se nemohl divit, že Khilijin zachytil mou paži ještě dříve, než se k němu čepel vůbec přiblížila, a i když jsem zareagoval, zbraň ještě předtím úchytem stihl přehodit do druhé ruky a změnit směr úderu, stejně jsem se jako vždy válel na zemi. Ach Luminene, ty moc dobře víš, že jsi v boji na blízko lama, tak proč se vždycky do toho takhle bezhlavě navezeš? Po podkopnutí nohou jsem se svalil na zadek jako správnej amatér, co přišel na svůj první čínský fajt. Tejkvódo, kunfu nebo tak něco. Ze samého vzrušení z předem prohraného boje – Lumi, brácho, oni už vědí, že jsi magor – mě ani nenapadlo se odkulit a místo toho jsme se zájmem sledoval, jak mě obkročmo zasedl a čekal, co bude dál. Bitvu v přetahování jsem nikdy nevyhrál a tentokrát se ani nepokoušel. Trochu komické, že po tolika soubojích by mě mohl tak snadno sejmout člověk. Tak dobře, trochu vylepšený člověk. Ale uvíznutí ve světě bez lidského života byla věc, která mě děsila nejvíc na tomhle světě. Alespoň to jsem si do dalšího okamžiku ještě myslel. Jarrell se totiž mile usmál a první proťal ticho.

„Tak co s tebou? Mám takový pocit, že mám teď jedinou a jedinečnou příležitost tě zničit, a že budu litovat, pokud to neudělám. Ale prozatím si vyzkoušíme, jak je to s tou výměnou duší. Proč se někdy vyhneš, někdy ne a tak,“ konečky prstů přiložil k mé tváři a sjížděl po ní dolů. Chvíli jsem byl na vrcholu zvědavosti, jenže pak mě polila hrůza, kterou jsem nemyslel, že ještě někdy můžu zažít. Když jsem si uvědomil, co tím jemným gestem sledoval. Jeho prsty obtočily můj krk a sevřely ho. Tak pevně, že další nádech už nešel. Lidi se obvykle okamžitě začnou bránit. Chytaj útočníka za zápěstí nebo se snaží odtáhnout do krku se zarývající prsty, škrábou a kopou,... ale já jsem se ani nehnul. Moje mysl byla zpět v té kamenné místnosti plné vody, kde jsem se já a mí přátele utopili. Jako bych znovu cítil, jak Rashaan svírá mou ruku a jak její stisk slábne, jak jeho tělo opouští život. Před tváří se mi mihl zoufalý výraz Richieho. Skrz opar vzpomínek jsem viděl Jarrellovi oči. Viděl jsem v nich odraz mých zbarvených kroužků do stříbra, můj hrůzou ochromený výraz. Moje tělo dávno ochablo, jako by už bylo mrtvé. Poslední pud života v mém těle zavládl a dokázal jsem pootevřít rty. Pokusil jsem se nadechnout. A podruhé, potřetí... Ale setkával jsem se stále se stejným blokem. V hlavě a hrudi mi narůstal tlak a do celého těla se mi rozproudilo čiré zoufalství. Uvěznění. Bezradnost, kdy nemohu sám rozhodovat sám o sobě a svém osudu. Žádná šance vyváznout. Čekání na konec. Sladké bezvědomí a pak zase odznova... Ale teď jsem nebyl obklopený vodou. O mém osudu rozhodoval Jarrell, který to právě pochopil a hodlá to dokončit. Cítil jsem jak mi tvář schladila slza. Zavřel jsem oči. Nechci umřít s hrůzou na tváři. Stisk povolil. Asi mi tlak v hlavě utvořil v mozku nějakou blokádu. Oči jsem měl stále zavřené a nenapadlo mě, že bych se měl nadechnout. Kdo potřebuje dýchat... V temnotě se mi mihl náznak posmrtného života a v něm letících několik soviček. Proč jsem uvízl tady? A proč je mi to úplně jedno? Pak mě začala pálit tvář. Cože? Nevím o tom, že by se mohlo v posmrtném životě něco takového stát. A proč jen jedna? Soví svět se mi trochu rozmlžil. Pak mě začala pálit druhá a mnohem intenzivněji a jeden ze tří mrtvých světů byl pryč.

„Blbče, dejchej!“ ozvalo se. Poslechl jsem a otevřel ústa, jenže to nešlo. Tohle jsem ještě nezažil, a i když to zcela určitě bylo neobvyklé, nechtěl jsem už nikdy víc zkoušet znovu. A přišlo mi to strašně dlouhé, i když to musela být věc chvilky. Anomálie stranou, každý by byl v tuto chvíli mrtvý – možná tak kromě neprobuzených. Matně se mi vybavila vzpomínka z mého ještě lidského života, tolik se tenhle pocit podobal tomu vyraženému dechu. Zprudka jsem otevřel oči a setkal se tak přímo s Jarrelovým pohledem. Jak mu naznačit, že to prostě nejde? Ale když viděl, že už ho vnímám, schoval si svoje překvapení mého zachovalého vědomí bez kyslíku pro sebe – a nejspíš na později, moment na mě jen zíral a pak pochopil. Drapl mě za ruku neurvalým způsobem někoho, komu je úplně jedno, jestli při zachraňování poláme pár kostí, prudce mě vytáhl do sedu a dal mi takovou herdu do zad, až jsem hekl spíše překvapením, než bolestí. A jen tahle drobná nekontrolovaná výměna vzduchu nastartovala automatické funkce těla. Nadechl jsem se a vydal přitom zvuk, který zněl jak sten zoufalého tonoucího, kterému se na pár krátkých sekund podařilo vyplavat nad hladinu a získat si tím trochu drahocenného času navíc. A zatraceně to bolelo. Až jsem na poslední chvíli zatlačoval slzy. Ale každý další nádech byl lepší a tišejší a pak už byl schopen se sám opírat o ruce a sedět. Teprve až se můj dech, tep a vše ostatní uklidnilo, zahleděl jsem se na něj. Ale můj pohled nebyl vyčítavý. Pokud nějaký byl tak stále otřesený. Cítím, že stačilo trochu více, kdyby byl Espenrive jen o něco málo jasnější a měl jsem to spočítaný. Jarrell nic neříkal, ale když jsem se trochu zasoustředil – není nic lepšího, než plejtvat energii hned po tom, co tu někdo skoro umřel – okolo něj jasně plula světle modrá plynatá energie velmi podobná aghře s příměsí tmavé zeleně, což znamenalo lítost, klid a taky úlevu. Což znamenalo, že dovést to takhle daleko neplánoval.

„Až mě někdy budeš chtít opravdu zabít – a může to být klidně hned – tak prosím ne tohle a ani podobné smrti,“ zasípal jsem, jako bych mu to říkal mezi dvěma velkými záchvaty kašle.

,,Mrzí mě to," pravil po chvíli. Ano, já vím.

,,Chvíli jsem čekal, jestli mi odhalíš nějakou další schopnost, kterou by ses zachránil. A až pozdě mi došlo, že jsi místo toho přestal dýchat," počkat cože?
,,Přestal dýchat?" zopakoval jsem po něm. Přikývl.

,,Jak jsi ztuhl, stisk jsem okamžitě povolil a ty ses furt nehýbal. A když mi to došlo, tak jsem nejdřív úplně zpanikařil - a profackoval tě," panika? Tak to mi k Jarrellovi tak úplně nesedí, ale protože se v modrozelené objevily chuchvalce oranžové barvy paniky a strachu, jak vzpomínal, musel jsem věřit tomu, co jsem viděl. Naučil jsem se o Jarrellovi další věc. Dokázal zabít, ale nebylo mu to po vůli. Nezabil by nevinného. Nebo někoho jako já, pokud bych mu nedal sakra dobrý důvod to fakt udělat. Rozhodně by se mě (svým způsobem) nesnažil znovu rozdýchat, kdyby si myslel, že ho můžu nějak ohrozit - nebo to mám v plánu. Taky to znamená, že když jsem mu řekl, že mě nemůže zabít, věřil mi. Měl bych energii na čtení těchto „aur“ plýtvat častěji, ne jen potom, co jsem skoro umřel. Určitě bych se v životě vyvaroval mnoha omylům.

,,Tramuatická událost? Chceš o tom mluvit?" zeptal se opatrně psycholog Jarrell, až jsem se musel zasmát.

,,Mluvit klidně, zkoušet už nikdy." Pousmál jsem se. ,,Fantómem jsem se stal, když jsem se utopil. Dvakrát za sebou a kolem mě plavali mrtvoly - tehdy jsem si to myslel - mých přátel." Odmlčel jsem se. Nevadilo mi o tom mluvit, stalo se to už velmi dávno... Ale taky jsem to nevytahoval zrovna často a nebyl zvyklý slyšet vlastní zlé vzpomínky nahlas. Jako by mu po tváři přelétlo poznání. Ale? Že by si mě spojil s něčím dalším? Ale kupodivu se na nic už nezeptal.

,,Takže... co teď?"

 

V Espenrive bylo bezvětří. Jednoho dne, kdy jsem tam vešel, nebyl žádný vítr. Už je to téměř 30 let, kdy jsem ho tu naposledy cítil. Z větve mě sledovala bílá sova. Čekej... co tady sakra vůbec dělám? Šel jsem spát...? Ale sen mi nevysvětluje návštěvu mrtvého světa. Oči sovy rázem úplně zčernaly a její tělo se začalo měnit do zohyzdněné pekelné potvory.

"Dochááázííí tiii čassss," zasyčelo stvoření. Od démonního zjevu se začala zvedat temnota. Ucouvl jsem, ale už mě to celé obalilo. Začal jsem to od sebe odhánět rukama, přitom jsem plně chápal jaký je tohle při noční můře nesmysl. Odháněním jsem to jen urychloval... Temná mlha začala houstnout a tvarovat se do lidských pažních kostí, které prosvítaly přes schnilé a vyhřezlé maso. Každá ruka měla na zápěstí pouta. Některé i více. Některé ruce byly úplně obaleny v řetězech. Jako by mě pohlcovalo samo peklo... Pak sen vyprchal a moje oči se setkaly s tmou pokoje. Ale to mě neuklidnilo. Vystřelil jsem z postele, rozsvítil nejbližší světlo a nakonec porozsvítil všechno ostatní, co jsem tu našel. Zůstal jsem shrbeně stát u vypínače a třásl se po celém těle. Co to krucinál bylo? Nepamatuju se, že bych někdy zažil obyčejnější noční můru, která by tak dokázala ochromit hrůzou. To je ještě určitě doznívající šok z dnešního dopoledne. Určitě to má co dočinění s tím, že jsem v tom divném stavu vědomí viděl mrtvý svět a měl na ruce krev. Zranění bylo už tehdy dávno zahojené, ale pokud se důkazu po krvi nezbavím, nejsem tam vítán. Krev může být klidně jen na oblečení a ani nemusí být moje. Tehdy jsem jen pouhý (hodně starý) smrtelník, který má superschopnost superběh. Kde.je.můj.superdres?! Úplně jsem si to vybavil, Úžasňákovi jsou skvělej animáč. I když to s tím nemá nic společnýho, heheh. Kde jsem to skončil? Ano, to je určitě kvůli tomu, musel jsem porušit nějaká pravidla... Do postele jsem se už nevrátil. Neusnul bych, naopak bych se na myšlenky ještě víc soutředil. Začal jsem rázovat po pokoji. Zastavil jsem se u stolku, když mi tam padl pohled na vyskládané zapůjčené oblečení. Natáhl jsem na sebe třičtvrťáky a tenkou košili, kterou jsem si nechal rozepnutou. Jdu se jen projít. Budu hned zpátky. A komu tohle sakra teď říkám?! Protože Jarrellovou největší úchylkou number one jsou nejspíš koberce a proto je má i na hajzlíkách, vylezl jsem z pokoje bos a vydal jsem se po měkké a chlupaté chodbě. Tlumí to veškeré zvuky, Jarrell je vážně blázen. No, abych zkrátil dnešní den. Jarrell se asi cítil provinile, a tak mi nabídl přespání. Mnohem méně, než mám v rozvrhu, ale ráno (které je, až když se o tom Luminen rozhodne) se uvidí. Vlastně bych ho mohl přesvědčit, jak je dobré mě tu mít už teď. Nebe už světlalo, a protože byl květen, mohlo být tak pět ráno. No v tolik takový šikovný ouřadníci jako být Jarr přece vstávají, že? Ach Luminene, nesnaž se znít vtipně. Vážně to tak totiž nezní. Trochu Jarrellovi předčasné vzbuzení zpříjemním. Rozhlédl jsem se kolem sebe. No, pokud ho předtím stihnu najít.

Z mého plánu opadávalo nadšení s každou dalším minutou a každými dalšími vyzkoušenými dveřmi. Mohl jsem se sice přemisťovat z místnosti do místnosti dle libosti, ale to mi jen o málo při hledání ušetřilo práci, pokud jsem nemohl směřovat podle Aghry. Ach, mám rád složité úkoly, ale tohle mě nebaví. Co jsem to řekl - Aghra? Předtím jsme se několikrát dotkli, ještě na něm mohli zůstat zbytky té mé. Ano, to je ono. Zastavil jsem se na chodbě, zavřel oči a chvíli se soutředil. Pod zavřenými víčky mě přivítila tma, tak jako každého. S výjimkou toho, že já když chtěl, mohl jsem pojmu dát mnohem širší rozměr. Doslova. Vyhledávání Aghry bylo podstatně snažší a méně namáhavé v mysli a mám tam mnohem větší rozhled, ale na to bych se musel v první řadě napřed posadit a být na méně viditelném místě, protože jakýkoliv nepřítel, co by teď mohl po mně jít (jsem nevinná duše, takovéhle ošklivosti se mi nedějou samozřejmě) a našel by mě takhle, neměl by nikdy více lepšejší příležitost mě zlikvidovat. Proto jsem se uchýlil k variantě dvě, k podstatně složitější a namahavější akci. No co, zas tak často to nepoužívám. Vlastní Aghru jsem si nahnal do očí a pak je otevřel. Můj pohled se změnil, stejně jako se moje bělma zbarvily do černa a stříbrné kroužky v očích byly teď protnuty stejně barevnou svislou čarou, jsem před sebou viděl jen černotu všude protínanou stříbrnými vlákny, podle kterých jsem se mohlo orientovat. Ukazovaly hrany, předměty a další. Viděl jsem skrze všechny stěny, všechny lidi jako chuchvalce obyčejné energie. A pak tu byly plameny označující Aghru. Bylo jich jen pár a byly slabé. Z toho jsem usuzoval, že tu má Jarrell pár Aghru nevědomě nasávajících anomálistů. Ale ti mě nezajímají, všechno jsou to jen smutné nevyužité energie. Žádný z nich ani zdaleka nepřipomínal muj plamen, i když jsem hledal jen jeho zbytkovou formu. Rozešel jsem se temnotou, kterou viděly mé oči a přitom vnímal vlákna kolem sebe, jenž mi určovala tvary prostoru. Byla v tom jistá ironie, protože ve stavu, kdy jsem viděl skrz vše jsem si musel dávat pozor i na blbý rohy, protože většina mé síly byla teď v mých očích a neuhlídat nějakou překážku přede mnou, by mě mohlo velmi bolet. S mým nízkým prahem bolesti opravdu Velmi. Někdo mě mučit, asi bych byl schopen vypovídat i to, co nevim, i kdyby nade mnou jen zamávali připínáčkem slibujíc vražení do hýždě. Jop, jsem vážně úžasný... Bezpečným krokem a v přiměřeném odstupu jsem obešel něco, co připomínalo okrasný sloupek s květináčem a šel dál a rozhlížel se. Dva vybledlé modré plamínky. Několik světle zelených. Všechno to byly jen common plameny. A pak, skrz několik stěn přede mnou jsem konečně zahlédl svůj. Protože se jednalo o zbytkovou Agrhu, byl velmi malý, menší, než všechny ostatní. Zářil zlatě a kolem něj se otáčel krvavě červený prstenec. Našel jsem ho. Bylo mi divné, že se v jeho přítomnosti nenachází klubko obyčejné modré energie typické pro lidi. Energie nás pohání všechny, není možné, aby ji někdo neměl. Energii nemají jenom mrtvý... ach, většina mrtvých. A Jarrell není mrtvý. Aspoň do našeho posledního rozhovoru byl velmi živý. Vydal jsem se tím směrem až jsem nakonec stanul před obrysem dveří, které v efektu vláken vypadaly stejně jako všechny ostatní, přesto za nimi jasně zářila moje zlatá Aghra.

Na moment jsem zavřel oči a během té chvíle, kdy jsem rozprostřel zbylou energii zpět do celého těla a navrátil se mi tak normální zrak, jsem byl nejzranitelnější. Mohl se teď ke mně někdo připlížit a pokud bych ho dřív nezaslechl, tak bych o něm do posledního okamžiku nevěděl. Dokonce ho ani neviděl... Chvíli jsem čekal a ještě několikrát mrkl, než jsem se s rozeznáváním skutečných nočních barev ujistil, že je můj zrak naplno zpět. A několik dalších minut, než se mi energie trochu doplní, nejsem schopný výměny duše s tělem. Ach, Luminene. Už to přiznej. Jsi božský, ale ne zas tak moc. Mrknul jsem na dveře a pak na kliku. Okey, jdem na to.

Vzal jsem za kliku a otevřel. Musel jsem se přesvědčit, že se od našeho setkání nic nestalo (jako že by náhle zničehonic padl mrtvev k zemi) a jeho tělo obeplula poklidná tmavě zelená barva spánku. Slabounká energie obepínajíc tělo jako vnější obal a barvící se podle emocí -Stiaghra – byla když na to přišlo docela nebezpečná věc pro někoho jako já, a tak doufám, že nikdy nebudu mít příležitost udělat si nepřítele z čaroděje. Když už to zmiňuji, vůbec netoužím po setkání s někým, kdo vidí jak Aghru, tak Stiaghru. Jarrell mi bude muset něco vysvětlit, nejsem schopný pochopit, jak je možný aby nebyla vidět něčí energie a přesto byl ten někdo čitelný přes emoční Stiaghru, jako kdokoliv jiný, kdo se její kontrole nevěnuje. A nebo jsem se za ta léta stal příliš arogantním k tomu, že už není nic, co by pro mě v tomhle mohlo být novinkou. Když jsem se pozval do jeho pokoje, uvědomil jsem si jednu věc. A to, že koberec zde byl huňatější a měkčí, než kdekoliv jinde. Notak, to není fér. Blaženě jsem po něm přešel až k posteli u zadní stěny. Byla velká a zabírala skoro polovinu skromného pokoje. Stačilo mi pár kroků, abych stál tam, kde končily jeho dlouhé nohy. Při pohledu na jeho tělo jsem zjistil další věc. Jarrell spával stejně jako já nahý. V duchu jsem poděkoval peřině, která byla tak tlustá, že ji musel ve spánku odkopat a kochal se pohledem na jeho tělo. Široká záda, dvě úžasný snědý a zaobledý půlky. Další popis netřeba. Co víc potřebuju? Jo. Dva kusy hadrů, co jsem měl na sobě mi daly sbohem. Opatrně jsem přelezl do postele. Známe to z filmů všichni, někteří lidé reagují na jakýkoliv pohyb a zde ležící voják by mi mohl instiktivně klidně něco zlomit a to, že k němu lezu nahý do postele bez jakéhokoliv zlého úmyslu na tom nic nemění. Nějak mě poškodit, by se mu vzhledem k tomu, že jsem teď moc znavený na výměnu do Espenrive, možná i povedlo. To bych nechtěl, to bych brečel. Levou rukou jsem se zapřel o postel, pravou dlaň položil na jeho hýždi a jel jí nahoru po jeho zádech a pomalu si tak na něj skoro lehal. Mé dlouhé vlasy obepluly jeho krk jako vodopád rozdělující se o výčnělek skály. Jarrell se nepatrně pohnul, ale až ze změny jeho dechu bylo patrné, že jsem ho až teď vzbudil.

,,Lumi?" zaznělo to jediné slovo rozespale a z části ho ještě tlumil polštář. To, jak poznal, že jsem to já, jsem v hlavě hned odmávl. Jméno do téhle formy zkracoval málokdo možná proto, že tak působilo až příliš něžně. Čert to vem. V tu chvíli mě zaplavila čirá radost. I kdyby se teď probral a skopl mě z postele, možná bych se i tam dole usmíval jako debílek. Odhrnul jsem svoje vlasy z jeho krku a opřel se tam svými rty.

,,Takhle mi neříkej, nezní to vůbec chlapsky," šeptl jsem mu do něj něco, co jsem ale vůbec nechtěl říct. Ale taky jsem nechtěl působit, že mi tohle oslovení udělalo radost. Rychle jsem se zapřel oběma rukama, protože se pode mnou otočil. Kruci... bavím se s Jarrellem, co spíš spí, než je vzhůru a nebo je mu tahle situace tak moc jedno?

,,Tvoje celé jméno je moc dlouhé," odpověděl a přitom zívl.

,,Má stejně písmen jako tvoje," opáčil jsem a dovolil bolavějícím rukám povolit a lehnout si tak na něj. Sakra, to byl ten nejhorší nápad, jaký jsem kdy dostal! Z jeho těla sálalo horko a místa, kde se naše kůže dotýkala úplně pálila.

,,To je fakt..." jako by se trochu víc probral, podíval se na mě pootevřenýma očima. ,,Proč jsi přišel, Luminene?" Přelila se přese mě studená vlna zklamání, když si vzal můj požadavek k srdci.

,,Měl jsem noční můru... vážně ošklivou. A první, co mě napadlo bylo, že tě musím najít a schovat se ti do postele pod peřinu. Tohlecto je jen bonus," upřímně jsem tenhle vývoj doopravdy nečekal, ale abych byl fér, nemůžu říct, že by mě to během cesty alespoň jednou nenapadlo.

,,Tak bonus jo..." zabručel a pak mě jeho paže objaly. ,,S peřinou ti ale nevyhovím, byl bych do rána upečený... Buď tady hodný," jeho slova postupně ztrácela na síle, jak upadal zpět do spánku. Přemýšlel jsem. Nad tím, jak jsem octl v tak těsné a nahé blízkosti někoho, kdo mohl být velmi brzy mým nepřítelem a taky docela nebezpečným a taky nejspíš osobou, jejíž krev možná brzy pošpiní mé ruce. O tom, jak ve vypůjčeném pokoje žhnou všechny žárovky. Ale nakonec mi to všechno bylo jedno. Proč bych si upíral něco, co se mi bez velkého odporu samo nabídlo? Nebo spíš podvolilo? Položil jsem si hlavu na jeho hruď a dlouze a tiše si povzdechl. Noční můra byla najednou tak vzdálená, až jsem se začal vlastní slabosti a strachu vysmívat. Nejhorší na té mé absurdní situaci teď je, že mi vůbec nepřipadala nesmylsná, ale naprosto v pořádku. Jako bych sem do tohohle pokoje, na tuhle postel, na tohle hřejivé široké tělo patřil odjakživa. Luminene, měl bys věřit na osud? A přesto stejně by mohl vypadat den, kdy vytáhnu nůž a ve stejné pozici zradím tuhle hluboce projevenou důvěru. Luminene. Pokud dostaneš takový rozkaz, budeš jej schopen vykonat?

Dodatek autora: 

Hoj hoj, zase já, nic dokončeného a zase něco nového. Ale přiznám se, vedlejší nebo jen okrajově zmíněné postavy z TNT jsou prostě lepší a mám je radši. Moc jsem se těšila, až vám sem začnu posílat Luminenův příběh, a kde hlavně! budu moct odříznout všechny ty kraviny z hlavní povídky. Doufám, že se bude líbit. :)

4.75
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 8)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 19
A sakra. Vyletím z postele. To na moju prvú hodinu na Akadémii lovcov...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Po konci školy jsem šel rovnou domů. Hodil jsem si věci na stůl, usedl na gauč...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 7
To ticho, které v obýváku nastalo, by se dalo krájet. Chvíli jsem slyšel jen...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 13
Ležel jsem na posteli a přemýšlel, jak jsem se dostal to téhle situace. Uznávám...