So, 14/03/2015 - 23:19
8

Krádež a trest

Schopnosti, které přesahovaly lidské chápání, byly nazývány různými jmény. Pokud jejich majitelé jejich používáním konaly dobré skutky, mohli to nazvat zázrakem či darem. Ale jak je tohle možné? Dříve se lidé za konání dobra upalovaly, ať už k dobrým skutkům potřebovaly jen bylinky a vodu. Že by tahle doba konečně chápala princip rozdělení temných a bílých čarodějek? Ne, tohle je moderní doba, tady to raději nazvou anomálií a všechno je špatné a tečka, hotovo. Ale taky je to jejich vystoupení na veřejnost, pořád by mi nějaký břichones zalezlý doma u her, mohl říct, že film ze kterého jsem se v myšlenkách ispiroval, byl propadák. Řekněme, že by moje anomálie byla trošičku jiná, proto bych ho neváhal za to jemně pokárat. Ale hlavně tlustí sedílci, navíc opilí, mají předurčenou schopnost vystihnout vše různými přízvisky tak, že se zdají nakonec reálnější, než skutečný počet vlnovitě se valících špeků pod upoceným tričkem. Při vzpomínce na svou poslední práci, jen si nervózně otřel dlaně o kalhoty, což bylo vzhledem ke koženým rukavicím, co jsem na nich měl, docela směšné. Ale byl krásný zimní den, lidé napůl v somnolenci z nevypsání poposedávali na sedačkách v metru a nikdo si mě nevšímal. Tak by to rozhodně neprobíhalo, kdyby věděli, že je tu očumuje anomálista. Normální lidé nás nepřijali ani ne na úrovni, ve kterou jsme doufali my a pár desítek lidí na naší straně. Určitě bych nevystoupil jen z pohledy zařízlými do zad. Život anomálisty je velice těžký, zvlášť když se odhalí. Proto mi samozřejmě nikdo nesmí mít za zlé, co se právě chystám udělat. Rozhlížel jsem se v metru po své oběti a doufal, že mají revizáci dneska rozdávání prémií, protože takhle riskantní kousek jsem už dlouho neudělal. Prsty jsem si prohrábl dlouhé vlasy a přehodil si je na stranu. Pohled mi padl na chlápka, co seděl nejblíže ke dveřím. Zůstal jsem nečinně zírat. Charisma a respekt... dvě části jednoho děsivého celku, zapůsobily asi tak, jako bych zblízka přičichl k pytlíku s pepřem. Mrňavé bodlinky mi prošly skrz nos a v podobě zneklidněných myšlenek zaútočily na mozek. Z nádherně modelované světlé tváře hleděly do novin klidné tmavé oči. Z části je překrývaly vlasy, které měl vepředu delší a postupně přecházely do krátkého sestřihu. Sjel jsem očima na jeho krk a pak na výrazné klíční kosti ztrácející se pod oblekem. Jsem si jistý, že jeho hruď a břicho bych mohl zkoumat týdny, kdybych k tomu měl příležitost. Metro se plnilo lidmi a zdálo se, že jeho nekonečně dlouhé nohy zavazí v procházení. Jako by se ho to netýkalo, dál lehce krčil obočí, jak se nejspíš na něco v článku usilovně soustředil. První dojem? Nádhernej bohatej chlápek, lehce arogantní, ignorant společnosti... se sexy tělem, ježíši s tak děsně sexy tělem. Jak může jednoho chlapa tak rozhicovat pohled na jiného chlapa? V hrudi se mi roztepal žár a rozléval se do dalších částí těla. Metro zpomalovalo a já ještě stále civěl. Lehce jsem se zamračil, vědomí že po světě chodí takový skvost a já ho ještě nemám na plátně, mě bude hlodat snad na věky. Ale je čas, uskutečnit svůj plán. Ruf na mě čeká doma a určitě už má hrozný hlad. Posunul jsem se víc k východu, přitom jsem pohledem mapoval jeho kapsy. Pořád se nezdálo, že by zaregistroval drzého černovlasého fracka, jak mu očumuje kalhoty, ne s takového důvodu, který by si sám chlapec přál. Prsty jsem si projel vlasy, vytáhl z kapsy mobil a pak o pana Božského prostě zakopl. Ozvalo se zadunění a moje skuhrání. Pár lidí se zvědavě otočilo, pak už si ale hleděli svého. Chlápek odtrhl oči od novin a věnoval mi tak mrazivý pohled, že jsem na chvíli zaváhal.
,,Omlouvám se, vaše nohy jsou tak dlouhé,“ pitomě jsem se zachichotal, volnou nezaměstnanou dlaní jsem mu po jedné noze pomalu přejel a pak se o ní bezelstně opřel a postavil se. Načasoval jsem si to naprosto ideálně, v další moment už jsem totiž vystupoval dveřmi, které byly naproti. Otočil jsem se až ve chvíli, kdy se dveře metra zavřely. Setkal jsem se přímo s jeho pohledem. Očividně už pochopil, co nešťastného se mu přihodilo. Konečně jsem odhalil svůj vítězný úsměv a drze mu přes dveře ukázal peněženku a sledoval jak ho metro odváží pryč. Tak tohle bylo dokonalý, Issy.

Hned, co jsem otevřel dveře od bytu, řítila se ke mně bílá šmouha. Rychle jsem dveře zabouchl a pak zvíře popadl a pořádně ho k sobě přitulil.

„Ahoj Rufe,“ otřel jsem se tváří o jeho hlavu a nechal se na oplátku ňafnout do ucha. Vytáhl jsem z kapsy úlovek a doufal, že tenhle riskantní lov byl alespoň trochu k něčemu. Otevřel jsem peněženku a vykoukla na mě řada bankovek. Strike! Kreditek ani ničeho ostatního jsem si nevšímal, vytáhl jsem stoh těch cenných papírků a snad měl znáčky dolárků v očích, když jsem tu sumu přepočítával. Starosti se schováváním toho koženého zbytku, jsem si příliš nedělal – zahučela v jednom ze šuplíků staré skříně v chodbě. Pohladil jsem freťáka, který se mi mezitím uvelebil na krku pod vlasy.

„Rufe, konečně budeš mít pořádný pelíšek a krmení,“ usmíval jsem se pak přemítal, kam uložit druhou polovinu kořisti, protože mít sebou někde tolik pěnez, mi připadalo kapku děsivé. A jsem si jistej, že pro toho chlápka to byly jen drobné. Zavřel jsem Rufuse do klece, bylo jasné že se urazí, jakmile odejdu bez toho, aby dostal jídlo už teď a rád bych svou tvář ušetřil krvavých škrábánců při dalším milém přivítání. Naštvaně na mě zasyčel. Pousmál jsem se. Nechápu jak můžou být některá zvířata tak chytrá, navíc kolik je Rufovi? Čtvrt roku? Možná méně, chňapl jsem po něm hned, co bylo možné si ho vzít. Polovinu peněz jsem si zastrčil do zadní kapsy, ostatní zastrčil pod klec a vydal se ven. Moje cesta nevedla do žádného obchodu, nýbrž do klubu. Zima a tma byly dobré důvody pro začátek pařby už v pět hodin, proto jsem si před vstupem nervózně poupravil rukavice a doufal, že vyhazovač bude natolik rozumný, že po mně doklady chtít nebude. Když jsem vešel do předsálí, ulevilo se mi, když jsem ve vyhazovačském obleku spatřil známý obličej. Nathan na mě mlčky, bez úsměvu kývl a pohledem mě poslal pro nevkusný žlutý papírový náramek. Vešel jsem dovnitř. Zábava se teprve rozjížděla, ale i tak už tu bylo dost lidí. Dovolil jsem si objednat jedno sladké nealko a pak už jsem od baru vyhlížel, jestli je můj člověk již na místě. Byl jsem tak zaujatý sledováním chumlů lidí, že jsem si skoro nevšiml, že se onen hnědovlasý ošperkovaný hnědovlásek usadil na stoličku vedle mě. Pohled mi ostře padl jeho směrem. Všiml si mého lehce nervózního gesta a rozesmál se. Nový piercing v jeho spodním rtu se stříbřitě zaleskl.

„Copak jsi vyvedl, že jsem tě vyděsil?“ olízl si rty a pobaveně na mě civěl. Zamračil jsem se.

„Vykradl jsem banku, vole. A nedám,“ vyplázl jsem na něj jazyk. Vycenil zuby v obřím úsměvu.

„Chápu, máš nějaký úžasný úlovek a chceš aby ti tetička Williemová došla nakoupit,“ pokýval hlavou a u barmana si objednal vodku s tonikem. „Copak bys potřeboval? Víš že pro tebe udělám všechno,“ naklonil se mi ke tváři. Nesnažil jsem se uhnout, a tak jeho rty jemně přejely po mých. Na spodním rtu mě zastudil piercing. Zatvářil se spokojeně. „Tak to vyklop, svoji odměnu už jsem si vybral,“ pronesl a upil ze své sklenice. Na chvíli jsem zaváhal a pak mu těch pár věcí rozpačitě vyjmenoval a podal mu trochu víc peněz, než bylo potřeba.

„Co ti zbyde si nech a ty věci mi pošli poštou,“ řekl jsem a chystal se k odchodu.

„To se ani chvíli nezdržíš?“ pozvedl obočí, jeho ruka se záhadně ocitla na mém stehně. Protočil jsem panenky a odstrčil ho.

„Seš můj kámoš, Wille,“ zvedl jsem se. ,,Na balkóně vidím další známý ksichtík, jdu ho pozdravit,“ řekl jsem a ignoroval pohled, který mu přeběhl po tváři po té první vyslovené větě.

„Jasně,“ mile se usmál, ještě chvíli na mě jen tak koukal a pak odvrátil pohled. Trochu provinile jsem od něj odcházel. Krásný, jen o pár let starší, milý a hodný a já si tu z něj doslova za nadějné pusinky dělám donáškovou službu. Vyšel jsem schody do patra a úsměv, se kterým jsem se chystal pozdravit dalšího kamaráda, který si mě zdálo se ještě nevšiml, mi zamrzl na rtech. Přede mnou stálo to poslední, co jsem si přál potkat, tedy asi by to bylo opačně, pokud bych tu osobu před necelou hodinou neokradl o několik zjevně důležitých karet a velkou peněžní částku. Srdce mi poskočilo a nejspíš zahučelo až někam do kalhot, když si mě všiml. Z pohledu, který mi následně věnoval, mi přejel mráz po zádech. Asi je čas se vypařit. Chtěl jsem se otočit a seběhnout dolů, ale tváře osob, které mě stejně tak neměli v lásce, si klenuli cestičky mezi lidmi. Do prdele. Z profilu jsem viděl, jak ke mně ten chlap míří. Otočil jsem se na patě a po balkónu se prodíral lidmi a doufal, že se tak alespoň částečně ztratím. Spásou se zdála temná úzká chodbička, která vedla do druhého sálu. Ignoroval jsem ceduli se zákazem vstupu a zároveň do ní vložil naději, že sem za mnou nikdo nepůjde. Druhý sál byl zavřený, a tak jsem tiše zamířil chodbou dál. Zastavil jsem se, až když světla a hluk klubu byly dost daleko a byl jsem si jistý, že ve tmě tady mě nikdo neuvidí. Výborně Issy a co dál? Úspěšně jsi zmizel, ale jak dlouho tu chceš trčet? Ale zatím jsem v poho. Úlevně jsem si povzdychl a začal civět do prázdna před sebou. Ve chvíli, kdy jsem začal přemítat, zda se dá dostat ven jinudy a otočil jsem se směrem k živé části klubu, mě něco tvrdě přirazilo ke zdi. Z hrdla mi vyšlo bolestné zasípání, jak mě náraz, překvapení a vyděšení, náhle na několik vteřin připravily o dech.

„Tak tady je můj zlodějíček,“ ozval se za mnou hlas a něčí dech mi ovanul krk. Byl horký, přesto mi z něj přejel mráz po celém těle. S úděsem jsem cítil, jak jeho ruka ohmatává mé tělo. Pak jsem si uvědomil, že hledá. Vážně, Issy. Jak tupý můžeš být?

„Takové neposlušné děcko, kam jsi ji schoval? Naval ji a možná odejdeš s nenatrženým zádkem,“ zašeptal mi výhružně do ucha. Z tváře mi musela vyprchat všechna barva, protože tak zle jsem se najednou cítil.

„Nemám ji...“ zasípal jsem. Pořád mě držel tvrdě přimáčknutého ke zdi. Chytil mě rukou pod bradou a násilím mi zvedl hlavu a surově ji natočil blíž k sobě.

„Cože?“ vyšlo z něj krátce drsným naštvaným hlasem a mě i v téhle mizerné situaci problesklo hlavou, jak může první dojem oklamat. Zalapal jsem po dechu, když jsem mezi nohama ucítil koleno.

„N-emám ji tu...“ z prvním slovem se mi zadrhl hlas. Koleno se mi silněji zarylo mezi nohy, podlahy jsem se dotýkal už jen špičkami chodidel.

„Moji muži už prohledávají tvůj byt, doufej že ji najdou...“ znovu mi krk ovanul jeho dech. „A až ji najdou... pokud v ní bude chybět jedna jediná věc, jediný cent, mají příkaz celý tvůj byt vyklidit jako mou kompenzaci,“ trhl jsem sebou. Jedinou ztrátu, kterou bych nepřežil, by byl Ruf...

„Ne...“ zanaříkal jsem, protože bylo naprosto jisté, co se teď u mě doma děje. Byl extrémně děsivý a nevypadalo to, že by někdy potřeboval o něčem blufovat.

„Beru to tak, že už sis z ní něco vzal. To bych tě měl zabavit, než to hoši dokončí,...“ jedna obří dlaň mi zakryla pusu. Cítil jsem jak se jeho rty posouvají od mé šíje vysoko na krk a jeho zuby se tam následně zabořují. Zakřičel jsem mu do dlaně. Nebyl to kousanec, který mě měl jen bolet. Nemilosrdně mi zkousl kůži se záměrem mi skutečně ublížit, abych krvácel. Když za bolavé místo zuby prudce zatáhl, nevydržel jsem to a oči se mi začínaly plnit slzami. Vnímal jsem jak se jedna přehoupla před okraj víčka, lechtivě mi sjíždí po tváři a zastavuje se v místě, kde mi tiskl dlaň k ústům. Poodtáhl se.

„To už brečíš? Co budeš dělat, až ti ho strčím do tý tvý pěkný prdelky?“ uchechtl se mi do ucha. Odtáhl ode mě boky, kterými mě tiskl ke zdi a dlaní mi přejel po zadku.

„V metru jsi se na mě podíval tak zvláštně, přemítal jsem co se ti ten moment honilo v mysli. Říkal jsem si, jestli ten hladový pohled říká ,,ošukej mě“, ale nakonec to byly jen peníze, hm... škoda, býval bych jemnější, seznámit se za příjemnějších podmínek,“ šeptal mi do ucha a zároveň mi stahoval rifle. Nešťastně jsem zavřel oči. Do háje... Při zvuku rozepínajícího se zipu a šuštění za mnou, jsem se roztřásl. Ještě ve chvíli, kdy mi ta velká a tvrdá věc přejela mezi půlkami, jsem doufal že se mě snaží jen opravdu pikantně vyděsit. V té další už jsem si to nemyslel. Dva prsty zajely dovnitř a bez kouska citu mě roztahovaly, jako by můj anální otvor byl jen tuhá gumička. Jeho úd se dotkl otvoru a začal se tlačit dovnitř. Prsty zmizely, mohl jsem si jen představit, jak tam za mnou stojí, drží ho v ruce a cpe ho do mě. Nejdřív to byl jen divný pocit, který ale s jeho zasouváním přerůstal v bolest, která sílila. A ještě stále se zasouval, až to bylo tak nesnesitelné, že jsem se do jeho dlaně skutečně rozeřval.

„Vyndej to!“ zakřičel jsem mu do dlaně, znělo to ale jen jako směšné huhlání zpola ztracené v hlasité hudbě klubu. Strnul, chvilička naděje, že si to třeba rozmyslí, se rozplynula okamžitě, co mi volnou paži obtočil kolem pasu a narazil se do mě až po kořen. Bolest, strach a panika mi zvedly volné ruce k obraně. Chytil je a tvrdě přirazil zkroucené k zádům. Zaskučel jsem. Když se vysunul a tvrdě přirazil, zaječel jsem a začal sebou cloumat. Kurva! Nic se ale nedělo. Jeho boky stále drsně narážely do mého zadku a trháním sebou jsem si akorát vyžádal větší pozornost paže, která mě znehybňovala.

„Kdyby někdo další jako ty ignoroval tu ceduli a přešel by blíž,... uviděl by mě jak tě tu ojíždím u zdi... jak můj pták naráží do toho tvého úzkého prostůrku... Jak se moje boky hýbou proti tvému roztomilého zadečku...“ s pleskáním boků přicházel jeho hlas. Tiše mi promlouval do ucha. „Být to někdo z mých lidí, musel bych ho přizvat ať přidá svoje péro k dílu,“ vrážel do mě dál. Se zrychlením, jako by se ve mně něco zlomilo. Poraženě mi ochably paže, povolil jsem prsty, které jsem měl do teď pevně zaťaté v dlaních. Z bolestných výkřiků, zbyly jen tiché neurčité steny. Začal jsem se soustředit na šimrání slz, které mi v potůčkách stékaly po tvářích. Bolest byla najednou tupá a lehce pálivá, zda změnil tempo nebo jak dlouho to vlastně trvalo jsem už nevnímal. Konec pro mě znamenal až ve chvíli, kdy mě jeho ruce pustily. Podlomily se mi nohy a dopadl jsem do kleku na zem. Čelem jsem se opíral o zeď a tiše štkal. Tak? Hotovo? Trest odpykán? Jeho vzdalující se kroky ve mně rozlily úlevu. Byl to ten nejpříjemnější zvuk, který jsem kdy za poslední dobu slyšel...

 

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 29)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 12
Hledí na něj. Uvědomuje si, že ten detektiv před ním, je sakra rychlý. Během...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 10
Sedím v aute so stiahnutým okienkom, ktoré som zaparkoval na ceste blízko...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 5
„Ten Alfréd by si měl vážně dávat bacha na to, co vyvádí!“ skřípal zuby muž...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 6
Tetsuya Akatsuko Tenhle den je opravdu hodně podivný. Já políbil Akiru a byl...