St, 17/10/2018 - 15:42
2

20. Krevní experiment

 

Isaac

Do mé oficiální kanceláře vstoupil nečekaný host.

,,Iro," opřel jsem se v sedačce a starostlivě na ni hleděl. Zkoušku života, kterou musela společně s bratrem projít, byla příliš krutá. Byla prvním ztraceným anomálistou, kterého jsem vzal pod svá křídla a já selhal. Sdílel jsem její bolest a bylo velmi těžké s ní hovořit, tak jako dříve. Pokývala mi na pozdrav a mlčky usedla do jednoho z křesel před mým stolem.

,,Pane," spustila. Kdykoliv předtím bych ji zarazil. Nepřišlo mi přirozené, aby holka jen o něco málo mladší, než já mě takto oslovovala, ale byla prostě přehnaně upjatá. Nechtěl jsem přerušit její myšlenku, a tak si to nechal tentokrát pro sebe.

,,stav brášky už se lepší, díky panu Willovi. Ráda bych mu poděkovala přímo, ale není nikde k nalezení," povzdychla si.

,,Za to můžu já, před třemi dny jsem ho poslal na dvoudenní výlet a od té doby o něm ještě neslyšel," achjo, proč se na sebe všechny nepříjemností takhle nabalují?

,,Aha, to jsem nevěděla..." sklopila oči a začala prsty jedné ruky klepat do hřbetu druhé. Cítím ve vzduchu nějaké problémy.

,,A taky jsem chtěla... zeptat se, jestli by jsme s bratrem mohli se dojít rozloučit... Jenom mi hlavně neřekněte, že žádný hrob nemají!" Vyhrkla nakonec. Vím, co tím myslela, s obětmi zapojenými v anomalistických věcech se zpravidla zacházelo jinak, ale o tohle jsem se osobně postaral. Ovšem vyřídit to a tak, bylo mnohem snazší, než jí na tohle odpovědět. V očích jí svítila naděje a já byl bezmocný, protože s mým dlouhým mlčením, pomalu vyhasínala.

,,Pokud seženu někoho nenápadného a schopného, koho pošlu s vámi... možná by se to dalo zařídit," těch tu pár bylo, ale pokud bych k požadavkům přidal i důvěryhodný, smrštil se mi výsledek potencionálních na směšně nízký počet. I když asi jsem se vyjádřil špatně. Důvěryhodný znamená něco jiného, než to, že s nimi pustím jen někoho, komu stoprocentně věřím, že nezklame - mě, ne má očekávání. O laskavosti jsem Sedmičku žádal moc často a na tohle byli stejně moc nápadní. Will mi zatím neposlal ani blbou smsku a Cy se taky někam vytratil. Asi bych měl posílit vnitřní vztahy tady v domě, protože můj friendlist je uboze krátkej. A to jsem sakra Isaac. Rozzářený výraz smíchaný se smutkem ze ztráty a vidiny možnosti posledního rozloučení na její tváři mě donutil pátrat v hlavě více, koho bych tím mohl pověřit. Jenom riskem se některé věci odhalí, ale v tomhle případě na to vážně nemám nervy.

„Dám ti pak vědět," svou poslední srabáckou a hlavně odfláklou odpovědí jsem naznačil, aby už šla. Moje chladnokrevná logika jde vždycky do háje, když tu na mě někdo dělá takovejhle obličej. Willa jsem překonal, ale co je moc, to je moc. Naštěstí, Ira byla hodňoučká bytost. A i když je to hnusné říct, nechala se snadno odbýt.

,,Ano, počkám.“ Usmála se a zvedla se. ,,Jo a málem bych vám to zapomněla dát..." natáhla se za sebe a z kapsy kalhot vytáhla přeložený kus papíru a přisunula ho ke mně po desce stolu. Pak tiše, jako přišla, odešla. Civěl jsem na papír větřící další kulišárnu. Ale ať už na tom uvidím cokoliv, natahováním to nepřepíšu na nic lepšího. Vzal jsem papír do ruky a rozložil. Okamžitě jsem poznal Cyrilovo písmo. „Beru si dovolenou, vrátím se pozítří. P.s.: nakrm mi veverku, je ve sklepě, dík, Cy.“ Práskl jsem papírem, ze kterýho se vyklubal vzkaz mých nočních můr, o stůl. Skvělé, tak teď už nemám po ruce ani Cyho. To se proti mě všichni spikli? Nebo je to nějaká pomsta za to, že jsem jednomu nařídil provést vraždu a jednoho donutil se naučit kletby, které dokáží zabít? Když to vezmu z tohohle hlediska, tak jsem vážně docela kretén a zasloužím si to, ale tady přece nejde jen o mě. A co má sakra bejt ta veverka? Jediná veverka je tady přeměněná Ira! Počkat, ve sklepě? Znovu jsem mrknul na papír. Jo, četl jsem ve sklepě. Doufám, že to skutečně není to, co mě právě napadlo. Zarazil jsem se. Ale opravdu by to bylo tak špatné? Odsunul jsem židli. Jdu se na tu radost podívat.

 

Ještě jsem se vrátil do pokoje pro mikinu, protože jak jsem posledně zjistil, na delší rozhovory je tam vážně zima. Nový poznatek do Isaacova diáře: nainstalovat do sklepa topení. Jak to provedu ještě nevím. Tentokrát jsem měl štěstí, ale jak mi příště během krutého výslechu naskočí husina, bude to vypadat pěkně blbě. Druhou zastávkou byla kuchyně a pak už jsem rovnou mířil do naší nejnižší části domu. Pořád se mi tomu nechce věřit, že by to vážně udělal. Nebo spíš neudělal. Vzal jsem za kliku a otevřel. S úsměvem, tak nějak... tohle k Cyovi patřilo. Ale ještě proti mně nikdy tak otevřeně nešel. Jistým způsobem to bylo osvěžující a stěží jsem zakryl uculení, když jsem jeho schovávané zvířátko skutečně nalezl.

 

Dale

Ze zad jsem se stočil na bok a tiše přitom heknul. Rány ještě nebyly úplně vyléčené a pokud ten chlap nepřijde ještě alespoň jednou na mě pustit to jeho fialový světlo, na ten druhý si ještě nějaký čas nelehnu. Měl jsem teď výhled přímo ke dveřím. Zírání na ně patřilo, kromě jinýho - jako třeba změny úlevových poloh - k mým předním oblíbeným aktivitám. Neměl jsem tušení, jak jsem tu dlouho. Kolik dní a nebo hodin, ale bylo mi to jedno. Bylo to sice smutný, ale tohle byla jedna z mála chvil, kdy jsem se za poslední měsíce života cítil nejbezpečněji. Vlastně bych měl spíš říct v posledních měsících života. Nevím, proč mě to minulo, ale už při prvním setkáním jen s tím bělovlasým, jsem měl pocit, že se jedná jen o jakýsi omyl, že pokud by na to vybral někoho jiného, byl bych dávno po smrti. Ale ať už byl nebo ne, byl jsem za něj rád. I kdybych měl zůstat trčet v týhle díře, dostal jsem šanci žít dál. Nikdy jsem to v životě neměl pěkný, ale to neznamená, že to s příchodem sem vzdám. Vždycky je šance na lepší zítřek. Ale jako mrtvola to nezjistím. A proto jsem tou postavou, co žebrá o svůj život do poslední chvíle. Je na tom něco zbabělého? Ne! Nikdo mi nemá co brát právo na život, k čertu! Opřel jsem se o ruku a šel do sedu. Jak jsem zase rozčílil sám sebe a krev se mi rozpumpovala, bylo ještě víc obtížné ležet s bolavými žebry. Jako obvykle jsem sebou škubnul a poté bolestně zasyčel, když vrzly dveře. I když to většinou byl jen ten, co se představil pod děsně staromódním jménem Cyril.

,,Cy," na tváři už se mi tvořil úsměv. Jak jsem říkal, civění na dveře patřilo k mým předním zájmům, protože když se otevřely, byl za nimi obvykle on, s jídlem a něčím k pití a občas i nějakými novinkami ze světa. Eh, dobře, tak z města. Úsměv mi na tváři ale okamžitě zmrzl, protože nebylo možné, aby během tak krátkého časového úseku někomu tak hodně poporostly vlasy a nabraly úplně opačnou barvu, než by měly mít. Instinktivně jsem se šoupl blíž ke stěně. Do háje, jak na to přišel? I když byl teď v jeho obličeji úplně jiný výraz, jako bych stále cítil jeho ruku, která mi drtivým stiskem držela hlavu nad pilou a jen trocha jeho vůle stačila, abych ve vteřině oslepnul a nebo měl hlavu ve dví. Všechno se ve mně napnulo a vzápětí ztuhlo. Když už to zjistil, byl jediný důvod, proč teď mohl přijít. Ostřížím zrakem jsem sledoval jak si ležérními pohyby přihrál židli a obkročmo si na ni sedl.

,,Takže, jak se ty vůbec jmenuješ? Je to takový divný mučit a zabíjet bezejmenné postavy," rukama se ledabyle opřel o opěradlo, zatímco já trnou hrůzou. S pomyslnou kosou na krku se špatně přemýšlelo.

,,Henry... jsem Henry..." nakonec jsem vyblekotal, aniž bych se tomu chlapovi podíval do tváře. Vytřeštil jsem oči, když mi jeho postava náhle úplně zmizela z výhledu a o setinu později se objevila přímo přede mnou. J-jak? Přidřepnul ke mně. Tak moc... blízko... Pohled mi vyjel k jeho tváři. V jeho očích jsem nedokázal číst... Jediné, co jsem viděl byl můj konec. V ranách mě zaštípala sůl z hořkoslanných slz téměř prohrané bitvy.

,,Tak teda Henry... je-li tvým přáním být naposledy osloven falešným jménem, budiž," jeho ruka se dotkla mého čela a rozhrnula moje černé vlasy. ,,Neměj mi to za zlé, nic dobrého tě tady stejně už nečeká," promluvil, svůj zoufalý pohled jsem zabodával do jeho očí.

,,To nemůžeš vědět!" křiknul jsem. Vlastně mohl, pokud by mě jinak čekalo stereotypní doživotí na téhle hlíně. Každopádně ho to na moment zarazilo. Ale co jsem tak slyšel, byl Hurikánův energický vítr nesmírně rychlý, nepochyboval jsem, že kdyby to chtěl vyřídit rychle, mohl jsem být mrtvý už několikrát a ani bych to nepostřehl a necítil. Ale on to z nějakého důvodu natahoval! Ještě stále jsem měl naději. Srdce mi v hrudi vystrašeně tlouklo. I kdybych se měl snížit na tu nejubožejší úroveň lidského pudu přežití, života se nikdy dobrovolně nevzdám! Nikdy, sakra!

„Jmenuju se Dale a nedávno mi bylo sedmnáct,“ škytl jsem, jak se do mě opřela jeho vzrůstající síla, která jako by se přímo těšila, až mě rozseká. Chystá se mi snad rozmašírovat hlavu, jako to udělal s těmi chlápky? Je podle jeho úsudku pro mě vhodná takováhle smrt? Jak na tohle vůbec může mít někdo žaludek? Nedělal jsem pro vlastní život zrovna nejlepší skutky, ale tohle si snad nezasloužím. Nová vlna slz věčnýho uřvance spustila.

„I kdybych měl být do konce života zavřený tady a jíst psí žrádlo, prosím!“ hleděl jsem na něj skrz slzy a prsty jeho dlaně. Pár vteřin, které mi přišly neuvěřitelně dlouhé, se nic nedělo. Pak se jeho ruka oddálila. Pocítil jsem úlevu, ale ještě nebylo proč jásat.

„Takže Dale, kde máš Chipa?“ vrátil se zpět na židli a opřel si o opěradlo bradu. Zamrkal jsem.

„Prosím? Vážně se tu teď zmiňujete o kreslenym seriálu?“ Legendární ultra silnej chlápek, na kterýho jsem byl poslán spolu s dalšími čtyřicetidevíti - nyní mrtvými - lidmi zná Rychlou rotu?

„No jo, ty už seš vlastně mladší generace,“ řekl a upřeně na mě zíral.

„A kolik vám vůbec je? Nevypadáte o moc starší,“ nechápu, kde se ve mně ta odvaha vzala, snad jen zjištění, že dokáže vtipkovat stejně jako nějaký jiný člověk o nějaké věci, mi připomnělo, že nehovořím s monstrem v lidské podobě, ale s dýchajícím člověkem, co zná a umí stejně věci jako já. Tak nějak to ve mně probudilo zájem. Kolik lidí ve městě tohohle člověka doopravdy zná? Nebo aspoň něco málo z jeho osobního života ví? Vsadím se, že jich moc není – no a ani moc bejt nechce.

„Jsem, o pár let. Ale když už jsme u toho, tak mi nemusíš vykat,“ narovnal se a z kapsy mikiny vytáhl balíček, co jsem podle obálky odhadoval na takovou tu směs oříšků, kde jsou mandle a tak dva nebo vzácně i tři kousky kešu. Mám takový pocit, že vtip s veverkami měl už připravený déle. To znamená, že buď mu jeden z těch dvou, co za mnou chodili, něco řekli a nebo to zase ukazuje na tu jeho pověstnou děsivou informovanost o všem a o všech. Skutečně se děsim toho, co vše může vědět. Balíček otevřel a jeden z oříšků si strčil mezi rty. Hladově jsem polknul. Všiml si toho. Nevim, prostě jsem měl pocit, že dokáže vidět vše, každý neznatelný pohyb, skrz člověka, jeho mysl, prostě vše. Možná to v jeho schopnostech opravdu bylo, ale to jsem nemohl vědět a popravdě jsem to ani vědět nechtěl.

„Takže, kdy tě ten tajnůstkář naposledy nakrmil?“ Jeho chroupání byla jasná provokace. V koutku duše jsem byl i trochu rád. Bylo to pro mě jistou šancí, že už se mě nesnaží poslat na onen svět, když už se mnou navazuje jakýsi hovor a prostě ztrácí čas.

„Nemám nic, čím bych dělal čárky na zeď, takže nemám vůbec pojem o čase,“ trošku jsem si přesednul a snažil se trochu uvolnit. Od jeho příchodu bylo moje tělo jako by v křeči a už jsem to začínal cítit. Jenže bejt v jeho přítomnost v klidu? Docela bych věřil tomu, že se ho bojej i jeho spolubojovníci.

„To je fakt, no každopádně jsem byl požádán,“ máchl rukou a po chvíli na zemi přede mě dopadl balíček a z půli se vysypal okolo. Bylo mi to fuk. Nejsem v situaci, kdy bych se mohl ofrňovat nad způsobem stolování. Moje ruka už se k jednomu natahovala, ale jeho pohyb mě znovu znervóznil. Trochu jsem čekal, že odejde. Že třeba neví, co se mnou a vrátí se později.

„Ale i když jsem byl požádán, bohužel jsem nebyl informován, co takovéhle přerostlé veverky jedí,“ posadil se na zem vedle mě. Ostří nože můj pohled přilákalo okamžitě. Protože mi Will vyléčil zlomené nohy, moc jsem nepřemýšlel nad zbytkem bolavého těla a okamžitě vyletěl do stoje a couval před ním.

„Jde ti to líp, než vypadáš,“ podotknul těsně u mého ucha. Kdy se dostal za mě?! Neviděl jsem to. Nastavil přede mě ruku, aby mě zastavil. Hned poté jsem se dozvěděl, že to nebyl jediný důvod. S děsem jsem sledoval jak si naprosto chladnokrevně prořízl zápěstí hlubokým a dlouhým řezem, z kterého se okamžitě vyvalila tmavá krev.

„Co chceš-“ zalknul jsem se, když mi pusu zaplnila krev. Železným stiskem mačkal svoje poraněné zápěstí k mým rtům. Poprvé mě překvapil a hned jsem polknul, ale v moment, kdy se vzepřely moje útroby, jsem se vzepřel i já. Ale neměl jsem šanci se z jeho sevření vyprostit. Jeho druhou ruku jsem ucítil ve vlasech, za který mě vzápětí chytil a trhl hlavou dozadu.

„Polykej... nejvíc, co to půjde. Dokud se všechno v tobě nezačne nechutí svírat a nebudeš to chtít poslat zase všechno ven. Dostal jsi ode mě šanci vyhrát souboj o přežití, tak to nepromarni,“ hlavou mi duněl jeho hlas. Cítil jsem jak začínám ztrácet sílu v nohách a zbytky mé stability se definitivně bortí. Neměl jsem na výběr. Pokud chci žít, podstoupím všechno. I to, co můj mozek není schopen pochopit, i když se moje tělo bouří. Zbytkem síly jsem zvedl paži a zachytil se jeho předloktí. Ale nebylo to třeba, jakmile se mi nohy podlomily, moje tělo se nehnulo ani o kousek, jak mě to jeho zezadu podpíralo. Uvědomil jsem si taky, že už mě nedrží za vlasy, ale podpírá paží v pase. Přišlo mi, jako by do mě někdo nalil litrovku nějakýho zteplalýho hnusu. To by pro mě nebylo zas tak neuvěřitelné, jen by mě nikdy v životě nenapadlo, že mě někdy bude někdo nalejvat krví. A krev opravdu nebyla dobrá. Žaludek se mi zkroutil bolestí a začal jsem kašlat, měl jsem pocit, jako by mi něco živého prolejzalo dutinami. Nebudu tvrdit, že jsem nikdy ze zvědavosti krev neochutnal, ale tohle se dojmům, které si pamatuju nemohlo rovnat. Byl to vážně hnusný pocit... Ani jsem nepřemýšlel nad tím, kdy mě pustil, a kdy jsem dopadl na zem, mou hlavní starostí bylo vypořádat se právě s tímhle. Všiml jsem si, že trochu krve jsem vykašlal nazpátek, doufám, že to byla ta jeho podle muk, co jsem právě zažíval uvnitř.

„Jaký je to pocit?“ Zajímal se, jako by nevěděl, že mi právě způsobil trýzeň, kterou jsem svým mozkem nedokázal vstřebat proč a jak a na co to bylo.

„Jako by se mi odkrvily všechny končetiny a znovu se do nich vrátila krev, celé tělo mi šíleně mravenčí a každý pohyb bolí. Pálí mě v plicích...“ předal jsem mu detailní popis, ale nepovšiml jsem si u něj jediné známky soucitu. Parchant bezcitnej. Znovu jsem se rozkašlal. Na jeho tváři se objevil snad až spokojený úsměv. Parchant bezcitnej a šílenej!

„Je na to sice už trochu pozdě, ale experiment, co na tobě teď dělám, tě může zabít x různými způsoby a způsobit následky, které nedokážu předvídat, takže pokud při tom náhodou umřeš, tak se ti předem omlouvám,“ v jeho ruce se zablýskla zbraň. Tentokrát mě ale překvapil pistolí. Je vážně cáklej, to mě napumpuje krví a teď mě chce zastřelit?! Jak jsem se k tomuhle kruci dostal?!

„Povinná výbava u nás,“ pokrčil rameny po mém pohledu a pak si prohrábl vlasy, trochu nervózně. Všiml jsem si, že ruku má zahojenou, no jo no, je naprosto normální, že se u někoho samo zastaví masivní krvácení a všechno se do minuty bez jizvičky zahojí! Tohle je vážně bizardní noční můra...

„Sice ti to vůbec nepomůže, ale řeknu ti, že spíš doufám, že to dáš. Jinak bych si to myslím, u pár lidí docela rozházel,“ ze zbraně se ozvaly tři výstřely po sobě a moje tělo sebou třikrát za sebou trhlo. Naprosto bez váhání mi tři kulky napral přímo do plic. Ostře jsem vzdechl.

„Když-“ zalknul jsem se, krví. Ústa se mi jí úplně zaplnila. Došla mi ta krutá pravda, že tohle už je finální část, z toho už se nijak nevylížu a nevyprosím. V plicích nebyl prostor pro kyslík, jakmile mi došel vzduch z posledního nádechu, začínal jsem se dusit. A opravdu hodně panikařit. Protože mě nepostihlo nic jako milosrdný bezvědomí ze ztráty krve. Ne, umíral jsem a za plného vědomí. A opravdu hnusným způsobem. Pootočil jsem hlavu k němu. Už nebylo nic horšího, co mi mohl udělat. Vztekle jsem na něj hleděl. Hajzle! Snažil jsem se mu to tím pohledem vpálit do hlavy. Hajzle hajzle hajzle! Aby si tenhle pohled navždycky pamatoval. Aby mu na zbytek života přivodil neklidný spánek. Aby trpěl halucinací, že je mnou pronásledován! Jeho výraz... zdálo se, že si z toho nic nedělá. Z posledních sil jsem se díval, jak se otáčí a mizí mi z dohledu. A pak jsem byl ty poslední vteřiny jen sám se sebou. Najednou mi jeho přítomnost i chyběla, i zbyteček mé mysli se přenesl do mého utrpení a moje zoufalství postoupilo k úplnému vrcholu. Bolest v hrudi a hlavně v plicích byla neúnosná. Tepalo mi v hlavě. Ale za chvíli to skončí... možná bylo moje utrpení navýšené tím, že jsem se nechtěl vzdát. Moje vůle držela mou mysl zde déle, než bylo schopné vydržet tělo. Sledoval jsem svou cukající ruku v posledních záchvěvech života. Byla nepřirozeně bílá a jako by ke mně vůbec nepatřila. Nechci umřít, nechci sakra! Ruka znehybněla.

4.75
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 4)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 18
Ráno som bol zobudený násilným spôsobom. Modlitba pri raňajkách ma uspávala....
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 11
Záchrana 4. KAPITOLA           ...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 3
Prolog ,,Dobrý den! Jak vám mohu pomoct?'' usměju se na zákazníka. ,,Ehm...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 14
Ležal som v Adinej posteli, už dávno bolo ráno, veľa som toho nenaspal,...