Út, 20/02/2018 - 19:20
1

Věnování: 
Mojí drahé Toshince, která kopla mé psací sebevědomí zpátky tam, kde bylo.

Můj pokoj měl rolety, který jsem ale nikdy nepoužil. Mohl jsem svému divnému zvyku děkovat ve chvílích jako je tato. Kdy mě vysoko na nebi vyšlé slunce vzbudí dříve, než jeho a měl tím tak dostatek času zírat na jeho tvář. Znovu. Jeho porcelánová pleť byla ještě více zvýrazněna sluncem, skoro jako by zářila. Kdybych znal jméno toho, kdo ho sem poslal, šel bych mu poděkovat, protože mi sem seslal anděla. Občas trochu průhledného, ale to jen přidávalo k celkovému zaujetí. Co na tom, že o mě přišel jen sbírat informace, aby pak měl někdo důvod vymazat mě ze světa pro vlastní pohodlí. A možná měl i na tohle poslaného anděla – smrti. Co na tom jak blbě to zní, protože mezi všemi bytostmi světa jsem byl tomuhle pojmu nejblíže já... Prostě jsem ho tu musel mít. Možná jsem až příliš sentimentální, ale je to jako vlití skutečného světla do mého šedého světa. Opíral jsem se v lokti a sledoval jeho klidnou tvář. Jeho uvolněné rysy a lehce pootevřené rty. Teď bych dal všechno za to, že se v něm neskrývá žádné zlo. Přesto jsem věděl, že i když vypadá sebemileji, kdesi uvnitř se schovává cosi špatného. Ovšem asi mě to neznepokojuje tolik, jak jsem si myslel, když se mi dostal až do postele a já o něm do poslední chvíle, kdy už mě dokonce budil, nevěděl. Jeho víčka se náhle začala třást, tělo sebou škublo v ostré agónii a pak se jeho oči otevřely a byly plné děsu, který bych neřekl, že u něj někdy uvidím. Zatěkal jimi kolem sebe, ale jakmile mě jimi vyhledal, zdálo se že se trochu uklidnil. To moje ego velmi těší. Zeptal bych se, ale nadechl se ke slovům první.

„Zíráš na mě,“ v jeho hlase bylo ze začátku patrné chvění, než nabral té samé jistoty, kterou se mi včera prezentoval.

___________________________________________________________________________________________

„Zírám,“ odpověděl a já se na to zakřenil. Bylo mi zvláštně. Ještě před kratičkým momentem jsem se svíjel v té samé noční můře jako předtím, ale všechno utrpení se rozplynulo v okamžik, kdy jsem zahlédl jeho tvář. Jako by mi snad jeho přítomnost pomohla zdolat jakoukoliv nepříjemnost. Ach Luminene dost nebo se roztečeš! Aniž bych více uvažoval nad tím, co bude moje líný tělo dělat, až ho donutím se zvednout, jsem se vyzvedl na všechny čtyři a přitom nahrbil hřbet a protáhl ruce do dálky.

„Co to je za pózu? Kočka s bolestí zad?“ Zajímal se.

„Velmi elegantní, že?“ uculil jsem se, přehoupl se dozadu a teď na posteli klečel a rukama zabořenýma do peřin. Po ještě jednom silném přemáhání jsem se posunul na okraj postele. To znamenalo blíž k němu, z té strany jsem měl na zemi hadry.

„Kam se chystáš?“ Sledoval mě zvědavým pohledem.

„Už mě vyháníš?“ rukou jsem nepatrně zavadil o jeho nohu. Omylem, pochopitelně. Ale všiml si toho. Jeho ukazováček mi přejel po hřbetu ruky. Byla to tak decentní gesta, přitom mě plnila neznámými pocity, kterým jsem nevěděl, jestli bych se měl bránit. Věděl jsem, že jestli s tím rychle nezačnu, budu to mít později těžké, ale odpírání si nepatřilo mezi mé přední schopnosti. Vlastně nic takového jsem asi nedokázal vůbec. Nepotřebuji to, vždycky jsem se s následky vypořádal po svém, dokážu to i tentokrát.

„Ne, zůstaň...“ zněla jeho překvapivá odpověď. Nebyl sem v tom chycen sám, to je dobré. Myslím, že už pomalu začínám věřit v osud...

„Zůstat tady? …Nebo tady...?“ moje dlaň se zapřela o postel – v malém prostůrku mezi jeho nohama – a ačkoliv jsem měl takový bezvadný výhled, moje oči teď patřily jeho tváři. Jarrell neodpovídal, za zlé jsem mu to neměl, nebylo v silách a možnostech ani jednoho z nás rozhodnout o něčem, čehož průběh jsme nedokázali číst ani v nejbližší budoucnosti. Vypadal tak hezky ztraceně a já se v tom necítil ne jinak. Nebo se pletu a on přesně věděl, co dělá... I Luminen dokáže lidi odhadnout špatně. Nahnul jsem se více dopředu. Moje rty nepatrně sklouzly po koutku jeho a poté vyjely v měkké cestičce po jeho tváři. Cítil jsem na obličeji jemná pohlazení jeho rtů, stejnou měrou mi laskání plácel. Víc hebké rty, než bych čekal... Ach Luminene, jenom se samou tou něžností nerozsyp. Jeho další pohyb mě trochu vyvedl z rovnováhy. No haha, jak bych to řekl. Tyhle věcičky nebyly zrovna mou silnou stránkou, ač tak asi působím, protože jsem prostě božskej. A nejspíš každý by řekl: ježiš a cos teda celý ty desítky let dělal? Musel bych prostě odpovědět, že pracoval. Zábavné úkoly od mých nadřízených v různých městech státu mě zaměstnávali natolik, že jsem ani nepostřehl, že čas kolem mě letí. Už si ani nedovedu představit... co je oproti tomuto pocitu „smrtelný“ věk? Stále jsem čekal, dokud mě něco neohrozí, ale kdyby mi někdo řekl, kolik mi zbývá času, asi bych to nerozdýchal. V ten moment bych si uvědomil, že jsem za život vlastně nic neudělal. Nic by po mně nezbylo... Ale Luminene! To jsi odbočil od krásného momentu. Jdeme zpět – jeho další pohyb mě trochu vyvedl z rovnováhy. Zničehonic mě chytil dlaněmi za tváře, odtáhl mě od sebe a zadíval se mi zpříma do očí. Teď když jsem věděl, co je zač, měl jsem k hnědým očím s dvojitým černých kruhem mnohem větší respekt, než předtím.

„Chceš něco podniknout?“ Promluvil. Byla to obyčejná věta, která v sobě i tak nesla příslib něčeho. Nasucho jsem polkl. Jistě, do sexu bych možná šel, ale tenhle rozhovor předtím mi moc nepůjde a ani se do toho pouštět nehodlám. A i když Luminen pocítil jisté pouto a nepřipadá mu, že se s ním zná teprve pár hodin, no inu i přátele si dělá těžce, ale nalepí se na něj kdejakej hmyz. Tím jako netvrdím, že je Jarrell nějakej chroust z lesa, ale vážně bych si raději nejdřív ověřil, co být Khilijinem vlastně všechno znamená. Ááá, Luminen nám zvážněl, co? Pousmál jsem se na něj, potutelně.

„Čaj, asi si půjdu uvařit čaj,“ na moment jsem se zamyslel. ,,jen co najdu kuchyň,“ dodal jsem a odtáhl se od něj úplně. Pustil jsem se do oblíkání a cítil v zádech jeho pohled. Nebo spíš na zadku. Ale promenádovat se nahatej mi nikdy nevadilo. Oprava: přestalo vadit pár let po probuzení. Stud je na nic. Ale Luminenovi se to říká, když je tak krásnej.

„Schody dolů, chodbou vlevo, další schody, oblouk se závěsem,“ stručně mi popsal cestu tónem, jako by si ještě před minutou nemyslel, že se pomuchlujem. Přetáhl jsem si přes hlavu tílko.

„Prima.“ Ještě jsem se na něj obrátil.

,,A co budeš dělat ty?" zeptal jsem se. Pousmál se.

,,Myslím, že... dnes budu dělat spoustu tajných a důležitých věcí, u kterých bych nerad, aby někdo slídil."

,,Tak to bych nemohl být já, leda bys mi na to slídění připravil hodně pohodlnou židli," uchechtl jsem se a protáhl vlasy tričkem. Ve tváři poloskryté ofinou mě pálil jeho pohled.

,,Bez oblečení vypadáš drobněji a tak nějak ušlechtile. Jako elf," řekl. Z hrdla mi vystoupil tichý smích.

„Něco podobného už jsem slyšel,“ mrkl jsem na něj a pak schválně při otočce co nejvíc pohodil vlasy.

 

Mrknul jsem pohledem na hodiny. Seděl jsem tu už skoro hodinu. No co, smrtelníci tohle nevydrží. Na jednu stranu je chápu. Průměrných šedesátpět let života je moc málo na to, aby se někdo obtěžoval pět minut čekat na autobus. Já mám na všechno dost času a ve skoro čtyřista letech už se dokážu zabavit jen svými myšlenkami. I když jsem mohl dělat něco trochu víc kulturního. Třeba si sednout k televizi. Když jsem se pro ni rozhodl naposledy, ještě v ní úplně všechno běželo černobíle. Jo, to už bude pár let. A tak jsem začal tím, že jsem hrníček nacpal do myčky – až poté, co jsem přišel na to, jak se otevírá. A teď, pokud tu objevím nějaké místo... Koutkem oka jsem si všiml, že se závěs v oblouku pohnul a dovnitř vešla postava. Alejandro, výraz měl zasněný a nevycítil jsem, že by měl jako jeho bratr nějaké vyostřené smysly nebo instinkt. Hm vlastně, jeho starší bratr je Khilijin. Ale necítím žádnou nadpřirozenou přítomnost. Někdy se na to zeptám. Moje tvář se při pohledu na něj rozjasnila a nesnažil jsem se zakrýt škleb, co se mi vytvořil na rtech.

„Alejandro~~” Popošel jsem blíž. Jakmile mu docvaklo, že nejsem někdo jiný, jenom jeden jediný pravý Luminen, jeho výraz okamžitě zpozorněl. Poznal jsem na něm, že sám ví, že na tohle už je pozdě. Měl jsem opravdu hodně příležitostí.

„Ty! Co tu děláš?! Slyšel jsem, že si tě brácha drží u sebe, ale to máš sakra dlouhý vodítko,“ vyprskl a jeho ruka už tiskla něco u boku.

„Haf,“ poškleboval jsem se mu a pak jsem nezaujatě sklouzl pohledem na zbraň. „Ozbrojení i takhle doma? To je dost... uhozený,“ odfrkl jsem si, ruku postavil v bok a udělal na něj Luminenův držkoidní výraz číslo jedenáct, který ho nasral přesně tak jak jsem chtěl. Už zase na mě mířil pistolkou.

„Nevěřim ti a vážně dost tě nemůžu vystát. A vážně bych rád věděl, co jsi udělal bráchovi, že se takhle chová. Proč nevidí, že jsi mu jen přišel uškodit? Ale já to vidím. Radši odsud vypadni nebo tě přímo tady zastřelim,“ zasyčel. Wow. Pořád jsem se usmíval. Možná trochu úlisně, ale nemohl jsem si pomoct.

„Ach, je v tom docela ironie, když já byl vždycky upřímný a ten kdo lhal jsi byl ty. Lhaní se nedělá, víš? Co takhle si nechat naplácat na zadek, Ale?“ Asi jsem kousl do citlivého ega nejprudšího chlapeckého věku, protože skrz mě zasvištěl výstřel. Za mnou se ozval třískot skla a keramiky. Zvedl jsem ruce a zatleskal k jeho překvapenému výrazu. Je tak šikovný!

„Super rána!“ Pochválil jsem ho.

„Ale já se trefil...“ mumlal, jako by mě neslyšel.

„Tak o svou mušku se bát nemusíš, jenom máš prostě smůlu. Mně nemůžeš střelit,“ křenil jsem se na něj. A pak jsem se rozešel směrem k němu. Zpanikařil a pokusil se ještě o jeden vražedný výstřel. Chudák, sotva se to naučí a může držet zbraň a hned mu Luminen vleze do jeho čistě lidské logiky a zboří jeho iluze. Třískot za mnou zněl teď ještě vážněji, než předtím.

„Bude z tebe mít radost,“ podotknul jsem, když jsem otočil hlavu, abych se na tu spoušť sám hned podíval a v ten moment na mě vypálil třetí a já mohl zblízka vidět tu demolici, co tady pro nic za nic provádí.

„Co seš za monstrum?! Tohle není možný...“ Povzdychl jsem si.

„Viděl jsi na vlastní oči, tak toho nevěřícnýho civění nech. Ach, ty lidi,“ prohrábl jsem si vlasy. Pomalu, skoro opatrným krokem, jsem došel k němu. Ostražitě na mě zíral a očividně přemýšlel, jestli nepomůže zkusit to po čtvrtý víc zblízka. Nakonec se rozhodl přede mnou zacouvat, ale stačilo jen vložit trochu Aghry do nohou a do své dráhy a po chvíli mi do hrudi narazil zády. V pracovním má asi vysoký boty, teď byl nějakej malej.

„Takže drahoušku...“ šeptnul jsem mu do ucha. Škubl sebou, tak roztomilé. Dlaň jsem mu položil na vlasy a prsty do nich hrábl. „my dva si musíme trochu popovídat...“

„Na chvíli tě pustím z dohledu a už mi šikanuješ bratra?“ Otočil jsem krk po hlase.

„Ale kdepak. Nevidíš, jak si rozumíme?“ Poplácával jsem rudovláska po hlavě jako pejska. Pozdvyhl obočí.

„A tohle není způsob šikany?“

„Myslim, že na rozdíl od tohohle,“ ukázal jsem ke skleněné oblasti, kde bylo současně všechno na padrť. „jsem ještě docela v poho,“ řekl jsem. Jarrellovi oči vysledovaly cestu ve směru mé ruky. Jeho obočí vylétlo až do vlasů.

„Ale?“ Tázavě začal, ovšem klidný, hlasem. „Proč mi boříš dům?“ Jeho tón byl vtipný, ale Alejandro zblednul. Copak copak? Někdo se tady bojí ztráty bratrovi přízně?

„P-proč si hned myslíš, že jsem to byl já?“ Odpověděl nepříliš přesvědčivou otázkou. Jarrell zakroutil očima.

„Protože nepochybuji, že být to jeho úsilí, řekne mi to hned sám.“ Pyšně jsem se narovnal v ramenou a udělal na Alejandra další držkoidní výraz z patra, i když to, co řekl nebylo nic moc lichotivého. To jsi to podělal kámo, když mně věří víc, než vlastní krvi. Ach Luminene, teď se chováš jak malej fakan, vážně. Ale prostě si nemůžu pomoct!

„Lumi, ty se zabavíš, viď. Musím si jít popovídat se svým bratrem,“ jenom jsem přikývl a sledoval jak ho Jarrell obral o zbraň a zajistil ji, čapnul ho za loket a táhl za závěs. Aspoň jsem jim zamával. Tak co budu dělat? Otočil jsem se k tý spoušti. Jo, to bych mohl.

 

Asi by mě nikdy nenapadlo, že budu proklínat přítomnost koberce a můj zvyk chodit bez bot. Se svým úmyslem jsem pokročil jen tak daleko, že jsem se různým natahováním do kritické oblasti zbavoval největších střepů. Doufám, že až se Jarrell vratí – a snad se vrátí – tak přijede i s vysavačem. Ach, ani jedna Luminenova část nechce chodit v pantoflích. Je to tak domácké a tak... stupidní. Luminen přece není žádnej pantoflák, že jo. A bude to vysavač, co to vezme tak důkladně, že se tu nebudu muset bát projít celý příští měsíc, než se všechny skutečně najdou a zlikvidují. A vážně, bylo tohle zapotřebí? A proč na mě vždycky každej tak reaguje? Přitom jsem tak upřímnej a hodnej kluk a nikoho hned nenapadám a nevraždím... A snad nemůžu za to, že se lidi za ty desítky let, co je Luminen úžasným přínosem do tohoto temného světa, nenaučili ani naslouchat ani respektovat lidi, co jim do dveří házej granáty. Po chvíli jsem si ho všiml, jak už možná nějakou chvíli načumuje skrz závěs dovnitř.

„Doufám, že máš nějaký superultrabordelsavný udělátko v tom svým vymítačskym arsenálu, a když už jseš v tom okounění... není v tomhle úhlu můj zadek příliš velkej?“ Jeho smích byl příjemnou změnou od těch všech rádoby pistolníků, bez kterých se moje mise prostě neobejdou – ach Luminene, co to zas kecáš? Natočil jsem se jeho směrem, když jsem ho viděl jít blíž.

„Ach Lumi,“ opět napodobil můj tón. „přemýšlím co ti na to mám říct, představuju si tě jako někoho, kdo denně stráví o hodinu dýl v koupelně jen tím, že se narcisticky prohlíží v zrcadle a říká si, jak je dokonalej.“ Aby svoje slova zdůraznil, sjel mě velmi příjemným pohledem. Stačil jen malý krok a jsme na sobě nalepený. Vtipné, že to byla nejvýraznější myšlenka, co mi zrovna v těch všech ostatních poletovala v hlavě.

„Nepotřebuju na to hodinu, abych věděl, že je moje tělo perfektní,“ zasmál jsem se, prsty zahákl za jeho pásek a jen lehkým cuknutím ho pobídl, aby tu mezeru mezi námi úplně vymazal.

„Tak moc si věříš,“ řekl. Nebyla to otázka, pouze chladné konstatování.

„No jo, raději tu hodinu strávím v bublinkové koupeli,“ teplo, které sálalo z jeho tělo pronikalo skrz mou kůži a rozlévalo se mi v břiše a podbřišku. Kolikrát už jsem za dnešní den řekl slovo příjemné?

„Tak bublinkové?“ Usmál se a jeho oči hleděly přímo do mých. V hlavě mi to začínalo alarmovat. Pozor Luminene... pozor, ať se do toho nezamotáš...

„Zbožňuju pěnu. Je nadýchaná a voňavá...“ Jednou rukou se zapřel o linku, ucítil jsem, jak se o mě jeho tělo víc opírá. Rty byly blízko a tak lákavé a tentokrát mlčely. Ale nedotkly se mých. Z rozhovoru beze smyslu, do ticha němých příslibů a nakonec Jarrell nasadil vážný pohled.

„Něco ti musím říct... nechceš si na to jít sednout?“ náhlá změna atmosféry a jeho návrh mě rozesmály.

„Jare, jediný co mě dokáže posadit na zadek jsem já sám, zrovna teď jsem mohl před tebou sedět na téhle krásné lince...“ dlaní jsem pohladil desku. „Ale když uvážím tvůj návrh... tak to můžu udělat i tak,“ vyhoupl jsem se tam a rukou letmo smetl pryč pár střípků. Nervózně se usmál.

„Promiň... chtěl jsem to vytáhnout později, ale víme jak to chodí... nakonec bys to pak zjistil od někoho jiného a možná taky ne úplně přesně, a i když jsi mi zdemoloval dveře a nechal bratra ať mi rozstřílí skleněnou část linky na zakázku, tak ani tak nechci, aby sis pak myslel, že jsem prolhaný parchant... nebo něco takového,“ ach, z Jarrella se slova jen sypou, asi bych se měl přestat tvářit jak rozjuchaný děcko a dement. Položil jsem mu ruce na ramena a zpříma se na něj zadíval.

„Takže linka na zakázku jo?“ Ošklivě se na mě podíval. Odtáhl jsem se a dal před sebe ruce v gestu jako že už mlčím. Mlčím a Luminen poslouchá.

„Jak jsem si šel popovídat s bratrem, tak se mi potom ozval mobil – proto jsem se zdržel – no a zdá se, že na mě nějak získal kontakt člověk, který se představil jako tvůj šéf,“ ou, tak tohle jsem nečekal.

„Zřejmě se tě nechtěl zeptat jak se mám,“ snažil jsem se ho po pauze nakopnout k pokračování. Těžce se nadechl.

„No, vypadá to, že na mě vyhrabal docela zásadní info, kde zjistil, co jsem a co dokážu. V souvislosti s tím zmínil i nějakého Garetta – který byl dle jeho slov tvůj minulý nadřízený,... kterýho jsi zabil,“ nadechl jsem se, abych mu do toho skočil, ale byl v pokračování rychlejší. „a dobře jsi udělal, protože ten chlap by byl nepříjemnost, stejně jako to všechno, co je teď černý na bílým a musím nějakým způsobem zničit. Normální lidé nemají nic vědět o Khilijinech, mrtvých světech a dalším. Každopádně teď je nepříjemnost další člověk obeznámený se... mnou. Kdyby to roznesl mezi lidi...“ teď jsem mu do toho opravdu skočil.

„Jarrelle,“ bylo vůbec poprvé, kdy jsem ho takhle oslovil. Myslím, že nás to na sekundu zarazilo oba. Vzpamatoval jsem se rychleji – a nebo nechal Luminena, aby řekl, co má na srdíčku a konečně ho nepřerušoval. „motáš se v tom, jak puberťačka, co mě chce pozvat na rande. Garett i Gaines jsou křiváci, možná se starali o město, ale vzali to z opačného konce. Já jsem v tom týmu, kde se děje spousta tajných věcí a jsem pro, aby se to udrželo v co nejmenším počtu. Jestli mi tu říkáš, že Gaines ví něco, co nesmí a je třeba to vyřešit, tak se o něj postaráme,“ protáhl jsem se. Z toho jak se tu na něj hrbím mě začínají bolet záda. Možná jsem měl přeci jen zůstat stát.

„To ale ještě není vše,“ s jeho výrazem teď, se odstranění Gainese zdá jen jako sidequest.

„I když ví to, co ví... pořád je tu někdo, koho se bojí víc než prostředníka k přestupu do mrtvých světů – i když mě to překvapuje. Nabídl mi dva milióny dolarů, abych tu osobu zabil...“ jeho pohled byl divný. Ach Luminene, podobnej podraz jsi mohl čekat. Ale nečekal jsi...

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 5)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 26
Mimoděk jsem se rukou dotkl stolu a přejel po něm prsty. Na bříškách mi zůstala...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 14
Tvářit se, jako vytesaná socha mi nikdy nečinilo problémy. Ovšem na dnešní...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 8
Probudí mě silné nutkání na záchod. Ležím na boku, schoulený do klubíčka,...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 16
Prechádzam úzkou cestičkou v lese. Všetko je zaliate strieborným...