Po, 11/03/2019 - 20:32
13

Soustředěně svraštím obočí. „Zabiju Evžena žárem tisíce sluncí!“

„Je to hřebec,“ pokrčí rameny Erik.

„Víš, že mně ti to vůbec vtipný nepřijde? A obdivuhodné jakbysmet,“ zavrčím.

Přikývne, ale jeho tvář protne šibalský úsměv. „Asi měl velké vybavení, protože jinak mi tohle mládě k Evženovi také moc nejde.“

„Velké vybavení,“ zopakuji a bůhví proč mi v hlavě vytane Pavel místo jeho vykutáleného bratříčka. „logicky,“ protočím oči.

Pavel určitě bude mít velké „vybavení“, ale co mi je sakra po tom?

Místo stresování z toho, jaký bude mít Teovo chování možný dopad (nebo nebude), se raději rozhodnu přistoupit na Erikův plán a užít si poslední necelé dva dny v jeho společnosti. Pozítří odpoledne odlétá pryč a já si dost dobře neumím představit, jak tu bez něj budu fungovat.

Vyrazíme tedy do obchodu na nákupy. Hlavně pro Erika, který se rozhodl si obohatit kufr o nové košile. Zamíříme do značkových obchodů. Mou pozornost v jednom z nich upoutá prodavačka za pultem. Opírá se o skleněnou vitrínu s kravatami a různými doplňky, ňadra se jí vydouvají přes bílou krajkovou podprsenku, přes níž má tílko, jehož funkčnost nechápu, neb je průhledné skoro jako potravinová fólie omotaná kolem rohlíku se salámem cca ve dvou vrstvách. Na paži má vytetovaného draka chrlícího oheň a v uších tolik náušnic, až se podivuji nad tím, že ucho pořád vypadá jako ucho. Tolik kovu by jí ho snad klidně mohlo utrhnout.

Mezi všemi těmi dokonalými pánskými obleky, košilemi, saky a i botami, vypadá dost nepatřičně, ale později se ukáže, že se vyzná. Erikovi poradí dobře, ba co víc, stihne u toho s ním i dost okatě koketovat, nejspíš předpokládá, že já jsem jen nějaký jeho kamarád. Ono není divu, Erik se opravdu nechová jako gay ani nemá žádná „poznávací“ znamení, dle nichž by to kohokoliv napadlo.

Kdyby byl heterosexuál, troufám si tvrdit, že by se k němu i hodila. Když stáli vedle sebe, doopravdy jim to slušelo. Jako jing a jang, černá a bílá k sobě prostě pasují.

Pomalu si začínám připadat jako páté kolo u vozu. Erikovi oči svítí a občas jí obdaruje zářivým úsměvem, jímž říká: já vím, o co ti jde, ale máš smůlu. Bohužel s ní flirtuje tak vehementně, že sáhnu do jedné své tajné kapsy v mé černé sportovní bundě, kde pro všechny možné případy nosím cigarety a naštěstí se na tom nic nezměnilo. Byť jsem je z té kapsy nevytahoval dobrého půlroku. Jo, mám fakt velkou chuť na čouda. Ani ne tak kvůli tomu jeho koketování, moc dobře vím, že ho holky neberou, a že co mně přijde jako flirt, on spíš bere jako zdvořilé chování. Žárlivost je zkrátka čistě můj problém. Ani tak nejde o ní jako spíš o to uvědomění – nebude tu. Byť jen měsíc. Co všechno se může dít tam? Co když narazí v nějakém obchodě místo na potetovanou sličnou dívku na nepotetovaného štíhlého mladíka? A co všechno se může stát tady?

Místo pozorování filtrovacího divadla tedy vyjdu před obchod si zatlouct dalších pár hřebíků do rakve. Stojím před výlohou a v duchu uvažuji nad vším. Občas zalétnu pohledem dovnitř. Erikovo štíhlé tělo se vždy souká do košile či z ní. Byť způsobně u kabinky, závěs se neobtěžuje zatahovat. Vidím, jak na něj ta slečna mlsně kouká. Jistě už si představila ty širší ramena, úzké boky a dlouhé nohy jak jí válcují v posteli.

Má smůlu. Byla totiž zařazena do vetší kategorie: odmítnutí jisté. Popravdě řečeno kategorie asi není to správné slovo, ale chápeme se. Opravdu chuděra, protože na Erika je krásný pohled, když provozuje sex. Prostě… jo, vážně bych jí přál to vidět ale ne v situaci pod ním.

Bože, občas lituji svých zvrhlých myšlenek týkajících se Pavla. Vím, že bych neměl přemýšlet nad hovadinami ale měsíc je prostě zároveň sakra krátká doba a přitom i docela dost dlouhá. Však to každý zná, někdy se nestane nic podstatného ani za celý rok, jindy k tomu stačí pár hodin ne-li minut. Takže sakra jo! Měsíc je dlouhá doba. Na dělání hovadin, přešlapů a tak dále určitě ano.

Prudce potlačím emoce, zaženu toho otravného pochybného Reného v sobě a zavřu své starosti zpátky do komody. Nemůžu si dovolit se tu hroutit. Musím se udržet v chodu, snažit se dokončit sázku, postupovat krok za krokem ale opatrně. Čas ubíhá stejně rychle, a i když bych chtěl ho popohnat případně zpomalit, nemám šanci. Navrch, co si budeme povídat, čas o moje starosti zájem nikdy mít nebude.

Dobrý bože, ať se mi ta sázka podaří dokončit a hlavně, ať se nic nepodělá. Nesmím se nechat vykolejit.

 

„Měsíc není dlouhá doba, a navíc budeme si volat a psát. Musíš mě informovat i vývoji té tvé hry. Jo?“

Zatímco ta slova zvučí uvnitř auta, sedím, ještě pevněji sevřu kliku od dveří a upřeně zírám na cestu před sebou. Ve vnitřní kapse bundy mám krabičku cigaret a ta mě momentálně volá stejně svůdně jako sirény námořníky. Mám nutkání ji vytáhnout a zapálit si rovnou tady v Erikově nablýskaném autě, jenž před chvílí navštívilo myčku.

Pak by mě ale nejspíš vyhodil na silnici, při troše štěstí by u toho i zastavil.

Což by značně zkomplikovalo situaci. Takže krabičku nechám, kde je.

„Jasně, je to v pohodě. Měsíc uběhne jako voda,“ zalžu z fleku.

Ne, není to vůbec v pohodě. A sakra…. Voda teče dost rychle, podle mě rychleji než ubíhá den za dnem a týden za týdnem. Ono taky záleží, jestli proudí z kopce nebo se plahočí po rovině.

Jsem domluvený s Pavlem, že dorazím později. Erik si chtěl ráno zajít na naší poslední snídani. Respektive ne úplně poslední, ale takový měsíc si v tomhle městě určitě nikam nevyrazíme.

Erik se rozpovídá o tom, co ho všechno čeká. Protože už to slyším nejméně potřetí, můžu si dovolit nevnímat tak urputně a jen občas pokývnout hlavou. Je z té cesty celý nadšený. Pravý opak mně, ačkoliv se samozřejmě tvářím jako synonymum slov: podpora a radost z úspěchů svého přítele.

První do čeho vrazím, jakmile vejdeme do chodby, jsou Erikovy kufry. Ten rovnou zamíří do sprchy. Takže se v klidu usadím v kuchyni a zapálím si svou vytouženou cigaretu. Už je z toho téměř zvyk, Erik ve sprše prozpěvuje a já se deprimuji v kuchyni s cigaretou.

Stihnu vykouřit dvě, než s ručníkem okolo pasu vyjde ven a projde chodbou do ložnice. Skočím si umýt ruce, pro jistotu si i bleskově vyčistím zuby a vypláchnu ústní vodou. Pak jdu za ním, pozorovat ho, jak se obléká. Stojí akorát před skříní s boxerkami na sobě a prohlíží si rozsáhlou zásobu svého oblečení. Nakonec sáhne po jednom ze svých šedivých obleků, který na sobě má slabé světle modré proužky. Následuje krásná nová bavlněná košile, rovněž slabounce modré barvy, se zářivě zlatými francouzskými manžetami a límcem.

Boty… boty… nemůže si vybrat. Pozoruji jeho rozjímání s úsměvem a zároveň se div nerozbrečím, když si uvědomím, že mi tohle bude na měsíc odepřeno. Jeho rituál ve vybírání oblečení jsem měl na dlani téměř každé ráno. Obvykle ho pozoruji z postele. Vždycky si své vybrané kousky rozloží na svojí půlce, stejně tak dnes.

Je voňavý, aby ne, když je čerstvě osprchovaný, v černých boxerkách od Calvina, nejspíš ani jinou značku spodního prádla nenosí, s gelem ve svých nově střižených krátkých vlasech.

Až příliš rychle si vybavím, jak vypadal včera v noci natažený na lůžku, oči upřené na mě, zatímco jsem šašil před postelí jen v ručníku a snažil se o jakýsi svádivý tanec. Ve finále to byla hotová groteska.

Špatný nápad, že máme tenhle společný pokoj a nikde jinde tady se pořádně vyspat nejde. Protože teď si budu pořád v duchu představovat, k čemu všemu na téhle posteli došlo a hlavně kdo v ní chybí.

A to jsem se donedávna považoval za nezávislého, samotného a svého přítele téměř nemilujícího člověka. 

„Už jsem volal Evženovi, za dvacet minut mě vyzvedne před barákem a vezme na letiště,“ oznámí mi. Když nereaguji, přestane zkoumat svou košili, změří si mě svýma očima od hlavy k patě, pak nakloní hlavu ke straně. „Co se děje?“

Poposednu si a přitáhnu si kolena k bradě. „Nic.“

„Nepovídej, něco jo, už tě znám dost dlouho.“

„Ne, nic se neděje. Cože jsi to povídal? Má tě vyzvednout Evžen?“

Nastane odmlka. „Jo… no, jo. Má namířeno podobným směrem, kousek od letiště jde na nějakou pracovní schůzku s potenciálně novým striptérem do svého klubu. Budou potřebovat soukromí a to jim Beruška hravě poskytne. Ale nejspíš by mě tam odvezl i tak…“

„Aha, máš to ale skvělého kamaráda,“ usměji se, ale jízlivosti v hlase nezabráním.

„To už jsme asi probírali milionkrát,“ uchechtne se. „Přestaň na něj žárlit, nemáš k tomu důvod.“

O tom bych se klidně hádal donekonečna ale budiž.

„Dneska jdu k Pavlovi.“

„Takže?“ nadhodí a konečně se přestane jen kochat svým vybraným oděvem, ale začne se i oblékat.

 „Takže jdu do práce, hra pokračuje.“

„Fajn, snad až se vrátím, nenajdu tě v slzách a poraženého.“

„To záleží,“ pokrčím lhostejně rameny. Jeden by se asi divil, ale momentálně je mi to naprosto jedno. Výhra nebo prohra? Můj život na tom nezávisí.

Zadívám se na něj, právě si zapíná rukáv u košile. „Bereš si ten oblek…“ uvědomím si, „ten, ve kterém jsem tě poznal.“

„Jo,“ přikývne. „Vadí?“

„Ne.“ Jen trochu. Ale ve skutečnosti by mi to mělo být jedno. Je to jenom oblečení… třeba v tom pozná někoho jiného. Vlastně určitě ano. Jen doufám, že nepůjde o osudovou lásku.

Nastane delší ticho a pak jediné souvětí. „Nikdo jiný mě nezajímá, nejedu si užívat. Jedu pracovat.“

Pravděpodobně, aby mi dal najevo, že to myslí vážně, svlékne si kalhoty i košili rychleji než si je oblékl a stane přede mnou opět jen v boxerkách. Ze skříně vytáhne jiný oblek, krémové barvy a košili zvolí v slabě růžové.

„Takhle je to lepší?“

„Jo.“

Další pauza, během níž se oblékne kompletně, včetně saka a kravaty.

„Budeš cestovat letadlem, nejdeš na obchodní večeři,“ podotknu opět ne zrovna mile.

„Jdu, možná jsi mě neslyšel, ale hned jak přiletím, nechám kufry v úschovně a prvně musím za holandským premiérem, pak až pojedu zpět na letiště, a odtud znovu do centra na hotel,“ zavrčí naštvaně.

„Promiň,“ uvědomím si svou chybu. „Poslouchal jsem tě, jen jsem si to nevybavil.“

Erik ztuhne s rukama na knoflíku. „Ježiši Kriste, říkal jsem ti to snad třikrát…. Ne, to je jedno, nehodlám se dohadovat pár sekund před tím, než zmizím na měsíc pryč.“

„Já se taky nechci dohadovat,“ přikývnu. „Evžen tu každou chvíli bude že?“ Proč zase tak jedovatě? Asi to zkrátka teď jinak nezvládnu. Nejraději bych jel s nimi, ale nesnáším loučení na letištích, nádražích a dalších místech. Hrozně mě to rozptyluje a hlavně nerad vypadám jako uzlíček neštěstí před milionem lidí, raději si smutním doma o samotě, kde se snadněji uklidním.

„Napadlo tě vůbec někdy, aspoň zkusit nebýt vůči němu tak zaujatý? To tě tak naštvalo, že se vyspal s Pavlovým bratrem? Není to snad tvůj problém, ale jeho, přesněji jejich,“ otočí se na mě Erik.

„A napadlo tebe vůbec někdy, přestat se s ním bavit?“ zopakuji stejným tónem a zalituji toho rovněž ve stejnou chvíli. „Ne, promiň, nechci být tak sebestředný a žárlivý. Vím, že o něj nestojíš. Asi i vím, že on taky svým způsobem ne. A Teo? Co se má stát, to se stane. Jenže… Evžen… je to děvka. Šílená nobl děvka.“

„Aha, evidentně se v něm dokonale vyznáš,“ protočí oči.

„Je to děvka! Ano, umí se chovat, je elegantní ale i tak… děvka.“

„Jasně, a já s ním cestou na letiště plánuji stihnout jednu rychlovku. Možná mi včerejší noc nestačila a chci ještě trochu víc sexu.“

Neudržím se a nadzvednu jedno obočí. „Tohle mi nepřipadá ani trochu vtipné.“

Ten lump má tolik drzosti, že celý zbledne. Jo, úplně zbledne, že najednou vypadá skoro stejně jako bílá skříň za jeho zády, nebýt toho obleku.

„Taky se tomu nesměji,“ pronese chraplavě, zapne si druhý knoflíček u saka a přistoupí ke komodě, odkud vyloví své bílé ponožky. Má jiný systém v oblékání, než většina lidí. Alespoň podle mě. Já si prvně obléknu boxerky a ponožky a až pak zbytek. On si ponožky obléká vždycky až jako poslední.

Pozoruji skrze svá kolena svou schoulenou osůbku v odrazu zrcadla na skříni. Ložnicí zavane vlna temné výrazně kořeněné vůně a omráčí mě tak, že jsem jen schopen se zadívat do leva na Erika, který odloží parfém na vršek komody s pohledem upřeným na mě. Ze všech vůni, po kterých jsem tipoval, že sáhne, jsem rozhodně nepočítal s touto. Téměř pokaždé na mě funguje jako afrodiziakum a on to moc dobře ví.

Postavím se. Po nějaké době, kdy se jen pozorujeme, zatímco nálada se v místnosti mění jako počasí, z pomalu rozhádané na skoro až sexuálně napjatou, přistoupím k němu, jako kdyby mě k sobě přitahoval provázkem. A jak se blížím, sledují mě Erikovy náhle žárem žhnoucí oči na každém kroku. Chemie mezi námi, která se v tuto dobu jevila jako hluboko zapomenutá a zakopaná, zničehonic exploduje do celé místnosti.

Když jsem těsně u něj, zastavím. Pozoruji jeho stoupající a klesající hruď. I knoflíček košile, který správně nedopl a on se jako na povel rozhodl vyplout ze své skulinky a odhalit mi tak malý důlek nad jeho klíčními kostmi, pár centimetrů pod krkem.

„Stačí slovo a zavolám si taxík,“ zašeptá.

„Stačí říct a Evžen mě na letiště nepoveze.“

Erikovy hedvábné ruce mě chytí z obou stran za tváře, tlakem mě donutí zaklonit hlavu a rozevřít ústa v očekávání.

Jako kdyby čaroval magickou hůlkou. Ví prostě, co dělat, aby si mě udobřil. Aby moje pochybné myšlenky rozbil a nahradil je jinými.

Kolem nás začíná být takové jiskření, že by se možná příchozí osoba mohla i poranit.

Napadne mě, že skončíme v posteli, ve chvíli, kdy sevřu Erikova zápěstí.

„Tak co René? Stačí říct a vážně mě odveze na letiště někdo jiný, mám ještě poměrně dost času. Trošku ze sebe vybijeme emoce, usmíříme se, rozloučíme a můžu jít, aniž by tě bývalo bylo trápilo, kdo je řidič…. Jen si řekni.“

Jeho prsní svaly pumpují vzduch, jako kdyby utíkal maraton. Očima se do mě vpíjí a mně po zádech běhá husina.

Svým způsobem jsem si tohle vynutil. Chtěl jsem, aby mi nabídnul smířlivější řešení. Ve finále si ale uvědomuji, že pokud pojede později, už mu to bude proti srsti. Dochvilnost by mohla být jeho druhým jménem. Přesto by kvůli mně kousek svého klidu obětoval. To snad stačí, jen ať ho odveze Evžen, ne? Vážně neustále potřebuji, aby mi dokazoval, že jsem pro něj důležitější než většina věcí okolo?

Neodpovídám a tak mě Erik prostě otočí, tvrdě přirazí ke komodě, která s bouchnutím narazí do zdi. Lahvičky parfémů poposkočí, naše společná fotka v rámečku spadne na koberec a Erikovy rty se přisají na ty mé, zatímco mi prsty zajede do vlasů.

Touha je krásná věc, vždycky když jí dostanu, chci ještě víc. A Erik to samozřejmě ví, jazykem mi plení ústa, bere si do taneční parády i ten můj… úplně mě celého pohltí.

Asi není třeba tu polemizovat nad svým sebestředným charakterem. Rozklepanýma rukama mu začnu vytahávat košili z kalhot, rozepnu zip, přejedu dlaní po jeho naběhlém rozkroku…

A všechno skončí, stejně rychle jako to začalo.

Zazvoní totiž zvonek. Evžen, kdo jiný. Přišel si vyzvednout svého kamaráda. Nejlepšího.

Potlačím chuť jít k oknu a hodit na jeho auto květináč. Potlačím i chuť říct, aby tedy skutečně jel později. Dokonce i spolknu svou touhu dokončit, co se tak pěkně rozjíždělo.

Jemně Erika odstrčím. „Nemusíš se kvůli mně zdržovat, prostě s ním jeď.“

„To myslíš vážně?“ ujišťuje se a zkoumá můj obličej.

„Ano,“ pokusím se o chabý úsměv a rovnou mu skočím do náruče. „Nesnáším loučení, ale budeš mi chybět.“

Obtočí kolem mě ruce a úspěšně ignoruje i druhé zazvonění. „Ty mě taky, určitě se spojíme. Měsíc uteče…no, však víš… miluju tě,“ zamumlá mi do vlasů.

Nedoprovodím ho ke dveřím, ani mu nepomůžu s kufry. Evžen jen ten poslední, koho bych chtěl vidět. Ne jen kvůli Erikovi, ale že si dovolil ojet i Tea… ne, nechci ho vidět minimálně do doby, než se Erik vrátí zpátky, protože pak se tomu asi těžko vyhnu.

Po jeho odchodu zůstanu stát tam, kde jsem byl zanechán. Rty stále naběhlé a v kalhotách obrovskou až neskutečně pomalu slábnoucí erekci. Ložnice se mi vlní před očima, hruď mám jako sevřenou v pěst a rychle mrkám ve snaze zahnat slzy, abych se minutu na to, co odešel, nerozbrečel jako malé děcko.

Jako důchodce v posledním tažení se doplahočím k posteli, na níž si sednu. Zkontroluji čas na telefonu a všimnu si zmeškaného hovoru od Pavla. Říkal jsem mu, že dorazím nejdéle ve dvanáct. Už je tři čtvrtě, to krapítek nestíhám.

Kdoví proč, myslím na to, jak jsem ho nechal jít. Jako kdyby to, že odjede zrovna s Evženem, znamenalo katastrofu. Pak si vzpomenu na dnešní snídani, která se nesla ve veselém duchu. Všechno mi ale teď připadá jako minulost strašně vzdálená.

Nemám chuť někam jít. Nejraději bych zůstal doma. Možná ani tak nejde o jeho odjezd, měsíc je opravdu nic. Spíš jde o všechny ty myšlenky, kterých mám plnou hlavu, a bohužel do koše se sypou hrozně blbě. Bojím se sebe. Té hloupé sázky. V jednu chvíli chci vyhrát a ve druhou bych to nejraději vzdal.

Zatraceně.

Když mám konečně pocit, že se můžu hýbat, vezmu do ruky telefon a vytočím Pavla. Nasadím svůj více dívčí tón. Třeba má dneska něco v plánu a nemůžu přijít. Jo, bylo by to stejně super, zůstat tu a trápit se vlastním vědomím. Kdepak, raději bych měl jít.

„Dobré poledne René, soudím, že ve dvanáct asi nedorazíte?“ ozve se v telefonu jeho hluboký sexy hlas, který ani obvyklé zkreslení nedokáže potlačit. Ten svůdný tón působí jako jakýsi balzám, rozproudí krev v žilách a přitom pohladí na duši.

„Moc se omlouvám, něco mi do toho přišlo. Nevadí, když přijdu v jednu?“ informuji se. I tak budu mít co dělat, abych se dal do parády.

„Ne, nevadí,“ nastane odmlka a smích. „Myslel jsem si to. Tak tedy za hodinu.“ Byl bych přísahal, i když jsem ho neviděl, že přitom mrknul.

Dlouze, rovnoměrně se nadechnu a přinutím tělo k pohybu. I když se mi třesou ruce a v hlavě mám bordel. Najednou se začnu těšit. Rychle seberu rámeček, umístím ho zpět na komodu, srovnám lahvičky parfémů do řady. Pak otevřu poslední šuplík a vyndám losové šaty, které dnes budou mít premiéru. Vyštrachám i paruku a podprsenku.

Hra pokračuje.

4.75
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 16)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 11
Záchrana 4. KAPITOLA           ...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 7
„Honza končí? Proč?“ podivím se. „Jo, čekají miminko. Za chvíli už se...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 50
Derien Cox dorazil ke svému bytu a zaparkoval. Když vcházel do domu, uvědomil...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
13           S Chrisem...