Čt, 18/10/2018 - 22:29
1

23. Žal
 

Dale

Jak to že šel monstrózně silný Hurikán porazit tak snadno? Nejsem schopný to pochopit. Znovu jsem ho popadl a s hekáním a fňukáním nás oba dostal alespoň mimo zakrvácený prostor. Rozhlížel jsem se. Nebylo kam se schovat. Mrtvé tělo jsem přišoupl ke zdi domu a schoulil se vedle něj. Pohl jsem se s ním jen o blbých pár metrů a možná jsme tady ve tmě, ale pokud nás budou hledat a podle stop určitě najdou... nechci ani pomyslet, co mě v jejich rukách bude čekat. Policejní auto přijelo už v tichosti, nejspíš jak se dostalo do obytné části a vystoupili dva lidé. Tlustý chlápek a mladá žena. A oba se nepřekvapivě zaměřili na krev a podle pohybů hlav i na to kam vede. Jenže místo, aby se po ní vydali, ženská vyndala jakýsi přístroj, který ponořila do krví rozbředlého sněhu. Přístroj se okamžitě rozsvítil varovnou červení a tiše pípal.

,,Anomálisti," odplivl si tlustý polda s neskrývaným hlubokým opovržením. A pak oba k mému nesmírnému překvapení nasedli zpět do vozu a strážci zákona byli stejně rychle pryč jako se objevili. No tak jako cože...? Zadíval jsem se na Isaacovi nehybnou tvář. Někdo tady byl právě zavražděn a oni prostě odjedou? A co, že je to anomálista? Sevřel jsem ruce v pěst. To nemají nárok na spravedlivý jednání? Znaveně a poraženě jsem se schoulil na zem vedle něj. Byl jsem jen v krátkém tričku, ale zima už mi přestala připadat tak hrozná. Možná asi proto, že jsem dalece přesáhl své limity. Možná, že chlad, co se mi rozléval po těle byl slabší, než pocit bezmoci, zármutku a ztráty čehosi ještě neobjeveného. Proč jsem takový? Byl jsem poslán zabít Hurikána. Hurikán bez mrknutí oka zmasakroval desítky lidí v mém okolí, zmlátil mě k nepoznání, zlomil mi nohy, abych neutekl, nuceně mě přeměnil v jednoho z nich a to stále cítím na prsou tu bolest, kterou mi způsobilo střelivo v plicích a na zoufalství a strach ze smrti, co mi v tu chvíli zcela zahltilo mysl, se nedalo jen tak zapomenout. Nebyl jediný důvod... Nestrávil jsem s ním tolik času, abych měl možnost změnit názor a hlavně názor na něj. Nedostal jsem žádný důkaz, že budu v pohodě, pokud zůstanu s ním. Naopak, jak jsem teď dopadl? Zatracená karma. A teď už ani neni místo, kam bych mohl jít. Na obou mě nic hezkýho nečeká. Prosím bože, nikdy jsem v tebe nevěřil, ale teď tě potřebuju... ale prosím, dej mi sílu na útěk...

 

Zabořil jsem tvář do chladivého polštáře. Bylo mi teplo a příjemně. Pamatuju si sníh a zimu a tvrdou zem. Na kůži jsem cítil, že je mé oblečení jiné a k mé nevěřícnosti jsem se cítil... čistě. V těle mi to šokem poskočilo. Kde to sakra jsem? Rychle jsem se posadil. Prudce jsem natáhl vzduch, když mi kdosi položil ruku na rameno. Pokud by byla duše viditelná a mohla vyletět z těla, tak už se tím lekem roztejká na protější stěně. Nikdy v životě jsem se tak nikoho nelekl... Hah, asi špatné svědomí...

,,Klídek, neubliž si," promluvil chlápek, kterýho jsem nikdy dřív neviděl.

,,Kdo jseš? A kde to jsem?" Klasické otázky, zvláštní že mi v mysli alarmovala úplně jiná.

,,Isaac je u sebe," odpověděl. Sjel jsem ho očima. Jeho vlasy byly tmavě modré a byly v nich černé proužky. Zajímavé. Velmi zapamatovatelné. Opravdu ho neznám. Tak počkat, co?

,,Vždyť je přece..." škytl jsem. Do háje, jsem fakt mimo. Ani jsem se nepozastavil nad tím, že mi odpověděl na to, co mám v hlavě a ne na to, co jsem vypustil z huby. Umí snad tenhle modrovlas číst myšlenky? Umí snad všichni anomálisti číst myšlenky?!

,,Neumím číst myšlenky," zněla odpověď. Dělá si ze mě prdel?! ,,Akorát žiji už tak dlouho, že dokážu podle všech možných grimas a gest rozpoznat na co druzí myslí. A taky tak trochu ze zkušenosti z podobných situací, trošičku super psycholog, chápeš? Ale tebe neznám stejně jako ty mě, takže se můžu snadno splést. Isaac... všichni doufáme, že ho zachrání náš druhý vývojový stupeň a vrátí se mezi nás jako fantóm," nesnažil se skrýt smutný výraz. Pak se opřel o kolena a pomalu se zvedl. ,,Když jsem se ujistil, že aspoň jeden z vás je v pořádku, můžu se vrátit k práci. Ani jeden z jeho zástupců tady neni a někdo tady na to musí dohlídnout. Jmenuju se Richie, kdybys mě potřeboval," vyrazil ke dveřím. Zaraženě jsem za ním hleděl. No nakonec mi odpověděl na všechny otázky, ale stejně jsem měl další.

,,Ty mě tady necháš...?" Vypustil jsem nechápavě. Někdo jiný, by to asi pochopil špatně, ale modrovlas se vědoucně pousmál.

,,Ležel jsi vedle mého mrtvého kamaráda a ze spánku brečel. Nejsi nepřítel." S těmi slovy se za ním zaklaply dveře. Tak dobrá. Čas hned pokoušet jeho důvěru! Odrazil jsem se od postele a vyběhl za ním na chodbu.

,,Richie!" křikl jsem a hned rozpačitě zmlknul. Čekal jsem, že spíš otevřu dveře a on bude fuč, jak to tak bývá, ale asi jsem měl v Cierotu v dispozici moc akčních dvd, protože to tak nebylo a vlastně nás dělilo jen pár metrů. Zastavil se a pootočil se na mě. Měl jsem z něj divnej pocit. Na pohled vypadal hrozně mladý, ale sálala z něj taková... no jak to říct? Aura? A v očích se mu odráželo vědění. V hlavě mi naskočil Isaacův pohled, byl tomuhle tak podobný. Tak moc podobný...

,,Co se děje?" Jeho hlas mě vytrhl z myšlenek a vrátil zpět k tomu, proč jsem se za ním tak hnal.

,,Jo ehm... kde je?" Zeptal jsem se a byl připraven na zdvořilou nebo i nezdvořilou odpověď, abych si vylízal, protože sám se vidím jako toho posledního, co by k němu mohl jít. I když už toho není moc, co bych mu mohl udělat,... když je mrtvý. A znesvěcování těl mrtvých nepatří mezi mé hobby, takže...? K mému překvapení ukázal na dveře hned vedle těch, ze kterých jsem předvedl dramatický výstup.

„Ze zkušeností z podobných událostí, kdy nebudu nikoho jmenovat, jsem se rozhodl dát tě sem. Chovej se slušně, právě teď tu panuje bezvládí a jsem tu jak to říct jen já na nějakou zodpovědnost, takže bych si to pak slíznul, až se někdo vrátí,“ Richie na mě působil spíš jako chlap, co se tiše přifaří, vyslechne, kývne a stejně tiše zase zmizne. Ale není tomu tak. Byl vážně docela hovornej a s projevováním neměl problém. Možná proto jsem nedokázal úplně pochopit tu synchronizaci s jeho pohledem, ze kterého čišelo stáří.

„Kolik ti je?“ Vyhrkl jsem, dřív než jsem si to vůbec promyslel. No co je mi kurva do toho? A to na to mám vážně teďkon čas?! Richie je možná upřímnej typ, ale asi si taky myslí svoje. No ještě, že ví, kdy blbý kecy přejít, jinak bych se asi propadl.

„V březnu to myslím bude tři sta sedmdesát šest?“ Oči mu na moment zaběhly ke stropu, jako by nad tím vážně přemýšlel. Aspoň neviděl, jak jsem otevřel hubu. Tři sta...? To už je velmi zaokrouhleně čtyřista! A i kdyby to bylo jen tři sta! Fakt jsem slyšel dobře? Zavřel jsem si držku a mlčky na něj civěl.

„Tak já jdu vedle,“ zamručel jsem. Čas nechat naše starce být. S jeho věkem jsem si na přemýšlení na nějaký čas vystačil. Koutkem oka jsem viděl jak se vzdaluje. Jo, taky jsem to nechtěl dál rozebírat, anomálie je... děsivá věc. Ruka se mi automaticky před dveřmi zvedla ke klepání, ale na poslední chvíli klesla ke klice a čelem jsem se opřelo dveře.

„Ty debile...“ Zamumlal jsem si. Kdyby tady tak věděli, že je Isaac mrtvej kvůli mně. Ruka mi zůstala viset na klice. Moje odhodlání ho okamžitě vidět bylo ten tam. Proč jsem tam vůbec chtěl? Co jsem si myslel, že najdu? Že mi zázračně ožije před očima? Ozvalo se zaškrábání na dveře. Škubnul jsem sebou. Ale... no tak počkat. Otevřel jsem dveře a mezi nohama se mi mihla bílá šmouha. Stihl jsem ji tak tak zachytit.

„Rufe?“ snažil jsem se správně do rukou chytit dlouhé hrbaté zvíře. Vešel jsem s ním dovnitř a sotva jsem zavřel, vyškubnul se mi, předvedl vražedný skok z výšky, dopadl a jako by pád vůbec nezaznamenal začal kolem mě tancovat.

„Co? Co po mně chceš?“ I v téhle smutné chvíli mi to vytvořilo úsměv na rtech. Bylo to roztomilé a hravé zvíře. Kde k tomu asi tak Isaac přišel?

„Nechali tě tady s...“ polknul jsem. ,,s páníčkem a on si s tebou nehraje, viď...“ přiklekl jsem s k němu a natáhl k němu ruku. Proč ho tu nechali? To je kruté. Zarazil se, pak ke mně vyrazil a zuby cvakly.

„Hej au!“ Zasyčel jsem, to ho asi překvapilo, protože mě rychle pustil. Než ale stihl přiskočit zpět, raději jsem vstal. Zatím co jsem se váhavě vydal směrem k posteli, kde leželo ničím nepřikryté tělo, mě zvíře rozptylovalo, že jsem musel sledovat jej na zemi a nemusel vidět jak se přibližuju k tomu, co mě nejspíš bude strašit ve snech do konce života. Došel jsem až k posteli. Byl čas. Pomalu jsem zvedl pohled. Mrtvolná bělost mě píchla do hrudi. Přesto vypadal, jako by jen spal. Někdo ho převlekl do plandavých domácích hadrů, takže se stačilo jen přemoct a trochu poodhrnout tílko, abych viděl celou obvázanou hruď. Rukou jsem přešel na jeho rameno. Studené a ztuhlé. Jel jsem po něm dolů, až jsem skončil na nehybných ledových prstech. Chtělo se mi zoufale křičet. Jak si tady může sakra někdo myslet, že může mrtvé tělo ožít? Dosedl jsem na postel. Zrak mi přitom padl na černý kov na nočním stole. Tak právě teď tenhle výhled nedávám. Otevřel jsem stolek a pistoli hodil dovnitř, přitom jsem si všiml docela nápadně nastrčeného papíru, co při otevření koukal jedním rohem ven. Podezřelé. Vytáhl jsem ho. Já vím, neměl bych se hrabat v jeho věcech. Ale v mém přesvědčení nic horšího, než smrt neexistuje a tak, jsem ho rozložil. Nevím proč, ale hned jsem poznal, že patří jemu – teda, že to on psal. Bylo to takové upravené zakroucené písmo, příjemné na čtení. Promnul jsem si oči, achjo a teď už řeším i rukopisy... Že moje lítost ustoupila moc rychle? Ne, ve skutečnosti se ta největší vlna smutku ještě ne zcela naplněného pochopení nedostavila. Než ten čas nastane, můžu o svém činu přemýšlet. Vrátil jsem se k první větě a začal číst.

 

Kdokoliv rozevřel tento vzkaz, v tuto chvíli jsem už možná mrtvý. Ten, kdo jej čte, má přístup do mého domu, mého pokoje a mých věcí. Příteli, i když už nejsem mezi živými je stále potřeba udělat mnoho věcí. Naše město se blíží k neodvratitelné válce, je potřeba snížit její intenzitu, zmenšit následky a ztráty. Staň se teď mnou a jdi tam, kde bydlí Rufus. Tam se dozvíš více.“

 

Zvedl jsem zrak od papíru a pak ho nepřítomně odložil na stůl. Co za hrozný a osamělý život musí člověk mít, aby si předepsal vzkazy a nastražil je, kdyby náhodou zemřel? Vybavil jsem si moment, kde přede mnou vytáhl z toho stejného stolku zbraň. Už v tu chvíli tam musel ten papír být. Možná to neudělal ani tak kvůli tomu, abych mu tu důvěru ve mně uvěřil, ale možná že doufal, že se sem vrátím a najdu to. Jenže jak zoufalej by musel být, aby to nechal na někom cizím? Na někom, kdo byl nepřítel? Vzpomínám si, že říkal, že jeho dva nejbližší přátelé jsou někde pryč, ale tohle? Toho modrovlasa jsem skoro neznal, ale i on byl stokrát vhodnější pro nějak posmrtná přání. Ruce jsem sevřel v pěst. Ale prozradil mi jméno svého zvířete. Zvedl jsem se. Tam kde Rufus bydlí? Rozhlédl jsem se po pokoji, až jsem očima našel několika patrovou vyšperkovanou klec. Zvedl jsem se a šel tam. Zvíře, co si mezitím ustlalo v jednom ze svých pelíšků zpozornělo. Kouknul jsem na něj.

„No ty mi asi neporadíš, viď...“ a ani neřekneš, proč tohle dělám. Odsunul jsem klec. Holá stěna. Dobře, to jsem nečekal. Nebo vlastně já ani nevím, Isaac se tak nějak vyčleňoval ze seznamu normálních lidí. Nadzvedl jsem ji a hledal pod. Pak jsem strčil ruku dovnitř a začal prohmatávat stropy. Až na úplně spodním jsem nahmátl něco, co mi tam nesedělo. Ale myslím, že kdybych tam nic nehledal, možná by mi na tom ani nepřišlo nic divného všimnout si toho náhodou. Nakroutil jsem se k tomu a po chvíli rozeznal konec izolačky. Opatrně jsem ji začal z jedné strany odlepovat. Než jsem to sundal celý, docela jsem se nad tím zapotil. A taky zapřemýšlel, jak se mu to tam sakra podařilo takhle kvalitně nalepit. Vítězoslavně jsem A5 list oblepený ze stran lepenkou vytáhl a obrátil druhou stranou k sobě. Jaké bylo mé překvapení, když jsem neuviděl nic. Ulétlo mi uchechnutí se. Skutečně vtipné. Co teď s tím? Začal jsem se rozhlížet po dalších nápovědách. Nenapadlo mě nic lepšího, než se znova pustit do prohledávání zvířecího domečku. Na nejvyšším patře měl zbudovanou dřevěnou skrýš. Isaac se o svého miláčka vážně staral. Nakonec jsem sáhl i sem. Hned z boku jsem nahmátl nějaký hranatý předmět, ale nešlo to od skrýše odtrhnout. Při pokusech jsem zjistil, že je to z jedné strany otevřené a vevnitř něco pohyblivého. S trochou funění a pokroucených končetin se mi to podařilo vydolovat ven. No myslím, že někdo s větším tělem by tohle nedal. Podíval jsem se na svůj úlovek. Zápalky? V hlavě mi skákaly otazníčky. A co teď jako? Zapálím papír a mystický kouř mě dovede k tajným dveřím? Nebo co jako? Zapálil jsem sirku a jenom na ní čuměl. Pak jsem papír přiblížil. Ne, to je blbej nápad. Něco na tom bude. Je to schovaný. Všiml jsem si, že kus papíru mi nahnědl. Rychle jsem ho odtáhnul a sfoukl jsem oheň. Zamračil jsem se, tohle ale nevypadá jako spálenej papír. Ne, určitě ne. Pak mě to trklo. Neviditelné písmo, ale ovšem. I Isaac může mít takové dovednosti. A jak to v té chemii bylo? Při zahřátí se něco stane, že? Rychle jsem zapálil další sirku a opatrně ji podržel pod papírem. Sledoval jsem, jak se jako by kouzlem objevují číslice. Čekal jsem víc, ale papír už se začal propalovat. Zhasl jsem plamen. Nemůžu si dovolit přijít ani o to málo, co mám. I když to bylo jen pár slov a číslice. Schoval jsem si papír do kapsy a vylezl na chodbu. Číslo vypadalo jako kód. A jsem si jistej, že tam, kde je ten kód potřeba, se dozvím, co chci.

 

Sotva jsem vyrazil, už jsem někoho skoro srazil na chodbě. Zrzka ale mrštně odskočila a hodila na mě vyděšený pohled.

„Kdo jsi? A co jsi tam dělal?!“ Zírala na dveře za mnou. Tak a co mám teď dělat s ní?

„Jsem jeho kamarád a šel jsem ho navštívit,“ odpověděl jsem a snažil se o věrohodný úsměv. Jo holka, kdybys tak věděla...

„Nikdy jsem tě tu neviděla...“ Pronesla, ale pak jí nedůvěřivý výraz z tváře vymizel. „A jak mu je? Richie říkal, že je hodně zraněný...“ pohled jí sjel k zemi. Sotva jsem zabránil šokovanému pohledu. Tohle jim tady řekli? Jo jasně chápu, bezvládí by nebylo úplně oukej, ale tohle je trochu moc.

„Jo není to úplně nejlepší, bylo by dobré, kdybychom ho všichni nechali odpočívat...“ Kurva, nevím co to je za holku, ale určitě vím, že nemůže dovnitř. „Zatím mě pověřil nějakými úkoly, bohužel jsem nějak přeslechl, kde říkal že tady normálně pracuje. Víš papírování a tak. Jsem tak nespolehlivěj,“ sám sobě a svému herectví jsem se zasmál. Ale vypadalo to, že mi uvěřila.

„Nejvíce času tráví ve své pracovně, můžu ti tam ukázat cestu... Sice tě vůbec neznám, ale mám pocit, že jsem tě už někde viděla, tak ti budu věřit,“ v ten moment mě to trklo. Byla v tom sklepě, když mě mučili. Sakra sakra. Nevěřil bych, že tohle někdy řeknu, ale jsem rád, že jsem byl v ten moment zmlácený skutečně k nepoznání.

„Jmenuju se Dale a jsem tu hodně krátce, ale už jsem si k němu stihl najít cestu,“ řekl jsem jen. Tak technicky za to, to pravda byla. Pousmála se.

„Já jsem Ira a najít sympatie k panu Isaacovi je vážně snadné. Tak pojď,“ vydala se pryč chodbou, Rychle jsem ji následoval, kdyby si to náhodou chtěla rozmyslet. Abych se o tom ujistil, snažil jsem se podnítit rozhovor.

„Sympatie?“ Otázal jsem se, zatímco jsem šel po jejím boku. Měla výrazné zrzavé rozcuchané vlasy a ještě výraznější hrudník – hned jsem se odtáhl. Netušil jsem proč, ale nějak mě ten pohled vůbec nelákal, bravo, stal jsem se po probuzení vadným. Zasněně a šťastně se usmála, když kývla.

„Je možná zvláštní a některé věci dělá... trochu odlišně, ale jinak je to ten nejlaskavější člověk jakého znám. Ani nechci přemýšlet nad tím, co všechno musel udělat, aby nám všem pomohl. S bratrem mu vděčím za hodně.“ Tohle mě docela zajímalo.

„Jak jste se sem dostali?“ Ptal jsem se dál.

„Poznala jsem ho před pár lety. Naši se moc neshodovali s představou, že jejich dcera místo školních kroužků raději pobíhá po stromech jako veverka,“ krátce se zasmála. „Když na to přišli, bylo to hrozné a pak jsem všechen svůj volný čas trávila tady. Když naše rodiče Cierot zavraždil, on a pan Cyril a pan Will nám velmi pomohli. Od té doby tu s bratrem žijeme.“ Pokračovala. Myslel jsem si, že mi hruď praskne a všechno z ní vybublá ven. To, odkuď jsem sem přišel se nikdy nesmí dozvědět! Nedělal jsem hezké věci, ale poznat některé hrůznosti Cierotu z takového příběhu byl i pro mě trochu šok. Z touhle skupinou jsem byl spojován. Vlastně možná ještě stále jsem. Nemůžu se nikomu divit, jak se se mnou zacházelo. Naopak. Jak se stalo, že jsem ještě naživu?

„Děje se něco?“ Probrala mě z mých temných myšlenek. Zavrtěl jsem hlavou.

„Jen jsem se zamyslel nad tím, že jsme na tom asi podobně, teda já nemám sourozence. Rodiče jsem nikdy nepoznal. Většinu dětství jsem strávil v děcáku v Greenflares nebylo to úplně super místo, ale naučili mě tam docela slušně mluvit – jakože nezním jak odchovanec nějaký zavšivený ulice. Pak jsem se ztratil při prodávání pohledů na nějakou sbírku nebo co, mělo nám to asi koupit společnou televizi, prý. Už jsem se zpátky nevrátil. Až tady u něj, jsem na chvíli pocítil, co to znamená domov.“ Rozpovídal jsem se. Neměl jsem moc šancí o tom s kýmkoliv mluvit. Bylo to zvláštní a svým způsobem taky milé.

„Jenom na chvíli?“ optala se. Na chvíli jsem zmrznul, co odpovědět? Sám jsem se teď nahnal do rohu. „Ale chápu tě, opravdový domov to nikdy nebude,“ pokračovala dál se smutným výrazem, zatímco já si v duchu oddychl a cítil se z toho vážně špatně. Jsem takovej podvraťák, krucinál.

 

Zastavila se u celkem úzkých nenápadných dveří.

„Jsme tu, asi můžeš rovnou dovnitř, vždycky má odemčeno. Nebudu se ptát, co tu chceš. Raději se vrátím zpátky za bratrem. Návštěva hrobu rodičů nejspíš padá, takže aspoň budu s ním,“ smutně se usmála a odcházela směrem odkud jsme přišli. Kolik dalším lidem – dětem – Cierot zničil životy? Nikdy bych nevěřil, že je začnu proklínat. Ale skutečně vážně proklínat. Jak málo věcí jsem o nich věděl... Pootevřel jsem a nakoukl dovnitř. Skrze vzniklou mezeru mi padl zrak na velký pracovní stůl plný papírů. Nakonec jsem otevřel úplně a vešel. Rozhlédl jsem se. Má tu v tom pěknej bordel. Přešel jsem ke stolu a mimoděk rozhrnul papíry na něm. Pod ním, snad jako tapeta stolu, byla naprosto popsaná mapa. Sedl jsem si za stůl a okukoval všechny ty čáranice, názvy a pidi poznámky. I když to bylo naházený jedno přes druhý, přesto jsem v tom dokázal vidět nějaký vnitřní systém, co měl jenom on a přidat k tomu obrázky, tak už by to bylo hodně psycho. Jakýkoliv informátor by se mohl jít klouzat. Jaké prostředky a zdroje k tomuhle všemu měl? Co musel udělat, aby tohle všechno objevil? Mohl tomu něco víc obětovat...? Ne, kvůli tomuhle tady nejsem. Musím splnit úkol, co mi dal. Jinak, to neodčiním. A musím začít tím, že zjistím, co to je. K čemu ten kód je. Přemýšlej Dale, to co jsi tady našel nechal klidně přístupně pro všechny jen tím, že tenhle prostor nezamyká. Určitě má ještě někde schovaná větší tajemství. Zamčená. Ukrytá. Tohle je jen pozlátko pro šmejdily. Vsadil jsem na klasiku z filmů a začal prohledávat stěny jednu podruhé. Nadzvedl jsem od stěny všechno mapy, plakáty i obrazy. Cestou jsem tak trochu narazil do židle od stolu, ale než jsem začal nadávat všiml jsem si nenápadné krabičky ve zdi ukryté za opěradlem. Jo dobře, tak tohle bych našel tak jako tak, ale asi by mě to nenapadlo, že to bude... tak lacině schované. Ale koneckonců, pokud by se někdo dokázal dostat nepozorovaně do baráku a ven, najít tenhle kancl a ještě si nějak zajistit přístup do „tajné“ místnosti, tak už by pro něj tohle byla vážně maličkost. Přepsal jsem kód, světýlko vedle číselek přebliklo z malého červného obdelnčíku na zelený a za mnou se ozvalo klapnutí. Otočil jsem se za sebe a nechápavě hleděl na skříň. Vážně? Tajný průchod skříni? Několika rychlými zvědavými kroky jsem tam přešel a trhnul dvířky. Klesla mi brada, když jsem ve skříni na férovku objevil rovnou vyřezanou díru vyplněnou dveřmi a moje detektivní představy o rafinovaných „secret roomkách“ se pomalu ztrácely v tmách... Tohle mohl najít naprosto kdokoliv, co když je tohle ve skutečnosti jen návnada? Je to tak... snadné. S ještě větší zvědavostí jsem vtrhnul dovnitř, vybalancovat zrádný jeden schod a rozhlédl se. Na první pohled bylo tohle místo jiné. Jeden obyčejný stůl a židle všude okolo skříně a police plné haraburdí. Vzal jsem do ruky něco, co vypadalo spíš jak jen kus zrezivělého plechu. No, zcela určitě to byl jen nějaký zrezlý šunt. Tak tohle je Isaacova tajná skrýš. Cítím se být zklamán. Snažil jsem se toho pocitu zbavit hledáním něčeho, co by mi napovědělo dál. Až můj zrak upoutala hezky vyřezaná truhla na stole. Chytil jsem vršek, ale ani se nehnul. Zamčené, podle tvaru klíčové dírky na malý a velmi specificky tvarovaný klíč. A ten by mi po těch hádankách určitě nenechal u toho. Kde bych si tak já nechal klíč od něčeho důležitého? Rozhodně u sebe. A pokud tohle důležité bylo... tak mě čeká jeho další návštěva. Celou místnost jsem docela důkladně prošel, ale nic jiného mě nezaujalo tolik, jako ta truhlička. Tohle byl můj jediný záchytný bod. Truhlu jsem si hodil pod ruku. Vylezl jsem ven, zavřel dveře jen do chodby a vyrazil v poloběhu zpátky k němu. Ale asi mi nebylo dáno tuhle mojí adventuru dokončit. Nevěděl jsem jak to vyslovit, ale cítil jsem to ještě o trochu dřív, a tak jsem měl asi tak pár sekund připravit se na cokoliv, co mohlo přijít.

 

Do schodů se řítil Cyril. Řítil bylo asi slabé slovo. Bral schody po deseti. Jeho pohyby připomínali vlka uhánějícího zasněženou krajinou zdolávajícího překážky lesa. Zatřepal jsem hlavou. Na tohle jsem fakt neměl čas. Byl to jen okamžik, kdy stál přímo přede mnou a ani se přitom nezadýchal.

„Co tady k sakru děláš a co se stalo?!“ štěkl na mě opravdu nebezpečným tónem, až jsem couvl ke stěně. Což nemělo žádný smysl, akorát jsem si snížil ještě víc únikový prostor. Aspoň jsem před sebe dal v obraně ruce.

„To je opravdu hodně dlouhý příběh...“ začal jsem opatrně. Zdál se hodně rozrušený. Věděl už něco? Tuhle část už měl doufám za sebou, nechci být ten...

„Sebral jsem se a uháněl sem hned, co se Isaacova Aghra úplně vypařila. Co je s ním?!“ Polknul jsem. Takže... já...

„Já... on...“ Jeho divoký výraz vracel můj výřečný um na základní úroveň. Oči mě začaly pálit. I přes to rozrušení si toho všimnul a jeho pohled trochu zmírnil. I jeho moc přestala tak zběsile pulsovat okolo a já si náhle uvědomil příčinu toho, z čeho jsem se sotva držel na nohou. Když se mi Cyril v té díře představil, působil takovým obyčejným dojmem. Ve skutečnosti byl asi jeden z nejmocnějších lidí, jakého jsem kdy potkal. Ale na skládání obdivu nebyla vhodná doba.

„Proč...“ Podíval se na mě s očekáváním, co ze mě vypadne. „Proč jsi tady nebyl, když to bylo potřeba?! Potom by s sebou určitě nevzal mě a pak by kvůli tomu neumřel!“ Kolena mi vypověděla službu. V Cyrilově těle nastal kratičký kolaps, jeho síla se zachvěla, vylétla nahoru a pak téměř stejnou rychlostí pohasla. Zespoda jsem viděl jak se jeho tělo přitom napnulo. A pak jsem se najednou ocitl přikovaný na zdi a jeho ruka drtila můj krk. Místo, abych truhlu pustil, moje svaly se ještě víc napnuly v přebytečné síle, se kterou jsem ji na sobě držel.

„Cože sakra?!“ Ohlušující rána. Dopadly na mě kousky omítky. Hodil jsem pohled vedle sebe. Vedle mě ve zdi zůstal kráter. Asi díkybohu za jeho sebekontrolu, myslím že si spíš přál, aby to byla moje hlava.

„Vzal mě s sebou ven, kde jsme potkali mý kamarády... z Cierotu. Nemohl jsem ho nechat, aby Markuse zabil,... tak jsem mu skočil do rány a on svůj útok strhl. Ale už neměl nic, co by zablokovalo střely... Je mi to líto... Je mi to moc líto...“ můj hlas přecházel do tichého vzlykotu. Říct to nahlas někomu bylo ještě horší, než to držet jen v sobě. Tenhle hřích. Krk mi přimáčknul ještě víc, ale jediný na co já potřeboval vzduch bylo fňukání. Jediné co tím stiskem zarazil byl můj naprosto nemužný výlev citů. Všiml si toho, opět, i přes svoje momentální rozpoložení.

„Seš jinej, než předtím... Teď spolu vejdeme dovnitř a ty mi tam hezky povíš, co se tady za ten den a půl sakra událo,“ postavil mě na zem. „A přestaň bulet, co bych měl pak dělat já?“ Tváří se ode mě odvrátil. Pak mě odstrčil, razantně vzal za kliku a vešel tam, kam se já musel přemlouvat. Tiše jako pěna jsem vklouzl za ním a tiše zavřel. Zůstal jsem stát u dveří a díval se jak jeho původní nevěřícnost přechází ve skutečný žal. Poznal jsem na něm, že si stejně jako já nemyslí, že je tady ještě možný nějaký návrat. Sedl si na kraj postele a začal prostě zírat do prázdna. Chtěl jsem mu nechat prostor, ale tak nějak jsem cítil, že už nemáme moc času na to, co se nejspíš blíží.

„Richie si myslí, že má šanci ještě jako fantóm,“ řekl jsem potichu. Na rtech se mu objevil úšklebek odrážející krutou pravdu. Hned jsem se chtěl profackovat, že jsem radši nedržel hubu.

„Probuzení anomálisty a zrod fantóma se odvíjí od vůle člověka. Myslíš, že byl Issy takový?“ Zamyslel jsem se a přitom v kapse zmuchlal nalezenou zprávu a kód.

„Počítá se do toho i očekávání konce a sepsání si posledního přání?“ Vytáhl jsem papír se vzkazem z nočního stolku, přešel k němu a dal mu to přečíst.

„Tohle musel napsat potom, když jsme byli oba s Willem pryč. Není to vzkaz ani pro jednoho z nás.“ Podal mi ho zpět.

„Proč myslíš?“ Uklidil jsem papír zpět.

„Napsal by to jinak. Myslím, že počítal s někým jako je třeba Ira, ale ta by do jeho pokoje bez povolení nešla. Ani Richie by mu nešel do věcí,“ hodil pohled na mě. ,,Asi to bylo napsané pro nějakého drzouna,“ polknul jsem. Šrotovalo mi to v hlavě, co mu na to říct, ale faktem bylo, že jsem skutečně byl v té nejhorší pozici, v které jsem opravdu nemohl vymýšlet žádnou obhajobu. Jistá věc byla, že jsem se stal součástí jakéhosi Hurikánova plánu, v něm jen on znal pravidla.

„To máš fuk, my by jsme tohle nejspíš nenašli...“ vstal. Zadusil jsem v sobě obdiv. Taková vůle. Tak rychle se přemohl. Jsem si jist, že to byli dlouholetí přátelé, jak tohle dokáže?

„Nechceš... si vzít nějakej čas...?“ Začal jsem opatrně. Výraz, který mi ukázal, doufám, že už nikdy neuvidím. Hluboko za jeho očima běhaly myšlenky, které jsem nechtěl slyšet. Jeho pohled se znovu ztratil v něčem, co já neviděl, a tak jsem ho tentokrát nechal být a přešel s truhlou ke stolku, kde jsem ji položil. A teď mě čeká ta nepříjemná část. Nejdřív jsem prošustroval jeho kabát, který musel nosit dost často, aby se jeho hrubý náčrt objevil na podobizně plakátu v místnosti, kde jsme s Markusem a ostatními přespávali. Srdce mi vylítlo až do krku, když mě během toho ovanul studený dech.

„Co to kruci děláš?“ Byl jsem do toho tak zabranej, že jsem si Cyrila blížícího ke mně vůbec nevšiml.

„Hledám klíč k tomuto. Myslím si, že ho má někde u sebe...“ ukázal jsem na truhlu. Jeho pohled se zvedl ode mě k ní.

„Vienlonovi dary,“ řekl. Znovu jsem se na něj otočil.

„Co o nich víš?“ Zeptal jsem se. Uvědomil jsem si, že tohle možná nedělám proto, abych něco odčinil, ale abych si naplnil hlavu něčím jiným.

„Nic moc. Říkal, že mi je chce ukázat, ale že je ještě moc brzy,“ odpověděl a prohlížel si truhličku.

„Kdy ti to říkal?“ Zajímal jsem se dál. Doufal jsem, že bude vědět, kde hledat to, co to odemkne.

„Zmínil se asi tak před dvěma lety, když za sebou zapomněl zabouchnout tajnej průchod – kterej asi nebude tak tajnej, když ho najdeš i ty,“ odpověděl. Uraženě jsem se na něj zadíval.

„I já?“ Zopakoval jsem. Zamračil jsem se.

„Víš jak jsem to myslel,“ povzdychl si a pak se vrátil k jeho tělu. Opět se posadil. Přejel Isaacovi po tváři a pak mu na jedné straně odhrnul vlasy. K mému překvapení odhalil podivnou náušnici takového skoro indiánského stylu. Pírka, korálky a mezi nimi nenápadný drobný klíček s divnými zoubky. Vytáhl ji z jeho ucha a aniž by od něj odtrhl pohled, podal mi ji. Vzal jsem si to do ruky, ale stále sledoval jeho.

„Nevydrží dlouho... budu muset kontaktovat Liana, aby se postaral o tělo...“ mumlal si. Mlčel jsem.

„Dale...“ oslovil mě po chvíli toho tichého stavu. Jenom jsem se na něj podíval. Byl ztracený.

„Jdi pryč...“ Jenom jsem lehce kývl, popadl věci a potichu z místnosti zmizel.

 

Už mezi zavírajícími se dveřmi jsem zaslechl tiché žalostné vzlyky...

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 5)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.4/5
- Komentářů: 5
Sedím ve vlaku a koukám se z okna ven. Jediné, co vidím je ubíhající zeleň....
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 4
„Táži se tě princi Xeroxi, budeš věrný a loajální ke svému lidu a své zemi?...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 10
Do nové práce jsem se měl dostavit hned na šestou ráno. Hotel nebylo těžké...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 25
„Nerob to pre mňa,“ozval sa Christián a hneď dostal za vyučenú....