So, 07/07/2018 - 23:48
29

S myšlenkou na to, že mé plíce zůstaly někde ve dvanáctém patře, došlápnu na poslední schod a mám co dělat, abych se nezhroutil rovnou tady na té chodbě.

Už tak dost upnuté šaty se na mě lepí jako moje druhá kůže. Zcela jistě bych je mohl svléknout a rovnou ždímat. Připadám si, jako kdyby mě sežralo něco velkého a vytlačilo druhým koncem.

Boty na ne moc vysokém podpatku jsem sundal někde v mezipatře u čtrnáctky. I tak jsem v nich vydržel jít celkem dlouho.

Ten kluk si nemohl vybrat lepší místo k bydlení. Jasný, honosný mrakodrap dosahující přesně dvaceti pěti poschodí s restaurací až na samém vrcholku je opravdu luxusně vyhlížející budova. Jenomže pro někoho, kdo má strach z výšek není zrovna ideální jet výtahem, jehož zadní stěna je čiré sklo nebo spíš plexisklo, to vem čert, podstatné je, že jsem v něm vydržel přesně do pátého poschodí, přičemž jsem po celou dobu byl přilípnutý na protější straně a s hrůzou pozoroval, jak putuji k nebeským výšinám a matička země se mi ztrácela pod očima.

Ne, neměl jsem na to nervy. Vystoupil jsem a rozhodl se jít po svých ve jménu vlastního zdraví a čistoty výtahu. Až do sedmnáctého patra. I kdybych byl oblečený jako normálně a na nohách měl tenisky, dalo by mi to celkem zabrat. Ke sportovcům se nerad zařazuji a obecně nemám rád cokoliv, kde se člověk zpotí a zadýchá. Když nepočítám sex, tam to beru trochu jinak.

S povzdechnutím se rozhlédnu po číslech dveří. Je to tu jako v hotelu. Sedmdesátka patří mému novému zaměstnavateli. Naštěstí nechybí ani jmenovka a já si tak mohu ověřit, že se skutečně jmenuje Pavel Drzý.

Pustím boty na zem a přehodím si malou kabelku do podpaží.  Tenhle vynález pro ženy je naprosto k hovnu. Štvala mě celou cestu, nevěděl jsem, kam tu třpytivě modrou minikabelku nacpat.

Obvykle nosím peněženku a klíče po kapsách. Když je opravdu nejhůř, použiji batoh nebo ledvinku.

S naštvaně nakrčeným nosem nazuji sandálky, které mají podpatek sice pouhých pět centimetrů ale na to, abych měl nohy zmožené, to bohatě stačí. Už teď ty boty nenávidím.

Šaty se mi nepříjemně zařezávají mezi půlky a důkladně vycpaná podprsenka mi taky není dvakrát příjemná.

Rozevřu své přenosné zařízení, které v sobě skýtá nespočet hovadin, o kterých jsem před čtrnácti dny ani nevěděl, že vůbec existují. Vytáhnu zrcátko a jako pravá dáma zkontroluji svůj vzhled.

Super, řasenka se mi roztekla, rtěnka je rozmázlá tak důkladně, že vypadám, jako kdybych zabořil ústa do misky jahod a odmítal kousat.

Prohlédnu obsah a vytáhnu papírové kapesníčky s malinkatým krémem na ruce. Bude muset postačit jako nějaké odličovadlo, či jak se těm kravinám na make-up říká.

Asi o deset minut později vypadám celkem k světu. Je pravda, že Renata se skutečně snažila a já bych sám sebe nepoznal. Opravdu vypadám jako holka a kdybych se takhle potkal, tak sám sebe klidně přefiknu. Haha.

Teď malý deodorant, kterým navoním své podpaží. S novým nánosem rtěnky je to poněkud horší, je pravda, že jsem byl důkladně zaškolen jak na to, ale v tomhle stavu, kdy se mi ruka klepe jako kuřákovi, který měl cigaretu naposledy před pěti dny, mi to nejde dvakrát dobře a já tak dalších patnáct minut střídavě nanáším rtěnku a zase jí svým provizorním odličovadlem stírám.

Když se mi konečně podaří jakž takž obtáhnout rty bez toho, abych čárnul vedle, cinkne výtah a já si rtěnkou sejmu i část brady.

Pecka.

Kašlu na to, prostě budu bez rtěnky. Já jí koneckonců nepotřebuji.

S úděsem si všimnu, že z mého neustálého otírání pusy vypadám, jako kdybych právě byl po epilaci. Mimochodem tu jsem ke své čiré hrůze nedobrovolně podstoupil přesně před týdnem akorát na jiných částech těla. Konkrétně na nohách.

Došlo k tomu naprostou náhodou. Chtěl jsem si nohy normálně oholit, nicméně Renata zarytě tvrdila, že mě nebude bavit si je holit ob den, a navrhla mnohem lepší řešení, které podle ní mělo trochu bolet.

Měl jsem si uvědomit, že ženy mají práh bolesti někde jinde, protože její „trochu“ pro mě bylo „nedožiješ se rána“. Po prvním strhnutí nevinně se tvářícího pásku, jenž byl zprvu příjemně teplý, mi došlo, že tahle cesta opravdu nebyla dobrou volbou. Jenže jsem si řekl, že jsem sakra chlap. Tak jsem zatnul zuby a zkusil to vydržet… marně.  Vydržel jsem nekvičet bolestí přesně do druhého strhnutí. Prostě to nešlo. Slzy mi samy padaly z očí a já se jal vyjmenovat všechny sprostá slova, která znám a to velmi procítěně, mnohdy jsem je skoro zpíval, jako operní pěvec. Během Renatina mučícího postupu jsem zjistil, že se dovedu i modlit a k mé sbírce sprostých slov se přidali snad všichni svatí. Ten proces zabral několik hodin a vyčerpal mě natolik, že jsem prospal celý následující den a to nemluvím o sousedce, která na nás zaklepala v domnění, že někoho právě vraždíme a děsně se v tom vyžíváme. Nicméně nakonec jsem to přežil, ale v žádném případě už to znovu nepodstoupím. A to jsem se dozvěděl, že si ženy vytrhávají chloupky i na těch nejcitlivějších partiích těla. Upřímně, kdyby mi tam Renata pásek přiložila, už nikdy bych ho nesundal a raději s ním v symbióze žil po zbytek života nebo do doby, než by sám odpadl.

Ale dost o tom. Soustřeďme se na současnost, protože tahle vzpomínka bolí ještě dnes. Au.

Mám ještě spousty času. Protočím oči a znaveně se zapřu o stěnu chodby. Muž, který kolem mě s uznalým pohledem projde, se ještě dvakrát otočí a já mám co dělat, abych mu neukázal prostředníček. Samozřejmě, že nekouká na můj obličej, ale dost oplzle si prohlíží mé umělé poprsí a štíhlé nohy.

Chtěl bych ho vidět, kdyby se mi podíval pod sukni.

Při představě, kterak zděšeně utíká, se pobaveně rozesměju. Jo, někdy to jen tak ze srandy na někom vyzkouším.

Pohledem překontroluji dámské modré hodinky, které zračí, že mám dobrou půlhodinu čas. Schválně jsem vyrazil o dvě hodiny dříve, byť za normálních okolností bych tu zvládl být tak do dvaceti minut. Je to historicky poprvé, co jsem za svůj čtyřiadvacet let dlouhý život vyrazil mezi lidi jako žena. Počítal jsem s tím, že vyvstanou problémy.

Jak vlastně k celé téhle situaci došlo?

Kdybych to mohl shrnout do třech slov, zněla by asi takto: alkohol, sázka, kamarádka. Když se tyhle tři věci spojí, málokdy z toho vznikne něco dobrého. Bohužel, pro mě to znamená, že budu následující dva měsíce několikrát v týdnu opouštět svůj byt v přestrojení za blond kočku, která chodí uklízet jednomu týpkovi, aby jeho byt vypadal jako ze žurnálu. Možná nezůstane jen u úklidu, ale nejspíš se k tomu přidá taková ta lehce sekretářská práce. V podstatě ze mě bude hodinová manželka s penisem schovaným pod sukní.

Opravdu nevím, jak se bude tvářit, jestli na to někdy přijde.

On na to přijít nesmí, v tom spočívá ta sázka, ale jsem si moc dobře vědom toho, že to je dost velký risk a já to můžu projet jako špatně označený parkoviště. Kdybych si měl v roli ženy lebedit týden, tak budiž, ale dva měsíce?

Naposledy překontroluji svůj výjev v zrcátku. Srovnám šaty a s hlasitým nadechnutím překonám několikametrovou vzdálenost ke dveřím, za kterými se ode dneška budu vyskytovat poměrně často. Teda asi. Právě o tom a jiném se s ním jdu koneckonců domluvit.

Snad nebude problém, že jsem tu o chvíli dřív.

Jsem rozhodnut zaklepat jemně, ale bohužel opět cinkne výtah a já se tak leknu, že místo lehkého: „ťuk“ dám do dveří ránu, jako kdybych je chtěl vyrazit.

Asi po deseti sekundách si všimnu zvonku. Mohl jsem použít ten. No, teď už je to jedno.

„Ahoj,“ usměje se na mě kluk s čokoládovýma očima.

Na moment se zarazím.

Tomuhle že je osmadvacet? Až bude příležitost, zeptám se ho jak se míchá elixír mládí. 

Lehce si odkašlu, abych mohl nasadit ten tón, který jsem si posledních čtrnáct dní trénoval.

Jsem vděčný svému letitému zpěvu ve sboru, neboť mi nedělá až takový problém mluvit žensky. Podporuje to samozřejmě i ten fakt, že můj normální hlas není nějak extra hrubý. Ovšem, pokusím se v následujících dvou měsících mluvit s ním co nejméně. Nejsem si jistý, že bych si při dlouhých dialozích zvládl hlídat hlas.

„Dobrý den,“ zašveholím a přidám zářivý úsměv.

Něco mi na celé téhle situaci nesedí. Nacvičovali jsme to… a jo! Nohy, pořád na ně zapomínám.

Stojím tu, jak kdybych čekal jen na to, než mi ho tam vrazí.

Nenápadně posunu obě nohy blíž k sobě.

„Dobrý den, Teo, těší mě,“ vztáhne ke mně ruku.

„Ehm… René,“ zakoktám, a abych odlákal případnou pozornost, přidám cukrblik, teda alespoň doufám, že to tak vypadá.

Určitě jo. Mám řasy tak dlouhý, že bych s nimi mohl vymetat pavučiny na stropě.

Skutečně se jmenuji René. V této situaci docela vhodné obourodé jméno. Na otázky, kde naši k tomuhle jménu přišli, odpovídám: na líbánkách ve Francii.

Jeho dlaň krátce a lehce sevřu.

„Pěkné jméno korunuje pěknou ženu,“ usměje se mírně.

Jakože, to myslí vážně?

Doufám, že mě nehodlá balit. Tuším, že nic z jeho mysli by se netýkalo označení „pěkná žena“, když by ze mě sklepnul omítku i se zateplením.

Během šesti vteřin zhodnotím celou jeho maličkost. Zjevně se sportu na rozdíl ode mě nevyhýbá. Tipnul bych mu maximálně dvacet a to ještě s odřenýma ušima. Hnědé oči jsou klasikou. A snědá pokožka je tak dokonale čokoládová, bez pihatá, až to vypadá nepřirozeně. Působí poměrně bystře a nebýt toho hlodu o pěkném jméně, asi bych ho i za takového považoval. Takhle mínus sto bodů.

„Díky, takže co bude?“ přejdu rovnou k věci a pozdě si uvědomím, jak hulvácký to vyznělo. Zpátky to vezmu těžko.

„Prosím,“ ustoupí stranou a vpustí mě do svého království.

Zavřu oči a pokusím se přesvědčit tělo, aby udělalo další krok kupředu. Jedna noha, druhá noha. Nic závratného. Moje zbrusu nové botky zaklapou na mramorovém koberci, který má v chodbě.

Na druhou stránku – tenhle můj krok k němu do bytu se dost podobá vstupu do lví klece.

Odložím kabelku na veliký dřevěný botník. Minulých čtrnáct dní jsem trávil převážně u své kamarádky Renaty. Prospěly mi v mnoha ohledech. Nejenomže jsem zdokonalil své dívčí vystupování, ale byl to pro mě příjemný odpočinek od totálně dusné atmosféry, jenž vládne u mě doma. Můj přítel Erik nebyl z mé sázky zrovna dvakrát odvařený. Naneštěstí mě návrat za ním čeká až po téhle informativní schůzce. To si zase vyslechnu. Beztak to směřuje už nějaký ten měsíc k tomu jedinému. Ke konci. A je mi jasné, že tahle šaškárna pro něj může být skvělá záminka.

No jo. V jednom s ním souhlasím, náš opilecký nápad má spousty much. Troufám si říct, že dokonce víc jak kravské lejno. Šance na výhru mi začíná připadat čím dál tím více absurdní.

Ale stát tu jako socha nemůžu věčně.

Otočím se k boční stěně a spatřím svůj odraz v obrovském moderním zrcadle. Jasně, pro kontrolu vzhledu ideální věc.

Doopravdy je ze mě docela dost pěkný kus ženský, kdo by to byl řekl. Zjevně na těch hlodech o tom, že bych mohl s pár úpravami fušovat do řemesla modelkám, něco bude. Už ve školce mi děvčata rády dělaly copánky a další různé holčičí účesy. Ve druhé třídě jsem jim to zatrhl – ostříhal jsem si vlasy. Od té doby už se ze mě nikdo travestitu udělat nepokoušel. Současnost do toho nepočítám.

První věc, která mě praští přes rypák je vůně skořice a jablka smísená se silným deodorantem. Hodně silným, ten má grády, že by omámil jestřába v letu. Mazec. Pohled na tenisky a pohozenou sportovní tašku vše vysvětluje. Teda, vše ne. Protože skořice s jablky patří spíš k Vánocům, než k atletice, či co ten týpek provozuje ve svém volném čase. Ale deodorant asi zakrývá smrad. Dost se mu to daří. 

Nebo že by práce? Trenér? Vlastní fitko a nemá čas uklízet? Nevím o něm v podstatě vůbec nic.

Tvář, která se na mě dívá, má pravidelné rysy, pěknou bradu a ústa. Jo, taková šťavnatá. S tou se musí velmi dobře dělat cucfleky. Akorát ty jeho vlasy… hotový hrabě Frajírek. Bodliny mu trčí všude, kam se podívám. S tím bych se doopravdy nechtěl dělat každé ráno.

Bedlivě mé počínání sleduje. Určitě se v duchu řehtá jako blázen, zatímco já tu stojím, čumím na sebe do zrcadla a pak pro změnu na něj. Jo, a co takhle botky René, ty by sis sundat nechtěl?

Kolem krku se mu houpe řetízek. S patřičným zaostřením poznám v přívěšku blížence.

A sakra. S těmi jsem nikdy moc nevycházel. Jo, a přesně proto Erik taky spadá k těmhle nepředvídatelným znamením. Taková ironie osudu, řekl bych.

 „Rovně a doleva, tam je obývák,“ oznámí mi s úsměvem. Asi snaha popohnat mé postávání k nějakému tomu činu.

Skopnu botky a se zjevným znechucením je šoupnu na rohožku před poloprázdný botník.

„Šla jste daleko?“

„Nešel... a, bydlím ob dva bloky ale tyhle ku… křusky jsou hrozně nepohodlné,“ osvětlím.

Ne. Tohle vůbec nezačíná dobře. Ani trochu.

„Jestli běžně nenosíte podpatky, tak kvůli bráchovi jste si rozhodně nemusela dělat starosti,“ zamrká na mě.

„Počkat… to… ehm, vy nejste?“ vyjevím se a v tom mi to docvakne.

Jasně, že není. Vždyť se představil jako Teo, asi těžko by si Pavel nechal říkat Teo. Ačkoliv v dnešní době už bych se nedivil vůbec ničemu. Když se Renata Nováková může jmenovat na fb Pihatá Zrzka, proč by si Pavel nemohl říkat Teo.

„Ne,“ zasměje se upřímně. „Jen tu na něj čekám, mám pro něj nějaké oblečení, co mu chybí. Víte, on tu bydlí teprve krátce,“ spustí překotně. Klasický upovídaný ucho. Tomu určitě nebude ani těch dvacet. „Měl by tu být tak do deseti minut. Dáte si kávu?“ zajímá se.

„Ano dám, díky“ kývnu a zamířím chodbou za ním. „Takže tu žije sám?“ zajímám se.

„Jo, brácha je vlk samotář a taky blbec,“ ušklíbne se. Než stačím zareagovat, zmizí za rohem. O pět minut později se znovu zjeví s voňavým hrnkem kávy. To už jsem rozpláclý na černé kožené sedačce.

„A ty si nedáš?“ všimnu si, že nese jen jeden hrníček.

„Já? Ježíš ne, já kávu nepiju. Jsem sportovec,“ informuje mě hrdě.

Jo… takových pár taky znám. Hádám, že ne jenom bratr je blbec.

Z deseti minut se stane mnohem víc. Stačí mě seznámit pomalu s celou jejich rodinou. Má dva starší bratry. Jednoho nevlastního, na kterého shodnou okolností čekáme. Blbej je prej protože ohne všechno, co má sukni. Inu, ten cipísek na tom asi nebude o moc líp.  Zvládne mi pochválit nohy, vlasy a dokonce nepřímo i umělá prsa. Narovinu mu sdělím, že o kuřata nemám zájem a navíc mám doma přítele. Tak ať to zkusí na jinou starou rašpli. Však jsem o devět let starší jak on. Mých dvacet bylo dost nadstřelených. Je mu šestnáct.  Tím se jeho rozvernost, ukecanost a lehká naivita skvěle vysvětluje. Při všem tom povídání mi dokonce práskne, že jeho nejstarší bratr žije v Americe s chlapem. Tohle mě zaujme. Sonduji, co na to jeho rodina. V naprostém pořádku, samozřejmě. To se někdo má.

Moje máma nemá ráda chyby. Na nikom a na ničem. Ani na svém drahém porcelánu, je schopna kvůli jednomu zničenému talíři celou sadu vyhodit a koupit novou. Ani na podlaze, stačí smítko a už se vysává. Ani na povlečení, jedna trhlinka a letí do koše. Ani na svém oblečení, které má ve skříni srovnané podle barev. Dodneška si vybavuji, jak mi neustále přerovnávala hadry včetně celého mého pokoje. Tak i jednoho dne omylem odhalila, jaká je má orientace.

Špatná. Chybná!

Nemá ráda vady, a už vůbec u svých dětí.

Proto je to mezi námi tak vyostřené. V podstatě se nebavíme. Navštěvuji jí, jen minimálně. Otec by se mnou rozhodně problém neměl, ale je to ukázkový podpantoflák. Je rád, když může přijít domů a svalit se na kavalec, kde ho máma pěkně obskakuje. Aby taky ne, když jí dává k dispozici tolik peněz. Bohužel co řekne ona, je jako boží zákon. Zkrátka kam banán, tam opice. Alespoň, že obě ségry to vzaly v pohodě. Nepřišlo jim to ani nechutné, ani divné.

„Ahoj! Jdu pozdě Teo, už je tu?“ ozve se hluboký hlas z chodby a rázné bouchnutí dveří.

„Ty vole, kde seš? Si říkal, že přijdeš na čas! Samozřejmě, že je,“ osopí se na něj Teo a pohotově vyskočí, aby mu vyšel v ústrety, přičemž u toho mele pantem.

Mně přejede mráz po zádech. Příliš basový hlas. Až moc mužný. Až moc… sexy.

Do háje, vždycky jsem byl citlivý na zvuky. Proto jsem taky začal zpívat a naučil se hrát na kytaru, klavír a něco málo zafoukám i na flétnu.

Nejenom podle vzhledu, chování a oblečení můžete poznat člověka. Takový hlas mnohdy napoví víc. A tenhle zní jako zvuková sexuální hrozba. Nemusím ho ani vidět a je mi jasné, jak pravděpodobně bude vypadat. Rozhodně jako chlap, co má doopravdy koule. Určitě zvyklý být v dominantní pozici a málokdy připouštějící vlastní chyby. Velké ego, velký pták, dostatek rozumu na to, aby poznal, kdy si má dát pohov. Prostě živá katastrofa.

Hernajs. Zase to dělám, vizualizuji si člověka jen podle tónu jeho hlasu. Už kolikrát se mi to vymstilo. Hlavně u mých ex partnerů. Jak jinak.

V podstatě se mé tělo samo postaví, popojde až na chodbu. Musím konečně vidět, s kým mám tu čest.

Muž, který je ke mně zády, je asi dvakrát tak větší, než já. Což je poměrně často k vidění, neboť jsem dorostl do necelých sto sedmdesáti centimetrů, a to není zrovna bůhvíjaká výška.

„Tak jo, dal jsem ti to do kuchyně, a já mažu. Mám za hodinu rande, čus,“ poplácá ho Teo ledabyle po rameni. Drapne tašku, naskočí do bot a ještě se přitom tak podivně zakroutí. Línej se ohnout nebo použít obouvací lžíci. „Nashle,“ zvolá zjevně k mé maličkosti, od které nejspíš stále očekává, že spořádaně sedí na gauči, neb se ani neobtěžuje otočit natož čekat na odpověď.

Jo seděl bych, jenomže to by to velké stvoření nesmělo mít tak hezký hlas.

Pavel si svlékne sportovní černou bundu. Má na sobě černý nátělník, který v celé kráse vystaví nádherná ramena na odiv osvětlené chodbě i s mou šmírující maličkostí.

Svaly se zvlní, když zvedne ruce a přetáhne si přes hlavu i tu černou látku.

Nehodlá se doufám svléknout úplně celý? Ví, že tu má něco jako návštěvu?

Ale teda… tohle tělo se vůbec nedá srovnat s tělem ekonoma.

Hluboce se nadechnu, když si uvědomím, čeho jsem se dopustil. Nemůžu Erika přece srovnávat s nějakým cizím mužem, u nějž jsem doposud neviděl ani obličej. Erik je krásně stavěný, ne vysportovaný, jen štíhlý a hlavně elegantní. Potrpí si na obleky. Pokud na sobě nemá sako lze ho vidět v košili s černými případně béžovými kalhoty. Nikdy žádné džíny jako tenhle obr. Ne sportovní bundy a rozhodně ne nátělník.

„Dobrý den,“ rozhodnu se přerušit tok svých úvah a hlavně mlsné očumování.

Jeho mohutné tělo s sebou neznatelně škubne. Bleskově se otočí a třemi rychlými kroky dojde až ke mně. Překvapeně vypoulím oči. Taková rychlá akce mě dost vyhodila z konceptu.

Žádné vypracované břišní svaly. Jen normální štíhlé břicho. A tudíž jsou ty záda, ramena a bicepsy důsledkem nějaké manuální činnosti, nikoliv posilovny. Zedník?

Ne. To mi k jeho hlasu doopravdy nejde.

„Dobrý den, omlouvám se za zpoždění. Pavel,“ natáhne ruku a stiskne tu mou, která automaticky vystřelí kupředu.

V nose mě zašimrá až moc pronikavá vůně potu. Co je horší, vůbec to není nepříjemné. Dokonce bych řekl, že voní stejně pěkně, jako zní jeho hlas. Jo, asi to zní jako hloupé přirovnání. Bohužel je to tak.

„René,“ odvětím zaraženě.

„Francouzské kořeny?“ sjede mě pohledem od hlavy až po paty. Mám ruku jak ve svěráku, jako uvědomuje si ten chlap, že za chvíli nejspíš uslyší praskat kůstky?

„Nikoliv, pouze líbánky.“

Obočí mu vyjede pomalu až k linii vlasů, načež se začne pobaveně smát. „Jo tak. Rodiče chtěli mít kousek Francie i ve své rodné domovině.“

Konečně propustí mou ruku ze zbytečně dlouhého sevření.

„Asi,“ pokrčím rameny. Až tak dalece mě historie mého jména fakt nezajímala.

„Jestli vám to nevadí, dám si rychlou sprchu. Dneska jsem hodně pracoval a… zkrátka, asi bych vám nešel zrovna dvakrát pod nos,“ nasadí omluvný úsměv a kývne na bílé dveře, které jsou přesně naproti obýváku.

V tomhle se celkem plete. Pod nos mi jde až moc.

„V pořádku,“ hlesnu a sleduji jeho záda, dokud se za ním nezavřou dveře.

Zamyšleně dojdu zpět ke svému místu na gauči.

Snažím se sám sebe uklidnit. Tak jsem potkal hezkého chlapa, no bóže. Takových po světě běhá. Beztak až zjistí, s kým má doopravdy tu čest, je dost dobře možný, že se proletím až tady z toho sedmnáctého patra. Určitě by neměl problém mě prohodit oknem. Nejspíš bych cestou ani nestačil zanotovat Ódu na radost. Pche.

Ale dost! Musím myslet pozitivně. Třeba se mi fakt podaří hrát si na ženskou celé dva měsíce a pak adios amigo. Já budu šťastný, že mě neodhalil a on už mě určitě nikdy nepotká. Minimálně ne s takovým zjevem.

Přestanu hloubat o nesmrtelnosti chrousta a rozhlédnu se po místnosti. Prostoru dominuje velký regál s knihami. Vlastně knížky se válejí všude. Když by trochu chtěl, klidně by si mohl otevřít soukromou knihovnu. Včetně kina v ceně, protože jeho televize je pomalu stejně velká jak Erikovo balkónové okno.

Vstanu a dojdu k nejbližšímu konci dřevěného velkého regálu. Hned první čeho si všimnu je, že má knihy rozdělené podle sekce. Do prkýnka, doopravdy jako v knihovně.

Zeměpis, dějepis, beletrie, sci-fi a další. Jak už jsem říkal, on rozhodně nebude zedník. Ten by doma něco takového určitě neměl. A to netrpím předsudky. Můj táta pracuje ve stavebnictví, byť tedy na daleko vyšším postu, začínal jako každý třetí. U nás jsou k vidění pouze máminy červené romány. Pardon, oni nejsou červené, ovšem když je otevřete, dost často na vás vyskočí bublinky se srdíčky a chuť na něco sladkého nedostanete následující tři dny. Minimálně.

„Rád čtu, všechno,“ ozve se za mnou. Neleknu se, ačkoliv věřím tomu, že jiný by se tu skácel se zástavou srdce. Já jsem od přírody dost imunní. Nadskočím jen v opravdu výjimečných případech. Nejspíš je to mým dokonale čistým svědomím.

To skutečně byla rychlá sprcha. 

„Koukám, žádný obor vám není cizí,“ přikývnu a otočím se k němu.
Hm, takže pán používá Armaniho. Vůni pro svobodného, divokého a tajemného muže – to se píše v popisku. Jeden čas jsem měl brigádu v parfumérii. Bez legrace. Když nebylo zbytí, vzal jsem cokoliv. Mám to tak pořád. Za dobrý slovo si dneska nic nekoupíte.

Letmo přejedu pohledem přes černé triko s tepláky ve stejné barvě. Dost mi to připomíná pyžamo. Hodlá snad jít rovnou spát? No je pravda, že ty kruhy pod očima se nejspíš samy nevyžehlí.

„Fajn, takže jak to máte s časem? Kdy můžete? Mě by to takhle pro začátek vyhovovalo třikrát týdně,“ přejde k věci a zaujme místo na jediném černém křesle.

„Není problém, mě by spíš zajímalo, co všechno bude náplní mé práce?“ rozhodnu se mluvit stejně k věci. 

„Krom úklidu… umíš vařit? No předpokládám, že jo. A taky zvládneš prý něco z ekonomiky, na to by se mi taky hodil člověk.“

Tak my už si tykáme jo? Oukey.

Bude blbý, když se teď prostě seberu a uteču? A takhle hodinky s vodotryskem by nechtěl? Já a vařit? Leda tak kafe. Jakože Renata říkala, něco o tom, že toho bude víc, než jen šolíchání podlahy a utírání prachu.

Já jen doufám, že naši spolupráci nebude chtít stvrdit smlouvou. Protože pokud mu ukážu občanku, prohra je jistá. Bohužel doklady jsem si doopravdy falešné nepřinesl. Na druhou stránku, první rok na vysoké jsem hlídal dítě jednomu mladému manželskému páru a nechtěli po mně nic ani jednou. Proč by to u „hodinové manželky" mělo být jinak, že.

„Jo, všechno zvládnu,“ přitakám. Recepty to jistí.

„Dobře, a teď tedy… dohoda o provedení práce? Jsem schopen ti jí poskytnout. Vlastním firmu, takže tě napíšu pod ní. Je to oboustranně výhodný. Všechno se ti to započítává, takže na stará kolena se to bude hodit,“ rozhlédne se kolem sebe. „Vytisknu to v pracovně, jen tě poprosím o občanku.“

Že já jsem si to sám zakřikl?!

Bože, pane všemohoucí, panenko Podsrpenská, milej archanděli Michaeli, zkrátka všichni svatí, hejbnetě křídly nebo čím se běžně přepravujete, a koukejte teď všichni stát při mně s plnou svatozáří.

Amen.

4.921055
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 38)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.3/5
- Komentářů: 8
Při včerejším výstupu, kde jsem se zhroutil při vyprávění mého dětství mě...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 26
Ležel v posteli, sám a nikde nikdo. Konečně. Udělal to zase. Zase na něm...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 29
Ježiši a je to tady. Bylo mi to jasné hned, jak mě ráno probudil zvonicí...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 23
1999, konec října. Pátek, vokolo čtvrtý odpoledne. Je mi mizerně a začínám se...