Čt, 29/01/2015 - 22:14
26

UČITEL

Kdy naposledy jsem se usmíval? Kolik let to už bude? Sám nevím.

Sedím v lavici. Nikdy sem si nevšímal dění kolem sebe.

Ne, to není pravda, dřív sem byl stejně živí jak tito kluci v mé třídě. Bavil jsem se o hloupostech, o dívkách, proč jsem vlastně přestal?

Všichni se skvěle baví, mají zář v očích, kdy já o ni přišel?

Ano, budou to již tři roky.

Před třemi lety zemřel můj jediný, milovaný starší bratr. Opilý řidič to do něj vpálil plnou rychlostí a při soudu se ještě smál.

Byl jsem na základní škole, v devátém ročníku, tahal jsem dívky za vlasy, smál jsem se s kluky a schválně dělal problémy. Těšil jsem se, až se vrátím domů za svým bratem a povykládám mu svůj den. Den co den jsem dělal to samé, každou středu na mě čekal před školou, protože v ten den končíval dřív.

Ale ten den na mě nečekal a už žádný jiný den, v ten den jsem ztratil zář v očích a život mladého chlapce, od toho dne jsem já stával každou středu nad jeho hrobem a čekal, až si pro mě přijde.

Chtěl jsem to utnout, každou noc jsem plakal, slíbil jsem, že toho, kdo mu to udělal, zabiju, jedinou útěchou bylo, že dostal doživotí, v rejstříku měl i drobné krádeže a podvody.

Svého bratra jsem miloval, a proto jsem chtěl jít za ním, ale jsem tady a sedím v lavici a to jen kvůli němu. Chtěl být doktorem a zachraňovat životy, není to ironie osudu? Chtěl zachraňovat životy a zemřel.

Proto sem teď tady, abych byl doktorem a mohl zachránit lidi v takové situaci, při které zemřel můj bratr.

 


 

Musím tu trpět, je opravdu dusno, nejspíš bude pršet, co je dnes za den? Ach ano je úterý, dnes se ve škole zdržím déle. Už sem ve třetím ročníku gymnázia, učitelé mě mají vcelku rádi a ví, že jsem hodný, a proto mi dovolili už v prvním ročníku každé úterý chodit do hudebny.

Vždy chodím do sborovny pro klíč.

Dojdu na konec chodby a vlevo sou dveře do hudební místnosti, nevím, proč sem chodívám, ani nevím, kdy jsem se naučil na piáno, ani neznám noty. Praxí jsem se naučil tóny rozeznat, kdo by potřeboval noty, když to má v srdci?

Každé úterý se tu zdržím asi dvě hodiny, hraju neustále to samé, ani nevím, co to je. Zavírám oči a nechám své prsty hrát v rytmu srdce.

Po delší době se zastavím, otevřu oči a pár minut jen tak sedím, zavřu kryt piána a jdu domů.

„Tak přece jen prší.” Věděl jsem, že bude pršet. Je to, otravné. Bydlím celkem daleko.

Podíval jsem se na nebe, bratr miloval déšť, říkával, že je důkaz existence zemřelých, dávají nám signál, že tam jsou a bdí nad námi.

„Nebreč, bratře.”

Kapky mi padají na hlavu, z vlasů stékají pramínky chladné vody. Hlava prázdná, oči sledují mé střídající se nohy. Pravá, levá, pravá, levá, neustále dokola.

Nechápu, jak se přes bratrovu smrt mohli rodiče tak snadno přenést, jak to mohli jen tak přijmout? Nedá se říct, že jsem se přes jeho smrt nepřenesl, ale rozhodně jsem ji nepřijal jen tak.

Doma bývá vždy smrtící ticho. Rodiče sedí v kuchyni naproti sobě a popíjí čaj, mamka se občas zvedne a jde něco upéct, či uvařit.

„Petře, co si vyváděl, si celý promočí, honem se jdi umýt a obléct do čistého prádla!” Pokárá mě s láskou ve hlase.

„Jistě mami.‘‘ Jak dlouho používám tuto frázi? … Že se vůbec ptám.

Svleču si bundu a vyrazím po schodech do pokoje, vezmu se oblečení a jdu do koupelny.

Vždy jsem byl otužilí, stačí mi otočit kohoutkem doprostřed mezi červenou a modrou a jsem zcela spokojený s teplotou vody. To vždy Martin klepal kosu, když jsem měla tuhle teplotu a on zapomněl otočit kohoutkem na stranu červené barvy.

Dlouho se nezdržím, vylezu ze sprchového koutu, utřu svou pokožku a podívám se do zrcadla, ty chladné oči nelžou, sou tak temné, bez náznaku světla, sklouznu pohledem a prohlédnu své tělo, svaly oplývají mé tělo. Dívky mě opravdu obdivují, vždy se na mě dívají, vím to, taky je občas slýchávám.

„Vidíte ho?‘‘

„Ano to je Petr ze třeťáku…‘‘

„Och můj bože, je tak krásný… A ty svaly!‘‘

„Má někoho?‘‘

„Ne, žádnou prý nechce, prý je to ten tvrďák má i drsné oči!‘‘

„Och toho chci.‘‘

„Stejně by tě nechtěl…Nechce žádnou.‘‘

A podobně. Mají pravdu, nechci je, nechci nikoho, chci být jen doktor a zachraňovat lidi, víc nepotřebuju. A ke všemu, kdo by chtěl takové holky, co posuzují podle vzhledu? Sou naivní, jako všichni tady.

Obleču si trenýrky a tílko, přece jen si hned lehnu do postele a budu si číst. Je 5 hodin odpoledne a já si jdu lehnout, divné, co? Tohle už dělám po tři roky.

.

Každý den je stejný, ale dnes je středa. Půjdu se za ním podívat.


Dnes budu učit první den na škole, dnes je to vůbec první den, co budu učit. Těším se, ale sem nervózní´, přece jen je to první den.

„Zdravím, já sem Pavel, těším mě, doufám, že ke mně budete shovívaví, děkuju za přijetí.‘‘ Snad se mi ten pozdrav povedl, dopředu jsem si ho připravoval, vím nic moc, nejsem řečník, učím Matematiku a Fyziku, milované předměty všech žáků a studentů.

„Jsme rádi, že si k nám přišel, potřebujeme posilu, hned jak zazvoní, tě představíme první třídě.‘‘ Odpověděl ředitel školy. Je to celkem sympatický pán.

„Ano, děkuji.‘‘


„Pozor!‘‘ Zakřičel nějaký spolužák.

„Ale, ale Petříku mohl by si nám podat ten míček?‘‘

Nepříčetně jsem se na něj podíval. Šlo vidět, jak ztuhnul, ale tohle je ten třídní boreček, který udělá vše, aby kohokoliv zesměšnil.

„No podej ho a nevejrej tak! Nechci tu umřít!‘‘ Ztuhl jsem a srdce mi začalo nahlas tlouct. Zohnul jsem se pro míček, v tom mě chytil za pás a silně kopnul do zad, zaškobrtnul jsem a jen tak tak udržel rovnováhu, nijak jsem nereagoval, vzal míček a podal mu ho.

„Prosím, tady máš.‘‘ Opět jsem se posadil do lavice.

„No díky.‘‘ Odfrknul a hodil míčkem přímo do mého obličeje, odrazil se a dokutálel se znovu k němu.

Zazvonilo.

Zbytek dne jsem nijak neregistroval, kluci mě otravovali, psal jsem nějaké zápisy, ale většinu dne jsem pozoroval nebe. Mraky si svobodně a unaveně pluly po obloze, také bych chtěl být mrakem…

Ne, dnes to udělám jinak! Mám chuť hrát na piáno. Otevřu okna a do oblak zahraju, jak nejlépe umím, ať to slyší i Martin.


„No proběhlo to až překvapivě dobře, hlavně dívkám ste se líbil, ale doufám, že vám nemusím opakovat, že vztah s žačkou mít nemůžete.‘‘ Začal ředitel, když mě odvedl zpět do sborovny.

„Nemějte starost, pane řediteli, to se nestane.‘‘

Rozhovor přerušilo až neslyšné zaklepání na dveře. Ředitel otevřel dveře, skoro nic jsem neslyšel, rozeznal jsem pouze chlapecký hlas. Němě jsem čekal a naslouchal.

Ředitel sáhl na malý věšák na klíčky a vzal klíček s cedulkou HUDEBNA, podal ho ze dveří, přikývl s úsměvem na tváři a zavřel dveře.

„Kdo to byl?‘‘ Zeptal jsem se se zájmem.

„Petr ze třeťáku, téhle třídě tě představím až zítra. Je to tichý chlapec, každé úterý si bere klíčky od hudebny, už tři roky a hraje tam na piáno, tohle je poprvé, co si pro klíček přišel ve středu. Je to nadaný chlapec, ale zvláštní, nijak se neprojevuje a má zvláštní oči.‘‘

Tenhle chlapec, zaujal mě… „Jaké oči?‘‘ Vyzvídal jsem.

„Zlomené, temné, plné bolesti a bez citu k lidem. Takové oči.‘‘

Dál jsem se neptal. Vydal jsem se k hudebně.


Vzal jsem si klíček ve sborovně, ředitel se na nic neptal, a proto jsem hned šel.

Otevřel jsem všechna okna třídy, otevřel příklopku a začal hrát.

„Tohle je pro tebe.‘‘


Slyšel jsem chlapce říct. „Tohle je pro tebe.‘‘

Ten chlapec je opravdu zajímavý, otevřel všechna okna, aby to všichni slyšeli a hrál jako anděl, ta hudba mě dojala, takhle nikdo nemůže umět hrát ani po desetileté výuky od mistra, to není možné, má dar od boha.

Hudba přestala. Otevřely se dveře a vpily se mi do očí ty jeho, úplně jsem se zarazil. Co vše musel tento chlapec prožít?

„Potřebujete něco, kdo jste?‘‘ Tak chladný hlas.

„Jsem Pavel, učitel. Ta hudba je nádherná, to si vymyslel?‘‘ Musím mluvit jemně a s citem, jinak zabouchne dveře a bude po rozhovoru.

„Jo, jo vymyslel.‘‘ Ty oči! Ono se v nich něco pohnulo, ale ne neříkej mi…

„Ta skladba pro někoho je?‘‘ Vešel jsem to třídy a opřel se o lavici, kupodivu zavřel dveře a došel ke mně, posadil se za piáno, projel prsty po klávesách, mžikl po obloze, na mě a opět na klávesy.

„Ano je pro bratra, povídám si s ním skrze hudbu.‘‘ Má opravdu tichý hlas, sotva jsem ho slyšel.

„Je to nádherné, jak dlouho hraješ, kdo tě to učil?‘‘ Jeho oči více potemněly, tohle je konec diskuze…

„Nikdo já sám, hraju tři roky.‘‘ Zavřel víko a odešel.

Takže on hraje od prváku. To znamená, že mu musel bratr umřít asi před třemi roky. Ten chlapec věděl, co je to cítit, jaké oči asi musel před tím mít? Je zlomený.


Co to je za chlapa? Co se o mě zajímá? Další z celé řady, co chce něco vědět! Proč mě nenechají být.

Došel jsem k JEHO hrobu a podíval se na náhrobek.

Martin Volný

*22.5.1992-†6.8.2014

Zde leží milovaný syn, bratr a přítel,

co měl život před sebou

a zemřel nezaslouženou smrtí,

prosím odpočívej v pokoji

náš milovaný příteli.

Vždy budeš žít nadále

v našich srdcích.

„Ahoj bratře, doufám, že si mě slyšel, víš, rád bych tě viděl, strašně moc, ale nemůžu. Nemyslím si, že život tady nadále zvládnu, já myslím, že už nemám sílu…‘‘

Seděl jsem na trávě před hrobem s květinou v ruce a slzy se mi řinuly po tvářích. Jak dlouho jsem tu seděl minuty? Hodiny? Netuším.

„myslím, že ten Pavel, není až tak špatný učitel, co myslíš, Martine? Měl odvahu mě vyrušit šmírováním při hraní, nikdo se to ještě neodvážil udělat‘‘ Ukončil jsem s posměškem návštěvu hrobu a vyrazil domů.

.

„Zdravím žáci, tohle je pan učitel Pavel Pomný, bude vás tu učit matematiku, snad se vám bude dařit. Teď už vás tu s ním nechám, užijte si hodinu.‘‘

Jen jsem ho sledoval, všiml jsem si občasných pohledů na mě, ale já většinu času věnoval oblakům.

Pamatuji si, že se všechny holky předbíhaly, která z nich se představí jako první. Celou hodinu si všichni jen povídali a seznamovali se.

„A co ty? Ty se nám nepředstavíš?...Petře?‘‘

Mé jméno se ozvalo třídou, všichni se na mě otočili a vytrhli mě ze snění.

„Myslím, že ne.‘‘ A opět sem slyšel jen brblání ostatních, jak o mě něco říkali, ale já je nevnímal.

Zazvonilo.

„Petře, pojď prosím se mnou.‘‘ Oslovil mě učitel. Vstal jsem a šel sem za ním, vedl mě do hudebny. Posadil se za učitelský stůl a pokynul mi, ať si sednu před něj do první lavice. Nijak jsem tuto situaci nevnímal.

„Omlouvám se za včerejšek, byl jsem vcelku vtíravý a za to se omlouvám. Vše je tvá věc, ale rád bych si s tebou o tom alespoň občas popovídal.‘‘ Po dlouhé době jsem pocítil opravdový vztek.

„Popovídal?! O čem si chcete sakra povídat? O tom proč sem takovej, co?  To slýchám pořád! Každej si chce jen popovídat!‘‘ Jeho oči byly posmutnělé, no a co.

„Kdy naposledy si viděl opravdové světlo?‘‘ Zarazil jsem se, opravdu a upřímně mnou projela husina, moc dobře vím, co tím myslel. Mám pocit, jako bych mrhal život a v tom se venku rozpršelo. Stekla mi slza.

„Půjdeš se mnou ven?‘‘ Zaskočilo mě to.

„Vždyť prší‘‘ Odvětil jsem, proč mě chce tahat ven. Přesto jsem s ním opustil třídu a zamířil po schodem dolů do šatny.

Vyšli jsme ven, nepršelo.

.

Tlouklo mi srdce, šli jsme do parčíku a mě vyplouvaly na povrch staré bolestné vzpomínky, kdy jsem byl a malý a s bráškou jsem sem chodil. Hráli jsme si, usmívali se.

Došli jsme na kopec a hleděli do parku. Začaly mi téct obrovské těžké slzy.

„Vypusť to ze sebe, plakej a dívej se na tu nádhernou krajinu.‘‘

Propadl jsem v hysterický pláč, spíš jsem řval a tekly mi slzy, až jsem se zakuckával. Ucítil jsem na sobě teplo. Pavel mě objal. Hladil mě po vlasech a našeptával mi, ať se nezadržuji, ať vše vypustím. Že je pořádku plakat, když se nám stýská.

Objal jsem ho a plakal mu na rameno. Bůh ví, jak dlouho jsem byl trapně zavěšený v jeho teplém laskavém objetí.

.

Každý den jsem trávil s Pavlem, sedávali jsme si do hudebny a povídali si, postupně jsme si vytvářeli pevné pouto, myslím, že mé oči nebyly tak temné, jako dřív.

Někdo zaťukal na dveře. „Dobrej, prý tu vedete doučování z matiky, taky potřebuju pomoc, pane učiteli.‘‘ Nečekala na odpověď a hned si sedla do první lavice v prostřední řadě. Vtom přilezly další tři. Tak u toho být nemusím, proč mě ruší, to si vážně nemůžu užít čas strávený s ním?

„Hele táhni.‘‘ Cože? Ona mi říká, ať táhnu? To já s ním chci být o samotě! Počkat, co? Nevím, co se se mnou stalo, ale myslím, že mi opět potemněly oči a Pavel se na mě překvapeně a smutně podíval.

Rychle jsem vstal a odešel.


Myslím, že jsem začal mít Petra rád, až příliš moc. Nevím, co bychom dělali, kdyby ony nepřišli. Jsem opravdu smutný, že nám překazily náš společný čas, ale viděl jsem ty jeho oči.

Myslím, že ho miluju, ale to já nesmím.

Zazvonil zvonek. Ah to bude ona.

„Nazdar bro!‘‘ Zařvala s úsměvem má‚milovaná‘ uřvaná sestřička.

„Ahoj, Heli.‘‘ Vždy jsem říkal, že je to ta nekrásnější dívka pod sluncem, vždy mi přišla ženská a krásná, krásu podědila po mamce a inteligenci po tátovi, já dostal zbytek, nic.

„Tak jak se ti daří v práci, sou tam hezký prciny?!‘‘ Mám rád její pozitivní záři, co z ní srší.

„Na to já se nedívám‘‘ Vzdychl jsem, chyběla mi.

„LHÁÁŘI!‘‘ Rozesmála se na celé kolo a bouchla mě do zad a šla si sednout na gauč.

„Jdu pro pití, buď tu jako doma‘‘ Zbytečná věta, tohle už dělá.


Tak a já tady dělám co? Stojím před Pavlovými dveřmi a chci mu nejspíš říct, že ho miluju, jsem vážně blázen. Tak jo, není to těžké, zazvoním, on otevře a já ho políbím a..? Co? Já ho nechci líbat, i když má nádherné plné rty a jdou mu vidět vyrýsované svaly a … Jsem blázen! Ale udělám to!

Zaklepal jsem svými vyklepanými prsty, zaslechl jsem kroky, nadechl jsem se a… Otevřela žena. Takže on má přítelkyni, nebo ženu? Sakra jsem debil!

„Nazdárek, co potřebuješ?‘‘ Zeptala se nádherná žena s překrásným úsměvem, bože ta se k němu skvěle hodí!

„Já nic, já, já už půjdu, omlouvám se, že jsem rušil.‘‘

Jsem blbec.


„Brácha, nechceš mi něco říct?‘‘ Vešla do kuchyně sestra, když jsem nám chystal Mojito.

„Nějaký kluk, rudý jako rajče, zaklepal na dveře a nejspíš s tebou chtěl mluvit.‘‘

Cože? Petr byl tady? Proč mi tak tluče srdce, přece jen ho miluju, věděl jsem to.

„To byl asi Petr, omluvíš mě?!‘‘ Nečekal jsem na odpověď a odešel jsem z kuchyně.

„Tohle dopadne špatně, Pavle!‘‘ Zakřičela na mě z kuchyně.

To já přece vím, sakra!

.

Viděl jsem ho jít, hlavu sklopenou před nohy.

„Petře!‘‘


„Petře!‘‘

Slyšel jsem na mě zavolat. Pavel za mnou doběhl, jo? Bože, co budu dělat? Otočil jsem se na něj, čekal jsem, až za mnou dojde.

„Sestra mi řekla, že jsi tu byl.‘‘ Takže sestra, jo?

„J-jo byl jsem u tebe, chtěl jsem ti něco říct, něco dosti neuváženýho a hloupýho.‘‘

Koukal se na mě hodně zklamaně.

„Jo já asi bych ti taky něco měl říct…‘‘

„Ne! Neříkej to, prosím.‘‘ Já asi vím, co chce říct, ale slyšet to nemůžu.

Koukali jsme se navzájem do očí. Oba víme, co jsme chtěli říct a oba víme, že je to špatné.

Došli jsme k sobě, Pavel mě objal, natáhli jsme k sobě rty a něžně se políbili, polibky začaly být žhavější, pomalu jsem pootevřel pusu a začal tanec jazyků v rytmu mé skladby, kterou hrávám každé úterý v naší učebně.

Odtáhli jsme se, smutně na sebe podívali.

„Máš nádherné oči, když v nich je světlo, Petře. Neztrať ho.‘‘ Stekla mi slza a myslím, že Pavel měl taktéž


slzy na krajíčku.

„Neztratím. Pane učiteli.‘‘

Naposledy se střetly naše pohledy, naposledy jsme se na sebe podívali. Otočil jsem se, nemohl jsem se ohlédnout, kdybych se ohlédl, byl by konec.

Odešel jsem potemnělou ulicí domů.

„Neztratím ho, jen kvůli tobě.‘‘ Pravil jsem do nebe, ale tato slova nebyla určena mému bratrovi.

Sbohem Petře.


Polibek, políbili jsme se. Cítil jsem rytmus Petrovi skladby. Poprvé mi řekl, pane učiteli, vždy mi říkal Pavle.

Takže je to tak. Tohle je naše konečné sbohem. Už nikdy se na sebe nepodíváme, nikdy neuvidíme své oči, věřím, doufám, já vím, že světlo z jeho očí nezmizí. Podíval jsem se na nebe a usmál se.

Sbohem Pavle.

KONEC

Hodnocení: 
4.673915
Průměrné hodnocení: 4.7 (hlasů: 46)
Žánr: 
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 6
Nathan   Z diaľky sledujem skupinku spolužiakov, kráčajúcu po...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 9
„Nejsem z tebe nadšený,“ odfrkne si otec. Vážně? Ty jo. To bych z...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 10
Theodoros „jak si mám říkat?“ 3. KAPITOLA 1 16. den doby větru,...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 5
John: Toto, čo som teraz videl a počul ma dosť zaskočilo. Nevedel som, čo...