Út, 04/10/2016 - 05:10
3

Uvolněně a s naprostým odevzdáním zavřu oči a cítím jak pomalu, ale jistě končí můj život… poslední věc, kterou uslyším, než navždy odejdu je zoufalý výkřik mého jména, tím nejkrásnějším hlasem „CERYS!!!!“ a má poslední myšlenka patří jedinému člověku, který doopravdy poznal mé pravé já a dokázal ho pochopit se všemi jeho dobrými i špatnými stranami… z posledního zbytku sil mé rty jemně zašeptají jeho jméno „Kai“. Po tváři se mi rozlije poslední vděčný úsměv, když cítím jeho objetí. „Díky“.

Hlavou mi víří různé myšlenky. Jak je to všechno možné? Poslouchám ve své mysli všemožné nadávky na mou osobu a v zápětí se musím usmát. On přece žárlí! A na mě! V tu chvíli je v mé hlavě naprostý klid a já slyším jen zašeptání „tolik ho miluji“. „Ach Kai, však já taky“ pomyslím si odevzdaně.

Následně se s Ianem rozloučím a vysvětlím mu, že je to pro mě opravdu těžké období, lehce ho políbím a utíkám zpátky domů do našeho pokoje. Kai je ke mně upřímný a tak celý zbytek odpoledne probíráme téma za tématem, až se zarazíme u toho nejpodstatnějšího. Co s matikářem?

„Kai, když si byl u něj, nebylo tam třeba něco podezřelého?“ zamyslím se a čekám na jeho odpověď. „No myslím, že tam měl hodně velkou sbírku videokazet a viděl jsem nějaké lahvičky na léky. Bohužel si vůbec nevybavím, kde ten pokoj je. Ztratil jsem vědomí a pak se probudil vedle něj v autě. Při dalších návštěvách jsem už ten pokoj nikdy neviděl“.

V hlavě mi pluje miliony myšlenek, které pomalu, ale jistě tvoří plán.

„To nemyslíš vážně! Jak to chceš udělat?“ Ozve se v mém podvědomí a já se jen pousměji. „Kai“ zašeptám. „Je třeba vše napravit.“

Poté si vezmu telefon a vše důležité a vydám se ven. Kai mi mezitím vysvětlí cestu k matikáři. Stejně mi přikázal, že dnes večer musím přijít, tak alespoň zabiju dvě mouchy jednou ranou. Kai pořád hučí, ať toho nechám a nechodím tam, ale už je pozdě. Rozhodnutí padlo.

Dojdu k poslednímu domu hlavní ulice a pomalu se blížím k vchodovým dveřím. Srdce cítím až v krku. Nezbývá mi nic jiného než zaklepat. Slyším kroky a následně se vynoří bílá kštice s falešným šťastným úsměvem. „Vítej“ řeknou, pro mě dříve, velmi přitažlivé rty. Pomalu vejdu dovnitř a vyzuju si boty. Následuji ho váhavým krokem do domu a zrak mi mezitím padne na vykřivenou komodu v chodbě. Je to zvláštní, ale nijak více nad tím neuvažuji. V hlavě pořád slyším i poplašený hlas mého momentálně „spolubydlícího“ jestli se tak dá pojmenovat někdo, kdo je s vámi ve vaší hlavě.

Dojdeme do místnosti, která byla předtím zamčená, a nyní se mi podlamují kolena, když vidím její obsah. Dalo by se jedním slovem toto místo pojmenovat. Herna. Bylo tam vše co si obyčejný smrtelník jako já dokáže vybavit, že může být použito v sexu. Tolik hraček nemá ani nejlepší sexshop.

„Víš, co máš dělat.“ Ozve se vedle mě a já se na matikáře užasle podívám. Už slyším Kaie, jak šeptá třesoucím se hlasem, že se musím svléknout a kleknout na kolena, když mi padne zrak na velmi tvrdě vypadající obušek. Neváhám ani vteřinu, já to prase uspokojovat nebudu. Vezmu obušek a tvrdě jím majznu tu bílou hlavu. Nejdříve vztekle zasyčí a chystá se po mě skočit, když uhnu a rychle ho praštím ještě jednou. Pak si přestavím video, o kterém mi vyprávěl Kai a praštím ho znova. V tu chvíli už leží a já slyším jen tiché chrčení jeho těla. Naštěstí tato místnost je zásobena vším možným, takže ho rychle svážu s rukama na zádech a připoutám ho ke kovaným tyčím uprostřed místností. Moc dobře vím, jak někoho zajistit, však máme v rodině samé policisty a ten počet rvaček s bratrem mě dost naučil.

Kai zní v hlavě nadšeně, ale já ho vůbec nevnímám, tohle není konec. Musím ho nějak usvědčit. Vyběhnu z místnosti a modlím se, ať je v bezvědomí, co nejdelší dobu. Hledám všude po domě, ale nemůžu najít nic. Ze zoufalství panu na kolena a cítím, že se mi chce brečet. „To zvládneš Cerys“ říká unisimo můj hlas i Kai a mě to povzbuzuje. Pak znovu ve svém zorném poli zahlédnu tu vykřivenou komodu.

Všechny své síly použiju na její odsunutí, a světe div se, jsou tam dveře. Malé, přibližně metr na metr. Opatrně se je snažím otevřít, ale bohužel jsou zamčeny. „Cerys on má vždy přívěšek ve tvaru malého křížku na krku, jdi se na něj podívat“. Slyším v odpověď na své zoufalé myšlenky a hned na to se vydám zpátky k té odporné, nyní pevně svázané, bytosti. A opravdu, klíč se houpe na jeho hrudi. Strhnu ho a hned pospíchám ke dveřím a vcházím do místnosti, ve které musím zadržet dech, díky neskutečnému zápachu, který zde vládne. V koutku místnosti je televize a naproti ní žíněnka, na které leží něčí bezvládné tělo. Okamžitě se k němu rozběhnu a snažím se tomu chlapci pomoct.

„Panebože“ pomyslím si a zhnuseně se dívám na ty nechutné rány na jeho těle. Naproti na polici jsou různé videokazety s chlapeckými jmény. Už to nevydržím, chtěla jsem jen najít důkazy, ale tohle je, jak na policii, tak na lékaře. Okamžitě volám svým telefonem pro pomoc a divím se, jak jde najednou všechno snadno.

Nejhorší je výslech, uvědomění kolik těch chlapců bylo uneseno a zabito, a že Kai byl taky v ohrožení mě stále šokuje. Zřejmě si s ním chtěl jen pohrát a pak se ho zbavit. Což bylo zjištěno i výslechem našeho, teď už bývalého, učitele. Chtěl mě zabít. Dnes.

Třesu se, hodně. Když se rozrazí dveře policejní stanice a já z dálky vidím Iana, jak si to kráčí rovnou ke mně. Už můžu jít, čekám jen na něj, protože mě policie nechtěla pustit samotnou. Teda samotného.

Cítím to vřelé objetí. Je to tak krásný pocit. Uvědomuji si, že jsem v celku dobrá, že nebýt mě, ten chlapec i Kai jsou mrtví, ale taky si uvědomuji rozpolcenost v mé mysli. Najednou mám vztek. Na Iana, že jim to s Kaiem poslední dobou neklapalo. Na Kaie, že se nechal zblbnout a málem zabít. Na svůj život, že jsem si ho ani pořádně neužila. A na sebe, že po něm tolit toužím, i když mi nepatří.

„To je v pořádku“ slyším šeptat Kaie a cítím, jak se mi řinou po tvářích slzy. Ian, jako vždy pochopí, vezme mě za ruku a pomalu kráčíme ven ze stanice, pryč od toho všeho. A i přes slzy a vše vyprávím vše, co Kaie potkalo. Ian je zprvu zaražený, poté zklamaný, ale je také velice zamilovaný a chápavý. Všechno to vstřebá do sebe a pak už jen cítím, jak mě táhne k němu domů.

Opatrně mě pohladí po tváři a položí na postel. Jazykem nabírá jednu slzu za druhou, které ne a ne přestat stékat po mé tváři. „Miluji ho“ pomyslím si. „Nechám vás o samotě“ slyším tiše, a tak trochu odevzdaně, vydechnout Kaie. Pak už nereaguje na žádnou z mých myšlenek. A poprvé se nechávám naprosto poddat svým pocitům. Své lásce, své beznaději, své touze.

Svlékne mi tričko a jazykem se přesunuje níže po mém těle. Jemně políbí krk a poté následuje na hrudník. Polaská jednu bradavku, pak druhou a rukou mi sundává kalhoty. Cítím, jak se mi hrudník svírá a mé srdce bije stále rychleji. Když chytí do rukou mé přirození, už se chvěji nekontrolovatelně. Je mi zima a zároveň horko, celé mé tělo hoří nesnesitelnou touhou a já vlastně vůbec netuším, co mám dělat. Nemám zkušenosti jako holka a už vůbec ne jako holka s klučičím tělem.

Pokračuje s rukou v mém rozkroku a do ucha mi šeptá, jak moc po mě touží. Pak se přesouvá níže, až ho vezme celého do úst a já už nemůžu na nic myslet. To horko je nyní už nesnesitelné. Celé tělo se mi napíná a za chvíli cítí jemný tlak na úplně jinou část těla. Nejdříve se zhrozím, ale pak si uvědomím, že kluci to asi těžko budou dělat jinak. Narazí na nějaké místo a mnou proběhne přímo elektrický šok. Unikne mi vzdych. Ten jeho spokojený úšklebek jistý sebou samým je to nejkrásnější, co jsem kdy viděla.

Pokračuje v laskání a já se najednou dozvídám, že na sobě nemá ani kousek oblečení, kdy to stihnul? Cítím, jak se mi tlačí do těla. Neodolám a musím se podívat na jeho tvář. Má zavřené oči a zatnutou čelist soustředěním, je tak krásný. Najednou ty oči otevře a podívá se na mě s tolika city. Jsem tak šťastná. Jemně přidává na rychlosti a skloní se k mým rtům. Líbá mě i na ucho a já se mu taky hladově vrhnu na rty. Okamžitě přidává a oba se vzneseme ke hvězdám. Slyším poslední vzdech rozkoše a pak cítím, jak se vedle mě položí a následně mě vezme do náruče se slovy „miluji tě“.

Jsem šťastná, ale na druhou stranu vím, že nemiluje mě. Může být člověk v jednu chvíli, tak šťastný a nešťastný zároveň? Popadne mě vztek. Vztek na sebe, vztek na Iana, vztek na Kaie. Vstanu, natáhnu na sebe oblečení a běžím pryč. Pryč od něj, pryč od této situace.

Ani nevím jak, ale najednou jsem před nemocnicí. Zničím ho. Ian bude jen můj, ano, já si ho zasloužím. Nevím ani kudy ani jak, ale najednou se dívám na své ubohé tělo s myslí mého nejlepšího přítele i nepřítele zároveň. S myslí, kvůli které nemůžu být svobodná, a která nyní mlčí, protože moc dobře ví, co ji čeká a vymluvit se tento čin už nijak nedá. Podívám se na nůžky ve svých rukou, které jsem v poslední chvíli vzala z pokoje a cítím, jak mi stékají slzy po tváři. „Sbohem“ zašeptám a prudce zabořím nůžky do toho, očím se ztrácejícího se těla. A pak už je kolem mě všude jen tma.

4.4375
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.4 (hlasů: 16)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 38
Test T.            ...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 17
Královna procházela palácem, a když míjela svého syna, ani na něho nepohlédla a...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 22
Přitisknu se víc k jeho horkému tělu a pevným jemným rtům. Svět se točí...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 8
„Šéfe, kluci už jsou zpátky v kanceláři?“ zeptám se zvědavě. Nejspíš jo...