Čt, 22/09/2016 - 01:13
25

Věnování: 
Limetce

Můj věznitel si odložil masku, ale neotočil se ke mně, jak jsem očekával, pouze vyměnil jednu masku za jinou. Když se ke mně obrátil, spatřil jsem bílou škrabošku se světle modrými ornamenty, která přímo zářilá na jeho tmavě opáleném obličeji. Zajímavější ale byla nově odhalená část jeho obličeje, výrazná brada pokrytá černým strništěm a v lehkém úšklebku zvlněné plné rty. Ani nevím, jak se stalo, že jsem pohledem uvízl právě na nich.

„Takže čím mě zabavíš?“ zeptal se s výrazem, který se zdál něčím přesně mezi úšklebkem a úsměvem.

Od nutnosti odpovědět mě zachránilo naléhavé klepání na dveře. Muž, kterého jsem v duchu počastoval přezdívkou Španěl, alespoň do chvíle, než se objeví jeho pravé jméno, se zamračil a prudce otevřel dveře, za nimiž stál celý zadýchaný sluha.

„Přál jsem si nebýt rušen,“ pronesl tak mrazivě, že naskočila husí kůže i mě a to mi to nebylo určeno.

„Je to důležité, můj pane. Ten muž, kterého jste nechal sledovat…“ začal, ale pak se významně odmlčel a zahleděl se na mě. Španěl na mě vrhl lítostivý pohled a pak odešel z místnosti a zavřel za sebou dveře.

 

Podle hodin, které stály na krbem, uběhlo od jeho odchodu celých šest hodin a po mě od té chvíle ani pes neštěkl. Dostal jsem akorát oběd ve dvanáct hodin a jinak jsem nebyl rušen. Po šesti hodinách jsem toho měl dost a rozhodl jsem se, že už tu dále nebudu čekat na to, až se můj osud naplní. Vyšel jsem ze dveří a ocitl jsem se na chodbě, kterou jsem vůbec nepoznával, a kdybych nevěděl, že jsem tudy musel přijít, byl bych schopen tvrdit, že ji vidím prvně v životě. Vzhledem k tomu, jak jsem se ale do místnosti dostal, to nebylo příliš překvapivé.

Procházel jsem chodbou a ze stěn na chladně dívaly obrazy lidí, kteří zjevně podlé šatu patřili k aristokracii. Všichni ti lidé nevypadali zrovna dvakrát šťastně a z jejich bledých tváří mi běhal mráz po zádech. Právě proto mě tolik zaujal obraz, který visel až na konci chodby. Nejen, že se lišil honosným zlatým rámem, který byl jistě mistrovským dílem nějakého řezbáře, ještě byl osázen tyrkysy, což byla výsada, které se žádnému jinému obrazu nedostalo. A mě bylo jasné proč. Díval jsem se na krásnou ženu, dozajista exotického původu, s do bronzova opálenou tváří a zářivým úsměvem. Navíc měla ty nejmodřejší oči, jaké jsem kdy viděl, úplně stejné, jako Španěl. Netušil jsem, zda tu ženu považovat za jeho matku nebo sestru, ale o příbuzenském svazku nebyl pochyb.

Hleděl jsem na tu ženu setsakrametsky dlouho ve snaze rozpoznat, kdo to asi je, jako by mi to mohlo nějak pomoct. Když jsem si uvědomil zbytečnost svého počínání, pokračoval jsem dál, jenom jsem za onou dámou vyslal omluvný pohled.

Z chodby jsem se dostal do nějakého salónku a tak to pokračovalo pokoj po pokoji. Procházel jsem pokoji a vůbec jsem netušil, kam to vlastně jdu. Neustále jsem na sobě cítil ony zvědavé pohledy, ale nikoho jsem nespatřil, což mě neskutečně znervózňovalo.

 

Netuším, jak dlouho jsem bloudil, ale nakonec jsem se ocitl v salónku, který jsem poznával a to především proto, že netečná dáma, která zabírala pohovku, nezmizela. Tiše jsem se přikradl až k ní a zkoumavě jsem si ji prohlížel. Nejdřív na mě vrhla pohled, aby zjistila, kdo jsem, a pak se, stejně jako první den, odvrátila. To mě ale nevyvedlo z míry. Dál jsem na ni zíral. Prohlížel jsem si jemné rysy obličeje, až nezdravě světlounkou pleť, světlé nevýrazné rty, které jako by ztratily barvu, malý nosík a tmavé oči bez jiskry. Bylo mi jí líto.

Hleděl jsem na ni poměrně dlouho a zdálo se, že se žádné odezvy nedočkám. Pak se ale na mě obrátila, jako by se jí snad doba, po kterou jsem ji pozoroval, zdála moc dlouhá a věnovala mi odměřený pohled, který jasně říkal, že jí je mé zírání nepříjemné. Minul se ovšem účinkem, protože já byl tak nadšený, že jsem vyvolal nějakou odezvu, že jsem nepřestal a to i přesto, že jsem si byl moc dobře vědom toho, jak moc se proviňuji vůči společenským pravidlům.

Možná bych ani nepoznal, že ji to tolik vytáčí, kdybych neviděl, jak jí nabíhá žíla na krku. Proto jsem pokračoval. Ne, že bych se nějak zvlášť těšil z cizího vzteku, ale netušil jsem, co mám dělat, a doufal jsem, že tu dámu přinutím mluvit. Jelikož mi nepřipadala nebezpečná a ani na mě zpoza rohu nepokukovala, rozhodl jsem se, že se pokusím navázat s ní kontakt.

Trvalo ovšem velmi dlouho než na mě znovu pohlédla a tentokrát to už byl pohled vysloveně nepřátelský, což mě donutilo se stáhnout. Chvíli jsem jen tak seděl na malém křesílku a přemýšlel, co budu dělat.

„Madam, omlouvám se, jestli jsem vás nějak popudil, ale já opravdu potřebuju vědět, kde to vlastně jsem nebo co tady mám dělat a vy jste jediný člověk, kterého vidím. Já vás žádám o pomoc,“ pronesl jsem k ní zoufale, což bohužel nevyvolalo očekávanou reakci.

Ona na mě hleděla, jako by zvažovala můj návrh, ale trvalo to tak proklatě dlouho, že jsem si byl téměř jist, že moje šance jsou nevalné, ba přímo nulové. Pak se posadila a ukázala mi rukou na dveře, ne na ty, kterými jsem přišel, ale na takové menší z tmavého dřeva, ne zrovna dvakrát výrazné.

Jelikož jsem neměl nic lepšího na práci, rozhodl jsem se řídit jejím pokynem. Dostal jsem se do obrovské knihovny, což mě nesmírně potěšilo. Procházel jsem se kolem polic a s nadšením přejížděl po hřbetech knih. Byl jsem jako u vytržení a vůbec mě v tu chvíli nezajímalo, že to nejsou moje knihy, ale knihy mého věznitele.

Uprostřed místnosti stál mohutný podstavec a něm do kamene vytesané miniatury několika rozlehlých sídel, pod nimiž jsem viděl jejich názvy. Mohl jsem si prohlédnout strohý Framlingham s jeho mohutnými hradbami a čtvercovými věžemi, majestátně se vypínající Bungay, Carlton i s jeho hodinou věží a zdobenými oblouky a stále jsem netušil, čí sídla by to mohla být. V Glossop Hall jsem poznal lovecký zámeček, který by dost dobře mohl být místem mého pobytu. K poznání mě ale dovedla až poslední miniatura, která mi přivodila šok. Poznal jsem totiž v onom komplexu složeném z kulatých věží a lomených oblouků Arundel, sídlo vévodů z Norfolku, a to mě dokonale zmátlo. Byl jsem totiž jistý, že současný vévoda z Norfolku se dražby zúčastnil a Španěla nepřeplatil. Přesto nebylo pochyb a já poznal sídlo, na němž jsem byl do svých dvanácti let častým hostem.

Chvíli jsem nad tím přemýšlel, když jsem to všechno zvážil, mělo to svou logiku. Možná v celé té dražbě nešlo tolik o mě, jako o ukázku moci tomu druhému. Pokud je Španěl Norfolkův příbuzný a nepanuje mezi nimi zrovna přátelský vztah, celá ta záležitost mohla být jenom pokračováním vleklého sporu, který nedovolí ani jednomu z nich se vzdát. To by také vysvětlovalo onu ohromnou částku.

Lehce otřesený jsem knihovnu opustil a ocitl už potřetí v pokoji, který pro sebe měla zabraný žena, jež mi připadala jako jediný stabilní bod v mé současné situaci. I nyní ležela na své pohovce s pohledem upřeným do dáli. Po tvářích se jí kutálely slzy.

Přistoupil jsem k ní a na malý stolek jsem položil kapesník, který mi nějakým podivným řízením osudu zůstal v kapse se slovy: „Už tomu rozumím trochu lépe. Děkuji vám.“

 

Pak jsem odešel. Pokusil jsem udělat si v hlavě jakýsi plán sídla, abych se tu mohl pohybovat, aniž bych se ztratil. Bohužel se mi to příliš nedařilo, ale na druhou stranu, jistý pokrok jsem přeci jen zaznamenal. Pár místností jsem dokonce poznal a zařadil si je k dalším, které s nimi byly spojeny. Zrovna jsem se vrátil do chodby s rodinnými portréty, když se naproti mně vynořil postarší sluha.

„Jistě hledáte svůj pokoj, pane. Následujte mě prosím,“ pronesl tiše a já jej následoval a to dokonce s radostí. Živý viditelný sluha, který na mě mluvil, znamenal nejen spojení se světem živých, ale i s pokojem, odpočinkem a jídlem a na to všechno už jsem se těšil.

Celý zbytek dne mi uběhl pomalu, protože jsem se neustále obával chvíle, kdy se otevřou dveře, a Španěl po mě bude vyžadovat zábavu. Navzdory tomu, co jsem vždy tvrdil o své inteligenci, mě nic nenapadalo a já se za to proklínal.

Španěl se naštěstí neobjevil a já díky tomu strávil klidnou noc.

 

Ráno hned po snídani, která se objevila před mými dveřmi přesně v osm hodin, ovšem bez služebné, což bylo na jiných sídlech obvyklé, jsem se znovu vydal na průzkum a tak nějak intuitivně jsem zamířil k ženě, která mě nesmírně zajímala. Hádáte právně, pokud si myslíte, že se jedná o dívku jako by bez života.

Má touha navázat s ní kontakt nikam nezmizela. A tak jsem se jal k ní promlouvat.

„Dobré ráno, má paní. Doufám, že jste se dnes dobře vyspala.“

Odpovědí mi byl letmý pohled.

„Nechci vás obtěžovat, ale přemýšlel jsem a myslím, že musíte toužit po nějakém rozptýlení. Jelikož hovor asi nebude vaše parketa, napadlo, že bych vám mohl předčítat. Souhlasila byste?“

Její lehké kývnutí mi prozradilo, že souhlasí, i když jsem si chvíli nebyl jistý, zda jsem si ho jen nevysnil. Úvahy jsem ale opustil brzy, protože, jak říká lidové moudro, člověk by měl kout železo, dokud je žhavé. Já se tedy chytil její reakce a navázal jsem na ni.

„Nějakou prózu?“ zeptal jsem se a vysloužil jsem si nesouhlas.

„Tak radši poezii?“

To už bylo přijato mnohem lépe. A jelikož jsem nebyl v proezii příliš zběhlý, napadlo mě akorát jediné dílo, které bych s jistotou mohl najít v každé knihovně a to sice Shakespearovy Sonety. Tento návrh byl přijat kývnutím a já se s nadšením vydal do knihovny najít výtisk Sonetů, o kterých jsem věděl, že tu musí někde být.

Chvíli to srdce trvalo, ale nakonec se mi tu knihu podařilo najít. Byla to krásně vyvedená kniha vázaná v kůži. Když jsem ji donesl, žena na křesle se zvědavě posadila. Já se usadil v bezpečné vzdálenosti na křesílku, abych nijak nenarušoval její osobní prostor.

„Mám začít od začátku?“

„146,“ řekla a já byl v takovém šoku, že jsem ani nestihl zaregistrovat zvuk jejího hlasu. Brzo jsem si ale uvědomil, že by ode mě nebylo zdvořilé nesplnit jí jediné přání, které vyslovila. A tak jsem se uklidnil, vyhledal si správnou stranu a vyrovnaným hlasem spustil:

„Jak můžeš říkat, že tě nemám rád,
ty krutá, když jsem s tebou proti sobě?
Nemyslím na tebe, když bez výhrad
plním tvá přání pohotově?
S kým nejsi zadobře, se přátelím?
A když se mračíš, nejdu po příčině?
Když já tě pohněvám, sám nevím čím,
netrestám hned, co přičítáš mé vině?
Jsem pyšný, nemám tě snad nejradši,
svou sebeúctu k zemi neohýbám,
a jak tvé oči jenom naznačí,
hned neslouží mé přednosti tvým chybám?

Tebou jsem oslep, tak mě nenáviď,
miluješ ty, kdo jasně vidí, viď?“

Když jsem skončil, pohlédl jsem na ni a spatřil, jak si otírá slzy mým kapesníkem. Nijak jsem na to nezareagoval, abych ji neuvedl do rozpaků.

Strávil jsem s ní několik hodin, při nichž jediná slova, která pronesla, byla čísla sonetů, které chtěla přečíst. Dával jsem vždycky pozor a zjistil, že její hlas je překvapivě hluboký na tak křehkou ženu. Nebyl mi ale nepříjemný, spíše tvořil příjemný kontrast s jejím vzhledem. Podával jasné svědectví o tom, že v tomhle těle ještě tkví nějaká síla, i kdyby to měla být jenom síla hlasu.

Kdy je čas skončit mi jasně ukázala tím, že žádné další číslo nevyslovila. Nakonec jsem ji tedy opustil a v srdci jsem měl tíživý smutek, který ani trochu nevyvážila radost z pokroku. Mnohem víc mě zajímalo, co se jí asi tak mohlo stát, prostě jsem ji nedokázal pustit z hlavy.

 

Až později jsem si uvědomil, že úplně zapomínám na to, co by mělo být nejpřednější. Jak a kdy odsud uteču?

Bude zapotřebí to udělat, dokud není Španěl na blízku. Těžko bych se přes něj dostal a na vraždu se opravdu necítím. Ideální by to bylo v noci, nejlépe přes nějaký vedlejší vchod pro služebnictvo. Nemůže to přeci být tak těžké.

To mě přivedlo k tomu, že jsem celé ráno strávil tím, že jsem zkoumal zámeček a snažil se najít všechny únikové východy. Mé pátrání mě zavedlo i do kuchyně, kde jsem se seznámil s kuchařkou, která jediná byla ochotná se mnou mluvit.

„Pane, říkám vám, že tohle už přestává všechno. Náš pán by si měl najít ženu a založit rodinu a ne si sem pořád tahat bůhvíkoho,“ pronesla se zlým pohledem, který mířil přímo na mě.

„Myslím si to samé, ale copak si nechá poradit?“ přitakal jsem a za chvíli už jsme si notovali. Bylo to veselá korpulentní dáma, jinak také paní Smithová, která mi bylo moc sympatická. Brzy se mi podařilo převést hovor na mého věznitele a na až nepřátelské služebnictvo.

„To si nesmíte tak brát. Oni mají z našeho pána strach. Těmi maskami je děsí k smrti. Navíc každý ví, že umí pouštět hrůzu.“

„A vy se ho nebojíte?“

„Co vás nemá, já bych se ho nikdy bát nemohla. Vařím tu už léta a dobře jsem znala jeho maminku, slečnu Kateřinu. Znám ho od narození a viděla jsem ho učit se prvním krůčku. No uznejte sám, že takový muž mě nemůže vyděsit.“

„To bych se hádal. Mám sestřičku, je o něco mladší než já, znám ji celý život, ale když se opravdu rozzuří, radši se jí klidím z cesty. Nemyslete si o ní ale nic špatného, normálně je to dobře vychovaná mladá dáma.“

„Je vám podobná?“

„Velmi podobná. Prý jsme si až neuvěřitelně podobní.“

„To by mohla být nevěsta pro našeho pána,“ pronesla na okamžik zasněně. Pochopil jsem, že na paní Smithovou už se klasická zdvořilost služebnictva nevztahuje. Byla s rodinou tak dlouho, že jí přirostli k srdci a ona si dovolila leccos z toho, co by jiný sloužící pokládali za nepřípustné.

„Bohužel vás musím zklamat, je zasnoubená a moc svého snoubence miluje. Jinak bych to ani nechtěl.“

„Snoubenec s titulem?“

„Právě, že vůbec ne. Je to právník ze střední vrstvy.“

„A to vám nevadí?“

„Lásce neporučíte.“

„To je pravda. Kéž by si to mysleli všichni, lorde Stantone.“

Ještě dlouho jsem zůstal s paní Smithovou a neunikl jsem dobrému obědu, který mi vlastnoručně připravila. Líbila se mi i s celou její upovídaností, která místy hraničila s drzostí, myšlenou ovšem jenom v dobrém. Dveře se mi zdály lákavé a všiml jsem si i klíče, který byl uložen ve speciální poličce, která byla dobře viditelná.

Rozhodl jsem se tedy, že to udělám dnes v noci.

Den mi příjemně ubíhal, ať už hovorem s paní Smithovou nebo předčítáním sonetů. Dnes se mi má posluchačka zdála být v lepší náladě, což zlepšovalo i tu mou. Kdyby nade mnou nestále nevisel Damoklův meč v podobě možného znásilnění, klidně bych zůstal déle.

 

Noc skutečně nastala, ale to bylo tak vše, co vycházelo podle mého plánu. Do mé ložnice totiž přišel Španěl a to zrovna ve chvíli, kdy jsem se chystal odejít.

„Ale kampak?“

„Nikam,“ odpověděl jsem rychle a pomalu jsem couval zpět.

„Takže jsi nic nevymyslel?“ zeptal se a mě to nedávalo smysl.

„Prosím?“

„Já jen, že míříš k posteli. Znamená to to, že jsi žádný jiný způsob, jak mě zabavit, nevymyslel?“

„Bože ne!“ bránil jsem se a od postele jsem odskočil, jako bych se spálil.

„Tak co zajímavého z tebe vypadne?“

V zoufalství mě napadla jediná spásná myšlenka.

„Mluvil jsem s tou ženou se salonkou. Z tou, co leží na sofa a zírá do prázdna.“

Moje tvrzení mu na chvíli sebralo vítr z plachet. Díval se na mě nejdřív s překvapením, pak s nedůvěrou, a když viděl, že své prohlášení nehodlám vzít zpět, v očích se mu usadila zvědavost.

„Pověz mi o tom,“ přikázal mi a já mu rád vyhověl. Vyprávěl jsem to obšírně a popsal jsem spoustu detailů, abych získal, co nejvíce času. Pořád jsem doufal, že by mohl přijít zázrak, který mě zachrání.

„Páni. Kdybych byl tušil, jak snadné to bude, pokusil bych se o to už dávno.“

„Nemyslím si, že to bylo zas až tak snadné,“ zabrblal jsem, což vyvolalo na jeho tváři úsměv, který ale vystřídal smutek.

„Tys ji neviděl, když sem přišla. Myslel jsem si, že jí pomůže klid.“

„Myslet znamená houby vědět,“ vyletělo mi z úst, než jsem si stihl uvědomit, s kým to vlastně mluvím.

„To bylo drzé.“

„Já…omlouvám se. Nemyslel jsem to zle.“

„To mě nezajímá. Co jsi řekl, to budeš muset odčinit.“

„Ach ne…já…opravdu jsem to nemyslel zle,“ vykoktal jsem ze sebe zoufale.

„Hlavně klid. Ještě ani nevíš, co po tobě budu chtít.“

„Já myslím, že vím.“

„Myslet znamená houby vědět,“ řekl a to mi pomohlo trochu uvolnit napětí. Nevydrželo to ovšem dlouho. Jakmile udělal krok blíž ke mně, couvnul jsem ještě dál, až se má záda přitiskla na studenou zeď. Já neměl kam utéct a on se stále přibližoval. Potřeboval jsem získat čas, abych se z toho nějak vyvlékl.

„Ta maska mě děsí. Prosím, zbavte se jí,“ požádal jsem a stále jsem si nedovolil mu tykat. Doufal jsem, že třeba poodstoupí a opatrně ji odloží na nějaký stolek, on si ji ale jenom strhl a odhodil ji za sebe.

Odhalil tak zbytek obličeje, husté černé obočí, jemné vrásky od smíchu kolem očí a klasicky rovný nos. Modré oči mě propalovaly pohledem skrz na skrz a já se cítil být tím pohledem přikovaný k zemi. Existovaly jenom ty oči, které mi zakazovaly jakýkoli pohyb.

„Hlavně klid. Nebude to nic strašného,“ pronesl a to mě vytrhl z transu. Mrštně jsem se protáhl kolem něj a zastavil jsem se s jednou rukou na dveřích.

„Budeme hrát na honěnou? Upozorňuji tě, že mám delší nohy a znám tenhle dům lépe než ty.“

„Já mám ale o dost silnější motivaci než ty,“ odvážil jsem se oponovat mu.

„Myslíš?“ zeptal se pochybovačně a neuvěřitelnou rychlostí byl u mě. Opřel se o dveře, založil ruce v bok a pousmál se.

„A co budeš dělat teď?“

„Nemám tušení. Dej mi tak hodinku, dvě,“ odpověděl jsem mu a jeho to rozesmálo. Já mezitím vyslal k nebi rychlou modlitbu a doufal jsem, že jsem nějakého toho, třebas malého, zázraku hoden.

„Dnes v noci budu požadovat jenom jeden polibek. To je snad snesitelné, ne?“

„Ano,“ potvrdil jsem, aniž bych se nějak rozmýšlel. To už jsem ale byl uvězněn mezi Španělovým tělem a dveřmi. Španělovy rty se blížili a zázrak nepřicházel.

Když se jeho rty dotkly mých, necítil jsem žádný odpor, právě naopak, bylo to celkem příjemné, ale nic nějak zvláštního. To jsem tedy myslel do chvíle, kdy rozehrál svůj jazyk. V té chvíli se mi málem zatočila hlava. Španěl rozhodně nebyl v líbání žádný začátečník.

Líbal mě a já si to celkem užíval. Na chvíli jsem zapomněl na to, kde jsem a čemu se snažím vyhnout. Bylo mi jasné, že polibkem nic neztratím. Když odtáhl svá ústa od mých, myslel jsem si, že jsem zachráněn, on je ale jen posunul na můj krk.

„Ale dohoda zněla jinak…“ zašeptal jsem do tmy.

„Já ji dodržel. Je právě půlnoc, takže dohody ze včerejška už neplatí,“ objasnil a nepřestával líbat můj krk. Já si ale v tu chvíli jasně vybavil Eliase a to mě přimělo Španěla razantně odstrčit. Měl jsem jasno v tom, že jsem tuhle noc poskytl až příliš. A byl jsem připraven se i prát, když se bůh rozhodl ignorovat mou žádost o zázrak.

Španěl se ale nemračil, na tváři měl stále stejný pobavený úsměv. To trochu zmírnilo moje obavy.

„Mám rád škrábající šelmy,“ pronesl tiše a to mě zbavilo vší naděje na to, že tahle noc proběhne bez problémů.

V té chvíli ale Bůh seslal zázrak, který jsem si přál (i když se značným zpožděním) a někdo prudce zabušil na dveře.

„Odejděte,“ zabručel Španěl mrzutě.

„Ani mě nehne. Jsi tam, blonďáčku?“ ozvalo se zpoza dveří a já ihned poznal Eliase. Srdce mi radostí poskočilo.

„Jsem tady.“

„Tím pádem jdu dovnitř.“

„Myslíš, že tě pustím, Eliasi?“

„Pokud mě nepustíš, vyrazím ti dveře.“

„Tvrdohlavče tvrdohlavá,“ odfrkl si Španěl znechuceně a otevřel dveře. Elias vpadl dovnitř jako velká voda. Nejdřív mě pevně sevřel v náručí a pak se zeptal: „Jsi v pořádku.“

Přikývl jsem na znamení toho, že se mi nic zlého nestalo a jemu očividně spadl kámen ze srdce. Stín se na jeho tvář vrátil, když se otočil ke Španělovi.

„Jede se mnou domů,“ oznámil přísně. Španěl se jen pousmál.

„Pouze v případě, že mi zaplatíš těch devadesát tisíc liber.“

Dodatek autora: 

Zdravím,

nebudu vás dlouze zdržovat, jenom chci poděkovat za to, že se mnou máte trpělivost. A neodpustím si malou otázečku...Jak myslíte, že Elias celou situaci vyřeší?

S přáním příjemného dne

Anaidé

4.81818
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 44)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 5
Mitsu si šiel hneď sadnúť na svoje obľúbené miesto, vzadu v rohu. Objednal...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 1
Melodie mobilního telefonu se rozezvučí pokojem, Yuki si protře oči a v ...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 12
„Prekliaty bastardi!“ odpľul si Mike a pozviechal sa zo zeme. Utrel si...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
Gundry vstoupil do místnosti a zarazil se. Překvapeně sledoval hrstku vojáků,...