Út, 24/02/2015 - 21:11
4

Jeden příbuzný

Moje oblečení nevypadalo zrovna nejlíp, ale rozhodování o tom, jestli vtrhnout do obchodu celej od krve a pokusit se nakoupit rychleji, než si toho někdo všimne, netrvalo dlouho. V dáli se ozvaly policejní houkačky a mě nezbývalo nic jiného, než zkroušeně mířit domů s prázdnýma rukama. Sakra ale, neudělal jsem jim tady docela vzrůšo? Oba obchody vzaly po mém řádění za své. Povzdychl jsem si. Kdyby tohle viděl Lian, určitě by litoval, že mě na začátku nevyužíval na těžší mise. Na druhou stranu, až se o tomhle Lian dozví, asi dostanu pěkně vynadáno... Domů jsem se vracel různými cestičkami, abych si byl jistý, že až budu u domu, nikdo mě už nebudu sledovat,... pokud by ho to náhodou napadlo. Kus od domu jsem si okolí znovu zkontroloval všemi možnými smysly a pak teprve se přesunul k domu a vešel dovnitř. Zamknul jsem zevnitř. Moje cesta vedla rovnou do sprchy. Nejdřív jsem ale ještě skočil zlikvidovat vzkaz. Mrknul jsem na čas. Ještě mám tak hodinku. Shodil jsem ze sebe zakrvácené oblečení a kopl ho na jednu hromadu ke stěně. Pustil jsem obří kohouty, kterými se do vany napouštěla voda a pod jeden si vlezl. Naházel jsem do vody několik vonných olejíčků, abych něčím aspoň trochu překryl zápach krve. Rány pálily, ale nechtělo se mi čekat, až se po vypuzení kulek uzavřou. Opláchl jsem si tvář a napínal uši, kdy od základny uslyším zvuky. Nemusel jsem čekat dlouho. Když do budovy vešla první skupinka Teraline party, vylezl jsem z vody. A co jsem tu neměl? Samozřejmě, že ručník... Vyšel jsem z koupelny a zašel do pokoje. Vzal jsem ručník z topení a usušil se. Několika náplastmi jsem zalepil ještě ne úplně zacelené rány, abych se nezašpinil další oblečení. Ručník jsem vrátil na topení a v ten samý moment ke mně dolehl zvuk otevírajícího se poklopu. Vyšel jsem z pokoje a zamířil ke sklepu. Teda, říkalo se tomu sklep, ale ve skutečností, to vypadalo jako trochu levněji zařízený obývák se spoustou různě postavených dřevěných a papírových krabic. Lian za sebou průchod uzavřel a dřív než se stihl narovnat a rozkoukat, jsem ho přivítal prudkým objetím až zavrávoral. Překvapeně se zasmál, nejspíš čekal, že mě ta předchozí přítulnost po jeho odchodu brzy přejde. Ruce mi obtočil kolem pasu a přitáhl na sebe. Přemítal jsem, jestli mu to říct hned nebo později, ale to už jeho ruka sahala na můj obličej a odhrnovala mi vlasy, kterými jsem narychlo zakryl náplast na čele.

Co to je?“ zeptal se a zahleděl se mi do očí. Polknul jsem, nadechl se a kápl božskou. Jeho výraz se s mým vyprávěním začínal měnit, odstrčil mě od sebe a poupravil si kabát.

Obleč se, jdeme tam,“ řekl a v jeho hlase zazněl ostrý podtón. Neodvažoval jsem se s ním

dohadovat a odběhl si do obýváku pro mikinu. Když jsem se vrátil, na můj sporý oděv se zamračil.

Kabát mi zničili,“ zamumlal jsem krátce a rychle, a abych se vyhnul jeho pohledu, šel jsem se raději obout. Nechápu - proč je tak naštvaný? Vždyť zaútočili oni...

I když jsme dorazili domů a já za námi zavřel a zamknul, nic neřekl. Napadlo mě, že mlčet asi bude nejlepší, tak jsem si sundal boty a mlčky kolem něj přešel do kuchyně. Automaticky jsem postavil konvici na kafe a čaj, i když jsem si byl skoro jist, že se na kafe nezdrží. Rozepl jsem si mikinu a přehodil ji přes opěradlo židle. Ve chvíli, kdy jsme dorazili, ležela obě těla již mrtvých útočníků na zemi a zrovna je prohledávali. Když se do toho vložil Lian, zjistilo se, že smrt proběhla stejně jako u posledních případů lidí od Cierotu. Doklady, co jsem vzal, byly falešné se vším všudy. Tyhle lidi opravdu nechtějí, aby z nich kdokoliv, cokoliv dostal... Stál jsem u linky a zamyšleně sledoval bublinky v konvici. Přestože to, co se stalo nebyla má vina a Lian policii namluvil něco o bombě v jednom z domů, zdál se být ve skutečnosti naštvaný pouze na mě. Koutkem oka jsem zahlédl jak vešel do kuchyně. To se opravdu tak zlobí kvůli dvou strženým barákům?

Mně kafe nedělej, jdu hned do kanceláře. Musím to sepsat a dát vedět ostatním,“ zněla jeho první slova ke mně, od chvíle co jsme předtím došli k policii. Zněl vyčerpaně. Promnul si krk a povzdychl si.

Zítra ti zavolám, jestli pro tebe není nějaká práce,“ otočil se k odchodu. Koukal jsem za ním. To je všechno, co mi řekne? Že hned teď musí jít sepsat zprávu, a že mi najde práci? Sklopil jsem pohled a než odešel, šeptnul jsem tiché „promiň“. Slyšel jsem jak na chvíli zpomalil, ale nakonec jeho kroky nabraly rázný tón a vzdalovaly se. Takže se společný večer nekoná, co? Je to Lian, co jsem mohl čekat... Pohled mi padl na mikinu. Vypnul jsem konvici a znovu si ji oblíkl a zamířil do ložnice. Z nočního stolku jsem vyndal klíčky. Měl jsem jenom jednu opravdu drahou věc, která mi tu doopravdy patřila. A stála kousek odtud. Převlíkl jsem si kalhoty na doma za šedé rifle a k nim si vzal vysoký glády, které jsem využíval, jen když jsem jezdil. I když jsem nepředpokládal, že by mě ještě dnes někdo sháněl, opět jsem na stole zanechal zprávu. Jeden nikdy neví. Vyšel jsem z domu a přešel ke garáži, kde jsem měl schovaný svůj poklad. Byla to nádherná černá Kawasaki motorka. Hoši ze společnosti, kteří se auty a motorkami zabývají mi jí trochu upravili, tudíž to už není jen tak obyčejná motorka. I když celkem velká, teď její sedačka, byla dělaná přímo na mou postavu a lépe se mi tak řídilo. Přidali mi na ně čtvery další světla a dva páry zpětných zrcátek pod řídítka. Motor byl tlumený, tudíž když jsem nastartoval, slyšel by to je někdo, kdo by šel na pět metrů blízko a jen, pokud by bylo okolí tiché. Na dálku možná někdo jako já... Vyjel jsem ven a dveře garáže se za mnou automaticky samy zavřely. Rozsvítil jsem všechna světla, protože už byla doopravdy tma a ať už jsou veškeré moje schopnosti jakkoliv dobré a úžitečné, ve tmě jsem slepej jako kterýkoliv jiný smrtelník na planetě. Vjel jsem na silnici a vzdaloval se od domu. Zavrtěl jsem hlavou. Asi tak před hodinou se mě snažili zastřelit a já se jedu projet. Pokud to Lian zjistí, tak mě sežere. Nebo spíš ne, Lianovi myšlenkové pochody chápu čím dál méně... Minul jsem Rádenskou a mířil do Liveru. Všechno to spadalo pod Lindsey Onse, město, které nemělo jedinou ulici, protože se už od... hrozně dlouho dělí na území. Prý to tu kdysi zavedly dva slavné gangy. Radden – Rádenskou od Liveru dělila nádherná, velikostí skutečně nepřehlédnutelná fontána s názven Q. Gower. Zastavil jsem u ní a chvíli na ní prostě zíral. Trhl jsem sebou, když se ozval něčí hlas. Fakt, odkdy jsem tak nepozorný?

Ta tvoje show předtím byla paráda,“ otočil jsem se za hlasem hned při prvním slově. Málem jsem z motorky přepadl. Kousek ode mě stála moje mladší verze. Zamrkal jsem. Musel jsem se tvářit opravdu vtipně, protože se rozesmál.

Klídek, já byl taky překvapenej, když jsem tě prvně uviděl, no...“ prošel kolem mě. „ta podoba mě trochu děsí,“ dořekl. Obezřetně jsem ho pozoroval, dokud se neusadil na fontáně a líně se protáhl. Trochu jsem se uvolnil, ale špatný pocit zůstával.

Viděl jsi mě?“ pak jsem sebou trhnul. „Nejsi slabej,... ten slavnej Teraline před chvílí skončil, copak ses ho neúčastnil?“ řekl jsem a nedůvěřivě si ho měřil. Začal se culit.

Když jsi poznal, že by nebylo dobré mě podcenit, určitě ti taky došlo, že kdybych byl od Cierotu, bylo by dávno po tobě,“ protáhl si krk, až v něm hlučně zakřupalo. Pak si mě změřil zkoumavým pohledem,... i když nemůžu tvrdit, že do teď dělal něco jiného. Oba jsme na sebe zírali jak na vzácné zvířecí exempláře.

Jsem od Cory, jmenuji se Trace,“ řekl. Když jsem zaslechl jméno Cora, nebyl už jediný důvod o něčem pochybovat.

Ale na otázku jsi mi ještě neodpověděl,“ poznamenal jsem a slezl z motorky. Vytáhl jsem klíčky a šel si sednout k němu. Ne ale příliš blízko, ona podobnost mě upřímně více než děsila.

G. Coldian, Ivy,“ vzpomněl jsem si ještě na zdvořilost a pořád se ještě nemohl nabažit prohlížením.

Váš šéf udělal Isaacovi a Coře takovej zvláštní návrh,“ na chvíli se odmlčel a soustředěně se zaposlouchal do okolí. Po minutě hrobového ticha se nadechl se a pokračoval: „Svého nejlepšího vojáka nebrat na Teraline. Jen oni tři a my tři o tom víme. Cora zvolila mě a Isaac Carola... toho asi ještě neznáš. No, abys to nikde nerozhlašoval, ti snad říkat nemusím, Lian vždycky věděl, co dělá a některé věci ani další nová affs vědět nemusí,“ krátce se na mě zadíval a znovu nastalo ticho. Tentokrát bylo mnohem delší, než ho znovu protnul.

Je to fakt divný, co?“ řekl suše. „Moje starší dvojče plave mrtvý v baňce a tady narazim na tebe. A když jsi složil ty dva baráky... Chvíli mě napadlo, že...“ slyšel jsem jak mu selhává hlas. Chvíli jsem mlčky hleděl před sebe. Moment, dvojče...?

Jak se jmenuje? Tvůj brácha...“ řekl jsem posléze. Když jsem se před dvěma roky probudil, byl jsem sešitej dráty v obrovském prostoru plném nafialovělé vody a na opačném konci světa. Když moje tělo začalo znovu pracovat a dalo se dokupy, pustili mě ven. Snažili se mi připomenout, co tam dělám. Nic jsem nevěděl a pouze vyváděl. Prý jsem pracoval pro jednu organizaci a na jedné misi mě doslova rozsekali. Neřekli mi, že mám bratra... Když neodpovídal, z kapsy jsem vytáhl mobil. Přetočil jsem si ho v ruce a sundal zadní kryt. Uvnitř byl úhledně na kostičky složený kus papíru.

Co je to?“ tiše se zeptal. Aniž bych odpověděl, složil jsem mobil a vrátil ho do kapsy. Rozložil jsem list. Byla to fotka mé tváře, pořízená dva týdny před probuzením se. Podal jsem mu ji. Váhavě ji převzal a zadíval se na ni. Ve světle lamp jeho obličej ještě více vybledl. Uběhla snad celá minuta, než mu z očí začaly kanout obří slzy a ruka držící fotku se mu roztřásla.

Starala se o mě taková vyšinutá blondýna, která mi řekla, co se mi stalo. Neřekla mi ale, že mám bratra...“ Trace zmáčkl fotku v prstech a hlavu složil do dlaní.

Čtvrt roku, potom co se to stalo, jsem se na tebe chtěl přijet podívat. Ta mrcha mi ten samý čas poslala zprávu,... psala, že jsi mrtvý a tvoje tělo zůstane pro výzkumné účely, a že tě už nesmím vidět...“ zaštkal. Tiše jsem se postavil a bezeslova se usadil na motorku.

Danieli...?“ ozvalo se od něj tiše. Přitom jméně jsem sebou trhnul. Byla to ta jediná věc, co jsem si pamatoval. Tohle jméno už nikdo nevyslovil strašně dlouho...„Bolelo to? Ublížila ti moc?“ šeptal a snažil se zvládnout pláč.

Nebyl jsem tam. Čtyři měsíce trvalo, než jsem se z kóma dostal. Čtvrt roku, než jsem od toho místa útekl dost daleko... “ řekl jsem a chvíli ho jen pozoroval. V jeho tváři výřily emoce. Kdyby tehdy nebo ještě další měsíc přišel, našel by mě tam. Ale nesměl. A teď se dozvěděl, že zatímco si myslel, že jsem mrtvý, byl jsem živý až až, abych před ní dokázal utíkat. Po celé dva roky jsem se k němu, aniž by to ani jeden z nás věděl, přibližoval stále blíže. Dokázal jsem pochopit, proč pláče. Ale i tak jsem u sebe nic necítil. Moje současné já ho neznalo.

Kdybych to věděl, hledal bych tě... Měl jsem věřit, že se dokážeš dát dohromady a ne věřit jí... Promiň mi...“ díval se na mě tak, že to nešlo vydržet. Olízl jsem si rty.

Nemusíš se mi omlouvat,... nepamatuji si tě...“ řekl jsem. Jeho ztrápený výraz mi v podobě ledových hrotů následně probodal hrdlo.

Jmenuju se Thomas, bráško,“ řekl nakřáplým hlasem. Hlas mi zjihl.

Projedeš se se mnou?“ poklepal jsem na volné místečko za sebe. Přikývl a seskočil z okraje fontány. Ve chvíli, kdy si sedl za mě a objal mě kolem pasu, jsem pocítil zvláštní klid. Chvíli jsem počkal, než přešly vzlykavé otřesy a pak se pomalu mlčky rozjel. Pro sebe jsem se přitom usmíval a to bylo ještě podivnější.

4.9
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 40)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 2
„Máš to tady pěkné,“ rozhlédne se Marián po obýváku a sundá batoh z ramene....
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 20
Pre istotu si v sobotu zavolám Romana k sebe do izby aby som sa porozprával aj...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
„Vole, to muselo bejt úžasné!“ křičel přes celou třídu Len, zatímco krčil svůj...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 3
Ishim stojí u dveří na ošetřovnu a malou škvírkou sleduje, jak Yuuki sedí na...