Út, 26/07/2016 - 21:36
27

Oranžové světlo vycházejícího slunce prosvítalo skrz větve stromů a působilo tak jemně a něžně… Ranní vítr příjemně chladil na těle a zpěv ptáků dokresloval romantickou atmosféru letního sídliště. Lidé spěchali do práce, aby nemuseli cestovat v tom vedru, ke kterému se schylovalo. Hlavy plné vlastních starostí, proč by měli věnovat pozornost okolí, že? I tak se několik kolemjdoucích otočilo. Ono dvoumetrového třicetiletého chlapa v obleku před dvacetiletým studentem nevídáte klečet často. Teda rozhodně ne na ulici

Štípnul jsem se do předloktí. Dneska už asi po páté. A on tam pořád byl, sakra!

„Vážně, já si vyslechnu, co mi chceš říct, tak si ale už krucinál stoupni, chlape!“

Muž, který klečel na jednom koleni a měl uctivě sklopenou hlavu, se konečně postavil. I vzhledem k mým 180cm byl ještě o pořádný kus větší. A taky mohutnější. Široká ramena a útlé boky neskryl ani luxusní šedý oblek. Světlovlasý muž na mě upřel šedé oči a vyčkával. Povzdechl jsem si. No, tak holt dnes školu vypustím, no. Otočil jsem se k němu zády, odemkl vchodové dveře a kývnul na něj, aby šel za mnou. Tiše a se skloněnou hlavou mě následoval. Vyjeli jsme výtahem do sedmého patra, kde jsem měl svůj malý byt. I tady jsem odemkl, ale než jsem ho pozval dál, zaváhal jsem. Kruci, co jestli je to nějakej zloděj nebo vrah nebo tak něco?

„Pane…?“ všiml si mého zaváhání. Při jeho rozměrech, kdyby mi chtěl ublížit, nejspíš bych nedošel ani k výtahu. A není to, jako kdyby u mě v bytě bylo co ukrást… Vešel jsem a pokynul mu, aby mě i zde následoval. Zavřel za sebou. Zůstal však nerozhodně přešlapovat na chodbě bytu.

„Sedni si. To ty jsi trval na tom, že se mnou musíš mluvit v soukromí, ne?“ Až teď mi došlo, že mu tykám, i když je očividně starší než já. Ono když jdete ráno na přednášku z ekonomiky a před vchodem na vás čeká takovýhle překvápko, co vám říká „Pane!“ a padne na kolena, jen abyste si ho vyslechli, je docela těžký mu pak vykat… Vážně si myslím, že to nemá v hlavě tak úplně v pořádku.

Posadil se na gauč a nervózně těkal pohledem po místnosti. Zřejmě hledal slova, jak začít.

„Jmenujete se Michael Eaton, je Vám 22 let. Vyrůstal jste v dětském domově, kde jste byl od svých dvou let. Prošel jste si tři pěstounské rodiny, ale ani u jedné jste nezůstal. V první Vás šikanovali starší děti. Ve druhé od Vás očekávali otrockou práci na polích, na kterou jste ve svých osmi letech fyzicky nestačil, a tak Vás vrátili. A v té poslední, se Vás pokusil náhradní otec pohlavně zneužít, za což jste mu ukousl nos tak důkladně, že se ho lékařům nepodařilo přišít. Když Vás přišli vyzvednout z dětského domova, seděl jste na židli v kuchyni a v každé ruce držel nůž pro případ, že by se vrátil. Pak už Vás do žádné rodiny začlenit nezkoušeli. Aktuálně studujete třetím tokem ekonomiku na místní vysoké škole.“ Podíval se na mě se zadostiučiněním a sledoval mou reakci.
„Jak…“ zalapal jsem po dechu.

„Bohužel Vás musím informovat, že Váš biologický otec dnes v noci náhle zemřel. Na základě jeho přání nyní veškerý jeho majetek a pravomoci připadají Vám. Původně chtěl počkat, než dokončíte školu, aby Vás oslovil. Nepředpokládali jsme, že bude někdo natolik šílený, aby na něj zaútočil. A už vůbec ne, že uspěje,“ odmlčel se a v šedých očích se zaleskla bolest.

Překvapeně jsem dosedl do křesla. Takže já jsem měl otce? Živého otce, který o mně věděl?!

„Takže, celou tu dobu, on…“

„Ne!“ přerušil mě muž naléhavě: „Váš otec o Vaší existenci vůbec nevěděl. Vaše matka mu nikdy neřekla, že je těhotná. Hned jak zjistila, že čeká dítě, utekla, i když měli jen měsíc do svatby. Vašeho otce to zlomilo. Když se nám ji povedlo konečně vystopovat, byla již několik měsíců po smrti. Nevěděli jsme, že jste se narodil. Ani že Vás dali do dětského domova. To se nám podařilo vypátrat teprve v době, kdy Vám bylo devatenáct, a i to jen náhodou, kdy se jedna známá Vaší matky zeptala známého Vašeho otce, co se stalo s malým Michaelem. Váš otec po Vás velmi usilovně pátral. Když jsme Vás našli, viděl, že žijete spokojeně a užíváte si studentská léta. Nechtěl Vám je brát, a tak se rozhodl, že počká, až dostudujete. Kdyby Vás oslovil hned, musel byste se školou skončit, a on nechtěl, abyste se musel vzdávat věcí, na kterých Vám záleží, dokud to nebude nezbytně nutné. Bohužel, ten čas nastal nyní.“

Připadal jsem si jako ve filmu. A nepříliš originálním, nutno dodat.

„To je… Prostě nesmysl. Moje máma umřela na leukémii, když jsem byl malej. Můj otec… Jak můžete vědět, že to byl fakt můj otec? Vždyť i v rodném listě mám jen prázdné políčko!“

„To už není pravda,“ vyvedl mě z omylu klidným hlasem, „když zajdete na matriku, zjistíte, že jste evidován jako jediný syn Bruce Larsona a Emili Eatonové. Hned jak Vás otec našel, sebrali jsme vzorek Vaší DNA a otestovali jej, abychom měli jistotu. Po zjištění výsledku nechal pan Larson okamžitě upravit potřebné dokumenty.“

Vstal jsem a na ne úplně stabilních nohou jsem se přesunul do kuchyňky. Z lednice jsem vytáhl plechovku piva, načal ji a rovnou se zhluboka napil.

„Takže, co to pro mě znamená? A kdo vlastně jsi ty?“ snažil jsem se akceptovat tu jeho šílenou historku.

„Jmenuji se Tyler Locke, byl jsem několik posledních let pravou rukou Vašeho otce. Mým úkolem je seznámit Vás s Vaším novým životem. Odvézt Vás do Vašeho domu, seznámit Vás s Vašimi povinnostmi. Zkrátka, připravit Vás na převzetí rodinného podniku. A předat Vám tento dopis od Vašeho otce, pane,“ podával mi úhlednou obálku. Potěžkal jsem ji v ruce a zvažoval, co by se stalo, kdybych mu ji vrátil a poslal ho pryč.

„Tylere, on… Opravdu byl můj otec?“ „Ano, pane.“

Pomalu a opatrně jsem otevřel obálku a vytáhl z ní list papíru. Vypadly z ní také fotografie.

 Na první byla moje maminka. Poznal jsem ji okamžitě, i když byla mladší, než jsem si ji pamatoval. Na fotografii stála na tenisovém kurtu v bílé sukni a modrém tílku, v ruce držela raketu a světlé vlasy měla vyčesané nahoru. Vesele se smála do objektivu.

Na další fotce stála po boku vysokého muže, a já přestal pochybovat. Muž měl stejně černé vlasy jako já – dokonce i mnou tak nenáviděná pěšinka se mu dělala na stejném místě. Hnědé oči byly přesnou kopií těch mých. I jeho spokojený úsměv už jsem v zrcadle několikrát zahlédl.

Při pohledu na fotografie se mě zmocnil neznámý pocit. Svíravý tlak na hrudi. Tohle byli moji rodiče, a kdyby se věci vyvinuly jen o trošku jinak, mohla se objevit další fotografie, kde by tenhle očividně zamilovaný pár držel mezi sebou tmavovlasého chlapce.

Vzal jsem do ruky dopis a začal si jej číst.

 

Drahý Michaeli,

odpusť, že si Tě po tom všem nedovolím oslovit „synu“, i když mi věř, že bych si nic nepřál víc. Pakliže čteš tyto řádky, můj plán nevyšel a já se s tebou nemohl setkat, za což se Ti z hloubi srdce omlouvám.

Věř prosím, že jsem Tvou matku velmi miloval. Její útěk jsem si nikdy nepřestal vyčítat. Kdybych jen tenkrát poslouchal, co se mi snažila říct… Pro ni a pro Tebe bych se svého světa vzdal. Čas však bohužel nedokážu vrátit ani já. Tolik bych si přál, abych Tě dokázal vyhledat dříve. Jediné, co pro Tebe nyní mohu udělat, je dát Ti vše co mám. Rád bych řekl, že je to obrovský majetek a konta plná peněz, se kterými si můžeš dělat, co si jen budeš přát. Tak to bohužel není. Byl bych rád, kdyby ses alespoň pokusil převzít rodinný podnik. Právě ten, který Tvou matku tak vyděsil, že se Tě od něj snažila dostat co nejdál. Chtěla Tě tím ochránit a já jí to nemám za zlé. Domnívám se však, že z Tebe vyrostl silnější muž, než si moje sladká Em dokázala jen představit. Pravděpodobně silnější i než já sám.

Tyler se o Tebe postará, ať už se rozhodneš jakkoliv. Můžeš mu bez obav svěřit svůj život, je to ten nejoddanější mladý muž, jakého jsem měl tu čest poznat. Občas na něj, prosím, dohlédni. Má sklony se dřít za hranice vlastních možností. Z toho, co o Tobě vím, věřím, že společně ovládnete vše, o čem já jen snil.

Nečeká Tě snadný úkol. Budeš muset čelit smečce hladových vlků, kteří se na Tebe vrhnou, pokud projevíš jakoukoliv slabost. Tyler Tě bude bránit do posledního dechu, ale ani on není všemocný, měj to, prosím, na paměti.

Žij šťastně a dlouho,

S láskou,

Tvůj mizerný otec,

Bruce Larson

 

Ucítil jsem vlhko na tváři a bezděky setřel slzu. Ten muž… „On by byl skvělej táta, viď?“ zeptal jsem se Tylera, i když jeho odpověď jsem už znal.

„Ten nejlepší. Byl to úžasný člověk. Byli byste skvělá dvojice,“ řekl tiše a z jeho hlasu byla cítit hluboká bolest. Ano, vždyť on vlastně zemřel jen před několika hodinami.

„Takže, co bude dál?“

„Pohřeb je již zařízený, ještě dnes Vás přestěhuji a začnete se připravovat na převzetí. Dokud nebudete připraven, postarám se o vše já, pane.“ Michael pokýval hlavou.

„Mám jednu podmínku. Přestaneš mi vykat a říkat mi pane. Podle otcova dopisu ti můžu věřit, tak bych byl rád, kdybychom spolu vycházeli jako přátelé. Domluveno?“

 

Tyler mu věnoval křivý úsměv. Téměř stejnou větu mu kdysi řekl i Bruce Larson.

 

O několik měsíců později

 

„Michaeli, neflákej se! Když tu ruku budeš držet takhle, jak chceš odrazit můj útok?!“ vřískal Tyler a srazil mě k zemi. Zase. Ztěžka jsem oddychoval. Měl jsem toho dost, při představě jak se snažím znovu postavit, se mi zatočila hlava. Nade mnou se zjevila Tylerova zpocená tvář.

„Žiješ?“ podával mi ruku. „Ne tvojí zásluhou,“ vyhekl jsem a nechal se vytáhnout na nohy.

„Podívej, základy máš, a teorii máš zmáknutou. Ale dokud do toho nepůjdeš opravdově, tak je ti to k ničemu. Chybí ti prostě zabijáckej instinkt. Někdy mi přijde, že se snažím naučit tygra z cirkusu přežít v džungli, jako kdybys byl na řetězu,“ povzdechl si unaveně. A je to tu zase. Tyler špatně snáší, že nehodlám ubližovat.

Maminka odtud utekla, abych nebyl jako otec. Učila mě, že násilí není řešení. A já jsem se podle toho snažil celou dobu žít. A Tyler se to ze mě snaží dostat.

„Michaeli, řekni mi jedno. Když se stalo to s tím chlápkem, kterého jsi zranil, na co jsi myslel?“

Nevítaná vzpomínka se mi vynoří v mysli. Strach, bolest, odpor. Absolutní vztek. Krev. Sekl jsem po Tylerovi divokým pohledem. Zaútočil, ale já jeho úder naučeně vykryl. Pokusil se mi chytit ruku, ale já byl rychlejší. Než jsem jej však mohl udeřit do ohryzku, zaváhal jsem. Zase. Tyler se tentokrát vážně naštval.

„Tak k čemu jsi měl krucinál u sebe ty nože, když bys toho hajzla stejně nedokázal zastavit?!“ útočil na mě dál. Postupně jsem blokoval jeden jeho pohyb za druhým a vybavil si ten den.

Odvezli ho do nemocnice, ale já věděl, že se vrátí. Seděl jsem v dětském pokoji, kde bylo sedm postelí. On se vrátí. A bude zuřit. Udělá to znovu. Možná ne mě, já bych se třeba znovu ubránil. Ale Willovi je teprve pět. A malému Jackiemu jsou čtyři. Oni se neubrání.

„Chtěl jsem je ochránit. Malý kluky, ke kterým měl ten sráč přístup. Kluky, o který jsem se pomáhal starat. Kterejm jsem večer četl pohádky. Nechtěl jsem, aby se jich ta zrůda dotkla,“ vysvětloval jsem zadýchaně, zatímco jsme bojovali. Tylerovi se po tváři rozlil vítězný úsměv.

„Fajn. Tak si představ, že jsem on. A jdu si pro ty kluky. Až s nima skončím, už nikdy je pohádka na dobrou noc neuklidní. Budou se příliš bát zůstat po tmě, abych si pro ně znovu nepřišel. Budou se třást strachy pokaždé, když na chodbě uslyší kroky…“ Moje divoce bušící srdce ještě přidalo na intenzitě a já si vybavil zvuk jeho kroků na chodbě. Mou mysl ovládl vztek a já z obrany přešel do plného útoku tak, jak mě to celou dobu tady učili. Když jsem se konečně trochu sebral, klečel jsem na Tylerovi a mlátil do něj hlava nehlava. Viděl jsem jeho zkrvavenou tvář a okamžitě od něj uskočil.

„Tylere! Tylere, promiň! Jsi v pohodě? Sakra, já… Vůbec nevím, co se stalo… Musíš do nemocnice!“ Tyler se však jen zasmál a syknul, jak ho to zabolelo.

„Tak, to bychom měli. Ne vztek, ne nenávist, ne touha vyhrát. Chránit, to je tvůj spouštěč. Však ty se z toho řetězu jednou urveš! Jsem na tebe hrdej, kluku,“ řekl a pohladil mě po vlasech. Já ještě pořád nevěřícně sledoval jeho krvácející obličej, který i přes zranění vyzařoval spokojenost. Moje dlouho potlačované ne tak docela kamarádské úmysly se draly na povrch. Neodolal jsem a přitiskl své rty na jeho.

Tyler sebou škubl a v šoku vytřeštil oči. Nevzdával jsem se, a přejel mu po spodním rtu jazykem. Než jsem se nadál, ležel jsem na zemi a on klečel nade mnou. Obě zápěstí mi svíral jednou rukou, druhou mě držel pod krkem. Jestli mě za to zabije, tak ať. Za tu dobu co jsem s ním, jsem ho začal mít vážně rád. Byl chytrý, vtipný a silný. Učil mě jak nenápadně obcházet zákony, jak ovládnout černý trh a jak si nenechat nakopat zadek.

Naklonil se nade mě.

„Nezahrávej si, Michaeli,“ zavrčel mi do tváře. Jako vždy když vyslovil moje jméno mě příjemně zamrazilo.

„Kdy přesně tohle byla hra,“ zasípal jsem bez dechu. Jeho šedé oči se na mě zadívaly a vypadaly, jako kdyby se v nich přelévalo stříbro.

Zesílil stisk na mém krku a přitiskl svá ústa na moje. Sevření jeho ruky se změnilo ze smrtícího na vášnivé během několika setin vteřiny. Zalapal jsem po dechu a do úst mi vjel jeho jazyk. Líbal mě divoce, vášnivě, až jsem měl pocit, že omdlím. Začal jsem jeho polibek opětovat. Snažil jsem se vyprostit svá zápěstí z jeho sevření, chtěl jsem se ho dotýkat. Chtěl jsem mu přejet rukou po silných ramenou, chtěl jsem ucítit jeho vlasy mezi svými prsty. On však nepovolil. Přitiskl se na mě, a já ucítil jeho vzrušení.

„Michaeli, Michaeli…“ šeptal mi vášnivě do úst a třel se svým rozkrokem o můj. V těle se mi rozhořel oheň a já se bál, že mě spálí. Boky se mi vypínaly proti jeho pohybům a já měl pocit, že vybuchnu. Vnímal jsem, jak už jsem blízko uvolnění. Tyler se přesunul na můj krk. Jeho jazyk laskal mou kůži, jeho zuby se otíraly o moje ucho, do kterého horečnatě šeptal moje jméno. Jeho hlas se třásl. Vzepjal se proti mně a z úst se mu vydral úlevný vzdech. Pohled na jeho tvář s tím blaženým výrazem postrčil ze srázu i mě a já si po dlouhé době zaneřádil spodní prádlo. Pustil mi ruce a svalil se vedle mě. Oba jsme divoce oddychovali a snažili se dát dohromady. Vzpamatoval se jako první.

„Připravím vám sprchu, za dvě hodiny máte schůzku v hlavní kanceláři, pane,“ řekl odtažitě a odešel, aniž by se na mě jedinkrát podíval.

Tak fajn, tohle nebylo tak úplně to, co jsem čekal. Prsty jsem si prohrábl zpocené vlasy. Co se to tady sakra stalo? Já… Vážně jsem právě vyprovokoval – ne, já jsem právě svedl – Tylera Lockeho?! Uvědomil jsem si nepříjemné vlhko v teplácích a usmál se. Jo, už to tak vypadá. Zvedl jsem se a vyrazil do sprchy rozhodnutý nechat Tylera, aby trochu vychladl a nechal si vše projít hlavou. Já mám totiž rozhodně jasno, usmíval jsem se spokojeně a div jsem si nezačal pískat. Vědět, že i Tyler po mě touží tak jako já po něm…

Cestou do kanceláře však Tyler seděl na sedadle vedle ochranky a očividně se vyhýbal jakémukoliv kontaktu se mnou. Sakra, vždyť on se mi i díval přes rameno, když jsem si stoupl před něj a na něco se ho zeptal!

Z posledních zbytků mého sebeovládání jsem dokončil jednání v kanceláři, kde mi celou dobu stál po boku, aby mě podpořil. Protistrana měla sice námitky na mé požadavky, ale podle Tylera na ně bude stačit trochu přitlačit, a oni se stáhnou. Poprvé za celý den jsme spolu osaměli až ve výtahu směrem k autu. Hlavou mi pořád běželo, co se s ním krucinál děje. Litoval toho? Spletl jsem se? Nic ke mně necítil?

Prudce jsem pohnul rukou, a než si mohl uvědomit, co to vlastně dělám, zastavil jsem výtah. Postavil jsem se přímo před něj.

„Podívej se na mě,“ zavrčel jsem, ale on jen upřel pohled pevněji na své boty. „Sakra Tylere, podívej se na mě!“ zařval jsem tentokrát. Pomalu zvedl hlavu a jeho oči se mrtvě zahleděly o mé tváře.

„Tylere, co se děje? To mě tak moc nesnášíš, za to co jsem udělal v tělocvičně?“ zvolal jsem nevěřícně. Teprve teď jsem měl pocit, že se na mě skutečně podíval. Zamrkal a jeho oči mě zase probodávaly jako dřív.

„Nesnáším? Jak… Jak bych mohl?!“

„Tak mi řekni, co se děje, Tylere! Proč se mi od rána vyhýbáš, proč se ke mně chováš jako ke svýmu podělanýmu šéfovi?!“ Začínal jsem propadat zoufalství.

Nevěděl jsem co se to s ním děje, ale muselo to být vážné. Vždyť celou dobu od smrti mého otce se mnou byl prakticky nepřetržitě! Společně jsme plánovali obchody, byl to on, kdo mi vysvětlil, že ne vždycky se nelegální rovná špatné, že jsou lidé, kteří si za své činy opravdu zaslouží zemřít – a já to všechno přijal! Kvůli němu! Namlouval jsem si, že se stávám hlavou podniku pro svého otce, ale celou tu dobu… Celou tu dobu to bylo pro toho šedookého obra, který mě k sobě táhl jako magnet. A teď, když to konečně začalo vypadat slibně, tak se pokusí vycouvat?!

„Já… Já nemůžu, Michaeli. Ty jsi můj šéf! Jsi! Copak to nevidíš? Jsem nikdo, zatímco ty to tady brzy ovládneš! Nesmím tě nijak táhnout dolů!“ Rukou si nervózně prohrábl vlasy a chtěl se kolem mě prosmýknout, aby uvedl výtah znovu do pohybu. Okamžitě jsem mu chytil zápěstí a smýknul jím blíž ke mně.

„Na to ti kašlu, rozumíš? Kašlu! Ty mě nikam netáhneš! Je to moje rozhodnutí! Nejsem malej kluk, abys mě musel chránit přede mnou samotným,“ štěkal jsem na něj.

„Právě proto, že už nejsi malej kluk, tě chránit musím, Michaeli!“ zvolal zoufale.

Chytil jsem ho rukou za zátylek a přitáhl si jeho tvář ke své. „Tylere, ty tu nejsi jako nějakej poskok, rozumíš? Ty jsi důvod, proč jsem tady. A jestli to tady mám ovládnout, tak jedině s tebou. S tebou po mém boku, rozumíš,“ vrčel jsem mu do úst a stiskl mezi zuby jeho ret, až zasyknul a já ucítil v ústech jeho krev. „Už nikdy, nikdy neříkej, že nejsi nic. Ty jsi všechno, Tylere.“

Vteřinu na mě zíral, ale nakonec to vzdal a prudce mě objal. Naše ústa se hladově spojila a on zasténal, když ucítil můj jazyk ve svých ústech. V rozkroku mi nedočkavě zaškubalo, přitiskl jsem se k němu, abych mu to dal na vědomí. Překvapeně se na mě zadíval.

„Mám to chápat tak, že jedeme domů, Michaeli?“ pousmál se nedočkavě.

Ušklíbl jsem se a znovu stiskl tlačítko ve výtahu, který se dal do pohybu.

„Víš, vážně si myslím, že bys měl začít nosit zbraň. Ti chlápci tam nahoře na to možná nevypadali, ale rozhodně jsou nebezpeční, Michaeli.“ Ah, nabažím se někdy zvuku svého jména vycházejícího z jeho rtů?

„Ne. Jasně jsem ti řekl, že sice chápu, jak to chodí, ale to ještě neznamená, že se toho musím přímo účastnit. Vážně si nemyslím, že by to můj žaludek ustál,“ odmítl jsem ho znovu a zaslechl, jak si mumlá něco o ochočeném tygrovi. Pousmál jsem se. Nevadilo mi to. Nakonec, já jsem prostě fakt nebyl žádnej krvežíznivej mafián.

Vydali jsme se k autu, kde už na nás měl čekat řidič Billy, který zároveň fungoval jako další posila mojí ochranky. Hned jak jsme však vystoupili z výtahu, došlo mi, že je něco hodně, hodně špatně.

O co se jednalo, mi došlo ve chvíli, kdy jsem si všiml muže, který na mě namířil zbraň s tlumičem. Tyler mnou smýkl dozadu a já tak zaslechl jen tiché „pffft“ a ze sloupu vedle mě se odštípl kousek omítky. Vůbec jsem nevěděl odkud, ale objevili se tam další tři muži. Ani jeden z nich neměl masku. To nebylo dobré. To znamenalo, že nepředpokládají žádné přeživší.

Jeden z nich se na Tylera vrhl s tyčí, ten mu však uhnul a dobře mířeným kopem mu tyč vyrazil z ruky, jen zazvonila o podlahu. Stačilo pak jen několik dobře mířených úderů a muž se v bezvědomí skácel k zemi. Neměl jsem však čas obdivovat Tylerovi bojové schopnosti, neboť po mě skočil další z mužů. Bylo to náročnější, než náš trénink, ale věděl jsem jak se bránit a to mi zachránilo život. Navíc, dokud bojujeme takhle nablízko, není pravděpodobné, že znovu sáhnou po pistolích. Útočník byl silný, ale já byl rychlejší. I když jsem schytal několik nepříjemných úderů, za chvilku jsem ho držel zezadu pod krkem tak, jak mě Tyler učil. Stačilo by trhnout, a zlomil bych mu vaz.

Podíval jsem se, jak si vede Tyler. Jistěže, ušklíbl jsem se. Všichni tři zbylí útočníci leželi v bezvědomí a on se blížil ke mně.

V tom se mi útočník vytrhnul a z kalhot vytáhl nůž. Prudce se otočil a chystal se mi jej zabořit do krku. Tyler však byl rychlejší. Strhnul mě stranou. Naneštěstí jsem ztratil rovnováhu a málem na něj upadl. Toho útočník využil a já jen nevěřícně sledoval, jak zanořil nůž Tylerovi do břicha. Znovu a znovu ho bodal, než jsem přišel k sobě a skočil po něm. Tentokrát jsem nezaváhal a vaz mu na místě zlomil. Ozvalo se hlasité lupnutí a to bylo vše. Odstrčil jsem bezvládné tělo a po čtyřech se hrnul k Tylerovi.

„Michaeli… To jsou… Od těch hajzlů shora… Měli jsme… Na… Ně víc přitlačit,“ sípal, zatímco jsem v šoku pozoroval obrovskou krvavou skvrnu na jeho břiše. Přitáhl jsem si ho na klín. Rychle jsem si stáhl sako a snažil se jím krvácení zastavit.

„Billy! Billy! Zavolej sanitu, Billy! Tak kurva Billy!“ Křičel jsem ze všech sil, Billy se však neozýval.

„Ne… Michaeli… Musíš… Musíš to zvládnout. S-Slib mi…“

„Přestaň! Tylere, okamžitě přestaň přehrávat ubrečený scény z westernů! Víš, jak to nesnáším!“

Tyler se zasmál, až se rozkašlal. Obličej mu stáhla bolestivá grimasa. Z úst mu vytékal pramínek krve.
„Promiň, nešlo… Nešlo tomu odolat. Ale ty… Musíš být silný, Michaeli… Musíš… Musíš být nejsilnější… Ty… Ty to dokážeš…. Michaeli…“

Souhlasně jsem kýval na všechno, co se mi snažil říct. Oba jsme věděli, že tohle nemůže zvládnout. Slzy mi stékaly po obličeji a dopadaly na jeho krví nasáklou košili.

„Michaeli… Kvůli mně… Kvůli tobě… Kvůli tvému otci… Slib mi to… Ty… Ty budeš nej… Nejsilnější… Michaeli… Mi… Michaeli… Michaeli… Miluju tě, Michaeli, tak mi slib…“

„Slibuju. Všechno bude tak, jak jsme si naplánovali, Tylere. Nemusíš se o mě bát. Budu… Já budu nejsilnější. Nikdo se mi neodváží postavit. Nezaváhám. Slibuju,“ plakal jsem jako snad ještě nikdy. Chtěl jsem mu říct, aby se nevyčerpával mluvením, ale vypadal, že mi toho ještě potřebuje tolik říct. Začal kašlat při každém nádechu, přesto se pořád snažil mluvit. On mě vážně opustí!

„Michaeli… Je mi líto… Že jsem s tebou nemohl… Být déle… Michaeli… Odpusť… Micha…“ v posledním pokusu vyslovit mé jméno tak, jak jsem to tolik miloval, mi v náručí vydechl naposledy.

 

 

Kolébal jsem se s ním v náručí a hlasitě vzlykal. On mě neměl opustit. On ne. On tu měl se mnou zůstat. Měli jsme splnit sen mého otce, který se stal naším snem. Měl být po mém boku. Ještě před chvíli jsem ho objímal, líbal, cítil jeho vzrušení… A teď je pryč.

I když se mi nedařilo zastavit slzy, pomalu jsem Tylerovo bezvládné tělo položil na zem. Slíbil jsem to. Už žádná ochočená šelmička. Jednomu z mužů jsem vzal nůž a vydal se k našemu autu.

Billy seděl uvnitř, ukrytý za sedačkou řidiče. Jedním prudkým škubnutím jsem ho odtamtud vytáhl.

„Dostals zaplaceno, aby sis ničeho nevšímal, ty svině?!“ zavrčel jsem a i mě zněl můj hlas cize. Billy se zachvěl. Bál se mě a měl k tomu vážně dobrý důvod.

„Já… Mám nemocnou ženu, pane… Musel jsem… Michaeli…“

„Nikdy, už nikdo nikdy mi nesmí říkat Michael,“ sykl jsem a prořízl mu hrdlo. Krev se rytmicky drala ven a Billy na mě nevěřícně zíral. Pustil jsem ho na zem. Snažil se rukou chytit za krk a zastavit krvácení, ale neměl šanci.

Vytáhl jsem z kapsy mobil a vytočil známé číslo.

„Jsem v garáži. Potřebuju odvoz a úklid.“ Zavěsil jsem a v mém srdci se při pohledu na Tylerovo tělo rozlil chlad.

S nožem v ruce jsem přistoupil k útočníkům a u každého ověřoval, jestli ještě žijí. Jen dva byli mrtví, zbylým dvěma jsem ukončil trápení nožem v hrudním koši.

Do garáže se skřípěním pneumatik vrazila černá dodávka. Vystoupili z ní tři moji muži, vedeni Tylerovým pořízeným. Ten na mě upřel nechápavý pohled. Byl jsem celý od krve a zrovna se zvedal od posledního útočníka.

„Ti sráči, co jsme s nima měli jednání. Víš, kde najdeme jejich sídlo?“ Muž jen kývl.

„Fajn. Ukliď ty odpadky a postarej se o Tylerovo tělo. Ti hajzlové budou litovat, co rozpoutali.“

„Michaeli…“ Prudce jsem se na něj otočil. „Tak už mi nikdy neříkej, pokud nechceš chcípnout. Jsem Mike, když už,“ ucedil jsem a vydal se směrem k dodávce, do které už zbylí muži nakládali těla. Při představě, jak by se Tylerovi líbilo vidět mě urvaného ze řetězu, jsem se krutě pousmál.

Dodatek autora: 

Tak je na světě. Můj první příběh, kde není Happy End.
Zároveň je to tak trochu úvod k samostatné sérii o Mikovi a Pauliem z Útočistě na konci světa, na kterou se chystám.
Doufám, že nezklamal.

Hodnocení: 
4.89091
Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 55)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 2
Epilog Sedím na židli v parku a sleduji, jak Jasper na podiu přebírá svůj...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 21
Podle Igiho pokynů dojeli k řadě patrových dvougeneračních domků, ...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
O týden později jsme se s bratrem rozhodli jít do našeho domu. Podívat se...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 18
  Sedel som tam na zemi ako taký hlupák a rozhodoval sa, či mu mám tie...