Pá, 15/12/2017 - 18:31
19

Těžkotonážní bezpečnostní opatření nás obklopují ze všech stran a prskají do vzduchu zášť a zlobu. Červené světlo blikajícího alarmu, co sekundu, mlsně přejíždí po našich polonahých tělech. Duch, s příšernými špičatými zuby a drápy dlouhými jako čepele katany, zírá do mých očí přes ochranné silové pole, které ho zadržuje na místě a obestírá se za sklem, o jehož chladný povrch se opírám čelem. Je otázkou pár minut, než najde ze své cely cestu ven. 

„Čert, aby to vzal, možná tu umřeme,“ vydechne René notnou dávku horkého vzduchu na můj zátylek. Rukou mi vyhrne černé světélkující tričko, zajišťující ochranu před kulkami a kouzly, až ke krku. Mezi ukazováčkem a prostředníčkem promne mou ztvrdlou bradavku a vyšle mi do těla elektrizující pocit, až se mé slabiny toužebně zazmítají. 

„Pokud nepřijdou,“ odpovím třesoucím se hlasem a zavrtím boky, abych se otřel o jeho zbytnělý úd.

Dvě velké dlaně masírují můj zadek a bělostné zuby zanechávají otisky na citlivé kůži zátylku. Všechny odpornosti rozprostřené kolem nás ve vrstvách podlosti se pomalu probouzejí jako jeden muž. Chtějí se pomstít, za své věznění. Uslyším známý zvuk doprovázející plivnutí, jeho vlhké prsty neomylně najdou můj chvějící se otvor a vniknou dovnitř. Nematlá se s tím, rovnou do mě vpluje dvěma. Propnu se v zádech a vyšpulím zadek, aby se dostal hlouběji. Bytosti temnot nezajímá, že my jsme je tu nezavřeli. 

Všechny čtyři stěny místnosti současně vysílaly pravidelné tiché prosby, abychom neprodleně opustili laboratoř. Jenže se objevovala další a další démonická stvoření za skleněnými dveřmi, jakoby se nám vysmívala, že teď už s nimi nemůžeme nic dělat. Spojili své síly a začali spolupracovat na vlastním osvobození. 

„Už pojď,“ pobídnu ho a nedočkavě přirazím na jeho prsty. Není času nazbyt. Vztáhnu ruku za sebe a obmotám mu prsty kolem krku, natočím hlavu. Jeho vlasy mě zašimrají na tváři. Ústy chtivě vyhledá ty mé a spojí naše jazyky, jako kdyby nic jiného, než jejich mrštnost a chuť, v tu chvíli neexistovala, žádná smrt číhající kolem nás a vyčkávající na vhodný okamžik.

„Doufám, že se stihnu udělat,“ zavrní do mých rtů. Musím se zasmát, ačkoliv strach mi koluje žílami stejně intenzivně, jako spalující touha, dosáhnout, co nejrychleji kýženého naplnění a uspokojení. Otočím hlavu zpět a zapřu se čelem o ledové sklo, pohlédnu do svých vlastních rozšířených duhovek, jež v blikajícím světle střídavě černají a zase hnědnou, vpíjím se pohledem do mlhavého odrazu sebe samého a ignoruji ten rozšklebený obličej za sklem.

Přestane prsty rejdit v mém zadku a s mlaskavým zvukem je vytáhne.

„Připraven?“ zajímá se a zbytnělou erekcí začne dráždit můj vchod. Lehce nakoukne a zase vykoukne.

Na hloupé otázky obvykle neodpovídám, nyní nemám jinou možnost. Není čas.

„Ano,“ vydechnu na skleněný povrch, na kterém se pod náporem teplého vzduchu z mých úst, vytvoří zamlžené nepravidelné kolečko a já tak na chvíli ztratím zrůdu z očí.

Chytí mě pevně za boky, položím dlaně na kluzký povrch a prohnu pánev směrem k němu ještě o kousíček víc. Cítím silný nápor na své kostrči, která nesouhlasně zapraská.  Zatřesu zadkem jako nedočkavá děvka, která touží po zprznění. Momentálně si s ní nezadám, chci zemřít uspokojený. Ideálně s jeho stříkajícím penisem hluboko uvnitř a s orgasmickým stahy v obličeji matně se odrážejícími ve skle. S výsměšným úšklebkem věnovaným té bestii přede mnou.

Párkrát cvičně vsune dovnitř jen svůj žalud, jakoby testoval, jestli ho přijmu. Vypnu se na špičky, aby dosáhl hlouběji, až si konečně přestane hrát. Jeho horké vlhké prsty mi vypalují otisky do kůže na bocích, jichž se pevně drží. Zmáčknout silněji, jsem si jist, že mi je rozdrtí.

„Přijdou, na dveřích jsou dimenzionální brány, přeprogramované, aby zabránily útokům. Dostanou se sem včas,“ s těmi nadějnými slovy do mě na jeden dlouhý a pomalý příraz vnikne. Je důležité věřit, vždycky se vyplatí doufat, i když se blíží konec. Mé tělo se kolem něj žádostivě sevře a on ustane v pohybu, neb mu není dovoleno opustit teplo a vlhko, jež si sám pro sebe připravil. Třas rozvibruje konečky mých prstů, zadrhávající hlas mi nedovoluje cokoliv odpovědět. Vstřebávám skvělý pocit plnosti a teplo rozlévající se mým klínem. Hluboce vydechuji a zase nabírám vzduch.

„Naděje umírá poslední,“ podaří se mi říct s funěním. Otevřu oči a uvolním se, propustím ho, aby mohl pokračovat v naplňování naší vzájemné touhy. Ihned vyjede téměř celý ven, teplo na vteřinu opustí vnitřek mého těla, aby ho s příjemným tlakem zase naplnilo.  

Natočím hlavu nalevo a zrakem překontroluji trhlinu, která celé tohle způsobila. Jen hloupá trhlina v silovém poli, proražená brutální silou a energií, ale uspěla tam, kde by sofistikovanější průchody neměly šanci. Přímo v srdci organizace, jež v sobě uchovává krom duchů a démonů i daleko větší zrůdy. Ochrana Darkcetu byla zaměřena primárně na vyšší třídy narušitelů. Jenomže naštvaní duchové zvládli vytvořit průnik, který ani nespustil alarm. Z malého primitivního vniknutí se den za dnem stávalo větší a větší. Až dnes se všechno spustilo a čidla zaznamenal vadu v ochranném poli. Bohužel, pozdě. My měli smůlu, že jsme tu zůstali uvězněni, dvaasedmdesát milionů kilometrů daleko od slunce ve skleněné kobce, bez oken, jen se silnými LED zářivkami, jejichž záře začíná po pár hodinách silně dráždit oči, v bludišti místností a cel, a skoro nekonečně dlouhých chodeb.                                                                                                                                                                                                  

„Áhh…“ vyrazím ze sebe, když mě začne napichovat jako špekáček na rožeň. Tvrdost přírazů zmítá mým tělem, čůrky potu si začínají tvořit cestičku po mém čele, lících a z brady stékají do savé černé látky, nahrnuté pod mým krkem a držící na místě, jen díky nenadále vlhkosti, jež jí přilepuje k mé orosené pokožce.

Za jedinými skleněnými únikovými dveřmi se seskupuje stále větší armáda pomstychtivých monster všech tvarů a velikostí. Silové pole kolem této skleněné kostky bude zanedlouho proraženo. Je jich mnoho. Stovky, možná tisíce, kdo ví, kolik stvoření se v tomto labyrintu nachází. Rány hněvu a vzteku otřásají skleněnými stěnami a umocňují vibrace našich touhou poháněných těl.

Duch propalující mě zlostným pohledem konečně skrze své senzory objeví cestu ven a zmizí mi z dohledu. Natočím hlavu k Renému s tichou prosbou o jeho horké rty a mrštný jazyk. Nakloní se, opře se hrudí o má záda, a aniž by přestal přirážet, plení moje ústa s rychlostí závodníka dobíhajícího cílovou rovinku. Hrbolky bradavek se tře mezi mými lopatkami a svým horkým mužstvím stále intenzivněji a důrazněji napadá mé útroby a nutí je ke slastným stahům.

Světelná show kolem nás nabírá na intenzitě. V odrazu skla vypadáme jak dvě tančící těla na diskotéce. Střídavě mizíme a zase se objevujeme stejně jako přízraky, které nás zanedlouho přijdou nemile pozdravit. Dlaněmi kloužu po skle dolů a zase nahoru. Balancuji na špičkách, rozhodnutý vydržet nápor jeho těla, i kdyby mě to mělo stát život. Nakonec je dost dobře možné, že i bude.

Výboj, který otřese všemi částmi mého těla, zvěstuje příchod orgasmu. Zvuk praskajícího skla donutí Reného přidat na rychlosti, mé palce, na nichž se horkotěžko držím, se vzdají. Hbitě mě zachytí, přetočí a zády natiskne k vlhkému sklu. Zaklesnu mu nohy podél boků a ruce obtočím kolem potem zmáčených ramen. Pevně se na něj natisknu. Sevře můj zadek v dlaních a nechá mě sjet po kluzkém povrchu přímo na svůj povážlivě tepající úd.

Silná zlá energie nabírá na dravosti a neúprosně se blíží. Přehlídka světelných efektů pomalu ustává. Chrčivé a zlověstné zvuky se mísí s našimi toužebnými steny.

„Rome…“ vydechne a vyhledá mé rty, aby mu předaly další ze svých slin, jejichž zdroje jsou téměř nevyčerpatelné. Tře moje citlivé místo s čím dál větší zoufalostí. V tempu splašeného býka hýbe pánví. Jeho penis už téměř nevyjíždí ven, vzato intenzivně otřásá celým mým vnitřkem.

„Už…“ zasténám a přisaji se k jeho spodnímu rtu. Silný orgasmus mnou projede a zkroutí mi prsty u nohou. Mám pocit, že trvá věky, než mezi našimi těly přestanu chrlit horkou dávku slasti.

Temná aura obklopuje naše spojení. Nemám čas na myšlenky, i tak vím, že zbývají sekundy. Setiny sekund.

„Miluju tě,“ téměř vykřikne a vytrhne svůj ret z mých zubů, zanechá mi v ústech chuť své krve, zakloní hlavu a zavyje jako zvíře. Naposled mě na sebe narazí a odmění můj vnitřek silnou žhavou dávkou spermií.

Celá místnost se děsivě roztřese. K uším mi proniknou tiché hlasy, jejichž slovům nerozumím, ale náhlé uvědomění, komu patří, mě donutí pohlédnout za Reného rameno k prolomeným dveřím. Temnota zamrzla, příšery se strnulými a překvapenými výrazy, namířené směrem k nám, se nehýbou. Lstivý duch, který sledoval mou touhu přes sklo, stojí na metr od nás, v děsivé imitaci nejošklivější sochy, jakou kdo kdy stvořil. Šepot se přibližuje a získává na zřetelnosti. Prastaré kletby sesílají vymítači a kouzelníci, jako jeden člověk, jako jeden hlas se stovkami různých barev.

René se ani neotočí. Stále zůstává ve mně a v dlaních svírá mé pozadí. Jeho zpocenou tvář prozáří šťastný úsměv. „Jsme zachráněni.“

Hodnocení: 
4.785715
Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 28)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Nevěrný a nedoceněný 3.KAPITOLA        ...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
„Och, už musím ísť. Mám tu návštevu.“ pozrie sa Nick na hodinky, „Seb....
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 10
Nic se nesmí pokazit! Kapitola 1       ...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 9
Bylo mi strašně. Příšerně. Hrozně. A ne, rozhodně jsem neměl žádnou rýmičku....