Po, 30/03/2020 - 10:55
6

Věnování: 

Lidé jsou smutná stvoření. Pro svou existenci potřebují druhé. Mají neustálou tendenci mluvit, naříkat, brblat, kecat, štěbetat a nechtějte, abych začal o spikleneckém šeptání do ucha! Lidé jsou společenská stvoření. Takže jsem už v mládí došel k závěru, že jsem nejspíš vlk samotář (ale i to je nějaká kravina, když zvážíme, že vlk žije převážně ve smečkách!). Ale nenechte se oklamat – já lidi miluju! Stejně jako loutkař miluje každou svou nově vytvořenou loutku. Stejně jako spisovatel by dal život za každou svou dobře napsanou kapitolu v nové knize. Stejně jako zpěvák miluje svůj hlas, který ho živí. Stejně jako každý jiný umělec miluje a pečuje o své budoucí obrazy, zkoumá jejich denní rutiny a chce o nich vědět vše. Nenávidím jejich prázdné hlasy, když vyprávějí příběhy jiným a ne mně! Také chci poslouchat! Nech mě si taky poslechnout… Pak už to nebude zbytečné štěbetání!

Pozoruji ho. Jak sedí naproti svému příteli. Jmenuje se Martin a jeho přítel Dalibor. Martina jsem poznal před měsícem a zamiloval se do něj. Kdo by se do něj nezamiloval? Překrásné oči, silné paže, pevná stavba těla, svaly, které dokonale rýsuje každé jeho oblečení, a skvělý hluboký hlas, ze kterého by se vám jistě postavily všechny chlupy na těle, když promluví. Poznal jsem ho právě tady, v této kavárně, kde si každé ráno dává vydatnou snídani v podobě zapečených toustů a černou kávu, bez mléka a cukru.

I dnes si objednal svou snídani a doporučil ji, jako vždycky, Daliborovi. Také jsem si objednal černou kávu, bez mléka a cukru, a zapečené tousty. Doporučil mi to on, takže to musí být dobré! A taky že je. Mohl bych prasknout, jíst jen to, co jí on.

Jako vždycky na něm mohu nechat oči. Ten nepříjemný pocit prázdnoty, když ho nemohu vidět, naštěstí už odezněl. Poslouchám jeho veselý smích, když vykládá nějaký vtip. Jeho hlas bych mohl poslouchat neustále! Očima chtivě sklouznu po pevně uvázané kravatě kolem krku, po bílé košili, která mu sekne k tomu šedému obleku z BANDI. Ať už jde do práce nebo jenom na snídani, vždycky vypadá neuvěřitelně elegantně. Jako by měl pokaždé jít na nějakou schůzku s nějakým hodnostářem nebo snad i diplomatem.

Kdepak. Vím, kde Martin pracuje, ale vám to nepovím. Nechci, abyste mi ho taky okukovali, abyste mi ho sváděli na scestí, když už je skoro můj.

Zhluboka se nadechnu, když se naše pohledy (znovu!) střetnou. Věnuje mi ten oslnivý úsměv bělostných zubů a kývne na mě. Téměř zapomenu dýchat. Když se jeho oči pomalu začnou věnovat Daliborovi, skoro se zamračím, když se na mě ohlédne i on. Nečum na mě, o tebe nemám zájem! Jen se na to nevkusné prase podívejte! V obnošených hadrech, ve skoro děravých botaskách, s rozcuchanými vlasy, neoholený, neupravený, nesympatický, antierotický a kolca od potu v podpaží raději přehlížím! Prostě hnus!

Abych se uklidnil, znovu se zahledím na jeho dokonalost, když se na mě ten druhý konečně přestane zírat. Ten oslnivý úsměv, ten krásný pohled, ta dokonalá tvář! Kolena sevřu nepříjemně k sobě. Nabádám se, abych ještě chvíli vydržel. Pohledem zaputuji k hodinám na stěně. Pomalu dojídají a dopíjejí svou kávu. Za chvíli se zvedne. Zvednou.

Ale všechno bude v pořádku. Pak se rozdělí a každý z nich zamíří do své práce. Každý zvlášť a sám! Pěšky, protože autem nepřijeli! Chtivě si jazykem přejedu po rtech. Dnes cítím, že konečně najdu odvahu a seznámím se s ním trochu víc. Už jistě sám tuší, že mě také miluje. Vždyť se na mě dnes podíval a usmál se! Bylo to znamení! Znamení jenom pro mě… Chce se seznámit, jen se mě také bojí oslovit! Vím to!

Spěšně dopiju kávu a posunu talíř tak, aby byl přesně uprostřed stolu, než přesně do jeho středu umístím i svůj prázdný šálek od kávy. Mám rád přesnost, jsem umělec. Symetrie je dokonalost. A dokonalost sedí jen necelých osm metrů ode mě. Je tak blízko, a přesto tak daleko! A tak symetricky daleko. Osmička je tak symetrické číslo… Pamatuje si to! Opakování je matka moudrosti. Uklidním svůj dech a rozhlédnu se kolem. Správně, nikdo nám nevěnuje pozornost. Ostatní jsou tolik zaměstnaní svými mobily a vlastními starostmi, že se na něj mohu dívat nerušeně. Jen kdyby někdo nezacláněl…

Na servírku se mile usměji a nechám ji, aby mi vzala věci ze stolu. Nezdržuji se jejím pokusem o konverzaci a odbydu ji pár slovy, aby konečně vypadla. Husička, asi nepochopila, že nemám náladu na její prázdná slova a snaží se vést zbytečnou konverzaci o ničem. Když ji konečně umlčím slovy, aby mi donesla účet, jen se zamračí a pronese skvěle slyšitelnou poznámku na mou hlavu. Ale naivně si myslí, že to neslyším. Téměř zaúpím, když si i ona vyslouží pohled od něj. Kousnu se do spodního rtu. Nedívej se na ni! Ona tě není hodna!

Uklidním se, když pohledem snad jakoby omylem zaputuje ke mně, a nejistě se usměji. Snad si mého stydlivého úsměvu nevšiml, protože se hned věnuje jemu.

Nervózně si pohrávám s prsty, abych jimi nezačal ťukat do stolu. Moje chuť tvořit roste s každou vteřinou, kdy ho takto nenápadně, z dálky sleduji a vychutnávám si každý jeho detail. Když už začínám šílet, vytáhnu ze své tašky štos papírů a tužku. Musím se uklidnit!

Pohledem pořád putuji k němu, zatímco jeho podobiznu zvěčňuji na papíře. Jeho dokonalost ovšem nestačí na moje umělecké schopnosti. Jeden obraz mi nestačí… Pohnul hlavou na stranu? Výborně! Další papír zvěčnil jeho tvář z profilu, když se podíval z okna. Na dalším se rýsuje jeho tvář, když se směje nějakému vtipu. Mám již mnoho jeho obrazů. Když se zamyšleně dívá někam do prázdna, když mě propaluje vášnivým pohledem, kterým mě téměř svléká, když hovoří s tou husičkou, co tu dělá servírku, když čte noviny, když jí nebo pije… když usedá ke stolu. Fotografie tuhle krásu zachytit neumí. Prsty pomalu přejedu po svém dalším díle. Není to mistrovské dílo, ale brzy bude.

Škubnu s sebou, když si všimnu, že se na mě dívá.

On se na mě dívá!

Cítím, jak mi hoří tváře. Ne! Ne! Ne! Špatně! Neměl sis mě všimnout! Ne, když tě kreslím, sakra!

Pokazil jsem to!

Panika mě pomalu pohlcuje.

Všechnu svou měsíční snahu jsem pokazil!!

Ruce se mi třesou, když se rychle snažím své věci dát zpátky do tašky, až se mi zakutálí tužka stranou. Málem se po ní vrhnu, abych ji zastavil. Odcházím, téměř běžím k pokladně, co nejdál od něj, ale přesto cítím jeho pohled na celém svém těle. Nedívej se! Nedívej se!

Ruce se mi třesou, když pokladnímu dávám bankovky. Nečekám, až mi vrátí, a prchám z místa činu. A trpím, protože vím, že jsem to pokazil…

---

Váhal jsem, zda se mám na naše místo další den vrátit. Uvážil jsem všechny své možnosti a dospěl jsem k názoru, že ho musím vidět a musím se mu omluvit, že jsem pokazil včera takto naši schůzku. Musím věřit, musím doufat, že mi odpustí mou stydlivost a uzavřenost, ale cožpak mě nezná za ten měsíc tak dobře, jako já jeho? Ten jeho pronikavý pohled jsem cítil celou cestu domů. I nyní ho ještě slabě cítím na celém svém těle. Tak svůdný, přímý pohled mi ještě nikdy nevěnoval. Bylo to snad znamení? Ach, já si ho neuvědomil!

Servírka se u mého stolu zastaví, odvrátím od ní pohled a šeptem si objednám to, co vždycky. Chvíli u mého stolku stojí, než se usměje, požádá mě o chvíli strpení a odejde.

Přijde? Nepřijde? Nenávidí mě? Já to myslel dobře!

Téměř úlevně si oddychnu, když přesně na čas ve dveřích vidím známou postavu. Dokonce i servírka ho hned zdraví a ptá se, zda chce stůl pro jednoho nebo pro dva. Je sám! Ach, ten dokonalý úsměv a hlas, když mluví… Zase na něm mohu nechat oči. Dnes má modrou kravatu, tmavě modrou proužkovanou košili. Proužky jsou tak tenké, že je vidíte jen zblízka. Jeho vůně mě téměř oslní už na dálku. Míří mým směrem. Sklopím stydlivě pohled k menu před sebou, přestože se moje káva a tousty už dělají… Nejsem schopný se na něj podívat. Ne po včerejšku.

K mému překvapení si dnes určí místo sám. Blíž ke mně! Zatetelím se radostí. Objedná si to, co vždycky, přestože předtím zkontroluje denní nabídku.

Chci ho znovu zvěčnit

Nepřítomným hlasem poděkuji, když mi servírka donese mou objednávku. Nespouštím z něj oči. Odpustím mu to, že si nyní hraje s mobilem a usmívá se, když si něco na té zářivé obrazovce čte. Tiše vytáhnu papíry a tužku. Nemůžu to už vydržet! Téměř popaměti kreslím jeho rysy. Je tak dokonalý.

Trhnu s sebou, když se na mě konečně podívá. Rychle odvrátím pohled na svou snídani, která mi stydne. Nemám hlad… Mám chuť na něco jiného! Chci okusit jeho rty… Ne, zase špatné myšlenky. Pevně stisknu tužku mezi prsty, až mi zbělají klouby.

Dnes ho oslovímMusím! to nevydržím!

Chci, aby jeho hlas mluvil jenom mým směrem!

Koutkem oka k němu zaputuji a zadržím dech. Rychle pohlédnu znovu před sebe. On mě sleduje! Usrkává kávy a sleduje mě! Roztřesenou ruku sevřu ucho hrníčku s kávou a zvednu ho. Ještě jednou se na něj podívám. Pořád mě sleduje! Věnuji mu nejistý úsměv a natáhnu k němu ruku s šálkem kávy. Vidím, že zadržel smích. Pochopil jsem něco špatně? Odkašle si, ale udělá to samé. Na dálku si ťukneme… Mám sucho v ústech. Chci něco jiného, než kávu. Chci zjistit, jak chutnají tvá ústa… Chci slyšet tvůj hlas, zhrublý vzrušením, až mi budeš dělat návrhy… Chci, abys mě sváděl…

Ne!

Pohlédnu před sebe a upiju z kávy. Zblázním se z tebe, Martine!

Zakousnu se do toustů. Pořád na sobě cítím jeho pohled. Ohlédnu se přes rameno. Ano, on mě pozoruje, zatímco jí! Jak se mám zachovat? Srdce mám skoro v krku.

Netrap mě tak! Nevím, jak najednou reagovat na tenhle tvůj pohled…

---

Svou snídani sním rychleji, než kdy předtím, i když toho lituji. Z toho jeho pohledu celý hořím! On si mě všímá!

Tetelím se v duchu radostí, jak malé dítě…

Opatrně k němu zaputuji pohledem, když znovu vezmu do rukou tužku a štos papírů. Ruka se mi téměř klepe, když se snažím pokračovat v kresbě.

Tohle nezvládnu… Ne pod jeho přímým, bedlivým pohledem!

Vzrušuje mě to víc, než bych čekal…

Nemůžu ale utéct, jako včera… Nesmím! Zakázal jsem si to.

Mé trable vyřeší za mě, když slyším, jak se posouvá židle po zemi. Ne! Neodcházej! Téměř prosebně se na něj otočím. On už dojedl i dopil? Kdy?! Ne, Martine, prosím! Tohle mi nedělej! Ještě jsme přece neskončili!

Probere mě až jeho hlas. Zaraženě k němu vzhlédnu. Kdy se dostal přede mě? Nejdříve váhá, než mi věnuje ten svůj dokonalý úsměv a já mám sucho v ústech. Ptá se, zda mám tady volno. Zmůžu se jen na němé přikývnutí.

Sním či bdím?

Okouzleně sleduji, jak si sedá naproti mně. Je tak blízko!

Mluví na mě!

Konečně se vzpamatuji a sklopím zrak k zemi, pevně stisknu svůj štos papírů k tělu. Nesmí to vidět! Nedívej se na mě!

Zarazí mě jeho ruka, kterou ke mně natáhne.

Opatrně k němu vzhlédnu. Usmívá se! A znovu se ptá, zda může vidět moje obrazy. Prý si mě všiml už dávno. Takže věděl, že ho kreslím? Začínám mít obavy… Přesto mu své tajemství ukážu. Vím, že mám dozajista zarudlé i uši. Snažím se propadnout do země. Nedívej se na mě!

„To jsou nádherné kresby,“ slyším jeho hlas a vzhlédnu k němu. Když se naše pohledy střetnou, přísahám, že se do něj znovu zamiluji. Je najednou tak blízko. „Chodil jsi na umělku?“ Oněměle si ho prohlížím. Tolik krásných detailů, ta překrásná vůně, on sám… „Máš fakt talent.“ Dnešek je můj nejšťastnější den. „Ale myslím, že mě příliš zkrášluješ,“ zasměje se, když vidí mou dnešní kresbu. Lehce se nahrbím a stáhnu si kapuci víc do tváře. Nedívej se na mě takNeodsuzuj mě. Alespoň ty ne, prosím. „Jsou to opravdu překrásné kresby,“ zhodnotí laicky, když mi vrací kresby, kde je jenom on, můj vysněný princ.

Nic na jeho slova nejsem schopný říct.

„Asi mi do toho nic není. Omlouvám se,“ usměje se provinile. „Jsem Martin.“

Stisknu papíry mezi prsty. Nemám odvahu se představit, natož mu potřást s rukou, kterou ke mně tak ladně natáhl, jakoby to nic nebylo. Mohu se ho opravdu dotknout? Nemám příliš studené ruce? Nebo zpocené? Nebo špinavé…? On však trpělivě vyčkává, až zhodnotím všechny své možnosti, a konečně mu ruku stisknu. Je tak velká a teplá, zhrublá a silná, ale přesto jsem si jistý, že by uměla hladit, jako žádná jiná! Div rovnou neomdlím…

Rozhovor vede spíše on, zatímco já ho s radostí poslouchám a občas se jen na něco šeptem zeptám. Mohl bych ho poslouchat věčnost… a prohlížet si ho ještě déle. Jak chutnají jeho rty?

Rozhodl jsem se. Dnes to zjistím!

---

Byl jsem rád, když nabídl, že mě doprovodí. Kam? Ani sám netušil. Umělecká škola byla na druhou stranu, než jsme šli. Tam jsem nikdy nechodil… To nemusí vědět. Řekli mi, že prý nemám talent! JÁ, který vytváří taková mistrovská díla, které obdivuje už hromada lidí!

Šel jsem vedle něj a poslouchal ho. Nevadilo mu, že mluví jenom on. Nejspíš byl zvyklý z práce. Byl zapálený do svého monologu, protože měl tak oddaného posluchače - . Mohl jsem na něm oči nechat. Ano, byla to láska na první pohled! Vidíš to? Cítíš to?

Najednou se zastaví a rozhlédne se kolem. Copak? Proč se najednou mračíš? Proč se tón tvého hlasu změnil? Pokračuj! Chci tě ještě poslouchat

Jsme tady jen my dva a nikdo se to nedozví.

„Jdeme správně?“ zeptá se. Téměř hloupě, ale tobě, můj milovaný, to odpustím. Stejně jako všem těm před tebou…

Věnuji ti zamilovaný úsměv. Ovšemže jdeme správně. Ale ne ke škole, ale na místo, kde se staneš mou věčnou součástí, kde se staneš mým dalším mistrovským dílem.

Miluji tě, Martine. Zemři pro mě!

---

Slyším svůj bláznivý smích.

Neměl jsi křičet, hlupáčku. Všechno jsi pokazil!

Bezhlavě bodám do tvého bezvládného těla nůžkami, které nosím s hromadou dalších věcí ke své tvorbě. Ach, tvá krev je na mém obličeji, krku, oblečení… Jak vzrušující!

Předtím ses bránil a snažil se utéct… Ale stačilo jedno dobré říznutí do tvého lýtka a tys‘ skončil zase na zemi. Bylo snadné se dostat k tobě a ukončit tvé trápení. Když ses na mě konečně podíval, cítil jsi to taky? Cítil si chladné ostří nůžek ve svém krku? Cítil jsi mou lásku a oddanost? Tak proč jsi utíkal?!

Proč jsi to musel pokazit?!

To jsem se ti tolik znechutil…?

Má tvář tě snad odehnala?

PROČ?!

Směju se, zatímco bodám do tvé mrtvoly. Sehnu se a ukradnu ti krvavý polibek. Chutnáš tak sladce, jak jsem snil!

Ruku smočím v tvé krvi a přičichnu k ní.

Voní mnohem lépe než kdejak tvůj drahý parfém, můj milovaný.

I tvé mrtvé oči jsou pořád tak překrásné… To, jak jsi vybledl, ti dodalo na kráse, na přitažlivosti! Sehnu se a ukradnu ti další polibek. Jazykem přejedu po tvém krku a vychutnávám si tu nahořklou chuť železa v ústech.

Zamilovaně si povzdychnu.

Pomalu se odtáhnu.

Prsty rýsuji tvou tvář a přivírám oči slastí, když palec přitisknu na tvé rty.

Pořád tak nádherný…

Po chvíli mi to dojde. Znovu si to uvědomím. Tu palčivou skutečnost…

Kdo by mohl milovat stvůru, jako jsem já?

Popálená půlka tváře jako dárek na rozloučení od matky, když se mě marně snažila zabít. Byla mojí první obětí… Však si to taky zasloužila, děvka! Spala s kdekým, hlavně s těmi škaredými. Nic na nich nebylo hezké - hlas, tvář, stavba těla, oči, NIC! V tu chvíli jsem si uvědomil, jak šeredná je vlastně i ona sama. Když se přestala konečně bránit, mohl jsem ji zdokonalit. Byla potom tak krásná, že ji po smrti už nikdo nepoznal. A všichni v ní viděli mé mistrovské dílo! I když mu nerozuměli…

Jiná má mistrovská díla sklízela kritiku ve zprávách, ale věřím, že ti, kteří uznávají stejnou krásu jako já, mě museli obdivovat! Jen málokdo dává tolik duše do každého svého díla… Jen málokdo chápe zvrácenou mysl umělce.

Nůžkami přejedu po tvé krásné tváři.

Udělám ji ještě krásnější, slibuji. Budeš mým dalším jediným a jedinečným!

Svléknu tě a zulíbám každý kousek tvého dokonalého těla. Tak nádherný… Proč jsi mi své tělo neukázal dřív?

Zapíšeš se do dějin, miláčku!

Šíleně, krátce se zasměju, než hrot nůžek pronikne do tvé kůže. Laskám ji mezi prsty, když ti vytvořím další jizvu na tvém dokonalém těle. Mapuji tvou tvář, krk a pak i hruď. Drobné jizvičky postupně spojuji. Mé dílo se tak vyniká na tvém těle. Od počátku jsem ti říkal, že jsi dokonalý, pamatuješ? Měsíc jsem tě všude sledoval a ujišťoval se, že ty budeš ten pravý. Ten, na kom vykonám své další dílo, o kterém se dozvědí další lidé…

Vychutnávám si každý tah. Hlavně pomalu, opatrně, nikam nemusím spěchat…

Času mám dostatek. Tudy stejně nikdo v tuto hodinu nepůjde!

---

Mé dílo je hotové.

Děkuji ti, že jsi uspokojil mou duši umělce!

Tak krásné dílo jsem doposud nikdy nestvořil. Ti předešlí nestáli ani za řeč oproti tobě.

Pro někoho nechutné, děsivé dílo šílence, pro mě uspokojujících pár hodin, kdy jsem se plně oddával tomu, co miluji nejvíc - mužům a umění.

Chci se tě ještě dotknout, ale už nemohu. Mohl bych své mistrovské dílo zničit, a to ti nemohu udělat. Chvíli na tebe užasle hledím. Neboj se, Martine. Já nezapomenu. Slibuji. Stejně jako jsem nezapomněl na těch třináct mužů před tebou. Každý z nich byl stejně jedinečný jako ty. Každého z vás jsem pečlivě vybral. Každý z vás mi něco ukradl a tys‘ mi ukradl část mého zdravého rozumu.

Užasle si tě prohlížím a očima kontroluji každičký detail.

Má práce je hotova, je na čase říct sbohem. A najít si jiné plátno.

Se smutným úsměvem vstanu. Sklidím své věci zpět do batohu a s rukami v kapsách odcházím. Nebude dlouho trvat a mí obdivovatelé a následovníci se dozvědí, že mohou obdivovat mé další mistrovské dílo. A posměváčkům zavřu zobák osobně. Za ty roky potupy, kdy se smáli mé zohavené tváři… A ten zbytek?

Ten ať se třese…

Protože další na řadě může být kterýkoliv z nich!

Dodatek autora: 

Když najednou nevíte, do jaké "kategorie" zařadit krátký příběh jednoho šíleného umělce... "pro silný žaludky" kvůli jeho pokřiveným choutkám, nebo "klasika" kvůli násilí, nebo "romantika", protože se jedná jen o jednostrannou náklonnost, spíše posedlost? Berte příběh s nadhledem a nehledejte v něm skryté významy :) jen jsem někde "za rohem" zahlédla jednoho šíleného umělce/stalkera/zamilovaného vraha... aneb když nemůžete spát, určitě ve 2 hodiny ráno nepište povídky... takhle nějak to může dopadnout

Hodnocení: 
4.25
Průměrné hodnocení: 4.3 (hlasů: 4)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 33
23             V ...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 5
Po rozhovoru s Chrisem mu bylo jako po výplachu žaludku. V krku ho...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 24
Večer se velmi rychle přehoupl v noc, což taky znamenalo konec celé návštěvy....
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 13
Ještě než jsme vyjeli z města, zastavil Daniel u zahradnictví....